Mennonité v Gran Chacu
Vzhůru do Filadelfie! Ne, zatím jsem se ještě úplně nepomátl a nespěchám do Pennsylvánie, nýbrž do paraguayského Gran Chaca. Filadelfia je malé město, kde žijí převážně mennonité. Mennonity jsem už na Cestě jednou potkal. Bylo to v Guyaně, na hraničním přechodu s Brazílií. Pánové v nažehlených košilích, slušivých kloboucích a „montérkách“ přijeli z Bolívie. Nejvíce jihoamerických mennonitů však žije v Paraguayi, kde se ovšem na rozdíl od svých poněkud uniformovaných bolivijských soukmenovců oblékají úplně normálně, po evropsku. První mennonité sem přišli z Kanady na pozvání paraguayské vlády, aby osídlili nehostinnou oblast Gran Chaca. Neboť je hezké vybojovat si pro sebe velikánský kus pustiny, ale horší je přimět někoho, aby tuto nevlídnou pustinu osídlil. Dostalo se jim za to od paraguayské vlády mnohých ústupků – nemusí rukovat do armády, mají vlastní náboženskou samosprávu a vlastní školy, mohou jako svůj jazyk používat němčinu atd. Mennonité tuto nabídku vděčně přijali a započali přeměňovati část této pustiny v kvetoucí zahradu, jak jim to Bůh nařídil. A daří se jim to náramně, neboť jsou velice pilní a jejich hospodářství vzkvétají. Kdo to tedy jsou, ti mennonité?
Mennonité jsou jedním z mnoha proudů novokřtěnců. Novokřtěnci (anabaptisté) jako protestantská církev vznikli ve Švýcarsku, kde se inspirovali učením velkého církevního reformátora Ulricha Zwingliho, později se však rozdělili na mnoho různých proudů. Jeden z těchto proudů založil Menno Simmons (1496 – 1561), jehož přívrženci si z úcty k jeho osobě začali říkat mennonité. Po roce 1545 se jejich hnutí rozšířilo zejména v severním Německu a Holandsku. Mennonité křtí své členy až v dospělosti, podobně jako ostatní novokřtěnci. Odmítají vojenskou službu, zastávání civilních úřadů a vůbec všechno, co by je odvracelo od jejich víry. Zato jsou to znamenití hospodáři a mennonitské zemědělské usedlosti vždy vzkvétaly. Jejich víra a zvyky však byly často trnem v oku vládnoucích mocipánů, ať už byli tito potentáti katolíci, protestanti (Anglie), pravoslavní či ateisté (bolševici). V roce 1555 byli mennonité z Holandska vyhnáni a hledali po celé Evropě místo, kde by se mohli usadit. Zavítali i k nám na Moravu (habáni) nebo do Ruska (Kateřina Veliká právě dobyla Krym a osidlovala ho mimo jiné mennonity) a tehdy ruského Polska. Leč z Ruska i z jiných zemí (Anglie) museli nakonec rovněž uprchnout. V Rusku se jim například díky jejich píli mimořádně dařilo, takže na počátku 20. století vlastnili velké prosperující velkostatky. Pak přišli bolševici a s těmito „kulaky“ udělali krátký proces. Jejich statky byly samozřejmě zabaveny. Část mennonitů, která přežila, se vydala do Ameriky, Afriky a Asie. Když v roce 1941 napadli nacisté Sovětský svaz, zbývající mennonité je často vítali jako osvoboditele od komunistického útlaku. Mnoho mennonitů proto bylo bolševiky zavražděno, nebo přesídleno na Sibiř. Některým z nich se však po válce podařilo před Stalinovým peklem utéct spolu se zbytky německé armády.
