Po návštěvě dvou největších měst Paraguaye, Asunciónu a Ciudad del Este, jsem se vydal na sever. Do této oblasti moc turistů nejezdí, přece jenom je to trochu z ruky. A také je tu pěkné vedro!
Ačkoliv geograficky se Paraguay dělí spíše na západní a východní (přičemž hranicí je řeka Paraguay), pro účely tohoto a příštího článku zvolím dělení na severní a jižní Paraguay. Obě největší města Paraguaye, Asunción a Ciudad del Este, leží přibližně na 25. stupni jižní zeměpisné šířky. Velká většina země pak leží na sever od této rovnoběžky. Menší část tohoto území leží východně od řeky Paraguay. Druhá část, ležící na západ od řeky Paraguay, se nazývá Gran Chaco. Je to takový „Divoký západ Jižní Ameriky“. Gran Chaco bylo kolonizováno nejpozději ze všech oblastí jihoamerického světadílu. Podmínky pro život jsou zde mimořádně tvrdé a není divu, že dodnes je tato oblast velmi řídce osídlena.
Národní park Cerro Corá, aneb pomník jednoho megalomana
Z Asunciónu jsem se vydal autobusem na sever, do NP Cerro Corá. Ačkoliv jindy nadávám na klimatizované autobusy, ve kterých je kolikrát pěkná zima, zde bych klimatizaci naopak uvítal. Jel jsem přes den, kdy bylo venku úděsné vedro, neboť ačkoliv je teoreticky období dešťů, slunce pere o sto šest a poslední tři dny ani nekáplo. Autobus klimatizaci postrádal, musela tedy stačit otevřená okna. Krajinu v této části země pokrývá nejčastěji řídký listnatý les. Občas jsou vidět pastviny s ohradami pro dobytek, místy naopak povrch připomíná africkou savanu či buš někde v Austrálii.
Národní park Cerro Corá se nachází asi 40 kilometrů západně od Pedro Juan Caballero, což je město na hranici s Brazílií. Lying Planet ho zařadil mezi nejzajímavější highlights celé Paraguaye a i jinde jsem četl, jaké je to tam pěkné. Houbeles, nejezděte sem! Nejblíže pravdě je asi komentář pana Chocha (http://chochoviny.net/), velkého toť cestovatele, který sem zavítal asi osm měsíců přede mnou: „Národní park Cerro Corá sestává z nepoužívaného letiště, spousty domů v nejrůznějším stádiu rozkladu, desítek soch paraguayských diktátorů a zbytků lesa.“
Nedbaje tohoto nelichotivého hodnocení, vysednul jsem z autobusu u cedule „NP Cerro Corá“ a došel ke vstupu do parku. Místní zaměstnanec mi bez okolků dovolil, abych si na trávníku uvnitř návštěvnického centra postavil stan. Z kohoutku tu teče dokonce pitná voda, je zde WC s koupelnou a elektřina. A to vše zadarmo! Bohužel je tu také spousta hmyzu – tolik much a mravenců snad nebylo ani v Amazonii. Naštěstí je tu i mnoho požíračů těchto malých neřádů. Tak například hnedle u stanu jsem málem šlápl na obrovskou žábu, která měla na délku tak 25 centimetrů – větší „ropuchu“ jsem v životě neviděl. A hned po setmění desítky pavouků bleskurychle vytvořilo množství sítí pod lampami a odřízli mě tak od přístupové cesty ke koupelně. Večer jsem si zalezl s počítačem do kuchyňky, avšak i zde mě vystopovala ta obrovská žába…
Ráno jsem čekal asi hodinu před informačním centrem, ale nikdo se neměl k tomu, aby ho otevřel, tak jsem vyrazil sám do parku. Park se rozkládá na ploše 55 km2 a údajně se v něm nachází spousta zvěře. Kromě nesčetných druhů ptáků zde žijí například pásovci či mravenečník, největší šelmou je pak puma americká (Puma concolor). Já jsem se však na své procházce parkem musel spokojit s vyfotografováním pěkné, leč přejeté modrozelené ještěrky. Rovněž se zde prý ukrývají jakési prehistorické malby v jeskyních, na které jsem rovněž nenarazil. V parku roste především suchý les. Občas jsou při cestě solidní malé rokle, vyryté dešťovou vodou, hezký toť příklad eroze. Nejhlubší rigóly mají hloubku tak 3-4 metry. O to více překvapí, když se skutečně zčistajasna před vámi zjeví letiště – dlouhá a relativně rovná plocha uprostřed ničeho. Nevypadá to ale, že by tu někdo v poslední době přistával.
