Deník z Mauricia

12.3.
Parkování na smluveném a předplaceném parkovišti ve Frankfurtu proběhlo bez problémů (cca 60 euro za 21 dní), než jsme se nadáli, seděli jsme v autobusu směřujícím na letiště. Ačkoli je frankfurtské letiště obrovské, našli jsme vše v pohodě a během chvíle jsme byli odbaveni.

13.3.
Přistáli jsme v 7:00 místního času (-3h našeho). Nebylo vidět na krok, teda alespoň z letadla, jelikož právě „zuřila tropická bouře“. Když jsme přijeli do Mon Choisy, bylo už jasno. Majitelé Cherry villa nás přivítali srdečně, Fidou nám nachystala malé občerstvení a spolu s manželem s námi chvíli poseděli. Majitel nám nabídl odvoz do supermarketu v Grand Baie, abychom zbytečně neutratili v místním, dražším a menším obchodě. Po návratu jsme se byli vykoupat, chtěli jsme šnorchlovat, ale voda byla kalná, takže nebylo nic vidět. Ale byla krásně teplá. Trošku nám sprchlo, ale bylo to spíš příjemné osvěžení. Večer jsme si zašli na pizzu, za vodu a 4 pizzy jsme dali 1380 Rps. Něco po desáté a jdeme pomalu spát, je dusno a vedro.

14.3.
Ráno jsme se najedli a vyrazili busem za 56 Rps do Grand Baie. Vystoupili jsme hned na začátku městečka, jelikož zastávky nejsou označené jmény a nevěděli jsme, jak daleko můžeme busem dojet. Šli jsme podél silnice, chodníky tu moc nejsou. Našli jsme poštu, kde jsme aspoň mohli poslat včera koupené pohledy. Po zhruba 30 km rychlé chůze při 40 °C ve stínu (trochu přeháním) jsme konečně došli k pláži s výhledem na zvláštně tvarovanou skálu několik kilometrů od břehu (Coin de Mire). Narozdíl od moře u naší pláže se tu dalo i šnorchlovat, protože voda nebyla tak kalná od zvířeného písku. Viděli jsme spoustu barevných ryb, které bohužel neznáme jménem, ale poznali jsme papouščí rybu, murénu, chapadla chobotnice (i když to možná byl živočich, který chapadlo svým vzhledem jen připomínal), a mezi korály ukryté perutýny. Pokračovali jsme dále po pláži až někam za Pereybere, kde jsme sedli na bus zpět do Mon Choisy (první autobus kolem nás jen projel, protože kluci byli nahoře bez a to se tu považuje za neslušné, když se oblékli, další autobus už nám zastavil). Doma jsme si dali papáju od včera položenou na okně, aby dozrála. Byla vynikající, večer chutná – ráno pomáhá. Pro jistotu jsme ji zapili meruňkovicí……

15.3.
Déšť nám zhatil plány a tak jsme jeli nakoupit….Po návratu jsme šli na pláž, kde bylo dost místních, protože o víkendu zřejmě taky vyráží k vodě na celodenní piknik. Na doporučení domácích jsme se zašli na večeři do restaurace v Trou aux Biches. David si dal velké krevety, Milan s Karlem rybu a já nudle s krevetami, kuřetem a vejci. Bylo to celkem dobré, ale kluci se moc nenajedli. Moje porce byla dost velká. Po návratu domů jsme provedli dezinfekci a šli jsme spát.

16.3.
Ráno svítilo sluníčko, takže jsme se konečně vypravili na výlet do Pampelmousses. Domácí nám poradili bus 171, ale jel tam hned ten první, co nám zastavil. Asi je potřeba se vždycky zeptat řidiče. Vstup do zahrady byl zdarma – asi že byla neděle. Stejné peníze jsme ale nakonec zaplatili bezzubému průvodci s velmi špatnou výslovností angličtiny (to tady mají skoro všichni). Zahrada byla nádherná, rostlo tam množství různých palem – podle průvodce 75 druhů, cykasy, kafrovník, ficus, baobab, myristica, skořicovník, muškátový oříšek a další. Taky tam měli obrovskou vodní Victorii královskou, jejíž květ je napřed bílý a jak usychá, tak zfialoví, bílé a fialové lotosy a bambusy….Chovali tam také želvy obrovské, a pak nějaké jeleny či co. U východu ze zahrady nás odchytil přičmoudlý mladík o berlích a dovedl nás chtě nechtě do malé restaurace Le Poulet d’Or. Byla celkem čistá a ceny se nám zdály dostupné, porce byly opět celkem malé, ale chuťově výborné. Z restaurace jsme šli na bus, nastoupili jsme a rukama nohama jsme naznačili, kam chceme dojet. Radil nám domorodec se dvěma palci na jedné ruce – opět šílenou angličtinou (zkuste rozumět nesrozumitelné výslovnosti v kombinaci s neuvěřitelným rachotem indického autobusu, který jezdí asi na cokoliv, co se do něj nalije a jen vzdáleně to připomíná naftu).

