Za všemi těmito názvy se na mapě skrývá stejné místo: Velikonoční ostrov, neboli řečí Polynésanů „pupek světa“.
Za všemi těmito názvy se na mapě skrývá stejné místo: Velikonoční ostrov, neboli řečí Polynésanů „pupek světa“. Nebo také pupek vesmíru? Každopádně má toto skalisko pouhých 117 km čtverečních, leží 3700 km na západ od chilského pobřeží a 1900 km od ostrůvečku Pitcairn v Polynésii na západě. Nesmírná opuštěnost tohoto osamělého skaliska ztraceného v pustině okolního oceánu skutečně vzbuzuje představu nesmírné prázdnoty vesmírného prostoru. Tato nesmírnost odpradávna ovlivňovala myšlenky zdejších obyvatel, a hluboce se vryla do jejich představ, kultů a tajemných mýtů zhmotněných do obrovských kamenných soch, rozesetých po obvodu celého ostrova.
Je toho mnoho nevysvětleného v minulosti tohoto ostrůvku. „Seriózní“ vědci i nejrůznější fantastové se snaží přinášet nové a nové teorie o možném původu zdejších obyvatel, vysvětlovat jejich pověsti a najít nějaký racionální smysl pro tvorbu soch. Ovšem naše racionální myšlení zde zatím není tou pravou pomůckou. Všechno jsou to jen dohady a sváry ješitných vědátorů. Chybí spojovací článek. Zdejší křehká ostrovní civilizace byla tak jako jindy v neslavných dějinách expanze Evropanů do světa zničena. Námitka, že k občanské válce mezi kmeny na ostrově došlo před příjezdem prvních kolonizátorů je správná. Kdyby ovšem tito kolonizátoři, namísto odvlékání domorodců do otroctví a plenění i tak malých přírodních zdrojů ostrova, přemohli svoji nenažranost a ziskuchtivost a pochopili význam toho, co zde nalezli, mohli jsme dnes vědět mnohem více.
Na ostrově podle všech chabých nálezů žily před příjezdem bělochů dvě skupiny obyvatel: Dlouhouší, kteří byli polynéského původu, řídili stavbu soch a byli snad potomci svého legendárního předka Hotu Matuy, o kterém věřili, že je božského původu a na ostrov se jednou vrátí. Oni to byli, kdo pravděpodobně ovládali ostrov a jejich většinové „krátkouché“ obyvatele. Tito krátkouší byli snad jihoamerického původu, přijeli na ostrov později a museli vysekávat sochy ze skal, dopravovat je po ostrově a vztyčovat podle přání svých velitelů. Bylo-li to tak, logicky jednou došlo ke vzpouře, většina dlouhouchých byla povražděna při potyčce u Ikova příkopu poblíž Poike a zbytek vyhnán z ostrova. Sochy byla následně povaleny. Toto vše se stalo pravděpodobně koncem 17. století a možnou nejhlavnější příčinou byl vzrůst počtu obyvatelstva nad 15000 lidí, které ovšem chudý ostrov nemohl uživit (dnes zde trvale žije 2800 ostrovanů).
Jednou ze záhad zdejších obyvatel byli obyvatelé bílé rasy s vousy a zrzavými vlasy, kteří v minulosti žili na ostrově – dokladem jsou kresby, legendy a záhadná osamělá socha „poustevníka“ na Rano Raraku, která se tolik liší od všech ostatních soch (zde opět ožívají legendy o Vikinzích, Atlanťanech nebo ztracených Izraelitech). Několik velmi zajímavých a odvážných teorií, týkajících se vlivu mimozemských civilizací na dění na ostrově nastolil Erich von Daeniken, ale podobně jako vědcům i jemu chybí důkazy. Mimozemšťané se v téhle opuštěnosti mohli nerušeně vyřádit a Hotu Matua mohl být oním vesmírným poslem, ale k pochopení vzniku skutečného inteligentního života na Zemi chybí zatím lidstvu mozková kapacita a tak nezbývá něž si pomáhat mýty. Záhady kolem „výroby“ soch , jejich dopravy a smyslu celkem úspěšně vysvětlili norský dobrodruh Thor Heyerdahl a český inženýr Pavel Pavel. Největší záhadou tak dodnes zůstává nerozluštěné místní písmo a vzácné tabulky rongo-rongo, nalézané v tajemných jeskynních úkrytech na ostrově.