Mennonité se dělí na tři hlavní směry – tradiční, konzervativní a asimilované. Z nich asimilovaní mennonité se nejvíce přizpůsobili modernímu životu. Nejvíce mennonitů dnes žije v USA (370,000), Demokratickém Kongu (220,000), Indii (150,000) a Kanadě (130,000). Celkově žijí nejméně v 51 zemích a jejich celkový počet se odhaduje na 1.5 milionu. Z jihoamerických zemí žije nejvíce mennonitů právě v Paraguayi. Zde se usídlili především v oblasti Gran Chaca. Je jich zde asi 14,000. Zdejší mennonité mluví obvykle německy, respektive staroněmeckými dialekty., mladší generace však ovládá i španělštinu a někteří mennonité mluví i jazykem guaraní. První osadu v oblasti paraguayského Chaca, zvanou Loma Plata, založili kanadští mennonité již v roce 1927, tedy ještě před válkou o Chaco. Druhá kolonie, zvaná Fernheim, byla založena v roce 1930 ruskými mennonity, kterým se ještě před druhou světovou válkou podařilo vystěhovat či utéct ze Sovětského svazu. Třetí kolonii, Neuland (hlavní město Neu-Halbstadt), pak založili v roce 1947 němečtí mennonité z Ukrajiny, kterým se rovněž podařilo utéct před Stalinovou pomstou z komunistického „ráje“ do Ameriky.
Z historie kolonie Fernheim
Kolonie Fernheim má dnes asi 4,000 mennonitských obyvatel. Hlavním městem kolonie je právě Filadelfia, v kolonii se však nachází dalších 25 vesnic, roztroušených po blízkém okolí. Filadelfia je zároveň hlavním městem paraguayského departmentu Boquerón (celá Paraguay se administrativně dělí na 17 departmentů). Kromě mennonitů zde ovšem žijí i Paraguayci (především Indiáni), takže celkový počet obyvatel kolonie je kolem 10,000. Kolonie byla založena 1. července 1930 imigranty ze Sovětského svazu.
Mennonité žili v Sovětském svazu v několika oblastech. Jedna část se usídlila na Krymu a na jihovýchodní Ukrajině, další rozptýlené skupinky pak žily na ruském Kavkaze, v dolním Povolží, na Západní Sibiři a u řeky Amuru poblíž rusko-čínské hranice. V roce 1929 si 14,000 mennonitů podalo oficiální žádost o vystěhování ze Sovětského svazu. Z nich však povolení obdrželo pouze 6,000. Mennonité byli převezeni do Německa, kde však žili pouze dočasně, neboť Němci pro ně neměli umístění. Nakonec se tito lidé vystěhovali do Kanady, Brazílie a Paraguaye. Několika stům mennonitů, kteří povolení nedostali, se podařilo opustit SSSR ilegálně dosti zajímavým způsobem – za velmi kruté sibiřské zimy přešli zamrzlou řeku Amur směrem do Číny a odtud byli potom loděmi evakuováni. 1,572 emigrantů pak založilo v roce 1930 kolonii Fernheim v paraguayském Chacu. K nim se připojilo i malé množství mennonitských emigrantů z Polska.
Začátky kolonistů v Gran Chacu nebyly lehké, a zdaleka ne jen kvůli drsnému klimatu. Hned v roce 1930 zahynulo 94 přistěhovalců při epidemii skvrnitého tyfu. V roce 1932 navíc vypukla válka o Chaco mezi Paraguayí a Bolívií. Boje se odehrávaly i v blízkosti kolonie Fernheim, kolonisty samotné ale naštěstí válečné běsnění nepostihlo. Po válce bylo naopak mnoho opuštěných zbraní přeměněno v zemědělské nářadí v železárnách kolonie (vida, opravdu lze „překovat meče v pluhy“!). V roce 1961 byla dokončena „dálnice“ Transchaco (dálnice významem, nikoliv povrchem), která vede z Bolívie kolem Filadelfie do Asunciónu.
Dnes kolonie prosperuje a produkuje hlavně zemědělské a potravinářské výrobky – obilí, mléko, maso. Ve Filadelfii ale najdete i nemocnici, vysokou školu, letiště, průmyslový závod, knihovnu či supermarkety.