Museli jsem přestoupit, což vypadalo zhruba tak, že nám řidič mávl ať vystoupíme, přičemž současně troubil jak o život na právě se rozjíždějící autobus, který nás měl dopravit na místo určení. Bus jsme doběhli za zatáčkou a dojeli jsme, kam jsme chtěli. Akvárium nás moc nenadchlo, stálo 250 Rps na osobu, spousta akvárií mělo špinavá skla a celkově jich bylo méně, než jsme čekali. Zajímavá ale byla nádrž se žraloky a želvami, kde byly i obrovské murény a spousta větších, barevných rybek.

Z Pointes aux Piments jsme pokračovali už rovnou domů do Mon Choisy.

17.3.
Autem z půjčovny jsme vyrazili jsme na opačnou stranu ostrova, cílem byl Vanille Crocodile Park. Po cestě jsme zabloudili a natrefili jsme na rezervaci u Nouvelle France jménem Domain du Chausseur. Celkem nic moc tam nebylo, zaujala nás čajová plantáž u cesty ke vstupu do rezervace. Příroda vypadala trochu jako močál, trsy trávy střídaly kaluže vody. Líbily se nám zvláštní palmy a „stromové kapradiny“. Zahlédli jsme několik skupinek srnců, údajně tam žijí i divočáci, ale ty jsme neviděli. Za nějakých 160 Rps to nebylo nic moc, ale nelitovali jsme, že jsme tam zastavili.

Vanille Crocodile park jsme ale nakonec našli, vstup stál 210 Rps, ale bylo to asi tak 1000x lepší. Chovají zde želvy obrovské (přes sto kusů podle čísel, která mají želvy na krunýřích), paprsčité aj., krokodýly, různé jiné plazy a mj. i obrovské odporné hnusné a obrovské pavouky…. Je zde také naftalínem prosáklé insectarium s motýly, brouky, housenkami a jinou havětí napíchanou na špendlících. V parku to vypadá trochu jako v pralese, vysoké stromy téměř úplně zakrývají svými mohutnými korunami oblohu. Většina z nich je porostlá plazivými rostlinami s obrovskými listy, u nás je v miniaturní podobě pěstujeme v květináčích. Nejdéle jsme se zdrželi u želv obrovských, za 10 Rps jsme si každý koupili výhonky jakési rosliny (podle mě gumovníku) a želvy s nimy pak krmili. Nadšeni jsme se zavíračkou odcházeli z parku. Málem bych zapomněla na chameleóna! Když jsme přišli, houpal se nám nad hlavou a nalétávali do něj ptáci, jakoby ho chtěli sežrat, až nám chudák spadnul k nohám. Místní zaměstnanec nám jej podal, takže jsme se s ním mohli všichni vyfotit, jak jsme si ho předávali.

18.3.
Dnes jsme se vydali do ptačího parku Casela a na pláž Flic en Flac. Trochu nás zaskočily ceny vstupného, samotný ptačí park stál 250 Rps, dále byla možnost projet safari na čtyřkolce, to už bylo ke 2000 Rps, pozorování lvů za 100 Rps, pohlazení lva 500 Rps a procházka se lvem ještě víc. Šli jsme tedy jen do ptačího parku, kde byla spousta voliér s hustým pletivem, takže se nedalo ani moc fotit, i když někteří ptáci, jako třeba papoušci ara, určitě za vyfocení stáli. Několik papoušků bylo i volně ve větvích, na jedno stromě jsme viděli i opici. Park nás moc nenadchl, a tak jsme pokračovali na Flic en Flac. Domácí nás varovali, že tam není zrovna bezpečno, potulují se tam feťáci, a že si máme dávat pozor na věci. Měli pravdu, chvilku po tom, co jsme se usadili na osušky k nám došel černoch Miguel, napřed nás pozdravil a ptal se, odkud jsme (všichni tu znají Baroše a Nedvěda), my jsme se s ním nechtěli moc bavit, a tak nás začal posílat domů a nadávat nám do rasistů. Když odešel dál, šli jsme šnorchlovat.

