Tajemství plání Ukoku

Ne nadarmo jsem byla před mým odletem na Ruskou část Altaje hned z několika stran „varována“ před kouzly tamního kraje. Záhy po svém příjezdu do Džazatoru jsem zjistila, že čarokrásná je nejen příroda, za kterou jsem jela prvoplánově, ale že i zem tu ukrývá spoustu krás i tajemství. Na první takový „tajem“ jsem narazila hned pár metrů za vesnicí. Na první pohled nic zvláštního. Jen taková prohlubeň v zemi, řekl by si nezasvěcený. V průměru měřila asi pět metrů a z jejího dna na mě koukal plastový barel a lebka. Všude kolem se vlnila tráva, kterou spásal dobytek. Při rozhovoru s domorodci jsem se ale mohla dozvědět, že se jedná o jeden z kurganů (hrobů) dávných předků. Ten co jsme našli my, byl už dle všeho dávno vykraden a dnešním obyvatelstvem téměř zapomenut. Jeho původní majitele bychom však opomenout neměli. Jednalo se totiž o Skyty, kteří se v oblasti Ukoku pohybovali v 9. až 8. století před naším letopočtem.  Skytové se pak během 7. století před naším letopočtem šířili směrem na Kazachstán, jižní Ural a přes ukrajinskou step do Zakarpatí. V oblasti Sibiře pak byli nahrazeni jinými kočovníky a 200 let před naším letopočtem zmizeli z historického záznamu. 

Skytové byli během své existence plně odkázáni na step a na své koně. Kvůli pastvě pro svůj dobytek byli nuceni neustále kočovat a hledat nová místa k obživě. V kočování však byli pravými mistry, často dokázali z neúrodné země „vykouzlit“ suroviny a jejich kmeny oplývaly bohatstvím. Jejich stáda byla symbolem zdraví a prosperity. Není se proto čemu divit, když z historických pramenů zjišťujeme, že byli často napadáni menšími kočovnými kmeny ze sousedství. To vedlo pomalu k militarizaci jejich kočovné kultury a ozbrojení jezdci získávali mezi jejich lidem na důležitosti. Skytové se sice ozbrojili, ale pravděpodobně se stále potulovali po krajině a byli odkázáni na kočování, své koně a stany. Zatímco po sídlech či pevnostech nezbylo mnoho stop, o pohřební místnosti a různé relikvie není v historickém nálezu nouze.

Pohřební rituály měly pro Skyty velký význam a to zejména pro vládnoucí vrstvu zvanou basilei, neboli králové. V 19. Století bylo vyzvednuto hned několik pohřebních komnat a z jejich obsahu se můžeme dozvědět leccos o majestátnosti vládnoucí vrstvy. Mrtví byli pohřbíváni ve speciálních šatech, které byly zdobeny animálními ornamenty vytepanými z plátků zlata. Z větších kusů zlata pak byly vytvořeny jejich náhrdelníky a náramky.  Všechny tyto ozdoby nějakým způsobem odrážely postavení pohřbené osoby.

Co se týče literárních historických pramenů, tak skytští kronikáři sice podrobně popisují pohřby králů ve velkých čtvercových hrobech. Zaobírají se mumifikací, kdy byly všechny měkké tkáně mrtvých odstraněny, zbytek těla vycpán vonnými bylinami a napuštěn voskem. Dodávají, jak byli jeho žena, poddaní, jezdci a zvědi pohřebeni spolu s ním, ale o pokladech nejsou, myslím velmi chytře, nikde ani zmínky.

V jednom z kurganů, který jsme potkali o kus dál na našem prvním výletu do okolí Džazatoru se v minulosti opět našlo ohromné bohatství, pohřbení koně i s otěžemi a sedly, ale po lidském těle nebylo ani památek. Dle všeho se tedy jednalo o hrob významného muže, bojovníka, který padl neznámo kde.

Naše expedice se ale v tuto chvíli musela posunout na jih a překročit přes Pirieval na Ukok plató. Ukok plató obklopené téměř neproniknutelnými horami pnoucími se až k nebi je právem nazýváno nebeskými pastvinami. Právě v těchto místech se můžeme setkat s jedněmi z největších kurganů patřících povětšinou kultuře Paryzycků. Díky unikátní shodě okolností poskytují tyto hroby neskutečné bohatství informací a perfektně zachovalého materiálu. Drsné vysokohorské klima Ukok plató na jedné straně a specifické architektuře pohřebních místností na straně druhé zaručily, že obsah všech hrobů je zapečetěn v ledové bublině. Tyto bubliny vznikly během neustálé kondenzace a pronikání vody do podzemních prostor, kde pak spolu s okolním permafrostem vytvořily neproniknutelnou ledovou ochrannou vrstvu pro pohřbená těla. Díky permafrostu se tak v hrobech mohl zachovat veškerý organický matriál, ozdoby, dřevořezby, koberce a těla lidí i koní. Z tetování na tělech můžeme vyčíst animální obrazce i jednotlivá zvířata.  I těla na Ukoku byly před pohřebním pečlivě vyčištěna, vyložena posvátnými rostlinami a zpět sešita koňskými žíněmi. Vše z toho jako by bylo děláno zbytečně, neboť led zde posloužil jako ještě lepší konzervační prostředek.

Ukok plató nevypadalo vždycky tak jako dnes. Tato část Ruského Altaje měla v minulosti mnohem vyšší srážky, oblast byla více zalesněná a les začal ustupovat až na počátku doby bronzové (druhé tisíciletí před naším letopočtem). Přírodní podmínky se tu tak staly vhodnějšími pro semikočovné kmeny, které byly závislé na pastevectví a pohybu koňmo.  My jsme se během pohybu na koních přes Ukok plató setkali hned s několika pozůstatky po dávných civilizacích.  Nejběžnějšími z nich byly petroglyfy pocházející z počátku středního holocénu. Nejčastěji jsme na ně naráželi v horských masivech pod horou Tabon Bogdo. Jejich linie se prý tudy táhne až do Mongolska a odráží kulturní a ekonomický význam jednotlivých živočichů (losů, zubrů, koní a medvědů). Na první pohled jsme si všimli i absence zobrazování lidských aktivit.

S dalšími svědky minulosti, doby bronzové zejména, jsme se setkali již na cestě na Ukok, ale větší příležitost k jejich prozkoumání jsme měli až cestou zpět. Jedná se o velké kameny vztyčené v řadě od severu k jihu. Dnes se jim zpravidla říká baby. To proto, že některé z nich mají na sobě vyryty „ženské“ obličeje. O nic méně impresivní byly i velké stojící kameny obklopené valem z kamenů menších. U těchto objektů se stále neví, jestli měly nějakou funkci při pohřbívání, nebo jestli byly původně vystavěny jako spirituální místa a teprve potom se staly pohřebními.

Během našeho cestování po Ukok plató jsem pochopila, že toto místo vždy bylo a stále je posvátným místem pro mnohé obyvatele jeho okolí. Dosvědčují to hroby pamatující dávná tisíciletí, ty poměrně nedávno postavené i samotný vztah obyvatel k této krajině. Myslím, že tato divoká krajina neztratila nic na své kráse od dob, kdy se tudy proháněli naši předci. Když si pak sednete do sedla svého koně a cváláte si to kolem jednotlivých pohřebišť, nejde minulost a kouzlo tohoto kraje nepostřehnout.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.