Tanzanie, jak jsem ji zažila, viděla a někdy i slyšela během svého 1,5 ročního pobytu je zemí plnou kladů i záporů, ale pro mě zůstane tou největší oblíbenkyní mezi dalšími deseti místy, které jsem po světě blíže poznala.
Čas tu ubíhá překvapivě velmi rychle, hodiny se čtou jinak, měsíc dorůstá nakřivo a úředníci se nechávají nehorázným způsobem podplácet.
Jak je to s korupcí?
Dlouho jsem nerozuměla tomu, proč moje vízum nemůže být ještě prodlouženo, zaplatím-li potřebný správní poplatek. Obrátila jsem se tedy na své známé s dotazem; „V čem je problém?“ A oni mi jednohlasně objasnili, co tím chtěl básník, tedy úředník říci. Přidej dvou místnou US bankovku ke svému vyplněnému formuláři a vše bude vyřešeno. Odmítala jsem podporovat korupci v této zemi, ale zároveň jsem chtěla zůstat, tedy jsem uposlechla rady přátel. A opravdu. Stačila jedna zelená bankovka přiložená ve vyplněném formuláři a odpověď úředníka zněla; „Stavte se za týden“. A opravdu za týden jsem měla vízum ve svém pase prodlouženo.
Začínám tím, co turista v Tanzanii nepocítí, neuvidí ani druhý či desátý den svého pobytu, jsou to věci, které se vidí a slyší po měsících běhání po úřadech nejen ohledně pracovního víza, ale i při jednání na finančních úřadech, atd. Nepodplatíte-li dobrovolně, můžete čekat na kladné vyřízení záležitostí do „aleluja“. Druhou variantou je, vzdát se a odjet do své vlasti či tam, kde jsou dveře více pootevřené zahraničním investorům a pracovním příležitostem (prostě jinam).
Možná bych jim i něco připlatila, ale úředník v Tanzanii pracuje tak zpomaleným tempem, že při pohledu na něj člověk (evropský) začne šílet, v lepším případě zívat. Připadá mi dosti troufalé si při takovém vynaloženém pracovním tempu vůbec dovolit říci o peníze navíc-extra, za něco co je v jeho pracovní náplni a za co je placen příslušným státním úřadem. Jenže podplácet se nechávají všichni, od nejmenšího úředníka po největší zvíře ve vládě. Zatím tedy příliš vysoká korupce viditelná všude, často nesmyslné požadavky po cizincích, kteří by chtěli v Tanzanii pracovat, nedej bože podnikat, tento krásný kousek východní Afriky vrhá do stínu akácií.
Čas v Tanzanii
Ať děláte co děláte, ubíhá stále stejně rychle, i když není co na práci stejně běží jako o závod. Tanzanci pracují pomalu, nespěchají, neběhají, ač by skoro měli důvod, když ten čas tak rychle letí. Oni mají, ale 100% pocit a odůvodnění, že není kam spěchat, nemohou přeci za to, že čas tak letí. Čas se nedá zastavit a zrychlovat pracovní tempo? Ne, to opravdu není nutné. Co se nestihlo dnes, se jistě stihne zítra, a když ne zítra, tak pozítří je také den. Příkladem je obsluha v restauraci, objednávka jídla trvá většinou dlouho, proto jsem se naučila chodit do restaurace s velkým předstihem, mnohem dříve než se hlad začal výrazně ozývat. Často jsem v restauraci o kapacitě třiceti lidí, s pěti již obslouženými návštěvníky a tří člennou obsluhou čekala a říkala si, zda je to vůbec možné. „Kdo si počká, ten se dočká, by vám mohli říci, ale neřeknou, to si v tu chvíli může říci jenom věci neznalý běloch.“
Hodiny v Tanzanii? Ve všech státech světa hodiny na stěně visí s dvanáctkou nahoře, ale tady u rovníku je dvanáctka z nějakého důvodu umístěna dole místo naší šestky, a podle toho se také z nich čas čte. Vstáváte-li v sedm hodin ráno v Paříži, v Tanzanii se tomu říká jedna hodina ráno a přitom vstal Tanzanec v tu samou hodinu jako vy v Paříži (samozřejmě nepočítáte-li časový rozdíl). 9hod ráno = 3hod ráno, 10=4, 11=5, atd. Je tomu tak proto, že sedm hodin ráno v Tanzanii je (cca) první hodinou od východu slunce, a sedmá hodina večer je první hodinou po západu slunce. Většina svahilsky mluvících obyvatel žije blízko rovníku, kde východ a západ slunce je po celý rok ve stejnou hodinu. Kdežto ve státech dále od rovníku je to během roku různé. Je zajímavé, že hodiny či hodinky na rukou nemají přizpůsobeny tomu, jak z nich čas čtou. Hodinky na rukou (většinou čínské výroby) nosí stejné jako ostatní lidé po celém světě, jen si z nich těch šest hodin stále odečítají a diví se bělochovi, že tomu stále nerozumí.