Prvním Evropanem, který na velikonoce 1722 objevil ostrůvek pro Evropu, byl Holanďan Roggeveen, druhým Angličan James Cook v roce 1774 a třetím Francouz La Pérouse (1804). Jejich krátké návštěvy pro ostrov ještě nic neznamenaly, zkáza přišla až v polovině 19. století, kdy otrokáři z již samostatného Peru odvlekli většinu obyvatel na těžbu fosfátů do Jižní Ameriky. Koncem tohoto století ostrov připadl Chile (1888) a špatné časy trvaly až do padesátých let století dvacátého, kdy moc převzal do rukou stát, byla ustavena místní samospráva a kdy byly vyhnány soukromé firmy drancující ostrov a jeho obyvatele. Dnes je většina zboží na ostrov dovážena, je zde proto také draho a jediným zdrojem příjmů místních obyvatel jsou turisté.
Drahota je zde opravdu pekelná a tak se sem vydají jen snobové a lidé, pro které je to splněním velkého snu. Týden zde mě stál včetně letenky 600 dolarů (na letenku jsem dostal z neznámých důvodů 50 procent slevu – stála 450 USD), což je nekřesťanské, vzhledem k cenám v Jižní Americe a vzhledem k tomu, že jsem žil jak poustevník a hodně jídla přivezl s sebou z Chile. Kdo by chtěl bydlet ve zdejších hotelích, navštěvovat místní restaurace a oddat se péči místní turistické mafie, ať počítá se 100-300 USD na den, podle vyžadovaného komfortu. Služby přitom za tu cenu vůbec nestojí, no ale ostrované prý musejí z něčeho žít! Někteří si chtějí hlavně ušetřit na letenku a život někde jinde.Přesto tento ostrov stojí za návštěvu. Kdo má rád tajemná místa a může postrádat ty peníze, ať neváhá. Přemýšlel jsem o tom dlouho, rozpočet jsem si zruinoval, ale dnes nelituji. Jsou věci, které je nutno vidět na vlastní oči. Velikonoční ostrov je skutečně tajemné, mystické místo a vydá-li se sem člověk mimo sezńu, nepotká tu mnoho jiných člověků a může v klidu meditovat při toulkách po opuštěném, hřmícím pobřeží a hluboce se podivovat nad otázkami, které ho při pohledu na to, co ho obklopuje, napadají.
HANGA ROA
Tahle vesnice je tím prvním místem , které kdokoli po příletu na ostrov spatří a navštíví a je také jediná, která se na tomto opuštěném skalisku uprostřed oceánu nachází. Je tu všechno: Letiště, obchody, úřady, hotely, restaurace i tržiště. Zbytek ostrova je pustý: Všude jenom tráva, láva, několik stromů, koně, krávy, ovce, poštolky a sochy. K tomu tři sopky, dvě pláže – tedy spíše plážičky, několik archeologických nalezišť a okolo celého ostrova nádherné útesy a hřmící oceán. To je vše. Přesto návštěva těchto míst zanechá nesmazatelný dojem.
Hanga Roa není nijak zvlášť okouzlující, řeklo by se taková obyčejná polynéská vesnice. Jednoduché dřevěné domky, několik chatrčí pro lidi, pár jiných pro dobytek, spousta políček oddělených zdmi, jedna asfaltka a zbytek prašné pisty, pár úřednických zděných domků. Jinak převládá klid a mír venkova, který nedokážou narušit ani turisté a těch někdy bývá v hlavní sezóně (prosinec-únor) přespříliš. Teď je půlka března, hlavní sezóna skončila a ze všeho čiší nehybnost a strnulost močálu. Všichni sbírají síly na další nápor turistů za pár měsíců, až začnou prázdniny na severní polokouli.
Je tu pekelně draho a je to ještě horší než jsem očekával: Jídlo od 10 USD nahoru, ubytování od 25 USD výše, chleba 3 USD, víno 2,50 USD, cibule 2 USD (za kus!!!!!!!!), půjčení kola 20 USD za den atd. Tábořím ve stanu na zahradě jedné z nejlevnějších hospedaje za 6 USD a to jsem usmlouval s celkem sympatickou majitelkou z původních 10 USD, protože tu zůstanu celý týden no a díky tomu, že tu zůstanu celý týden, jsem dostal slevu na letenku 50 procent. Tak tu teď sedím. piju víno a vařím si těstoviny a kukuřičnou omáčku, co jsem si dovezl ze Santiaga (jedl jsem to celý týden, jen jsem střídal těstoviny a rejži) a přemýšlím o tom, co tu budu celý ten čas dělat. Všichni sem jezdí na dva až tři dny a to je prý tak maximum času, po který je tu možné nezbláznit se nudou. Ale uvidíme!
