Expediční fond podpořil projekt vzdělávání tibetských nomádů v čínské provincii Qinghai, nad Žlutou řekou. Přečtěte si, jak cestu do problematické oblasti prožívala autorka projektu. Čína je plná rozporů a někdy se člověk ocitne téměř v pekle.
Zpátky v Qinghai
Tak zase jedu starým přeplněným autobusem po krásné nové dálnici, která se vine mezi zelenými horami za Xiningem směrem k tunelu, provrtává široký kopec a davá tak najevo, že rozvoj čínského západu propagovaný centrální vládou před žádnou překážkou neustoupí. Tentokrát jedu jen do Jianzha, malého okresu asi dvě až tři hodiny jízdy jihovýchodně od Xiningu. Je to první zkušební cesta po několika měsících, kdy cizincům nebylo dovoleno opouštět hlavní město provincie. Důvody pro toto opatření byly různé, většinou se uváděla velká zima a nepřízeň počasí ve venkovských a stepních oblastech, obývaných převážně tibetským obyvatelstvem. Je skvělé, když si o vás v zahraničí někdo dělá takové starosti.
Autobus projel bez problémů policejním checkpointem a za další zatáčkou už se ukázala nádherně zelená Žlutá řeka, obklopená horami. Na druhém břehu jsou už z dálky vidět moderní paneláky okresního měste Jianzha, které úspěšně hyzdí celou scenerii.
Ani ve městě si mě nikdo zvlášť nevšímal, i když ještě nedávno sem byl cizincům vstup zakázán. Na trhu jsme nakoupili ovoce a vrátili se na hlavní silnici hledat dopravu do vesnice v horách. Zatímco sedíme na obrubníku, přijíždí houkající policejní auto, za ním ještě jedno a za ním několik nákladních vozů, na jejichž nákladní ploše stojí vzorně seřazení vojáci čínské armády v plné zbroji, se samopalem a průhledným štítem a bílou rukavičkou se drží tyčí upevněných nad korbou auta. Prý tak jezdí okolo celého okresu každé dva až tři dny a zastrašují obyvatele.
Dnešní kyvadlová doprava do hor už je pryč, a tak si musíme najmout taxík, který nás odveze do sedmnáct kilometrů vzdálené vesnice nad Žlutou řekou, kde bydlí moji známí. Jsou to polonomádi, mají pole i malé stádo. Teď přes léto se zdržují na letních pastvinách v horách.
Auto se konečně vyšplhalo na konec blátivé cesty. Je tu nádherný výhled na kopce na druhé straně údolí. Místo vyprahlé spraše, která obklopuje dolní silnici do Rebgongu se tady rozprostírají zelené louky a za soutěskou dokonce začíná les.
Před večeří ještě pomůžeme sehnat jaky, kteří se celý den pásly v horách. Každý dělá svou práci, ale nikdo nespěchá. Je těžké nezapomenout, že dole jen několik desítek kilometrů odsud je pulsující velkoměsto, které každý den roste a stává se modernějším podle globálních měřítek. Bohužel v horských oblastech je stále těžší se uživit pouze zemědělstvím a pastevectvím a kromě toho ještě čínská vláda tlačí na obyvatele mnoha horských a venkovských oblastí, aby se přestěhovali do nových sídlišť či okresních měst. Čína se mění stále rychleji, je však možné, aby v budoucnu pokrok vymýtil všechny tradice tibetských nomádů?
Welcome to hell…
Kanding – obvykle rušné místo, plné dychtivých turistů, odhodlaných prozkoumat tibetský Kham – bylo jako po vymření.
