Plavba po surinamské řece Lucii se chýlí ke konci. Klidná hladina zpomaluje rafty, tropické slunce pálí a expedice přistává na břehu indiánské vesnice Boumera. Je na čase opustit vodu a prozkoumat místní pralesy a národní park Brownsberg.
Plavba končí v indiánské vesnici Boumera
Řeka už zde byla hodně široká a už dlouhou dobu nebyl sebemenší náznak proudu. Věděli jsme podle GPS souřadnic, že už nám zbývá jen pár kilometrů do konce. Spíš jsme se váleli v lodích, než pádlovali. V místě, kde se řeka Lucie stýkala s hraniční řekou Courantyne se měla objevit malá indiánská vesnice Boumera. A opravdu – byla tam. Následujíc plán byl využít motorových lodí, které tady místní mají, a nechat se odvézt do cílové vesnice Amotopo, kde je přistávací dráha pro letadla.
Přirazili jsme ke břehu a připravovali se, jak se uvítáme s domorodci. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že vesnice je úplně prázdná. Jen podle vůně kouře v chýších bylo poznat, že zde někdo pobývá. Na zahrádkách dozrávaly banány. Na stromech rostly tropické plody. V jedné chýši byla i vysílačka, napájená solárním panelem, pomocí které komunikují s okolními vesnicemi. My ji však neuměli ovládat a ani jsme nevěděli jakou frekvenci nastavit.
Vzhledem k tomu, že zde nebyl žádný motorový člun, jsme usoudili, že několik indiánů, co v Boumeře přebývá, odjelo někam pryč. Co teď? Pádlovat proti proudu? To mohla být dřína na dva dny. Naštěstí nás napadla spásonosná myšlenka – zavolali jsme satelitním telefonem letecké společnosti Gum Air, která nás odvážela do pralesa. Ti dostali za úkol zavolat vysílačkou do Amotopa, ať si nás vyzvednou v Boumeře. Ráno si pro nás opravdu přijela motorová bárka – jeden indián a dva zvědaví kluci. Byli jsme zachráněni… Dozvěděli jsme se, že obyvatelé Boumery odjeli na návštěvu. Trvale zde žije pouze několik lidí.
Dobrodružné splouvání řeky Lucie na lodích Gumotex si můžete přečíst v prvním díle autorova cestopisu. Na BushmanFilm.com se také můžete podívat na nově přidaný filmový dokument z této cesty po Surinamu.
Na skok v Amotopu
Pár následujících dní byla naším domovem „letištní hala“ v Amotopu. Dřevěná chýše se slaměnou střechou z palmového listí dělala ideální ukryt před vedrem. Dokonce zde byl takový luxus jako lavičky a stůl. O tom se nám celou předchozí cestu mohlo jen zdát.
Ihned po ubytování následovala návštěva vesnice a s ní „povinný“ nákup korálků, které dělají místní ženy. Ceny byly jednoduché – buď „fifty“ a nebo „hundred“. Jiné číslovky v angličtině neznaly. Uprostřed vesnice rostl strom s kešu oříšky. Solární panely dorazily už i sem. V jedné chýši měli televizi a kolem nich spoustu laviček. Na slunku se sušily jukové placky. Kdysi jsem je jedl u indiánů ve Venezuele a musím říct, že to nebylo nic moc. Strukturou to přípomínalo kokosky ze sušeného strouhaného kokosu. Chuťově to bylo ale hodně kyselé (když jsme na ně dali dost paštiky, tak se to dalo pozřít. Indiáni tyto placky jedí namočené omáčce z chili papriček, kterých tady měli nasázených taky hodně. Viděli jsme zde i malé políčko s kukuřicí. Na kraji dědiny měli natažené špagáty na kterých se sušily piraně. Co se týče jídla, jsou zde tedy soběstační.