Stan je nutno pořádně zajistit, protože tu prudce fouká od oceánu a vítr se nad ostrovem neustále otáčí. Sotva rozbalím stan, ihned se ke mně vrhnou všechny děti paní hostinské a pomáhají mi stavět. Hledám potom kolíky po celé zahradě, ale je s nimi docela legrace. Zjistily, že s mými stanovými kolíky mohou po sobě krásně navzájem házet a nebo v ještě lepším případě si i vypíchat oči. Jelikož umí narozdíl od rodičů španělsky a trochu i anglicky, dá se s nimi bavit o ledasčems. Není překvapení, že i děti v těchto končinách mají podobné názory a problémy, jako ty u nás. Rodiče je neposlouchají, škola je nebaví, učitelé je přímo štvou a na ostrově je nuda. A odtud se pochopitelně těžko utíká. A kdo odejde, málokdy se vrací.
Obcházím vesnici a prohlížím si ta nejbližší ahu (místa, kde jsou sochy): Ahu Tahai a Ahu Akapu. Sochy na nich jsou vztyčené a jedna je dokonce vidoucí, to znamená, že má nazpět nejen rudý klobouk na hlavě, ale i oči z barevných korálů. Opodál jsou i proslulé záhadné „schody do moře“, kamenné terasy neznámého významu vedoucí z pevniny pod hladinu. Všude v Caleta Hagaroa, což je jakési kotviště a místo, kde se prý dá i surfovat, jsou spousty obrovských opracovaných kvádrů, ale kromě toho i útesy, kvůli kterým je tu takřka nemožné přistát a surfovat už vůbec musí být vcelku nebezpečná zábava. Na břehu moře jsou i jeskyně, ale jelikož jsou přímo ve vesnici, slouží spíše jako úkryt pro místní milence nebo opilce. Toto místo a vůbec celá Hanga Roa je ale na západním pobřeží a tak zde lze trávit krásné večery pozorováním obrovských bouřících vln na pozadí zapadajícího slunce.
Večer potkávám jednoho známého Japonce z Patagonie a tak rozebíráme zdejší poměry. Kromě něho je zde ještě jeden Ekvádorec a jeden Švýcar. Je mu asi tak 60 a připomíná svým zjevem Krakonoše. Nemluví jinak než švýcarsky, tedy jakýmsi nesrozumitelným německo-francouzsko-italským dialektem a tak je s ním docela těžká domluva. Když mu náhodou ale rozumět je, zjišťuji, že je to celkem rozumný člověk a tak spolu po zbytek týdne rozumujeme při pozorování noční oblohy za ohlušujícího doprovodu moře. Od moře můj stan dělí asi třicet metrů, od oblohy je to trochu delší vzdálenost, ale vůbec to není na překážku, protože čistý vzduch umožňuje vidět skoro všechny viditelné hvězdy. Z jižní oblohy, která přece jen není tak úchvatná jako severní, znám jen pár objektů a tak se orientuji jen velmi pomalu. Jižní kříž, „falešný“ jižní kříž, Magellanova mračna, hvězda Canopus a několik hvězd a souhvězdí viditelných i u nás (Fomalhaut, Štír, Střelec), to je vše, ale to je jedno – pohled na tak jasně zářící nebe, jaké se klene na Rapa Nui je nezapomenutelný. Kdo jen tohle vymyslel a sestavil?
ORONGO
Ráno se vydávám pěšky na výlet k jižnímu cípu ostrova. Chci si vyzkoušet, jaké je to pochodovat v tomhle vedru a podle toho se rozhodnout, jakým způsobem prozkoumám zbytek ostrova. Nejdu po silnici kolem letiště, ale zkratkou přímo podél zvyšujících se útesů. Nedaleko za vesnicí pěšinka mizí a je třeba jít přímo nahoru na kopec. Zde zjišťuji první problém: Lávová pole jsou sice zarostlá travou, ale chybí zde větší vrstva hlíny a tak tyto rozsáhlé pruhy ztvrdlého magmatu chůzi značně komplikují a zpomalují. Vane sice docela příjemný vítr, ovšem teplota přes den je značná a je lepší s tím počítat a vybavit se velkou zásobou vody. Ačkoli je vrchol Rano Kau jen 311 metrů nad mořem a 4 kilometry od vesnice, zabere cesta nahoru v tom pekelném horku skoro dvě hodiny.
