Na hranicích jde vše v pohodě, překračuji hraniční řeku a po sedmi měsících opouštím Ghanu. Na druhé straně hranice, v Pobřeží slonoviny, nastávají první problémy, přesně ty, které jsem očekával – neumím francouzsky, takže se mi těžko komunikuje. Naštěstí mám jakous-takous příručku, ze které jsem se naučil nějaké číslovky, pozdravy apod. Bude to ale asi bída a už chápu jak se v zahraničí cítí ten, kdo neumí cizí řeč. Já se teď budu většinou pohybovat ve frankofonní Africe, takže budu trpět (oni ale taky!).
Měnovou jednotkou je CFA frank, který byl nedávno devalvován na 1 FFr / 100 FCFA. Bankovky mi připadají plátěné a není na nich žádný stát původu, protože se jimi platí v šesti státech. Musel jsem ale zkontrolovat, jestli jsem dostal ty správné CFA, protože ve střední Africe se používá také CFA ale středoafrické.
Cesta z hranic do města Aboisso, kde bych měl přesednout na Abidjan, trvala strašně dlouho, hlavně kvůli celním a policejním kontrolám, protože se touhle cestou pašuje řada věcí. I my pašujeme v našem minibusu nějaké tašky. Vždycky ale snadno projedeme, když někdo z pašerácká bandy celou záležitost s policajtem „prodiskutují“.
Aboisso
Na první pohled je vidět, že Pobřeží slonoviny je bohatší než Ghana. Silnice jsou perfektní, taky je tu hodně obdělaných polí, což jsem v Ghaně neviděl. I minibusy jsou lepší a v Aboisso jsem podél řeky viděl dokonce pouliční lampy! Všechno je tady francouzské, včetně dlouhých baget. Působí to ale sympatickým a uklidňujícím dojmem. Aboisso (60 km od hranic) je celkem upravené (na africký standard), i když kolem trhu, stanoviště autobusů a vůbec míst kde se pohybuje spousta lidí, je bordel. Uchyluju se do malého hotýlku, kde si připadám jak v Evropě – čistá postel, větrák, mám i samostatný záchod a sprchu, oboje čisté, a malý balkónek s výhledem na ulici.
Do Abidjanu se mi už nechtělo, protože bych přijel za tmy a musel bych hledat nějaké ubytování (netroufl bych si tam spát na ulici jako v Ammánu), takže můj první den v Pobřeží slonoviny končí v Aboisso.
Zítra je začátek ramadánu, což je devátý měsíc muslimského kalendáře (muslimů je v Pobřeží slonoviny jen 25%). Během ramadánu nesmí muslimové od svítání do soumraku jíst a pít. Uctívají tak měsíc, kdy se Mohammed postil a od Alláha přijímal poselství, které je dnes známo jako Korán. Ještě než jsem odjížděl z Ghany, mluvili o ramadánu v televizi, přičemž kladli důraz na to, že muslimové tvoří nejzaostalejší a nejšpinavější část obyvatelstva Ghany.
Abidjan
Ráno vyrážím do Abidjanu. Autobus je kupodivu poloprázdný a kupodivu i odjíždí přesně na čas. Asi 40 km před Abidjanem začínají rozsáhlé kokosovníkové plantáže, kde jsou kokosovníkové palmy nasázeny v řadách táhnoucích se snad kilometry. Když vjíždíme do Abidjanu, připadám si jak v Evropě – kvalitní silnice, hodně atraktivních obchodů, semafory atd. Samozřejmě tu jsou i typické africké ulice, které mi zpět připomínají kde vlastně jsem.
Čtvrť kde se ubytovávám je taky typicky africká – spousta lidí pohybujících se všemi směry, špína na ulicích, odpadky. Chci se podívat do centra, tak se vydávám pěšky přes Plateau, což je jeden z hlavních poloostrovů, na kterých se Abidjan nachází. Je tu celkem hustá síť autobusů, zatím je ale vynechávám, protože nejdřív musím vypozorovat ty, které se mi budou hodit.