Národní park Brownsberg, Surinam
Rozloučení se s řekou Lucie, Surinam
Indiánkům se loď líbila, Surinam
Druhý den v Amotopu jsme si domluvili návštěvu pralesa s ukázkou lovu. Už to ale nebyl lov s jedovatými flusačkami, nebo luky s jedovatými šípy. Přece jen už i sem dorazily peníze a za ně se dají koupit zbraně, oblečení a jiné věci. Mezi oblíbené pochoutky místních patří opičky všech druhů. Naštěstí se během naší dvouhodinové cesty pralesem nevystřelilo. Neměli jsme tedy žádnou opici na svědomí. Při následném domlouvání odměny za procházku pralesem jsme mohli jen smutně potvrdit to, co jsem psal v předchozích řádcích. Místní indiáni jsou milí a příjemní, ale peníze už je taky zkazily.
Poslední den pobytu jsme se rozhodli zpříjemnit lovem piraní. Na to, že jsme lovili jen na vlasec s háčkem jsme byli docela úspěšní. Ulovili jsme tři, které jsme večer ugrilovali a z hlav udělali polévku.
Národní park Brownsberg
Odlétli jsme malým letadýlkem Cesna směr hlavní město Paramaribo a v hlavách se nám promítalo posledních pár dní strávených na lodi. V okýnku jsme na chvíli zahlédli meandry řeky Lucie. Tímto jsme se definitivně rozloučili s naší dobrodružnou cestou. V civilizaci jsme ale nezůstali dlouho. Domluvili jsme si výlet – kam jinam než do pralesa národního parku Brownsberg. Z Paramariba je velice lehce dosažitelný – je vzdálený zhruba 3 hodiny autobusem. V Lonely Planet bylo doslova napsné „monkey seems to be everywhere“. Opic jsme tedy moc neviděli, ale výlet to nebyl špatný. Obvzláště pro ty, kdo se chtějí podívat do pralesa, ale nechtějí se prosekávat neprostupnou vegatací, to je určitě zajímavý výlet. Jsou zde pěkné výhledy na veliké jezero, tedy bohužel přehradu. Indiáni, které toto území obývali, a byli na toto prostředí fixováni se velice těžce vyrovnávali se změnou bydliště.
V Brownsbergu je několik značených okruhů. Nesmí se zde pohybovat mimo stezky, nesmí se zde rozdělávat oheň, nesmí se zde hulákat. My jsme se dostali i na cestu, která nebyla turistická, ale sloužila jako příjezdová cesta pro těžkou lesní techniku. Tak jsme kromě krásných míst viděli i kus vypáleného pralesa, vymýcenou a rozbagrovanou planinu. Ochrana přírody zde asi není na vysoké úrovni.
Tipy na to, co vzít s sebou na jídlo
(co se v pralese nezkazí, i když je to celý den na slunku neprodyšně uzavřeno v lodním vaku):
– Chleba (klasický šumavský, zabalený v tričku, vydržel déle než týden)
– Sušené maso – jerkey – nejvíce nám chutnaly buffaloo peppered, ale je to jen pro ty co mají rádi pálivé
– Vakuově balená uzená slanina
– Dobře vysušený lovecký (anebo jiný) salám – doma jsem ho nechal dva měsíce viset v komoře
– Vakuově balený sýr Jadel, nejlépe uzený, ten vydrží nejvíc
– Tavené sýry se většině lidí zkazily. V případě, že je budete chtít vzít s sebou, je třeba zajistit, aby se neporušil hliníkový neprodyšný obal.
Jaké období zvolit pro splouvání řeky
V Surinamu se střídají čtyři období dvě období sucha (krátké a dlouhé) a dvě období dešťů (krátké a dlouhé) – my jsme se sem vydali na podzim uprostřed dlouhého období sucha. Měli jsme ale štěstí, že bylo dost vody. Mohlo se totiž stát, že by spousta úseků byla pro nedostatek vody nesjízdná a znamenalo by to lodě přenášet – někdy i delší dobu.