Překvapilo nás množství korálů, mezi nimiž plavalo plno různobarevných, větších i menších rybek, viděli jsme murény, chobotnici, mořského hada, připadali jsme si jako v akváriu. Ani jsme nepostřehli, jak dlouho už jsme ve vodě. David byl na pláži už skoro upečený…. Zatímco jsme byli ve vodě, přišel za ním jiný beachboy s náhrdelníky, který pak běžel na pomoc Miguelovi, do něhož se pustil jiný černoch. V tom zmatku mu vypadl jeden náhrdelník, který David šikovně zaházel pískem, takže ušetřil nějakých 20 euro, což byla cena, za kterou černoši náhrdelníky nabízeli. Přijela i policie, aby je trochu zklidnila, protože Miguel vytáhl i nůž. Raději jsme se rychle sbalili a jeli domů
PS: V kuchyni byl megaspider…

19.3.

Dnes jsme měli v plánu navštívit východní ostrov Ile aux Cerfs. Po cestě jsme zahlédli krásnou pláž v Belle Mare, a tak jsme u ní zastavili a udělali pár fotek. Kolem 11 hod jsme podle cedulí dorazili na místo, odkud se odplouvá na ostrov Cerfs. Byla tam spousta menších i větších stánků či budek, kde místní nabízeli odvoz svým člunem na ostrov. Nechtělo se nám srovnávat ceny, tak jsme vzali první nabídku za 300 Rps na osobu. Náš člun byl široko daleko nejhorší, ale dopravil nás v pořádku, kam majitel sliboval. Celkem dost foukal vítr a oproti plážím, kde jsme byli doposud, byly i poměrně velké vlny, které vířily písek a řasy, takže voda byla dost kalná a nevhodná ke šnorchlování. Lehli jsme si do stínu pod jehličnany, kousek od luxusního golfového hřiště. Ve 3 hodiny jsme odjížděli zpět na Mauritius, tento výlet bychom bývali oželeli.

Po večeři za námi přišel Gassen (majitel vily) s rumem a tonicem a Fidou nám přinesla jakési smaženky a pálivou majdu (chatney). Nakonec se tu nachomítly i naše sousedky medičky z Londýna. Bylo hrozné vedro, povídali jsme a popíjeli, Gassen dával pozor, abychom nebyli ani na chvilku na suchu… Bylo to hrozně fajn, domácí i holky byli strašně milí. Docela jsme se všichni ožrali….

20.3.
Dnes jsme vstávali  trochu později – viz výše…. Vypravili jsme se až na úplný jih ostrova, cílem bylo Gris Gris. Vydali jsme se směrem Grand Bassin, dojeli jsme na jakési posvátné hinduistické místo s obrovskou sochou Šivy, která byla vidět už z dálky. Branou jsme vstoupili do prostoru s velkou vodní plochou, při jejímž břehu stály sochy ztvárňující hinduistické bohy (jeden vypadal jako slon, zřejmě Ganéša, jiný jako opice a další jako jakýsi červený „ďáblík“. Po pravé straně stála nižší budova, uvnitř které byly opět svaté sochy, zapálené vonné tyčinky a nějaký muž, zřejmě duchovní, stál před sochou a červenou barvou maloval lidem na čelo znak, přičemž jim zřejmě žehnal (taky jsem se nechala namalovat). Po schodech jsme vylezli na posvátný vrcholek, kde stála opět socha a pod ní oběti v podobě ovoce a drobných mincí. Z vrcholku byl krásný výhled na zalesněné kopce. Z Grand Bassin jsme pokračovali na Rochester Falls. Cestou jsme míjeli rozlehlé čajové plantáže, takže jsme nemohli nezastavit a neudělat pár fotek. Při nastupování do auta jsem málem dostala infarkt, protože se ve dveřích usídlila tarantule. Jak jsem toho obrovského pavouka uviděla, vyskočila jsem z auta jak gazela skoro 3 metry daleko. Jelikož bych nepokračovala v cestě s pavoukem v autě, museli kluci – hlavně Karel – vetřelce najít a zneškodnit, což se povedlo.