Seshora je nádherný rozhled po ostrově: Kromě skrytého severního břehu je vidět celý ostrov od Poike po nejvyšší „horu“ Teravaka a celé jihovýchodní pobřeží. Na jedné straně hřmí v třistametrové hloubce oceán, zabírající také velkou většinu obzoru a na druhé v hloubce asi 200 metrů je dno rozsáhlého kráteru, plného sladké vody, která je ovšem pokryta ostrůvky zeleně. Tvar celého amfiteátru je pravidelný a celé toto dílo vypadá velmi zvláštně. V moři jsou dva „Ostrůvky ptačích mužů“ známé z filmu a pověstí o závodě mezi vybranými členy rodů soupeřících v minulosti o nadvládu nad ostrovem. Traduje se, že ten kdo první přinesl vejce do vesnice vyhrál a jeho rod získal vládu na nejbližší rok. Musel ovšem nejprve slézt kolmé třísetmetrové skalní stěny, přeplavat několik set metrů v moři plném žraloků, nalézt na ostrůvku vejce a s ním se vrátit přes moře zpět a vylézt zase nahoru. I dnes by to byla adrenalinová záležitost.
Nahoře na vrcholku útesu je legendární vesnice Orongo. Zde se nacházelo kultovní shromaždiště původních obyvatel, zde byly nalezeny některé podzemní hrobky s destičkami rongo-rongo a zde pravděpodobně sídlil i „náčelník“. Dnes tu zbyly jen oválné, částečně rekonstruované, kamenné chýše a spousta kamenů s vytesanými symboly. Nejsou tu a nikdy nebyly žádné sochy. Je tu také stan, kde se vybírá poplatek 4000 pesos (8 USD) za vstup do národního parku. Národní park zabírá vlastně celý ostrov kromě vesnice a letiště a je to jen taková byrokratická pomůcka pro výběrčí poplatků.
Kráter se dá obejít kolem dokola a na druhé straně vede pěšina přes lávová pole k Ahu Vinapu, nejjižnějším nalezišti soch na jihovýchodním pobřeží. Pěšinku opět ztrácím a tak klopýtám k pobřeží napříč lávovými poly. Občas se tu vyskytují velké bludné balvany a někdy je potřeba dát pozor na díry skryté v trávě. Snadno do nich zapadne noha a člověk je rád, když vyvázne s odřeninami. Podobná věc hrozí všude na ostrově a mě osobně se stala asi tak osmdesátšestkrát. Za jedním kamenem potkávám stádo ovcí a kovboje, který je velmi hovorný a ihned navazuje řeč. Problém je, že ačkoli si myslí, že mluví španělsky, já mu vůbec nerozumím. Přesto se nakonec shodneme v životnědůležitých otázkách, že počasí je pěkné, ženský jsou nádherný, práce nevynáší, peněz je málo a na ostrově je nuda.
Na Ahu Vinapu je několik obrovských soch, ale všechny jsou sklácené na zem obličeji dolů a okolo se povalují červené klobouky. Celé to působí majestátným dojmem a ke svému překvapení zjišťuji, že tyto povalené sochy působí impozantněji než ty stojící. Podstavec, na kterém sochy stály, je sestaven z obrovských kamenů, přitesaných stejnou technologií, jako jsou sestaveny například stěny v Sacsayhuamanu nebo Tiwanaku. Celé toto kamenné hnízdo hlídá jediná socha, která je od ramen dolů pohřbena v zemi a jejíž strnulý pohled nehybně sleduje každého kolemjdoucího. Na Ahu Vinapu také číhá jedno z mála nebezpečí na ostrově a sice hnízdo obrovských sršňů ukryté ve škvíře uprostřed zdi. Tyhle barevné bzučící potvory velikosti malého ptáčka při svém občasném přeletu varují cizince před přílišným přibližováním se k jejich hnízdu. A je to varování velmi účinné, alespoň v mém případě bylo: Jedna z těch bestií mi sedla na foťák, když jsem si fotil celou ahu. Lekl jsem se a můj aparát málem skončil v moři a já s ním. Co na tom, že jsou prý užitečné, jde z nich strach!