Měsíc. Ať už přibývající nebo ubývající je tu tak nějak nakřivo. Pohled z evropského státu ukazuje dorůstající měsíc do tvaru D, ale měsíc při pohledu z Tanzanské pevniny je položen tak, že písmeno D leží na své zakulacené části a tak vlastně vypadá jako by ubýval. Je to klamné, ale člověk si po čase zvykne, protože všechno je tu „hamna shida“, tedy není třeba se takovými věcmi vůbec zajímat.
A děti?
Děti, nejupřímnější stvoření na celém světě, Tanzanii nevyjímaje. Od mala tu nosí ty starší děti své mladší sourozence na svých rukou, zádech, tahají je s sebou jako opičky. Matky je možno vidět s dítětem připevněném na zádech šátkem (kangou), jedoucí s ním na kole nebo nesoucí kbelíky na hlavě a dítě na zádech či připravující ugali a stále s dítětem-novorozencem někde k tělu připevněným. Vidět kojící matku za stojanem s novinami na ulici a zároveň prodávající noviny není nic neobvyklého.
Na vesnici chodí děti v onošených šatečkách se zipem, který se už nedá zapnout, protože není prvním, kdo ty šaty obléká, ale prostě dalším z několika dětí v rodině, většinou chodí bosky, hrají si, s čím se dá, smějí se, křičí nebo se předvádí jedno před druhým.
Bezprostřednost patří všem dětem na celém světě. Říká se, „co je malé, to je hezké“, děti jsou toho důkazem a je úplně jedno, z jaké části zeměkoule pocházejí.
Život ve městě
„Je o penězích“. Celý náš život jakoby se točil jen a pouze kolem peněz, v jejich shromažďování a dalším rozmnožování.
Je to logické, protože, kdo má pravidelný přísun peněz, tedy stálé zaměstnání je pro něj jednoduše život jednoduší. Město si žije svým způsobem stejně jako vesnice a myslím si, že je tomu tak i v ČR. Jsou lidé, kteří chtějí žít ve městě a ti, jenž by vesnici nikdy neopustili ani kvůli vidině lepšího výdělku.
Žebráků ve větších městech Tanzanie je hodně a podle místních jich stále více přibývá. Také pouliční zlodějíčci, většinou děti mezi 8-14 lety bez domova. Ti starší jsou chudáci s různými postiženími posedávající nebo polehávající na chodnících. Většinou spí na ulicích pod a na papírových krabicích, žebrat chodí na stále stejná místa. Obdarujete-li je drobnými mincemi jednou, budou si vás pamatovat a příští den budou za vámi chodit, dovoluje jim to jejich zdravotní stav tak dlouho, dokud jim opět nepřispějete.
Kili
Kilimanjaro prý v roce 2007 začalo ztrácet svoji sněhovou čapku díky globálnímu oteplování. Na vršku jsem osobně nebyla, ale noviny toho byly plné.
…a tak dále, „Stejně co člověk nevidí na vlastní oči a neslyší vlastníma ušima, není příliš k uvěření“.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
