Do Bobo-Dioulasso jsme přijeli asi v 11 dopoledne. Hranice mezi Mali a Burkinou Faso byla přes noc zavřená, takže jsem přenocoval v minibusu před hranicí. Cesta tedy trvala 18 hodin.
Bobo-Dioulasso
Do Bobo-Dioulasso jsme přijeli asi v 11 dopoledne. Hranice mezi Mali a Burkinou Faso byla přes noc zavřená, takže jsem přenocoval v minibusu před hranicí. Cesta tedy trvala 18 hodin.
Před městem je několik kilometrů zavodněné plochy. Vypadají jako rýžová pole. Jelikož jsem v noci moc nespal, věnuji se celé dopoledne a odpoledne spánku a budím se teprve v době, kdy je čas jít „hledat“ večerní potravu. Vždy, když se dostanu do nového místa, trvá mi nějakou dobu, než najdu místo, kde se dá jakž takž najíst (ne, že by tu těch míst nebylo hodně, často ale cenově vysoko přesahují můj rozpočtový limit). Většinou je to na ulici, kde nějaká žena kuchtí rýži, makarony a nějaké omáčky. Na první pohled může jíst v Africe na špinavé ulici vypadat trochu nehygienické, ale stačí vědět, že to co jím se vaří, smaží a peče celý den, takže všechny bacily jsou už dávno v pánu. Jediným problémem můžou být bacily na příborech, což se ale dá odstranit pořádným omytím. Stravuju se takhle už od začátku a zatím mi nic nebylo.
Jelikož je už večer a tedy tma, nemám moc času udělat si dojem o městě. Jen snad, že je tady hodně širokých tříd lemovaných stromy, takže to celé působí uvolněně.
Je to tak. Bobo-Dioulasso se mi líbí. Stromy podél ulic alespoň trochu mírní ten sluneční žár, takže se dá venku i vydržet. Přesto ale už několik dní praktikuju systém, že jsem venku tak do jedenácti dopoledne a pak zase až od čtyř odpoledne, protože jinak bych se usmažil.
Je tu hodně budov postavených v súdánském stylu, podobných mešitám v Mali. Tady jsou tak ale stavěny i veřejné budovy a i místní nádraží mi ten styl dost připomíná. Zdá se, že co se týká architektury, zanechali Arabové v Sahelu pozitivní vliv.
Na zítřek si kupuju jízdenku na vlak do Ouagadougou, hlavního města Burkiny Faso. V centru Bobo je celkem živý trh, kde se dá koupit všechno od jídla až po moped. Mopedů je tu snad ještě víc než v Mali. Jsou jakýsi příznak chudé země. Lidé ještě nemají na auto,chodit pěšky se jim ale taky nechce, tak vynaloží všechny úspory na koupi „přibližovadla“ tohohle typu. Byl by to celkem dobrý trh pro naše babety, pokud by byly levnější Peugeoty, které tu má většina.
Ochutnávám tu místní pivo – Sobbra. Je celkem dobré, ale dost slabé, slabší než naše desítka.
Dopoledne se vypravuju na nádraží. Jsem zvědav, jaké bude mít vlak zpoždění.
Jsem ale dost překvapený, protože vyjíždí na čas, přesně v půl jedné. Jedu první třídou, která je docela pohodlná, rozhodně pohodlnější než ty stísněné sedačky v letadlech. Je tu bar, televize a video a z reproduktorů každou chvíli někdo něco zažblekotá ve francouzštině, pravděpodobně ohlašuje další zastávku. Jedeme krajinou, která je dost pustá a vyprahlá, jako ostatně celý Sahel v suchém období. Podél trati je hodně mostů, které však teď místo vody přemosťují jen řeky písku. Každá nádražní zastávka je postavena v súdánském stylu, zbytek architektury vesnic jsou hliněné chatrče a sýpky se slaměnými klobouky.
Ouagadougou
Do Ouagadougou přijíždíme skoro na čas, jen asi o 10 minut později, což je na Afriku přesnost přímo atomová. Kdysi doma jsem viděl fotku nádraží v Ouagadougou – byla to jen dřevěná chatrč. Dnešní nádraží je moderní budova, která už si zaslouží název nádraží. Jako jediné z nádraží kterými jsem cestou projížděl není stavbou súdánského stylu.
Je už večer, tak se hned uchyluju do předem vybraného hotýlku. Stejně jako Bobo i Ouaga na mě působí uklidňujícím dojmem. Asi je to tím, že je vidět, že nikdo nikam nespěchá a podle chování lidí bych rozhodně neřekl, že jsem v jedné z pěti nejchudších zemí světa – jsou živí, vesele se baví s přáteli a asi je nic netrápí – tohle není země pro ambiciózní typy.