Vrátil jsem se do vesnice. Pěšky to po ostrově chodit moc nepůjde, nikam bych v tom vedru nedošel. Musím si zítra půjčit kolo. Přicházejíce ke stanu, zaslechl jsem uvnitř něčí hlasy. Děti mi kompletně přehrabaly všechny věci, ale nic se neztratilo. Málem mi snědly pevný líh do vařiče, ale asi si to včas rozmyslely. Teď stojí okolo stanu a pozorují, jak si vařím večeři – rajskou omáčku s rejží, spoustou koření a trochou cibule. Dal jsem jim ochutnat a málem mi to snědly. Prej je to hrozná dobrota. Nevěřil jsem tomu komplimentu, ale když mi pak jednou daly ochutnat co jim máma uklohnila k večeři pochopil jsem, proč jim to tak chutnalo. Proti tomu jejich blafu byla ta moje pytlíkovka ještě super! Pak jsem si uvařil čaj a dal ho před stan vychladnout – ovšem vypila mi ho kočka. No to je tedy pohostinnost! To jsem ještě nevěděl, co mi později provede zdejší kůň……..
RANO RARAKU
Kolem stanu mám spoustu mravenců. Ráno jsem zjistil, že i ve spacáku mám spoustu mravenců. Naštěstí nekoušou. Vykoukl jsem ze stanu a zjistil, že mrholí. Oceán hřmí takovou silou, že přehluší i přistávající letadlo. Rozhoduju se definitivně pro kolo. Na ulici chtějí 25-30 USD a tak ho beru za 15 USD přímo od majitele naší residence. Sice vrže a už od pohledu hodně pamatuje, ale funguje bezvadně. Krátce po osmé nabírám vodu a vyrážím směr jihovýchodní pobřeží.
Počáteční asfalt vystřídá šotolina a já konečně chápu, proč je tenhle bicykl v takovém otřískaném stavu. Drkotání po lávových kamenech není nic moc, zvlášť když opět praží slunce a od moře fouká ostrý vítr. Vítr se točí kolem ostrova a fouká ze všech stran, samozřejmě převážně proti a z boku. Cestou na Rano Raraku jsou desítky všelijakých ahu různých tvarů a stylů občas pospojované zdmi nebo zbytky domů v různém stadiu rozpadu. Všechny sochy jsou povalené a snad jen tři z nich stojí za zastávku.
Nejdřív je Vahiu, ležící v zátoce, kde moře obzvlášť zuřivě burácí na útesech. Zdejší sochy jsou mnohem větší než ty v okolí Hanga Roy. Zvlášť pozoruhodná je další zátoka Akahanga, okolo které jsou celkem tři ahu a sochy jsou ještě větší než na Vahiu. Všechny leží na hromadě jako padlí archandělé a přes nedůstojné pozice, jaké zaujímají, budí pocit jakési neznámé, neuchopitelné síly. Třetí v řadě je Tetenga: Zde jsou jenom 2 sochy na jednom ahu, ale jedna ze soch je skutečně obrovská – bohužel díky pádu rozpadlá na 4 kusy. Červené klobouky leží výmluvně opodál.
Pak už se přibližuje Rano Raraku, nízká, jen asi 100 metrů vysoká sopka ležící jakoby bokem od Poike. Zde byl lom, kde byly vytesány všechny sochy z celého ostrova. Říká se tomu mezi místními „školka“ a je to asi to nejzajímavější místo na Rapa Nui. Na vnější i vnitřní straně sopky jsou desítky soch v různém stadiu rozpracovanosti. Ležící nebo stojící již opodál, skoro vytesané, ale neoddělené od skály i takové ty s jen zhruba načrtnutými obrysy ještě zakleté v kamenném masívu sopečného kužele.
Nejvíc šokujícím zjištěním je to, že zde nejsou dvě stejné sochy. Ačkoli z dálky se zdají být vytesány podle jednoho vzoru, zblízka zjištuji, že každá je jiná – každá je osobnost. Jako by nějaký zkamenělý národ zde zbavujíce se neznámé kletby vystupoval z nitra hory. Sochy vzbuzují všelijaké pocity, některé jsou docela legrační: Jeden se opaluje, další spí, třetí přemýšlí, čtvrtý jako by zvrací. Někdo zírá vysloveně tupě, jiný vychytrale, další má ve svém výrazu mír a inteligenci. Největší hrůzu budí ležící sotva započatí veleobři – až 21 metrů dlouhé kolosy. Tvorba ustala naráz a celé stádo je jakoby rozutíkané směrem k moři. Na úpatí jsou některé sochy pohřbené v několikametrové vrstvě hlíny a koukají jim jen hlavy. Zde je také nejlegračnější socha, kterou by bylo možno nazvat „tajnej“ – je jí vidět jen vršek hlavy a oči a vypadá to, že má za úkol všechny ostatní kamenné soukmenovce sledovat a podávat hlášení někam nahoru.