Pokračovali jsme na Rochester Falls nedaleko Gris Gris. Dostali jsme se podle ručně kreslených šipek až na polní cestu v lánech cukrové třtiny. U vodopádu se nás hned ujal místní týpek, ukázal nám, kudy přebrodit řeku vodopádu na druhý břeh, pak nás upozornil na dva týpky, že nám skočí z vodopádu a jen tak mimochodem procedil mezi zuby, že jim za to dáme nějaké peníze pro jejich zřejmě ubohé a hladové rodiny… Neřekl kolik jim máme dát, a tak jsme si nachystali 2×25 Rps. Týpci chtěli 50 Rps pro každého, chvilku jsme se dohadovali, ale nakonec rezignovali a vzali si 25. Kdyby pohled zabíjel, tak už tu nejsme…

Průvodci jsme dali 100 Rps (cenu měl napsanou dole pod vodopádem na omšelé ceduli, nevypadalo to vůbec oficiálně, zřejmě si ty vodopády přivlastnil a rýžoval na ubohých a bezbranných turistech). Od vodopádů jsme vyrazili na Gris Gris. Ze zatravněného svahu skály svažující se do moře byl úžasný pohled na oceán a obrovské vlny, kterým nebránil korálový útes jako v ostatních částech ostrova, kde je tím pádem moře téměř bez vln. Udělali jsme pár fotek a spěchali k dalšímu vytčenému cíli Blue Bay, protože už bylo celkem pozdě. Původně jsme tu chtěli šnorchlovat, ale poté, co jsme poznali místní osazenstvo pláže, jsme rychle nasedli do auta a odjeli. Nebyli jsme na pláži ani minutu, a už se k nám hnal černoch v dresu Rosického a nabízel nám super šnorchlování. Tento nebyl tak neodbytný, jako ostatní tři, kteří nás postupně zastavovali na pláži a snažili se nám prodat nějaké náhrdelníky, jako ve Flic en Flac. Napřed jsou hrozně přátelští, vyjmenují téměř celou fotbalovou reprezentaci, ale jak si člověk nic nekoupí, je hned rasista. Vykládají, jak celá jejich rodina po nocích vyrábí jimi nabízené šperky, jak jsou chudí a nemocní atd. atd. Začli jsme raději předstírat, že nerozumíme a po asi 10 minutách strávených v Blue Bay jsme znechuceně odjeli.

21.3.
Dnes jsme měli v plánu navštívit jihozápadní výběžek Le Morne. Na pláži nás zaskočila cedule s nápisem „nebezpečné koupání“. Nijak nebezpečné nám moře nepřišlo, ale pro jistotu jsme popojeli kousek dál, na malou plážičku mezi dvěma rozestavěnými hotelovými komplexy. Kromě rybáře opravujícího svůj člun zde nebyl vůbec nikdo. Do mezer mezi prkny lodi kladivem a majzlíkem vtloukal provaz tvořený (možná kokosovými) vlákny, a ten pak zamazával černou hmotou podobnou roztavenému asfaltu, kterou nahříval v kotlíku nad ohněm blízko lodi.

Pro jistotu jsme se pána zeptali, jak to s tím nebezpečným koupáním vlastně je, ale uklidnil nás, že není problém (na většinu otázek jsme dostali odpověď „no problem“ nebo „OK“). Šnorchlování zde bylo přímo luxusní, spousta korálů (větvené i ty „placaté“) plné rybek jako ve Flic en Flac, s tou výhodou, že nad korály se dalo pohodlně plavat aniž bychom se báli, že si o ně odřeme břicha, jako na výše zmíněném místě. I to obrovské hejno čítající snad tisíc žlutých, černě pruhovaných rybek jsme viděli. Byla to nádhera, vyfotili jsme celý film našeho podvodního fotoaparátu. Podařilo se nám najít i dobře maskovaného platýze, dokonale splývajícího s pískem na dně a velké poustevníčky. Po koupání jsme kousek popojeli, abychom si mohli nafotit horu Le Morne s plochým vrškem. Zajeli jsme do zálivu, kde dost foukalo, čehož využívali windsurfaři a kite surfaři. Zahlédli jsme i vzácné bílé mauritijské ptáky s dlouhým ocasem, jak krouží v blízkosti hory. Potom už jsme zas uháněli domů. S dnešním výletem jsme byli nadmíru spokojeni.

22.3.
Dnes jsme měli v plánu výlet s Fidou, Gassenem a holkama odvedle. Naše první zastávka byla jezero Nicolier. Potom jsme zastavili v nějaké vesničce, kde nám Gassen koupil samoussu a jakési kukuřičné placky s chilli omáčkou. Projeli jsme Curepipe a zastavili na vyhlídce Trou aux Cerfs, odkud je vidět kráter po vyhaslém vulkánu, který jsme neúspěšně hledali již dříve. Gassen ho popsal že je mrtvý jak dodo. Potom jsme vyrazili směrem do hor, přičemž jsme projížděli nádhernou krajinou přírodní rezervace. Podotýkám, že stále pršelo. Další zastávkou byly vodopády Alexandra, rychle jsme vyběhli z auta podívat se, jak vypadají a v dešti jsme opět utíkali zpět k parkovišti. Další zastávka byla na jakési vyhlídce, já bych řekla, že Black River, kde se setkávají dvě hory. Viděli jsme hustě zalesněné údolí, ale skály byly v mlze.