Příroda mě tedy nijak zvlášť neuchvátila. Paraguayci ovšem tento park nenavštěvují ani tak kvůli přírodě, jako spíš kvůli historii. Právě zde totiž skončila válka proti Trojspolku, nebo, jak říkají Paraguayci, Velká válka (La Guerra Grande). Stalo se tak 1.března 1870, kdy maršál Francisco Solano López a hrstka jeho nejvěrnějších konečně dostali to, co si zasloužili a byli všichni do jednoho pobiti, čímž válka skončila. Padnul zde i syn maršála, kterému bylo 16 let. Údajná poslední maršálova slova zněla: „Umírám pro svou vlast“. Hezký slogan, ovšem spolu s maršálem zemřelo „pro svou vlast“ i 90% mužské populace Paraguaye. Pravda, Paraguayci byli svému maršálu a prezidentovi v jedné osobě až fanaticky oddáni. Podle toho to však také s nimi dopadlo. Na konci války už neměl za Paraguay prakticky kdo bojovat, takže na frontě válčili i dvanáctiletí chlapci. Podle mě byl tedy López prachsprostý válečný zločinec, co napadl své sousedy a nakonec svou vlast přivedl do záhuby, nicméně pro Paraguayce je to asi jejich největší národní hrdina. A tak stojí na místě posledního boje fanatického maršála v NP Cerro Corá velký památník, kde je spousta cedulí s textem typu, že ten a ten potentát toho a toho roku se sklání v obdivu před velkým maršálem. V obdivu se skláněli a pamětní desky zde připevnili i velvyslanci Argentiny a Uruguaye, které stály ve válce proti Paraguayi… Kromě těchto pomníků paraguayského fanatismu jsem však v parku nenašel nic zajímavého, a jelikož zde nebyly ani žádné značené trasy, byl jsem s prohlídkou asi za dvě hodiny hotov. Ještě jsem nakouknul do mezitím otevřeného návštěvnického centra (expozice se samozřejmě nese v duchu „Ať žije náš slavný maršál a hrdina Francisco Solano López!“), načež jsem sbalil stan a odešel zpátky na hlavní silnici, kde mi asi po 40 minutách stopování konečně zastavil autobus do Concepciónu.
Concepción – město, kde se zastavil čas
Město Concepción má zajímavou polohu. Jednak leží na řece Paraguay a je zde důležitý říční přístav, ale hlavně je Concepción situován téměř přesně na obratníku Kozoroha. Tato důležitá rovnoběžka prochází rovněž například městem São Paulo, ale také středem Austrálie. Podnebí se také tomu australskému dosti podobá: vedro, vedro, vedro! V Paraguayi mě zastihlo zatím asi největší vedro na celé mé Cestě, a to je teprve listopad. Co tu dělají lidé v lednu a únoru, kdy vrcholí na jižní polokouli léto, to fakt nechápu. Každopádně tomu čelí statečně, a to především pomocí instituce zvané siesta. Siesta znamená, že tak od dvanácté hodiny do šesté hodiny odpolední je všude totálně mrtvo. Lidé jsou někde zalezlí, popíjejí tereré a pouze pasivně přežívají. Pokud je potřeba udělat nějakou práci, pak to musí být hotovo dopoledne. Večer se pak lidé vzpamatují a ulice opět ožívají. Venku se zničehonic objeví stánky s klobáskami, hamburgery, špízy a dalšími dobrotami, otevřené jsou i obchody a restaurace a je zase dobře. Siestu dodržují lidé i třeba v Brazílii, ale v Paraguayi se v ní lidé úplně vyžívají. Zdejší podnebí k tomu ovšem přímo vybízí. Tudíž jsem se i já občas přizpůsobil a po poledni se na chvíli hodil do klidu. Jako třeba v Concepciónu.