Cestou do hotýlku procházím kolem velké mešity. Mešity v Sahelu mají nezvykle velký počet minaretů, tahle má 4. Na Středním východě jsou průměr jen dva. Možná to pramení z jejich komplexu méněcennosti, takže se alespoň snaží přebýt ostatní v tom, co můžou lehce uskutečnit – tj. postavit mešitu. Na rozdíl od ostatních zemí Sahelu, v Burkině není muslimská většina, což je zde vidět i na větším počtu kostelů, který jsem v Mali viděl jen v Bamaku. Důvodem této anomálie je, že tu v době pronikání Arabů do Západní Afriky byly silné říše, které měli sílu odolat.
Na rozdíl od Bobo tady ale není tolik stromů a je cítit, že je to hlavní město, protože je tu příliš mnoho lidí a příliš mnoho mopedů.
Rozhodl jsem se, že když mi nevyšel Senegal, podívám se alespoň do Toga. Nemám sice tožské vízum, vystavuje je prý ale francouzské velvyslanectví.
Odpoledne ho už skutečně mám. Je sice platné jen na 5 dní, ale snad to bude stačit. Trochu problematické bude ale dostat se do Lomé, protože přímá spojení jsou příliš drahá, takže budu muset cestu rozdělit na etapy. To budu ale zase závislý na příliš mnoha řidičích a i návaznost není jistá. Naštěstí mám dost času, takže můžu riskovat. Už jsem si zvykl, že tu většinu času trávím buď cestováním nebo čekáním a že cestování se tady počítá spíše na dny než na hodiny. Bush taxi směrem Togo odjíždí každé ráno kolem sedmé ze stanoviště asi 4 km od centra. Bude to fuška vstávat tak brzo a navíc se dopravit tak daleko od centra. Městská hromadná doprava (6 autobusových linek) má fungovat od šesti ráno, tak to snad půjde.
V centru Ouaga je postaven nový moderní zastřešený tržní areál. Obchodování hned vypadá jinak, o mnoho důstojněji. Nejsou tu žádné kaluže, bahno a spousty hnijících odpadků jako na většině trhů. Jen jsem zvědav, jak dlouho jim to tak vydrží.
Na ghanském velvyslanectví si ověřuji jaká je situace s válkou Nanumbů a Konkombů na severu Ghany a jestli je hranice s Togem pořád ještě uzavřená. Mám smůlu: pořád se válčí a hranice je zavřená. Z toho vyplývá, že z Lomé budu muset jet zpět do Burkiny, odtud teprve do Ghany, pak projet to proklaté válčící území než se konečně dostanu do Akkry. Ještě že mám vícenásobné vstupní vízum do Burkiny, takže alespoň o tohle se nemusím starat.
Cesta do Toga
Ráno samozřejmě vyrážíme až v 9 hodin. Řidič má s autem nějaké problémy, takže ve 12 hodin, když jsme ve městě Koupelá, což je křižovatka cest do Toga a do Nigeru, přesedám do jiného auta. Celkem 3 hodiny ale musím čekat, než se tohle druhé auto naplní pasažéry, takže mám obrovskou časovou ztrátu a dnes se do Toga už nedostanu. Tohle auto jede do Ghany, ale vysadí mě na hraničním přechodu, který je na straně Burkiny stejný pro Ghanu i pro Togo.
Těsně před hranicema nám dochází benzín, takže další zdržení. Je 6 hodin odpoledne a Burkina právě zavírá svoje hraniční přechody. Na straně Burkiny ale ještě chytám auto, které mě převáží asi 50 km na poslední hraniční kontrolu Burkiny.
Hranice už je ale uzavřená, takže musím počkat do rána. No jo, ale kde, když jsem v nějaké prťavé vesničce uprostřed pustiny a ještě k tomu na hranici dvou států! Našel jsem si tedy pěkný strom s křovím, kousek od cesty spojující hraniční přechody Burkiny a Toga. Mám na dohled oba, jsem už ale za cedulí „Republique Togolaise“, takže jsem vlastně v Togu. Ráno se ale budu muset vrátit těch 50 metrů do Burkiny pro výstupní razítko a pak teprve vstoupím oficiálně do Toga.
Jelikož jsem na alternativu že bud spát pod širým nebem nebyl připraven, nemám ani spacák, takže spím na listí a na ručníku. Je trochu zima, protože jsem ještě dost ve vnitrozemí. Alespoň se ale nepotím.
Stránky autora: www.ecesty.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