Potom už jsme pokračovali na Chamarel, vstup byl 75 Rps na osobu. Nejprve jsme zajeli k vyhlídce, odkud byl vidět úžasný, vysoký vodopád zasazený v prostředí, připomínajícím Cestu do pravěku, skoro to vypadalo jako namalované kulisy. Dále jsme pokračovali k místu, kde je ohraničená část půdy mající 7 barev. Dříve byl k půdě volný přístup, ale všichni si prý nabírali barevné vzorky, takže musel být postaven dřevěný plotek, aby se ochránila tato přírodní památka před turisty. Tím, že pršelo, barvy tolik nevynikly, ale i tak to bylo krásné. Promočení jsme nasedli do auta a pokračovali dále v naší cestě.

Zastavili jsme u jakési pobřežní pevnostní zdi s děly Pointe du Diabo, kde probíhaly boje Angličanů s Francouzi o nadvládu nad ostrovem.

23.3.
Dnes jsme měli v plánu celodenní výlet na katamaránu, ale zrušili jej, kvůli počasí. Prší a fouká silný vítr. Jako náhradní plán jsme vymysleli výlet do hlavního města Port Louis. Kousek od konečné zastávky autobusu (něco jako Zvonařka, ale víc zmatená) byla tržnice, která byla jedním z našich cílů. Těžko se to popisuje, to se musí vidět. Každý milimetr chodníku byl zabrán stánkaři, nabízejícími téměř vše…. Rychlé občerstvení, ovoce, zeleninu (hlavně chilli papričky) DVD, CD, pásky, papoušky, sušené ryby a chobotnice (strašný puch všude), parfémy, mýdla aj. drogerii, koření, rukodělné výrobky a v neposlední řadě několik jedinců proplétajících se mezi lidmi a prodávající zboží „za 10″ (nejčastěji balíky igelitových sáčků, holicí strojky a vteřinová lepidla); těžko to všechno vyjmenovat. Z několika stánků hrála hlasitá hudba, která se mísila s křikem prodejců, vyvolávajících své úžasné nejnižší ceny. Všude bylo plno lidí, docela jsme se tam pletli.

Zašli jsme i do krytých tržnic, v jedné z nich nabízeli především ovoce a zeleninu, ve jiné zas různé druhy masa, přišli jsme před zavíračkou, takže už tam nebyl  moc velký výběr. Přešli jsme do tržnice s drůbeží a nestačili jsme se divit – porcované maso tu leželo hned vedle přeplněných klecí s živými slepicemi a kuřaty, která vypadávala na zem, kde se povalovaly slepičí pařáty a jiné kousky tkání… Byl zde i rybí trh se značně přebraným sortimentem. Leželo tu několik rybek, které jsme viděli o několik dní dříve prohánět se mezi korály.

Dalším cílem byla promenáda podél přístavního zálivu a čínská čtvrť. Kromě několika čínských nápisů a pár Číňanů bychom asi nepoznali, že jde právě o čínské město. Všechny obchůdky byly zavřené a zatažené železnými roletami, moc dlouho jsme tu tedy nebyli. V neděli se tu skutečně nedělá…. Od městské citadely na kopci se nám otevřel krásný (deštivý) výhled na celé město. Vyfotili jsme dostihový stadion Champs de Mars a přístav a běželi se do města skrýt před deštěm, protože na kopci nebylo kde…

Večer nám Fidou donesla ochutnat banánové placky (mňam mňam) a jakési zelené hrbolaté ovoce, jehož název jsem si nezapamatovala.

24.3.
Stále prší, máme sanitární den.

25.3.
Pršet nepřestalo… Po deváté hodině jsme jeli znovu do Port Louis, chtěli jsme vidět mauritijské muzeum a popřípadě muzeum Blue Penny se slavnou poštovní známkou. Nemohli jsme si nechat ujít procházku špinavou smradlavou tržnicí…

Vstup do mauritijského muzea byl zdarma, bylo tam k vidění pár vycpaných ryb, nějaký hmyz a mušle a taky nějaké povídání o dodovi. Prý ho živého dovezli i do Prahy. Pokračovali jsme směrem k Blue Penny ve Waterfont Port Luis. Vstup do muzea známek stál 175 Rps, což se nám za to dát nechtělo. Prošli jsme se místním shopping parkem a jeli jsme ještě na exkurzi do výrobny cukru (Aventure de Sucre) u Pamplemousses. Prošli jsme továrnou, kde jsme se mohli dozvědět historii pěstování cukrové třtiny a výroby cukru, na konci prohlídky byl obchůdek, kde jsme mohli ochutnat několik vzorků cukru (asi tak 8 druhů) a taky mini panáka rumu. Za velmi mrské ceny tu prodávali vzorečky cukrů a třtinový rum.