Před siestou ovšem, se ví, jsem vyrazil do města s foťákem a trochu ho prozkoumal. A musím říct, že mě město velmi příjemně překvapilo. Concepción má nějakých 50,000 obyvatel. Jelikož jsou zde samé nízké budovy, je to město poměrně veliké, značně roztažené do šířky. Síť širokých ulic je naprosto pravidelně pravoúhlá a uprostřed města zdobí ulice dlažba nebo asfalt, zatímco dále od centra není takový luxus samozřejmostí a asfaltované jsou pouze hlavní tahy. Některé budovy jsou docela hezké, ale žádnou bombastickou památku, kvůli které by se sem vyplatilo jezdit, zde nenaleznete.
Tak proč sem tedy jezdit? Kvůli atmosféře! Je zvláštní a těžko ji vyjádřit. Concepción působí dojmem, jako by se zde zastavil čas někdy na přelomu 19. a 20. století. Pravda, moderní vymoženosti jsou zde všeobecně rozšířené. Ulice jsou plné motocyklů (převažují skútry), i auta zde pochopitelně jezdí a mobilní telefony jsou samozřejmostí. Ale stejně se člověk nemůže zbavit dojmu, že tohle všechno sem tak nějak nepatří. I na těch motocyklech jezdí místní pomalu a ohleduplně, jako by všichni byli zrovna na výletě. A běžnou součástí zdejší dopravy jsou koňské povozy. Vozí se na nich osoby i náklad, koně se běžně pasou na ulicích a náměstích. Dokonce zde fungují povozy coby „taxi“! Takže hned jak jsem v Concepciónu vylezl z autobusu, už mi na nádraží nabízeli „carro“, tedy vůz, do centra (vzdálenost autobusové nádraží – centrum je asi jeden kilometr).. V tomto případě se ovšem jedná o „vůz“ v původním, nepřeneseném významu tohoto slova. Ve městě jsem zahlédl i volský potah, to ovšem asi taxík nebyl. V Concepciónu se také můžete stát svědkem výjevu, který by se asi u nás udát nemohl: povoz zastavuje na hlavní třídě, pasažéři vystupují a „řidič“ vytahuje mobilní telefon a telefonuje svým známým… Na hlavní třídě však můžete kromě telefonujících vozků spatřit také prazvláštní výstavku, jako vystřiženou z technického muzea. Pod širým nebem, uprostřed dvouproudé ulice, jsou zde vystaveny různé technické artefakty, jako je například malá lokomotiva, prastaré zrezivělé ocelové roury neznámého účelu či různé vysloužilé parní stroje. Vida, muzeum tedy nepotřebuje ani žádnou budovu!
Zavítal jsem konečně i k řece Paraguay, kterou jsem v Asunciónu ani pořádně neviděl. Je to řeka docela široká a hlavně dlouhá a pro Paraguay má velký význam, neboť ji spojuje přes řeku Paraná s Atlantikem. Proti proudu pak probíhá obchodní výměna s Brazílií. Přes řeku vede mohutný most, který je vidět v dálce za Concepciónem. Na druhé straně řeky začíná paraguayské Chaco, divočina, kterou Paraguayci vybojovali v kruté válce s Bolívií v letech 1932-1935. Proto všude ve městě můžete vidět sochy a památníky, oslavující „Defensores del Chaco“, čili obránce Chaca. V této válce se totiž Paraguay spíše bránila, neboť první zaútočila Bolívie. A přestože Paraguay měla tehdy třikrát méně obyvatel než Bolívie, bránila se dost úspěšně, neboť po válce jí připadly tři čtvrtiny sporného území. Vrchním velitelem paraguayských vojsk byl tehdy maršál José Félix Estigarribia, osoba v Paraguayi velmi vážená a zvěčňovaná v podobě soch a názvů ulic. V Chacu je i město Mariscal Estigarribia, pojmenované po velkém maršálovi. Přesto je v Paraguayi z nějakého důvodu populárnější Francisco Solano López, zoufalec, který ve válce proti Trojspolku utrpěl zničující debakl. Zřejmě je něco zvláštního v psychologii Paraguayců…
Odkazům na válečnou historii se prostě v Paraguayi nelze vyhnout snad nikde. Přesto působí Paraguayci klidným a mírumilovným dojmem, a to obzvláště v Concepciónu. Až pojedete do Paraguaye, vyhraďte si na Concepción alespoň jeden den. Čas se tu snad opravdu kdysi dávno zastavil.
Stránky autora: www.kompas.estranky.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
