Riga – město, které budete mít rádi

Když se vejde do ulic staré i nové Rigy, pocítíte něco zvláštního. Na to, že jste v metropoli, zde není ten příšerný shon a stres, jak ho známe z ulic Prahy a Bratislavy. Lidé jsou klidnější a usmívají se na svět. Už i taková maličkost stačí někdy k tomu, abyste se cítili dobře. Riga je městem mladých, což v praxi znamená, že nejsou poznamenáni tak těžce dobou před dvaceti lety a v ulicích potkáváte hodně rozesmátých tváří.

U Daugavy, největší řeky Lotyšska, můžete začít pouť po staré Rize. Ta se tak trochu vymyká starým centrům velkoměst. Není komerční. Jen na jednom dvou místech vám podá někdo letáček, ale ve vší slušnosti. Jinak žádné nabídky na placené komerční hrůzy, žádné nevkusné obchůdky se vším, co doma nechcete, žádné předražené restaurace a žádní taxikáři, co čekají na svůj lup. Procházení se několik století starými a upravenými uličkami je příjemné, dýchá na vás historie budov, kostelů a náměstíček. Je cítit i to, že Lotyši jsou hrdí na svoji samostatnost, kterou v historii mnohokrát ztratili a pak zas těžce vybojovali zpět. Jediným zklamáním je hrad, kde sídlí prezident. Ten opravdu nenabídne návštěvníkovi zhola nic a dokonce se v méně viděných místech i pěkně rozpadá nebo jsme nenašli tu správnou díru, která vás vpustí dovnitř…

Po procházce starým centrem, výšlapu na věž kostela svatého Petra s vyhlídkou a dalším kulturním vyžití, si můžete sednout do některé z restaurací na náměstíčkách nebo zajít do jednoho z mnoha parků a tam v klidu odpočívat. I tím to Riga získává další plusové body. V centru není problém najít během deseti minut posezení v zeleném parku. A to je příjemné. Určitě si řeknete, že na to, že je to hlavní město, je Riga malá, protože centrum není nijak veliké. No ale to je jen chyba odhadu. Normální chůzí jej projdete za půl dne. Nejdříve stojí za to dát se jedním z mostů na druhou stranu řeky Daugavy a podívat se na celou Rigu z druhé strany řeky. Není to zážitek na celý život, ale procházka po levém břehu je taky příjemná a můžete na ní nabrat síly, které budete potřebovat na nákupech v hangárech.

Být v Rize a nezajít do hangárů by byl hřích! A věřte, že je to opravdu tak. Pokud chcete nakoupit nebo jen vidět domácí produkty ke snědku, krásné kytky, ale třeba i čínské pantofle, nesmíte zapomenout navštívit rižské tržiště. Naleznete ho za centrálním vlakovým nádražím ve čtyřech obřích hangárech a v jejich okolí. Doporučuji vyzkoušet lotyšské tvrdé domácí sýry. Už jen pro ně se tam vyplatí zajít…

A pokud se vrátím ještě k tématu „Riga je malá“, tak není. Opravdu se to zdá, ale pokud se vydáte mimo centrum, třeba do některé z okrajových částí, uvidíte rozlehlé město, plné panelových domů, budovaných za sovětské éry, neopravených a chátrajících. Vidět můžete také novostavby v evropském stylu, splňující trendy dnešní doby. Optimální místem pro prohlídku zbytku města a nahlédnutí do historie Lotyšska je skanzen. Po asi půlhodinové projížďce západní částí Rigy městskou hromadnou dopravou jste u Juglasského jezera, kde se nachází přírodní skanzen. V krásném prostředí uprostřed lesíka se před vámi rozvine celá historie života Lotyšů. Od dřevěných kostelů přes stáje, domky až po rybářské chatrče nebo typické studny. Vše přehledně rozděleno podle oblastí Lotyšska. V domkách dokonce staré bááábušky vysvětlí, co se k čemu používalo. Po několika hodinové procházce zdejší historií si můžete odpočinout u jezírka, kde se volně pasou koně a popřemýšlet, kam zajdete večer, protože večerní Riga je stejně příjemná jako ta denní.

Stojí za to se ještě jednou projít nasvíceným centrem, zajít k řece Daugavě, mrknout na nádherně modře zářící železniční most a třeba si i udělat poslední procházku až k televizní věži a odtud sledovat pro středoevropana dloooooooouhý západ slunce.

Riga má svou duši. Je to město, které je jiné. Stojí za to ho vidět a zažít.