26.3.
Dnes večer nás čeká velká párty, protože má Karel narozeniny. Domácí to rovnou pojali jako přípravu typického mauritijského pokrmu, který slíbili v nabídce ubytování. Aby to zmákli jedním vrzem, tak pozvali i čtyři Nory a holky Angličanky odvedle.

Gassen nejprve servíroval samoussu a jakési jiné smaženky, obojí bylo doplněno různými pálivými omáčkami, do všeho se tu dává chilli… Poté, co jsme se poměrně dost najedli předkrmu, přišel hlavní chod – kuře s čočkou a rýží a zeleninovým salátem, všechno pálivé – chilli. Dostali jsme pořádné porce, které nám docela daly zabrat. Norové se bavili hlavně s Laurou, oni jsou biologové, vědci, kteří procestovali doslova celý svět, a ona je medička. Navzájem se pochválili a obdivovali, Norové vykládali dobrodružné historky ze setkání s různými divokými šelmami a jinými zvířaty. My jsme si povídali s Gassenem a Fidou.

Připitý Gassen nás učil tancovat segu (ještěže jsem koupila to CD…) Byli jsme zvědaví, jaké bude ve čtvrtek počasí, protože večer na chvíli vykouklo sluníčko, což nám po pěti dnech souvislého lijáku udělalo radost. A nejen nám, určitě i spoustě místních, jelikož jsme ve zprávách viděli záplavy, které postihly různé části ostrova (viz youtube.com key words floods mauritius).

27.3.
Konečně je jasno! Dnes jsme se tedy jeli busem koupat na Pereybére. Šnorchlovačka byla super, viděli jsme perutýna, murénu, hada a spoustu růžových vodních rostlin a korály a jakési kameny, porostlé houbami a asi i jiným druhem korálů nebo čím…

Večer jsme využili zbytek energie k procházce po Mon Choisy, podél pláže byly vyplavené trsy mořské trávy a voda byla zbarvená až téměř do hněda, jak se tam vířil písek smísený s hlínou smytou deštěm z blízkého parčíku. Původně jsme se chtěli vykoupat, ale když jsme viděli stav moře, tak jsme to vzdali. Stejně už skoro zapadlo sluníčko.

28.3.
Katamarán
Na lodi nás přivítal entertainman, trochu moc si vynucoval účast a nadšení cestujících, ale nakonec to bylo fajn. Ráno bylo moře klidné, a tak se jelo celkem příjemně. Minuli jsme Coin de Mire s obrovskou dírou zvanou „lady’s hole“ a po hodině a půl plavby jsme zakotvili mezi Ile Gabriel a Ile Plat. Malý motorový člun nás zavezl na Ile Plat, kde jsme vybalili osušky na rozpáleném korálovém písku a šli jsme šnorchlovat. Moře bylo plné korálů a rybek, tak jak už jsme mohli vidět jinde. Jen nad korály nebylo moc místa pro plavání, protože zde bylo dost mělko. Voda byla krásně teplá, ale cítili jsme poměrně silný proud, proti němuž bylo (hlavně pro mě) obtížné plavat. Jeden Brazilec dokonce viděl velkou mořskou želvu!

Zpáteční cesta byla velice dobrodružná, foukal silný vítr a tím pádem bylo moře poměrně neklidné. Lehli jsme si nic netušíc do sítě na přídi katamaránu. Vlny s lodí tak houpaly, že se kolíbala 3 metry do výšky a pak zas plácla přídí do vody, že jsme dostali pořádnou sprchu, až jsme málem ze sítě vypadli. Asi to nebyla žádná legrace, majitel lodi nám řekl, ať jdem raději zpět na palubu. Loď se kymácela takovým stylem, že jsem se obávala, jestli udržím oběd v žaludku… Mlátili s námi vlny, sprchovaly nás kubíky vody a bičoval nás vichr. Neměli jsme z toho úplně dobrý pocit a myslím, že jsme si všichni oddychli, když jsme zakotvili opět v Grand Baie.