Abidjan byl donedávna hlavním městem – ne moc dlouho, jen 50 let, od dob kdy Francouzi dokončili kanál spojující abidjanskou lagunu z Guinejským zálivem. Město má teď 2,5 mil. obyvatel a centrum (Plateau) vypadá jako Frankfurt – spousta mrakodrapů a pokusů o originální architekturu (jasná snaha přiblížit se Paříži), luxusní obchody, banky. Akkra je proti tomu nejzapadlejší a nejšpinavější vesnice. Projíždím se kolem města na lodi, což je jeden z druhů městské hromadné dopravy. Navečer se vracím do „své“ africké čtvrti, kde mě hned vítá volání muezzínů z mešit k večerní muslimské modlitbě.
Poté co jsem si v bance vyměnil nějaké peníze (proti ghanským směnárnám to byla strašně dlouhá procedura) se chci zajet podívat do Grand-Bassamu, bývalého hlavního města Pobřeží slonoviny. Poprvé jedu městskou. Je to ale problém, protože neznám jména zastávek a s nikým se nedomluvím, musím se spoléhat výhradně na sebe a tudíž si skoro „vykoukat“ oči, abych vystoupil tam kde potřebuju.
Grand Bassam
Grand Bassam (40 km od Abidjanu) mě mile překvapil. Je to kouzelné, romantické městečko na břehu Atlantiku. Jelikož kdysi byl hlavním městem, je tu spousta koloniálních budov, některé zachované, jiné absolutní ruiny.
Navečer, když se vracím bush taxi do Abidjanu vedle mně sedí mladá maminka s dcerkou. Té se ta cesta asi nelíbila, takže hned začala brečet. Přestala teprve a když si začala hrát s mými vlasy.
Večer odjíždím do Manu, města blízko liberijských a guinejských hranic. Cesta je to dlouhá (8 hodin), takže cestuju v noci.
Man
Do Manu přijíždím ve 4 ráno, dospávám v čekárně nádraží, než po sedmé vyrážím najít nějaký hotýlek. Tam kde se nakonec usídluju to sice nevypadá tak pěkně jako v Aboisso nebo Abidjanu, ale i tak to ujde.
Přijel jsem sem hlavně proto, že jsou tu v okolí malebné pahorky (prý je kolem Manu 18 vrchů), které tvoří nejvyšší část Pobřeží slonoviny. Nejvyšší je Mt. Nimba (1752 m) téměř na hranici s Libérií, kolem které se těží železná ruda. Nejhezčí hora je jen 15 km od Manu, vypadá jako zub (jmenuje se Dent de Man) a tyčí se na severním horizontu.
Asi 1,5 hodiny mi trvá překonat 5 km z Manu do džungle, kde jsou v bambusovém pralese skryty La Cascade a Pont des Lianes. La Cascade jsou vodopády, které jsou ale teď v době sucha skoro vyschlé. Pont des Lianes (most z lián překlenující malé údolí) ale „vyschlý“ není, takže se po něm můžu klidně projít. Pokud po něm museli chodit s balíky na hlavách, tak to musela být pěkná makačka, protože i dvě ruce mají co dělat aby udržely rovnováhu zbytku těla.
Navečer, když už jsem zpět v hotýlku, se přihnal tropický liják (i v období sucha tu občas prší). Bušilo to do stěn a střechy jako kladiva, skoro jsem měl strach, že se na mě odněkud vyvalí voda.
Yamoussoukro
Ráno odjíždím do Yamoussoukro, administrativního hlavního města, sídla prezidenta a místa, kde stojí bazilika Notre Dame de la Paix, kopie baziliky sv. Petra v Římě. První část cesty je dost pomalá, samé zastavování, nakládání, policajti apod. Nakonec asi po pěti hodinách jsem v Yamoussoukro. Jel jsem autobusem, které jsou v Pobřeží slonoviny celkem rozšířené, ale ten z Aboisso do Abidjanu co jel na čas byl vyjímka – tady má každý dost času a cestovat je časově dost náročné.
Jak v Manu tak v Yamoussoukro je mnohem příjemnější klima než na pobřeží (tím myslím, že tu není tak drtivá vlhkost, takže se dá i docela žít).
Hned navečer jsem se ještě musel zajít podívat na baziliku. Bylo už ale pozdě a byla zavřená, jak mi sdělil hlídající voják. Taky jsem se chtěl podívat do prezidentského paláce jehož brána byla otevřená (asi jsou po Houphoëtově smrti benevolentnější). Voják co hlídal vchod mě tam klidně pustil, ale pak mě spatřil jiný voják, který mě zase vyhodil, takže jsem neviděl nic. Snad jen nějaké krokodýly, kteří jsou ve slepém rameni jezera, které obepíná jižní stranu paláce.
