Rozhovor s Tomášem Ryškou

Jak vznikl nápad uspořádat festival o domorodých lidech a co je jeho cílem?

Nápad na uspořádání festivalu Naiff se zrodil jako určité vyústění dlouhodobých aktivit organizace UWIP mezi tzv. domorodými lidmi, které obvykle zůstávají uzavřeny na úrovni politické a akademické. Přitom podpora veřejnosti má v dnešní době zcela zásadní význam. Proto jsme se rozhodli vytvořit jakousi platformu, kterou jsme možná až sebevědomě nazvali festivalem. Našim cílem je představit veřejnosti svět, který obklopuje a konstruuje každodenní životy lidí, kteří dnes patří mezi nejchudší a nejmarginalizovanější část světové populace. A to vše populární formou. Jsme si vědomi faktu, že již existuje mnoho festivalů, které se prostřednictvím „domorodců“ snaží nalákat diváky na tolik populární „exotiku“ a jinakost. Tyto festivaly mají své důležité místo, my však věříme, že mnoha lidem nestačí iluze „prvního kontaktu“, „nedotčených lidí“ či romantické představy „vznešených divochů“. My chceme naopak tyto představy potlačit a ukázat trošku odlišné světy domorodých lidí. Odlišné, zato více skutečné.

Na co se v letošním ročníku nejvíce těšíte?

Pokud bych měl být upřímný, tak ze všeho nejvíc se těším na závěrečný raut, kdy ze mě pomalu spadnou povinnosti spojené s přípravou festivalu. Pokud bych však měl doporučit něco z programu, potom bych zmínil film Steffena Keuliga Conservation Refugees, který poukazuje na problematické dopady ekologických a ochranářských snah na životy domorodých lidí. Domorodí lidé svým způsobem života dokázali mnohdy zachovat bohatou biodiversitu, kterou se dnes někteří snaží uchránit tím, že je „vyženou“ do rezervací a koncentračních táborů. Půda mnohdy následně získává zcela různé formy komerčního využití. Nezřídka je na těchto místech vystavena turistická infrastruktura, aby si té nádhery užili povětšinou zahraniční návštěvníci. Osudy těch, kteří tyto „ráje“ zachovali, ovšem zůstávají mimo zájem veřejnosti. Emocionálně nejsilnějším zážitkem z festivalové nabídky mi byl film Záchrana afrických dětských čarodějů, který se věnuje důsledkům zvráceného propojení původní víry s tou, kterou přinesli křesťanští misionáři a křesťanské organizace. Ze sobotního programu stojí jistě za zmínku přednášky sociálních antropologů Marie Heřmanové a Boba Kuříka o jejich dlouhodobých terénních výzkumech v Mexiku nebo přednáška světově proslulého filmového režiséra Michaela Havase o vymírajících jazycích. V neposlední řadě stojí za zmínku brněnská premiéra snímku Steva Lichtaga Poslední lovci, při které nám Steve poví něco o natáčení na indonéském ostrově Lamalera či dvacet let starý dokument z lesů Západní Papuy, kde žijí a skrývají se partizánští bojovníci za svobodnou, na Indonésii nezávislou, Papuu.

Festival nabízí filmy i etnografické přednášky. Jak byste popsal celkovou atmosféru festivalu?

Snahou festivalu je narušit zažité stereotypní představy o světech domorodých lidí a problematizovat obrazy, které v cestovatelích vyvolávají například některé cestovní kanceláře či populární media. Opět, i pro tento rok, se nám podařilo pozvat přední české a zahraniční specialisty. Festival je tedy pestrou směsicí dokumentárních filmů, přednášek a diskuzí, které ovšem vždy spojuje jedno téma – domorodí lidé. Přesto, že nám nepůjde o co nejatraktivnější „obrázky“ profesionálně nasvícených „naháčů“, ale spíše o hlubší vhled do problematiky, celý program je budován zejména s ohledem na běžného návštěvníka.

Vy se už delší dobu zabýváte dopady cestování na domorodou kulturu. Bude tomuto tématu věnována část programu?