Filadelfia
Dosti historických výkladů! Do Filadelfie jsem se na své soukmenovce zajel podívat. Z Concepciónu jsem musel použít dva spoje. Nejdříve jsem dojel do místa zvaného Pozo Colorado. To není ani tak město, jako spíše důležitá křižovatka, odkud vedou silnice do tří hlavních směrů – do Concepciónu, Asunciónu a přes Gran Chaco do Bolívie. Zde jsem asi po hodině čekání nasedl do druhého autobusu, který mě odvezl do Filadelfie.
Krajina v Gran Chacu připomíná východní Afriku. Převažuje řídký suchý les a křoviny, místy je povrch pokryt savanou. Krajina je téměř úplně rovná. Blíže k řece Paraguay je hodně bažin a jezírek (či spíše velkých louží), nad kterými poletuje docela dost vodního ptactva. I když se krajina často jeví jako zcela pustá, je využívána jako pastvina pro dobytek a proto jsou všechny pozemky oplocené. Tyto pastviny se ovšem ani zdaleka nepodobají alpským luhům a hájům, na kterých se pasou Milky a jiné švýcarské krávy. Dobytek se často prodírá suchým lesem a tu suchou a trnitou pastvu mu tedy nezávidím.
Podnebí v Chacu je dost drsné. Ve Filadelfii spadne například ročně kolem 800 mm srážek a zdejší podnebí by se dalo charakterizovat jako střídavě vlhké tropy. Klimatická hranice pouště je kolem 200 mm srážek ročně a třeba u nás na Žatecku spadne pod 500 mm srážek ročně. Takže v Chacu mají vody dost, řeknete si možná. Jenomže to by tu nesmělo být takové vedro. Tak například v den, kdy jsem do Filadelfie dorazil (21. listopad, čili takové pozdní jaro) bylo v 17 hodin 42°C a ještě ve 20:30 bylo 36°C! Kolem poledne muselo být tak 45°C. Ve stínu! Jenže stínu tu moc nenajdete. Navíc srážky jsou během roku rozloženy naprosto nerovnoměrně. Tak například v roce 2007 spadlo celkem 685 mm srážek. Téměř všechna voda napršela od listopadu do dubna (letní polovina roku = období dešťů). Jenže to je vedro, takže voda se rychle vypaří. A v zimní polovině roku (květen – říjen) napršelo jen 6 mm, a to 9. července. Jinak, s výjimkou tohoto jednoho jediného dne, nepršelo nepřetržitě od 27.4. do 1.11. 2007! A pak občas přijde průtrž mračen a naprší přes 70 mm srážek za den. Další věc je, že v Chacu je sice podzemní voda, ale ta je často slaná a nedá se pít. Ve Filadelfii je proto 20 velkých podzemních nádrží, do kterých se zachytává sladká dešťová voda na horší časy.
I v tomto vražedném klimatu se ovšem vcelku daří rostlinstvu. A daří se i mennonitům! S německou důsledností a pečlivostí zvelebují svoje kolonie. Filadelfia, to snad ani není Paraguay. Domy jsou spíše evropského vzezření a vše je evidentně na vyšší úrovni než jinde v Paraguayi. Místní obyvatelé pak mluví německy i španělsky. Starší generace dává přednost němčině, mladí už spíše mluví španělsky, ale němčinu ovládají také (oba jazyky se učí ve škole). Nápisy ve městě jsou v němčině i ve španělštině. Hlavní třída ve Filadelfii se jmenuje Avenida Hindenburg. Kromě Němců zde ovšem žijí i Paraguayci. Jezdí sem občas i turisté, samozřejmě téměř výhradně němečtí. S angličtinou jsem se tu vůbec nechytal, a tak jsem používal němčinu, kterou skoro nevládnu, ale pořád dám dohromady víc slov v němčině než ve španělštině.