Hned ráno se vydávám do baziliky. Musím sebou hodit, protože chci ještě dnes stihnout národní park Marahoué 80 km od Yamoussoukro.
Bazilika je obrovská (nejvyšší křesťanský chrám na světe). Prý se podobá bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Nevím, budu se muset do Vatikánu zajet podívat. V Yamoussoukro je ji vidět skoro odevšad, je 158 m vysoká. Vnitřní výzdobu tvoří panely z foukaného různobarevného skla zobrazující výjevy z bible. Jsou to zároveň i stěny baziliky, takže když svítí slunce, hraje vnitřek baziliky všemi barvami. Uvnitř je 24 mohutných sloupů z nichž 12 je označeno římskými číslicemi I až XII a jsou v nich výtahy vedoucí na terasu asi 40 m nad nádvořím. Vnitřek baziliky je klimatizován a vejde se do ní asi 5 000 lidí. Na nádvoří se vejde dalších 200 000 (křesťanů je v téhle zemi asi jen 1 000 000). V roce 1991 tu byl na návštěvě Michael Jackson.
Když tu tak stojím na tom kousku Evropy uprostřed té divočiny, tak bych hned jel domů. Mám před sebou ale ještě moc kilometrů.
Bazilika je sice nádherná, ale je nutné vidět i to, že stála 300 mil. dolarů a roční údržba spolu s údržbou obrovské zahrady, která ji obklopuje, má stát dalších 1,5 mil. dolarů ročně. Byly by za ní tisíce bytů, školy, nemocnice. Prý ji zaplatil Houphoët ze svého, otázkou je, kde vzal tolik peněz. V Africe to ale není žádná hádanka.
Jakmile byla bazilika dostavěna, dal ji Houphoët darem Vatikánu. Pravděpodobně ji ale postavil, aby měl pro sebe obrovskou hrobku, protože tu byl právě před deseti dny pochován.
Park Marahoué
V 11 už jsem na cestě do parku Marahoué. Po dvou hodinách jsem na místě. U vstupní brány si půjčuju kolo. Je strašné vedro, všude samý prach, ale příroda je tu hezká – husté pralesy a zase savana pokrytá nízkými keři a stromy. Na zvířata jsem ale moc štěstí neměl, protože odpoledne všechna většinou odpočívají někde ve stínu. Viděl jsem jen nějaké opice a u pramenu, kam chodí všechna pít, hlídal nějaký pták s bílou hlavou a jakmile jsem se přiblížil tak začal divoce hvízdat a všem oznamoval, že se blíží vetřelec.
Ujel jsem jen 30 km, ale měl jsem toho plný zuby. Další park si v Západní Africe už asi neprohlídnu, protože je to finančně vyčerpávající, fyzicky únavné a časově náročné pokud nemám vlastní auto. Budu muset počkat až do Východní Afriky, kde jsou prý parky mnohem hezčí.
Jinak co se týká finančních nákladů během cesty, jsou o hodně vyšší než v Ghaně, a o mnoho vyšší než u nás. Jelikož ale byl CFA frank devalvován o 100%, většina cen pro mě klesla na polovinu, protože ceny (zatím) ještě moc nevzrostly. Nemám ale tušení jak tomu bude v dalších CFA zemích kam mířím, takže mě může ještě čekat nepříjemné překvapení.
Yamoussoukro
Yamoussoukro, přestože hlavní město, má poněkud zmatené autobusové nádraží. Je to vlastně jen plocha u Agip benzínové pumpy, takže si ani nemůžu koupit lístek na zítřejší bus do Korhogo. Je to sice nepříjemné, protože to představuje určitou nejistotu (musím být totiž v pondělí v Bamaku, obstarat si senegalské vízum a ve středu mi jede vlak do Dakaru), ale nemám na výběr.
Večeřím u jednoho stánku silně kořeněné makarony a pak už jen mířím zpět do hotelu.