29.3.
Stejný výlet jako s domácími, jen za slunečného počasí. Projeli jsme Grand Bassin a pokračovali na Bois Cheri. Dojeli jsme až k výrobně čaje, a když už jsme tam byli, chtěli jsme se podívat dovnitř. Bohužel jsme přijeli zrovna, když výroba končila, v sobotu je v provozu jen půl dne. Vstup byl 275 Rps s ochutnávkou čaje.

Projížděli jsme nádhernou tropickou přírodou, kolem silnice rostly palmy, banánovníky a různé kvetoucí keře a stromy. Konečně jsme dorazili vodopádům Alexandra. Od vodopádů jsme pokračovali (následujíc chytře taxikáře) na vyhlídku, kde se setkávají dvě skály. Pohled byl úžasný, zalesněné údolí mezi skalami a nad ním poletující bílí ptáci s dlouhým ocasem.

Po jídle jsme pokračovali na nedaleký Chamarel, kousek za vstupem jsme zastavili, abychom si nafotili kávové keře a malou plantáž ananasu. Další zastávkou byla vyhlídka na dlouhý vodopád, kde jsme byli už dříve s Gassenem, když pršelo. Výhled byl neskutečný, kapky vody tříštící se dole o skálu vytvářely barevný pruh duhy, kolem vodopádu bylo opět vidět létat mauritijské bílé ptáky (Paille-en-queue). Udělali jsme pár fotek a video a pokračovali jsme dál směrem k sedmibarevné zemi. Tentokrát jsme mohli projít po chodníčku ohraničujícím hromady barevné zeminy, v dešti se nám skutečně nechtělo. Kousek od chodníčku měli kamennou zídkou ohraničený výběh pro želvy obrovské, které jsme viděli ve Vanille parku a Casele.

Hodina už celkem pokročila, ale řekli jsme si, že se ještě podíváme do Mahébourgu. Do města jsme dojeli ještě za světla, ale dlouho jsme se nezdrželi. Prošli jsme zavírající se tržnici a pak kolem autobusového nádraží k nábřeží. V blízkém hinduistickém „chrámu“ se chystalo večerní modlení, mohlo tam být tak 200 lidí, ženy oblečené do barevných sárí.

Z mola jsme pozorovali, co se děje ve vodě, viděli jsme několik menších světlých murén a mořského hada. Ani nás nepřekvapilo, když k nám po několika minutách přišel první otrapa, nějaký žebrák, který nám ukázal své odporné vypouklé břicho a ve dlani pohazoval penězi, asi abychom mu taky něco dali. Šli jsme kousek dál, kde nás zas odchytil prodavač korálů, a tak už jsme se dál nezdržovali a jeli směrem na sever.

30.3.
Dnes jsme chtěli zkusit štěstí, zajet do Tamarinu a domluvit si sami výlet na delfíny. Dorazili jsme něco po desáté. Na pláži jsme našli čluny s obrázky delfínů, a tak jsme se zeptali, jestli by nás za delfíny nezavezli. Tento den už to nešlo, protože bylo stádo daleko od břehu a pohybovalo se rychle, domluvili jsme se tedy na další den.

Z Tamarinu jsme pokračovali na šnorchlovačku do asi 20 km vzdáleného Le Morne. Jelikož byla neděle, všichni ostrované vyrazili na pláže, takže bylo všude plno lidí, hudby a jídla. Dokonce i na naší malé plážičce, kde jsme byli minule úplně sami, bylo plno. Stály tu asi čtyři busy, několik aut, mladí černoši bubnovali, zpívali a tančili v rytmu segy, indové měli puštěnou hudbu z autorádia, na rozložených rohožích seděli celé velké rodiny od dětí po prababičky a všichni pojídali různé pokrmy přivezené z domova.

Domů jsme vyrazili něco kolem páté hodiny, byli jsme už celkem unavení, ale ještě jsme se chtěli zastavit ve Freeportu v Mer Rouge kousek za Port Louis směrem k Mon Choisy. Probíhal tam totiž od 29. března do 7. dubna 1. Indickooceánský veletrh se zbožím z Indie, Egypta, Mauricia a jiných států, které omývá Indický oceán.

Chvíli po příjezdu domů vypadl proud, což znamenalo žádné světlo krom jednoho bezpečnostního na chodbě, žádnou vodu, protože je čerpadlo na elektriku.

