Săpînţa – veselý hřbitov plný úsměvů

V podhůří divokých maramurešských hor v malebné vesničce Săpînţa najdeme v pravdě „Veselý hřbitov“, který nemá v Evropě obdoby.

Cesty za dobrodružstvím

„Tak kam jedeš o prázdninách?“, slýchám téměř každý rok od přátel, kamarádů a kolegů v práci a pokaždé, když zazní název destinace někde na východ od našich hranic, slyším většinou stejnou větu: „Ty jsi blázen, tam je nebezpečno! Proč tam jezdíš?“

Rumunsko nemá nebo spíš dříve nemělo mezi českými turisty pověst bezpečné země. Ve chvíli, kdy ale člověk opustí hlavní silniční tahy, projde se malebnou vesničkou v podhůří nebo vystoupá na hřebeny nebetyčných hor, ocitne se v úplně jiném světě. Navštíví místa, kde se zastavil čas, kde lidé žijí úplně stejně jako před desítkami let, místa, kde je stále možné zažít samotu uprostřed nedozírných horských hřebenů. Naše kroky povedou do podhůří maramurešských hor za poznáním jednoho z nejunikátnějších hřbitovů v Evropě. Navštívíme vesnici Săpînţa a její „Veselý hřbitov“.

Pohoří Maramureș nalezneme na severozápadě Rumunska v blízkosti rumunsko-ukrajinských hranic. Historicko-kulturní oblast, o které bude řeč, se rozprostírá ve čtyřech údolích na jih a na východ od Sighetu Marmaţei, správního střediska oblasti. Celkem zaujímá plochu asi 500 km². Obyvatelé jsou považování za potomky dáckých kmenů, které tuto oblast osídlili kolem roku 1000 př. n. l. Místní kultura se díky těžko prostupným horám vyvíjela naprosto svébytně bez cizího vlivu. Teprve začátkem 17. století sem ze severu pronikly tatarské kmeny. Celý region odolával jakýmkoliv snahám o kolektivizaci zemědělství až do roku 1940. I přesto byly tyto snahy spíše bezúspěšné a život zde plynul stejně nebo podobně jako před staletími.

Veselý hřbitov – aneb jak to všechno začalo

Hřbitovy vždy byly a i v současnosti jsou smutnými pietními místy. Jakási strohost, neoriginalita a snad i neustále opakující se motivy na náhrobcích začaly vadit místnímu řezbáři Stanu Ioanu Pătrașovi, který v roce 1935 začal vyřezávat dubové kříže pro zdejší hřbitov a protože oplýval nejen řezbářským umem, ale i výtvarným a literárním talentem, natřel každý kříž modrou barvou, nakreslil nebo vyřezal na něj typický výjev ze života zemřelého a napsal krátkou, většinou vtipnou báseň. Z původního nápadu ztřeštěného umělce se stala živá tradice. Ioan Pătraș zemřel v roce 1977, ale v jeho práci stále pokračují jeho učni. Vzhledem k neutuchajícímu zájmu turistů s rozličných koutů světa spatřit tato unikátní místa, pravděpodobně tradice nikdy nezanikne a hřbitov se bude neustále rozšiřovat.

Vstupné, suvenýry a věční exhibicionisté

Miluji Rumunsko! Je to země, která mi do vínku dala nejvíce cestovatelských zkušeností. S přestávkami se sem vracím již 12 let a pokaždé objevím něco nového a nečekaného. Při příchodu k bráně Veselého hřbitova zjišťuji, že jsem opravdu v Evropě.

„Hřbitov, na který se platí vstupné?!“, pohoršuju se nad pěti rumunskými Rony, které musím vydat za vstup. „Můžu si tu u vás alespoň na chvíli nechat batoh?“, zjišťuji situaci. Dostalo se mi kladné a příjemné odpovědi a já se mohu vydat na procházku mezi modrými dubovými kříži ozdobenými spoustou motivů.

Z průvodců víme, že Ioan Pătraș uměl zachytit s citem pro detail charakteristický výjev ze života zemřelého. Na první pohled je možné vytušit, čím daný nebožtík vynikal, případně jak skončil svou pouť na tomto světě.

„Hele“, ukazuje kamarád na dřevěný kříž, „tenhle trouba se uchlastal k smrti!„, konstatuje při pohledu na náhrobek s vyobrazeným mužem, který sedí u stolu a před ním stojí láhev.

„A tenhle buď choval koně anebo se zabil při pádu ze sedla“, luštím význam obrazu na dalším náhrobku.

I když známe jen pár rumunských frází a význam jednotlivých veršů nebo celých básní nám zůstává utajen, stále se skvěle bavíme a hřbitov je pro nás opravdu „veselý“.