Kdo tohle vymyslel? V čí hlavě se zrodil nápad vytesat toto kamenné divadlo? K čí slávě a vzývání bylo určeno? Kamenní lidé jsou sice nehybné a slepé, ale budí pocit, že by podobně jako do Golema stačilo přiložit nějaký „šém“ a hrůzné stádo procitne a začne někomu nebo něčemu sloužit. Navíc za rohem, jaksi úplně bokem je „poustevník“, osamocená socha, která ovšem nemá s ostatními vůbec nic společného ani co do velikosti ani co se týká rasy. Jakoby se mezi černochy v džungli postavil blonďatý Skandinávec. Co ten tu dělá? Koho znázorňuje? Je to snad ten nejvyšší ze všech?
Nahoře v kráteru je další jezero s rákosím a u něj pobíhá veliké stádo koní. Tohle je skutečná virtuální realita, zdá se mi, že se mi to zdá. Nedaleko od Rano Raraku je ahu Tongariki. Nejmonumentálnější a nejlépe rekonstruované ahu na celém ostrově. Celkem 15 soch od čtyř do deseti metrů zde stojí pěkně v řadě a ukazuje návštěvníkům, jak to tehdy před „revolucí“ skutečně vypadalo. „Šéf“ neboli největší a nejmohutnější socha má dokonce na hlavě červený klobouk. Co před několika staletími nezničili klátiči model, dokonalo poměrně nedávno obrovské tsunami, ale dnes je již vše opraveno a ten pohled stojí za to. Na pozadí je vidět hora Poike a obrovské vlny oceánu šplíchající pěnu až do blízkosti soch.
Cesta odtud stoupá kolem hory Poike a o kus dál odbočují i vyježděné koleje k vrcholu. Pátrám po zbytcích Ikova příkopu, místu, kde se kdysi bránili „dlouhouší“ a kde byly nalezeny zbytky ohořelého dřeva a lidských koster. Z opevnění na vrcholu Poike není odtud vidět nic a nahoru je to docela krpál. Vůbec se mi nahoru nechce a jelikož jsem na kole neseděl čtyři měsíce, začínám mít dost. Přejíždím podél severního pobřeží, kde se nacházejí další rozbořená ahu a kde potkávám rybáře, kteří prý jdou lovit žraloky. Jinak je zde jakási kamenná poušť.
Konečně přijíždím docela vyčerpán na asfaltku – tu jedinou, která spojuje Hanga Rou s Anakenou. Na pláž už nepojedu, čeká mě prudký kopec a pak ještě 25 kilometrů domů. Je už skoro večer. Zdržel jsem se na Rano Raraku a teď už jedu jen silou vůle. Ani nevím jak jsem vyšlapal nahoru, dlouhý mírný kopec dolů jsem jel jako by ve snu.
Vnitrozemí ostrova je pusté a nezajímavé, sochy a ahu se nacházejí jen podél pobřeží. Pamatuji se pouze na stáda dobytka a občasné lesíky a pak už jen jak jsem doslova spadl doma z kola. Najel jsem sice jen asi 65 kilometrů, ale to vedro mě zničilo.
ANAKENA
Dal jsem si celodenní pauzu, kterou jsem ztrávil meditací ve stínu na břehu moře a doplňováním ztracených tekutin. Dnes nebudu dělat nic! Vymyslel jsem ale, že na Anakenu půjdu pěšky a přespím tam někde stranou v závětří. Oficiálně se to mimo kemp nesmí a ten kemp je drahý. No uvidíme. Přemýšlel jsem, jaký mají ty věci tady na tomhletom ostrově smysl a nepřišel jsem na nic. Tak jsem pro změnu přemýšlel o smyslu života a tak podobně a opět jsem kupodivu nepřišel na nic. Tak jsem si koupil víno a opil se jak prase, abych zahnal ty splíny.