Luxusní autobus mě vyplivl na podstatně méně přepichovém a opuštěném nádraží. Nezbývalo než se vypravit do deštivých ulic malého městečka, pyšnícího se několika novými paneláky. Po chvíli hledání mě poslali do hotelu pro cizince, ty ostatní by si mě v tuto neklidnou dobu olympijského léta nedovolily ubytovat. Rozpačitá recepční pečlivě okopírovala celý můj pas a doprovodila mě na pokoj. Na mou naivní otázku, kam se poděli všichni turisté, pohotově odpověděla: “Tady v okolí se všichni zbláznili, proto sem teď nikdo nejezdí. Jinak lidé raději sedí doma a sledují Olympijské hry.“ Zhodnotila tak situaci v jedné z nejaktivnějších oblastí tibetských protestů v Číně. Chtěla jsem vyrazit do hor, směrem k největším klášterům vůbec, obývaných skoro dvaceti tisíci mnichů, ale nepříjemná dáma u okénka na autobusovém nádraží mi důrazně sdělila, že takoví jako já, se tam nedostanou a odmítla mi prodat jízdenku. Větší štěstí jsem měla u řidičů postávajících okolo nádraží. Za dvě minuty byla cesta na další den dohodnuta.
Vyrazili jsme za svítání, rozvrzaným autem po děravé silnici, zamlženými serpentýnami přímo na sever.
Za prvním hřebenem se otevřela krajina stepí. Zelené pastviny se rozprostíraly kam oko dohlédlo, jen uprostřed se jako ošklivá jizva táhla nová přistávací dráha moderního letiště. Toto druhé nejvyšší letiště světa se má otevírat v říjnu letošního roku a stát se branou pro turisty a další přistěhovalce z Číny. Zatím tu jsou místo letadel ještě jen jaci pasoucí se podét letištní plochy. Ti i nomádi v černých stanech se budou muset před začátkem provozu navždy přestěhovat.
Dále se cesta vinula loukami, okolo honosných khamských domků ze dřeva a kamení, tak nepodobných těm nůzným, postaveným z bláta, které znám z Qinghaje. Cestu zpestřovali jen ozbrojení vojáci s průhlednými štíty, postávající tu a tam okolo silnice a opuštěné kontrolní stanice. Můj tibetský řidič se zmínil, že ještě před měsícem tu byly každý den nějaké nepokoje a mnoho lidí bylo vojáky zabito nebo uvězněno. Ani dnes nejsou roztržky žádným překvapením. Vláda se prý o Tibeťany nastará a podporuje modernizaci pouze v oblastech obývaných národností Han. Lidé jsou nespokojení. Tisíce vojáků přišly po nepokojích v březnu a už tu zůstaly.
Po několika hodinách mi unavený řidič předal řízení a za volant usedl až těsně před kontrolní stanicí u města Luhuo. Mezi maskovanými pytli s cementem, obklopen po zuby ozbrojenými vojáky si tam policista ve službě zaznamenal moji totožnost a cíl mé návštěvy.
Malinké městečko, nad kterým se vyjímá nádherný klášter, nebudilo příliš přátelský dojem. Na pěti stech metrech hlavní ulice byly dvě strážní budky a veškerý provoz zaznamenávaly tři kulaté kamery. Nemohla jsem se ubránit poněkud stísněnému pocitu. Tohle místo trochu připomínalo divoký západ. Provoz na ulici byl jako zpomalený, široko daleko ani jeden turista, na zdech vlály plakáty s fotografiemi hledaných osob a na každém rohu hlídkovali vojáci se samopaly. “Welcome to hell“, uvítal mě na ulici jeden mladý Tiběťan.
Po návštěvě kláštera, který je až za další ozbrojenou kontrolní stanicí, byl čas se vrátit. Nebylo radno tu zůstávat přes noc, když člověk neměl chuť na dotěrné otázky místní policie.
Při sedmihodinové zpáteční cestě noční plání mi řidič mimochodem řekl, že ještě tak před rokem by se sem v noci nikdo neodvážil, tahle cesta byla totiž plná lupičů, přepadávajících projíždějící auta. Kdo nezastavil, toho dohonili a zabili. Věděl, jak vylepšit náladu svým zákazníkům. Po chvíli mě ale uklidnila představa, že letos to tu lupiči nebudou mít lehké v přítomnosti tolika čínských vojáku. Nakonec je člověk ještě rád, že tu jsou.
Expediční fond je podporován těmito společnostmi:
Partneři Expedičního fondu:
Oficiální partneři:
Významní sponzoři Expedičního fondu:
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