Pomalu opouštíme brány hřbitova a vyrážíme na procházku po vesnici. U silnice v  blízkosti právě prošlého areálu je nepřeberné množství stánků se suvenýry a různými upomínkovými předměty. Domlouváme se, jak se dá, chvilku s obtížemi rumunsky, chvilku rukama i nohama s použitím několika anglických slovíček. Najednou mě od prohlížení vlněných ponožek a tašek přes rameno vytrhává místní „playboy“ a nevybíravým gestem alkoholika si vynucuje fotografii. Chvilku sice přemýšlím, jestli mám opravdu vyplácat jeden snímek na diapozitiv, ale nakonec si říkám, že svět se kvůli deseti korunám a jednomu ožralovi nezboří a fotím. Obě strany jsou nakonec spokojeny a já se mohu vrátit ke konverzaci s prodavačkou u stánku s ponožkami a taškami.

„Máš doma ženu?“, ptá se zvědavě a pro mne překvapivě anglicky starší žena.
„Ano“, odpovídám překvapeně a v duchu hledám souvislosti.
„Tak to má určitě furt studené nohy, co?!“, a já slepě obdivuji její životní moudrost a genialitu.
„Samozřejmě, že má věčně studené nohy!“, nepřemýšlím s odpovědí.
„Tak to bych tu pro tebe něco měla …“, a najednou mám v batohu jedny ponožky z ovčí vlny a jednu tašku přes rameno ze stejného materiálu. Dlužno poznamenat, že dnes je ponožkám i brašně více než šest let a stále jsou s oblibou intenzivně používány a není na nich patrný zub času ani opotřebení z častého používání. Je to prostě kvalitní ruční práce.

Další zajímavosti v oblasti

Centrem a správním střediskem celé oblasti je Sighetu Marmaţei. Město, ve kterém žije asi 40 000 obyvatel, najdeme v bezprostřední blízkosti rumunsko-ukrajinských hranic. Za opravdové architektonické a historické skvosty lze považovat kalvínský (evangelický) kostel ze 14 století a římskokatolický kostel z roku 1730. Neméně zajímavé je etnografické muzeum a skanzen, který ukazuje několik dřevných budov, kostel a hospodářské budovy. Mám radost z toho, že velmi podobné, ne-li stejně staré domy a hospodářská stavení, nacházíme i na úbočích hor. Domy stále slouží ke svému původnímu účelu. Ve skanzenu sice najdeme všechno pěkně na jenom místě, ale v horách a na svazích hor se historie stále ještě snoubí se současností.

Naše další kroky vedou na hřebeny maramurešských a rodnejských hor, do salaší a na travnaté pláně, kde se pasou ovce a prohánějí se stáda polodivokých koní. Míříme do míst, kde se opravdu zastavil čas. Návštěvu Rumunska, ať už hor nebo podhůří, mohu jen doporučit.

Může se hodit

Jak se tam dostat

Možností je celá řada. Ovšem nezávislý cestovatel jistě ocení kombinaci několika způsobů dopravy. Z Prahy odjíždí např. noční vlak Pannonia, který končí svou jízdu v Budapešti. Dále je možné pokračovat autobusem do rumunského města Kluž (Cluj-Napoca, maďarsky Kološvár). Z Kluže pak odjíždí přímé vlaky do Sighetu Marmaţei. Do vesnice Săpînţa pak pokračují autobusy (12x denně) nebo je možné jet stopem.

Návštěvu Veselého hřbitova lze spojit s přechody pohoří Maramureš nebo Rodna, případně s prohlídkou zdejších proslulých dřevěných kostelů.

Doporučené vybavení

Potřebné vybavení se bude lišit podle zvoleného programu. Pro poznávání kostelů, hřbitova a místních pamětihodnosti nic zvláštního nepotřebujete. Pro přechod hor je třeba počítat s tím, že vše potřebné si ponesete na svých zádech. Hotely ani horské chaty zde nenajdete. Možnosti ubytování jsou pouze ve vesnicích pod horami. Důležitý je kvalitní dvouplášťový stan, spacák a karimatka a batoh vhodný pro vícedenní přechody. Kvalitní voděodolné pohorky by měly být naprostou samozřejmostí. Vzhledem k tomu, že v horách jsou časté zvraty počasí, doporučuji kvalitní nepromokavé oblečení (bundu a kalhoty, případně pončo). Na zateplení flees nebo windstoper. Další výzbroj a výstroj berte podle svých zkušeností a zvyklostí.

Osobní stránky autora: http://www.fototoulky.net/

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.