Výpadek byl v celé čtvrti, a tak jsme pozorovali hvězdy, které krásně vynikly. Tolik jsme jich nikdy neviděli…

31.3.
Vstávali jsme kolem šesté ráno, v Tamarinu jsme byli v osm hodin.Asi po dvaceti minutách konečně dorazil náš chlapík, hned nás poznal a mezi prvními posadil na člun. Motor nastartoval a pomalu jsme vypluli na moře (oceán). Jeli jsme skutečně pomalu, a tak jsme si mysleli, že musí být delfíni velmi blízko a pomalu jedem proto, aby je motor nevyplašil. Po čtvrt hodině, kdy jsme stále nic neviděli, už jsme pojali podezření, že se člun otočí zpět s tím, že delfíni dnes nebudou (při našem štěstí by to nebyl žádný div). Pomalu jsme ale jeli proto, že jsme čekali, až se naplní druhý člun. Brzy nás dohnal a tentokrát jsme už plnou rychlostí vyrazili na otevřený oceán. Za nějakých dvacet minut jsme dorazili k místu, kde bylo „zakotveno“ více loděk, takže jsme tušili, že už se asi bude něco dít. A skutečně, o chvilku později už jsme mohli pozorovat hřbety delfínů, jak plují ve vysokých vlnách. Když jsme se dostali k místu, kde bylo delfínů víc, poslali nás kluci kapitáni do vody, ať jdem šnorchlovat. Myslím, že nikdo z nás nikdy v tak hluboké vodě neplaval, pod námi byla jen tmavomodrá propast, a kdo měl štěstí, zahlédl pod sebou proplouvat i ty nádherné delfíny. Ještě pár minut jsme je pozorovali, a pak jsme již vyrazili na jiné místo, kde jsme měli také šnorchlovat. Byla to skutečně nádhera! Mělká, křišťálově průzračná voda barvy stejné jako nebe. Na dně byl bílý písek a tu a tam trs korálů či obrostlý balvan poskytující útočiště množství malých rybiček. Šnorchlování nás všechny nadchlo, tolik malých barevných rybek jsme v takovémto prostředí nikde jinde neviděli. Byla to oblast, která se klukům líbila na jedné fotce v časopise, a poslední den jsme ji úplnou náhodou našli.

Na břehu jsme zaplatili chlapíkovi každý 1200 Rps, které za ten výlet určitě stály, a jeli jsme na Le Morne, nejprve do naší oblíbené restaurace na pláži a pak na naši oblíbenou, malou, téměř soukromou plážičku. Kromě uklízeče odstraňujícího následky včerejší rodinné megaparty jsme zde byli sami. Všichni společně jsme se vydali na poslední šnorchlování mezi obrovská plata korálů a hejna ryb.

Po cestě domů jsme zastavili na pláži v Mon Choisy, kde zapadalo slunce. Vyfotili jsme ještě pár krásných (téměř až nechutně kýčovitých) snímků a jeli se domů umýt a připravit na večeři. Fidou nám ukázala, jak dělá nudle, chtěli jsme totiž znát postup přípravy. Společně jsme pak pojedli, popili něco rumu s kolou a do půlnoci jsme povídali. Fidou mě (jak slíbila včera) nastrojila do sárí, byla jsem překvapená, jak je těžké a jak se v něm člověk potí. Když jsem viděla místní Indky v tomto tradičním oděvu, připadal mi velmi lehký a vzdušný. Obléct se do něj taky nebylo jednoduché, jednu chvíli si ani Fidou nevěděla rady. Trochu mi to připomnělo oblékání kroje před hodovým průvodem, to je taky věda…

Nejprve se obléká široká sukně, která se poměrně silně stáhne dlouhou šňůrkou kolem pasu, a vrchní část – top – který sahá jen pod prsa. Kolem těla se pak omotá kus ručně vyšívané, dlouhé látky, který se zastrkuje za sukni, přičemž se různě skládá a tvoří se na něm varhánky. Nakonec se nejzdobnější část látky přehodí přes rameno a připne spínacím špendlíkem, aby celé šaty držely, jak mají.

1.4.
Vstávali jsme ve čtyři hodiny, sbalili jsme poslední věci a čekali na taxíka. Řidič přijel 4:50, šla jsme zaťukat na Gassena, ale všude byla tma a nikdo se neozýval. V pět hodin jsme odjeli, chvíli po šesté jsme byli na letišti. Vše proběhlo bez problémů, nakoupili jsme parfémy a nějaké blbosti za poslední peníze, které jsme nechtěli brát s sebou domů. Do Frankfurtu jsme přiletěli 18:10, celkem rychle jsme se dostali z letiště, na bus na parkoviště jsme čekali asi čtvrt hodiny. Cesta domů byla úmorná, hlavně po jedenácti hodinách letu. Dorazili jsme 2.4. ve tři hodiny ráno a šli ještě na chvilku spát než budeme muset vstávat do práce.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.