Prvního dne jsem přijel odpoledne, a tak jsem stihnul pouze projít několik ulic. Na větší vycházku jsem v tom pařáku opravdu neměl ani pomyšlení. Zakotvil jsem u krámku, kde prodávali plechovkové pivo. Původně jsem tedy zašel na jedno, ale dal jsem se tu do řeči s mladým Němcem Fernandem, takže z jednoho piva byla hned piva tři. Fernando mě potom na své motorce odvezl asi kilometr, aby mi ukázal zdejší „ZOO“. V několika ohradách tu chovají divoká prasata, tapíry a pštrosy nandu, v kleci mají nádherné papoušky ara.
Druhý den jsem vstal brzy a vydal se na krátkou procházku směrem ven z města. Cestou jsem se svou brilantní němčinou konverzoval s místními důchodci u hřbitova. Na zpáteční cestě jsem pak nahlédl do dvou kostelů. Byla neděle, kostely byly narvané lidmi a před kostelem stály desítky aut. Tady berou víru opravdu vážně.
Třetí a poslední den mého pobytu bylo konečně pondělí! V sobotu odpoledne a v neděli totiž byly téměř všechny obchody zavřené, stejně tak obě muzea. Zdejší supermarkety jsou skvěle zásobené, lepší jsem zatím v Paraguayi neviděl. Ceny jsou v nich stejné jako třeba v Asunciónu, čili nižší než v Čechách. Také jsem ráno absolvoval procházku na letiště. Není to samozřejmě žádný Frankfurt, nýbrž jen jedna dlouhá prašná dráha, několik budov a benzínka. Hlavně jsem ale rád, že jsem navštívil obě zdejší muzea. Pokud zavítáte do Filadelfie, vydejte se především do muzea Jacoba Ungera. Dostanete zde zdarma mapu města a informace v angličtině (nebo v němčině a španělštině). Paní v muzeu navíc snad jako jediná ve Filadelfii mluví anglicky. V expozici pak najdete pár vycpaných zvířat, která žijí v oblasti Chaca a předměty vyrobené zdejšími Indiány. Druhé muzeum se jmenuje Muzeum kolonie a najdete zde hlavně historické fotografie a předměty denní potřeby z doby, kdy byla kolonie založena. Obě muzea jsou hned vedle sebe, vstup je zdarma a dozvěděl jsem se tu hodně o historii zdejší kolonie.
Ještě se chci zmínit o zvláštních stromech, které rostou ve Filadelfii. Původně jsem si myslel, že to jsou kolonisty vysazené baobaby, které jinak rostou v přírodě pouze v Africe, na Madagaskaru a v Austrálii. Omyl! Strom se vědecky jmenuje Ceiba insignis (starší latinský název je Chorisia insignis). Celý český název tento strom nemá, jeho rodové jméno se někdy označuje českým názvem vlnovec. Semena stromu jsou totiž pokryta jakousi „bavlnou“, proto se také strom řadí do čeledi čeleď Bombacaceae (bavlníkovité), svým vzhledem však silně připomíná již zmíněné baobaby. Tato „bavlna“ se v jihoamerických zemích sklízí a používá se například jako náplň do polštářů a matrací či jako zvuková a zároveň tepelná izolace. Strom dorůstá obvykle do výšky 4-18 metrů, maximálně však může měřit až 30 metrů. Jeho mohutný kmen je mohutně vyboulen, takže tvarem připomíná láhev – proto se mu také španělsky říká árbol botella a německy Flaschenbaum, čili „lahvový strom“. Ceiba insignis roste v Paraguayi, Bolívii, Argentině a Peru. Zajímavé je, že v Paraguayi ono typické vyboulení mají pouze stromy v Gran Chacu, zatímco ve východní Paraguayi rostou kmeny normálně rovně.
Stránky autora: www.kompas.estranky.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