Ráno nabírám osm litrů vody, což by mělo stačit na dva dny (na Anakeně žádná není), spacák, foťák a svetr a vyrážím. Hned kousek do kopce za vesnicí je Ahu Akivi, další ze zrekonstruovaných archeologických památek a i odtud je krásný rozhled po ostrově. Tady také končí silnice a dál po pobřeží vede jen úzká pěšina, po které bych se rád zítra vrátil. Dnes to chci vzít horem přes Mount Terawaka, nejvyšší ze tří sopek tvořících triangl Velikonočního ostrova. Vydávám se tedy přímo nahoru. Nejsou tu lesy a tak jdu prostě napříč pastviny a kamenitá, lávová pole nahoru až narazím na dvě vyjeté koleje od džípů. Ty mě také po několika kilometrech dovedou na plochý vrchol, který je tak rozlehlý, že z něho moc pěkný výhled není.
Tento vrchol ostrova je asi nejstarší ze všech tří sopek, neboť zdejší kráter není narozdíl třeba od Oronga už moc dobře rozeznatelný. Trávím zde asi hodinu pozorováním širého obzoru okolo ostrova, ale kromě vojenského člunu kotvícího nedaleko Hanga Roy a jedné plachetnice tamtéž, je oceán úplně pustý. Tedy tenhle ostrov je skutečně daleko odevšad a ta nekonečná prázdnota okolního horizontálního prostoru nepozorovaně přechází do ještě nekonečnější nekonečnosti vesmíru nad hlavou. Až by se skoro zdálo jednoduché rozeběhnout se a skočit do jeho hlubin.
Po lehkém obědě jsem se vydal dolů k Anakeně. Terén je tu velmi špatně schůdný, neboť tuhnoucí láva zde vytvořila skutečně neschůdný terén se spoustou děr a hrbolů, po kterých se v lehkých sandálech velmi špatně klopýtá. Někdo zde dokonce zapálil trávu a všude okolo je oheň a kouř, takže bylo třeba dávat pozor, aby se člověk neocitl chycen do pasti mezi plameny. V tomhle terénu by se špatně utíkalo! Prokličkoval jsem mezi ohníčky a po dalších dvou hodinách doklopýtal ke břehu poblíž jediné pláže na ostrově. Je tu sice jakýsi symbolický kemp, ale není tu voda a tak sem dojíždějí turisti a vesničané auty. Pláž je skutečně malinká, tak sto metrů a dost a zájemců o koupání je vždy plno, takže břeh budí dojem přeplněnosti.
Přesto jsem sebou fláknul do vody. Bylo tu sice několik turistů, ale bylo mi to úplně jedno. Kdo se někdy několik dní pařil v příšerným vedru na břehu oceánu, bez možnosti do něj skočit, tak moji nedočkavost pochopí. K večeru se to tu vyprázdnilo a byl tu najednou příjemný klid. Za soumraku jsem odešel asi 1 kilometr „za kopec“, kde se nachází ještě jedna minipláž Ovahe. Tady jsem pod skalním převisem po setmění rozbalil spacák, vybalil víno a pozoroval hvězdy. Ačkoli Mléčná dráha nezáří tolik jako u nás na severu, a kromě oblasti Jižního Kříže je celá taková temná, přesto je to nádhera být při usínání oslňován svitem galaxií.
Někdy v noci jsem z moře zaslechl zvláštní zvuky. Doufal jsem, že to byli keporkaci nebo nějaké jiné často zpívající velryby a že se nikdo v moři nechystá vrhnout se na břeh a sežrat všechno živé, v tomto případě mne. Že by se opět vracel bájný Hotu Matua? Probudil jsem se těsně před východem slunce, když na nebi ještě blikalo rudé oko Marsu, svítil Sirius a vzhůru nohama obrácený Orion a zažil jeden z nejkrásnějších východů slunce v mém životě. Problém svítání v tropech je v tom, že je hrozně krátké. V sedm hodin je ještě skoro tma a příjemný chládek, zatímco v osm už praží slunce jak o život.