Pak jsem se včera dozvěděl, autobus do Korhogo, „přestupní“ stanice do Mali, odjíždí v 830 ráno. Jsem včas na místě, ale bus má prý přijet až v 10 (jede z Abidjanu a tady jen staví).
Nemám nic na práci tak jen čekám a pozoruju lidi. Stojí tu bus do Burkiny Faso. V něm spousta Burkiňanů a mračna dětí. Hodně lidí žvýká jakási dřívka, která jim slouží k čištění zubů místo zubního kartáčku a pasty. Jiní prodávají jídlo, hodinky, košile a spoustu dalších věcí. Pouliční prodejci se většinou soustřeďují na takovýchto místech, kde denně projde/projede spousta lidí. Malé děti prodávají vodu nebo zázvorovou limonádu (je pálivá, ale moc dobrá), dospěláci prodávají chleba (francouzský – bagety) a smažené vdolky.
Autobus se ukázal až ve 12, takže se moje cestování na sever protáhne na celý den, protože do Korhogo je to asi 5 hodin. Začátek jízdy byl drastický – nejdřív jsem byl rád, že jsem se do bus vůbec dostal, pak jsem asi hodinu musel jet se svým 20 kg batohem na klíně, protože ho nebylo kam jinam dát. Pak ho ze mě sundali a uložili na „čestné“ místo vedle řidiče a já jsem se zase mohl nerušeně okýnkem obdivovat černošky mihající se podél cesty. Jak jsme se dostávali víc a víc na sever, ubývala hustá džungle a začalo převládat nízké křoví a stromky, sem tam nějaký ten lesík. Hodně ploch bylo vypálených od požárů, stejně tak jako včera v parku Marahoué. I vlhkosti dost ubylo a v Korhogu už bylo příjemně, tj. sucho. Cestou jsme míjeli hodně vesnic, ale vypadaly celkem úhledné (v africkém slova smyslu) a nad některými baráky se tyčily i televizní antény.
Po těch pěti hodinách cesty nejsem skoro vůbec unavený i když mám v noze díru od rámu krosny z té první hodiny jízdy.
Korhogo
Korhogo je malebné městečko a jeden obchod mi tu strašně připomíná naše klasické „sámošky“. Hned jsem se byl zeptat na spoj do Sikassa (Mali). Odjíždí zítra ráno a jak mě upozorňovali, cena byla po devalvaci CFA zvýšena o 25% (což sice není zvýšení o 100% jako devalvace, ale i tak je to nelegální, protože vláda zmrazila v lednu na 3 měsíce ceny). Celou dobu tu nikdo o devalvaci nemluvil a až teď na severu jsou vidět její první důsledky.
Hotýlek, ve kterém jsem, se mi moc líbí a majitel mě poctil tím, že mi za cenu jednolůžkového pokoje dal větší dvoulůžkový. Jako ve všech předešlých hotýlcích i tady jsou čistá prostěradla, větrák, ručník, sprcha a ucházející záchod. Bude to asi ale poslední (relativní) pohodlí, protože s přejezdem do Mali se taky dostanu do podstatně chudší země.
Na ulicích to vypadá jako když je tady nějaká továrna na mopedy – má ho snad každý druhý. Jsou to ale staré typy, protože kouří a páchnou, takže všude kolem je neustále šedomodrý dým.
Zdá se, že doprava se zhoršuje směrem na sever, stejně tak jako životní podmínky lidí. Že jsme místo v osm vyjeli v deset, to už byla skoro samozřejmost. Jeli jsme Avií (asi 10 lidí) a řidič hned po dvaceti kilometrech utrhl palivovou nádrž. To nás zdrželo „pouhé“ 5,5 hodiny, protože jsme v polopoušti čekali než se řidič vrátí se spravenou nádrží z Korhoga.
Krajina je tu dost nehostinná, vysušená tráva, suché keře – poušť. Když projíždíme vesnice, všude jsou kruhové stavby z hlíny s kuželovitou střechou ze slámy – sýpky. Děti tu jsou špinavé a zanedbané – jsou ostříhány skoro dohola, takže je vidět, že mají plesnivé vlasy, zaschlé nudle u nosu. Je to dost otřesné. Přece jen mají ale jednu výhodu oproti pobřeží – je tu opravdu sucho, takže se pořád nekoupou ve vlastním potu.
Stránky autora: www.ecesty.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