Přesto, že mě tato problematika velmi zajímá, v rámci své odborné činnosti se jí věnuji spíše okrajově. Moje „parketa“ a zároveň téma disertační práce je výzkum aktivit a praktik rozvojových organizací založených na náboženské víře, svět křesťanských misií a jejich působení mezi domorodými, intenzivně marginalizovanými lidmi. Problematice lokálního i globálního turizmu se věnuje právě výše zmíněná Marie Heřmanová s Bobem Kuříkem a na základě svých terénní výzkumů v mexickém Chiapasu budou mít diváci možnost dozvědět se něco například o vlivu globálního turizmu na místní material culture, o migraci domorodých lidí do městských center nebo o tzv. revolučních turistech a jejich vztahu k zapatistickému povstání.

Jaký je podle Vás postoj běžných cestovatelů k této problematice? Myslíte si, že je dostatečně zajímají úskalí a negativa jejich poznávacích cest pro místní?

Myslím, že běžné cestovatele obvykle fascinuje to, co je jiné, odlišné, exotické. Domorodí lidé jsou potom nezřídka těmi nejodlišnějšími a nejexotičtějšími. Někdy k jejich užitku, obvykle však, bohužel, nikoli. Pokud by měli cestovatelé reálnější představy o takto vzdálených světech nativních lidí, možná by se dnešní masová móda „výletů za naháči“ šířila pomaleji. Atraktivní fotka je však svůdná a geografické vzdálenosti již nepředstavují větší překážku. Je však třeba nezapomínat na skutečnost, že možnost turizmu a migrace je snadná pouze pro vyvolené. Mnoho domorodých lidí si nevybírá cestování jako rozmar a zábavu, ale jako povinnost spojenou zejména s pracovní migrací nebo vzděláním. A nemálo je i těch, kteří nemají ani tuto svobodu. Někteří z mých známých mezi Akha v Thajsku nemají občanství v zemi, kde se narodili, a protože jsou jenom těmi špinavými „čao khao“, lidmi z hor, nemohou cestovat dále než ve svém distriktu. I cesty za doktory nebo na úřady jsou pro ně velmi komplikované a nezřídka končí úplatky policii, aby nešli do vězení nebo nebyli deportováni do Barmy, odkud však pochází třeba pouze děda s babičkou. Chci říci, že možnosti a svoboda relativně bohatých cestovatelů je nejen historicky unikátní. Buďme rádi, že patříme k vyvoleným.

Na festivale představíte už po několikáté děsivý výsledek svého výzkumu situace domorodých etnik v horách Thajska a Laosu. Jaké jsou nejnovější zprávy z oblasti?

Nechte se překvapit a přijďte na festival.

Kam máte Vy osobně dále namířeno?

V následujících minimálně třech letech bude veškerá moje energie směřována stejným směrem, jako v těch posledních deseti. Přesto, že je dnes po světě historicky nejvíce misionářů a jejich rozpočty a vliv nemají v minulosti konkurenci, vědecké poznání těchto organizací a jednotlivců skončilo v době kolonií. Ve své práci se pokusím pootevřít dvířka do světa misionářů 21. století a zamyslet se nad řadou témat, která dnes patří mezi velmi oblíbené rozvojové aktivity. Zejména potom například tzv. adopce na dálku nebo školní vzdělání, které popíšu prostřednictvím etnografie dětského domova pro děti z hor, jehož diskurz je obklopen fundamentálním křesťanstvím. Celý text bude založen na intenzivní metodě, kterou nám unikátně dopřává sociální antropologie – na dlouhodobém zúčastněném pozorování. Více na http://www.cuni.cz/IFORUM-8800.html.

Děkujeme Tomášovi za rozhovor a určitě se příjdeme podívat : -) Více o festivalu NAIFF.

Přečtěte si výtečný článek „Proč a jak cestovat mezi domorodá etnika“.

Tomáš Ryška je ředitelem mezinárodní nevládní organizace United world of indigenous peoples. Organizace United World of Indigenous Peoples byla založena jako reakce na stále složitější situaci přírodních národů na této planetě. Není humanitární, náboženská, ani rozvojová organizace. Jedná se o skupinu odborníků z celého světa, pro kterou pomoc domorodým lidem není práce, ale radost.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.