Jirka Hanák jako malej kluk běhal s kytarou po lese, hrával u ohňů a spal pod širákem. Četl dobrodružný knížky. Snil o tom podívat se do Amazonského pralesa. Jednoho dne se dohodl s kamarádem, že pojede do Rumunska. Rok na to do Venezuely. Od té doby je cestování něco, bez čeho si už život nedokáže představit.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
Hledám společníky na výpravu do Mongolska v létě 2012. Cílem bude mimo jiné splout na Pálavě jednu z méně náročných řek v tajze na seveovýchodě země. Pohodová akce, rybaření, spaní v jurtách a ve stanu, výšlapy do hor, výlety na koních. Zájemmci pište rovnou na můj mail.
Nechcem ta sklamat…ale pecenie taimena je v Mongolsku prisne zakazane. Jeho lov je sice povoleny na specialne povolenie…lovi sa ale metodou „catch and release“. Ak by si taimena niekde v divocine chytil a chcel ho zabit…aj ked tam nebude ziadny uradnik ktory by ta za to potrestal…pravdepodobne ti v tom zabrani aj tvoj vlastny sprievodca. Pre Mongolov je ta ryba totiz posvatna…a jej zabitie prinasa velke nestastie. Ak by si aj toho sprievodcu so sebou nahodou nemal…co neodporucam…apelujem na tvoje svedomie…kedze je taimen na zozname najohrozenejsich druhov a hrozi mu vyhubenie…
Dík za názor, ale to, co uvadíš je pouze masáž českých CK
a do skutečnosti to má opravdu hodně daleko… Tajmena si k večeři bez výčitek klidně dám a recept si nechám poradit od domorodců. Na druhou stranu jich nehodlám lovit desítky denně a nebo si z jejich lovu dělat kšeft. A neboj, tajmen není vůbec ohrožený druh, alespoň ne v Mongolsku. JEN SI NĚKTERÉ SKUPINY přivlastňují určité úseky řek a chtějí mít na lov této ryby monopol:-)
tak tak, souhlasím se zdenkem, jeho názor dost odpovídá praktickejm zkušenostem přímo od tama, samožesi tajmena dát můžeš , ale většinou stejně dáš něco menšího, protože ty krávy velký nad metr většina inteligentních rybářů pouští……o té posvátnosti je to taky pravda, ale neviděl jsem tam že by se někdo trápil nejakejma ,,přísnejma“zákazama, neumím si představit kdo by v té divočině na to tak asi dohlížel,hahaha…je to každýho věc a každej se chová podle toho jakej je…a o tom přivlastňování si řek a jejich úseků, tak to je samo o sobě téma na dlouhý povídání…nesmí člověk věřit všemu co tady ty rádoby ,,lovecký “ cestovky nabízí a co kolem toho vedou za pseudoinformace.ahoj v mongolsku
Zdravim,
chtel bych se zeptat, zda krome lodi je mozno Surinam, tez projet po silnici ? Pokud ano,tak lepsi si pujcit auto/motorku, nebo vyuzit mistnich autobusu, clunu apod.
Jinak Vas clanek je opravdu hodne zajimavy, a clovek by se tam hned rozjel.
Diky,
Ahoj, Surinam je v podstatě jenom prales. Asfaltky jsou tam v jen při pobřeží a po silnici se moc do vnitrozemí po cestách nedostaneš. Maximálně pár hodin autem. Jinak zde ani nic jinýho než prales neuvidíš. Dá se jet do Brownsbergu a nebo jiných podobných národních parků, případně se dá projet po řece (ze strany od moře) – zde je pak možné vidět sladkovodní delfíny. Na velký projíždění autem to ale není. Myslím si, že to po pár dnech musí omrzet. Myslím si, že na takovéto cestování jsou daleko lepší země jako Venezuela, Bolívie a pod. Do Surinamu jsme jeli právě proto, že jsme chtěli vypadnout na nejakou dobu od lidí, což se málo kde podaří…. A pokud se chceš dostat tam, kam jsme jeli my, tak jedině letadlem.
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Nové články
Dokonalé holení nejen na cestách
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.