Skočil jsem v rozrušení z té nádhery do vody a zarazil se asi 50 metrů od břehu, kdy jsem si vzpomněl, že mi ve vesnici říkali, že na Ovahe se nikdo nekoupe, protože narozdíl od mnohem méně romantické Anakeny je zde spousta žraloků. Jako by mnou projel elektrický proud, opatrně jsem se rozhlédl a ačkoli jsem nikde neviděl ani ploutvičku, vzpomněl jsem si na Čelisti a absolvoval nejrychlejší padesátku mýho života. Skoro jsem vyplaval až na trávu. Posnídal jsem chleba s ají a cibulí a zbytek vína. Byl odliv a tak jsem po snídani prozkoumal jeskyni, která je hned vedle pláže, ale přístupná jen při nízké vodě. Tady také žádní žraloci nebyli, spíše jsem se ale obával elektrických úhořů. Jeskyni obývají jen velcí krabi. Ti jsou sice výborní k jídlu, ale abych je mohl sníst, nesměl bych je předtím vidět živé a tak jsem je nechal na pokoji. Přesunul jsem se zpět na Anakenu, kde po ránu nebyla ani noha a vychutnával si to krásné koupání. Před obědem začala přijíždět auta s masňáky a tak jsem si sbalil svoje švestky a vydal se po břehu na cestu zpátky. Zbývaly mě jen dva litry vody – včera jsem vypil šest litrů a krabici vína, což svědčí, že dehydratace je na tomhle ostrově vážným nebezpečím.
Pár metrů od Anakeny je Ahu Nau Nau, kde jsou sochy vztyčené a s klobouky na hlavách, dokonce jsou to prý ty, které při svých pokusech vztyčil Thor Heyerdahl. Sochy jsou poměrně zachovalé (některým ovšem chybí hlava) a hledí do vnitrozemí ostrova. To jsem ostatně nepochopil, proč když všechny sochy jsou pouze na pobřeží a nikde jinde, nehledí, jak by každý očekával na moře, ale jsou otočené k moři zády a hledí dovnitř? Jedinou výjimkou je Akivi, ale nevím jestli se nejedná o chybu restaurátorů.
Zpáteční cesta měla být příjemnou třináctikilometrovou procházkou, ale vyklubalo se z toho dvaadvacet nechutných kilometrů po celkem nezajímavém pobřeží bez soch, bez stromů a bez jakéhokoli rozptýlení. To vše opět v příšerném vedru. Klopýtal jsem docela pomalu za každým zákrutem toužebně očekávajíce Hanga Rou, ale těch ohybů bylo snad padesát. Za soumraku jsem se konečně naprosto grogy doplazil opět k Akivi a již za tmy jsem se probloudil skrz vesnici do mého stanu na pobřeží – několikrát jsem přitom v deliriu zabloudil.
Cestou jsem přece jen narazil na jednu zvláštnost: Při klopýtání po balvanech jsem občas zaslechl zvláštní hluboký, dutý zvuk, který nějak nezapadal do hřmící kulisy od moře. Pleskavé zvuky vln útočících na útes zní trochu jinak. Ty zvuky jako by nevycházely z moře, ale odkudsi z hlubin ostrova. Došlo mi to až ve chvíli, kdy kousek přede mnou náhle ze země vytryskl do výšky proud vody. Gejzír! Takže by zdejší sopky přece jen nebyly vyhaslé? Ale houby! Pod zemí jsou obrovské jeskynní systémy, kterými pronikají vlny a občas některá „devátá“ vlna při přílivu propláchne podzemní lávové trubky až do konce. Ústí těchto jeskyní je přístupné pouze potápěčům (potápění se na ostrově věnuje několik firem – přijde to na 80-200 USD denně), ale ty krásné vodotrysky mohou obdivovat všichni. Na jednom místě jsem jich napočítal šest.. Zvuky z útrob ostrova byly skutečně pekelné……..
ODJEZD
Poslední den na ostrově už jsem se ani nehnul a léčil si ztuhlé lýtkové svaly. Ve chvilkovém pokušení „mít něco odtud na památku“ jsem se vydal na honbu za suvenýry, ale brzy jsem to vzdal. Za napodobeninu tabulek rongo-rongo chtěli 500 USD, že prý jsou rozhodně pravé !!! Asi se najdou Američani, co to zaplatí. Já nejsem idiot a vím, že pravé být nemohou. Trhovci si dál vedli svou, tak jsem je nechal čekat na nějakého hlupáka, co jim naletí, koupil jsem víno a strávil podvečer na útesech, pozorováním západu slunce. Podařilo se mi slepit brýle, které jsem zapomněl před odchodem na Anakenu před stanem a rozšlápl mi je kůň. Slepil jsem sklo a rámečky leukoplastí a i když vypadám jak úchyl, hlavně že vidím. Kromě úpalu a namožených nohou jsou to jediné nehody, co mě na tomto prazvláštním místě potkaly. Myslím, že se z toho, co jsem na tomto ostrově zažil, budu vzpamatovávat ještě velmi dlouho.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