Riga a skanzen

Mráčky na obloze vypadají, jako by je tam někdo dal. A to jen proto, aby ta azurová modř byla alespoň něčím narušena a dnešní fotografie vypadaly ještě lépe. Krásné ráno, Riga je prosluněná. My se dnes chystáme podívat se na ni z druhé strany řeky Daugavy. Pak plánujeme vrátit se zpět na její pravý břeh. Dalším cílem je Památník svobody, hned za hradbami staré Rigy, kterou jsme prošmejdili včera. Nakonec sedneme do hromadné dopravy, převezeme se přes celou Rigu za její okraj a zhlédneme něco z historie života na lotyšských vesnicích, ve skanzenu u Juglasského jezera. Ač se to nezdá, program na celý den…

Dva zajímavé kontrasty máme hned pod okny hostelu. Obrovská stometrová díra a vedle zrekonstruovaná budova hlavního nádraží. To prvé byla kdysi pošta a teď je to veliký developerský propadák. Druhou budovu se ještě v době obrovské expanze lotyšské ekonomiky podařilo zrekonstruovat . Procházíme kolem nich, jdeme se podívat na Rigu z jiné stany. Z druhé strany, z levého břehu největší lotyšské řeky Daugavy.

Provoz v ulicích je na rozdíl od včerejší neděle hodný velkého města. Mísí se zde moderní auta s vozidly, které by asi jinde v Evropě neprošly technickou kontrolou. Nákladní vozidla z padesátých let jsou zážitek. Tato spousta rachotu a kouře se při přecházení řeky řití kolem nás a to hned několikrát. Při pohledu z břehu se nezdá, že by byla Daugava moc široká, ale při šlapání po mostu zjišťujeme, že je a to hodně, něco k půl kilometru. Z druhého břehu pozorujeme starou Rigu, hrad, trčící kostel svatého Petra… Kolem řeky zahlédneme lidi na procházce, i běžící rekreační sportovce. Vítr od moře nás brzo žene zpět na pravý břeh, do chráněnějších prostor centra, k Památníku svobody.

Místo, které se objevuje nejčastěji na fotografiích z roku 1991, kdy zde spousta lidí slavila samostatnost Lotyšska. Milda, jak ji nazývají domácí, zde stojí ještě z dob prvního svobodného Lotyšska. Od roku 1935 nahradila sochu Petra Velikého a pro mne z neznámých důvodů ji nesrovnali se zemí ani nacisté ani komunisté. Ti druzí si radši postavili svého Lenina opodál. Toho ale Lotyši odstranili v roce 1991 po osamostatnění, a to velice rychle… Čestná stráž se zde mění každou hodinu a prý se dá vlézt i do památníku, vyšlapat nahoru a z nožky Mildy zkouknout na centrum města. Bohužel se toto dozvídáme až po návratu domů, a tak frčíme dál, přesněji na zastávku autobusu, který nás má odvézt kousek za Rigu k Juglaskému jezeru.

Autobus vyráží na severovýchod. Z centra se za 30 minut a za 2 Laty dostaneme přes celé město až ke skanzenu. Jedeme pořád prakticky v jedné linii. Neodbočujeme ani vlevo ani vpravo. Nekonečně přímá, tak bych asi pojmenoval tuto cestu. Koukáme z okna a najednou se ocitám v Bratislavě nebo v některých částech Prahy, Brna v roce 1990. Staré paneláky, rezavé balkony, málo místa mezi nimi, žádné nové fasády, žádné zateplování… Jak se mi zdála Riga moderní a celá rekonstruovaná, tak tady upravuji svůj názor. Vše chce jednoznačně svůj čas a investice. Dlouholetou výstavbu a žití komunistickým způsobem nejde vymazat mávnutím čarovného proutku. Lidi taky ne. Možná je to tady normální, ale něco stylem „Dovolíte prosím“ neuslyšíte. Rána do zad nebo postrčení je signál, že spolucestující se chce dostat právě tam, kde vy stojíte. Ale to už paneláky mizí, prolétáme předměstí a hned za hranicí města, v začínajícím lesíku vystupujeme – jsme kousek od skanzenu a jezera.

Ve skanzenech si nikdy nedokážu představit, co mne tam může čekat. Někde skanzenem nazvou klidně tři boudy, které málem nedokážou stát, jinde je to spousta domků, spousta historie, mnoho ukázek řemesel na velkém prostoru. Zde jsme věděli, že prostoru bude hodně, což nás předem potěšilo. I když by to nestálo za nic, procházka březovým lesem byla jedna z věcí, kterou jsme plánovali v Lotyšsku určitě absolvovat.

Lotyšsko se dělilo na čtyři kraje neboli v něm žili čtyři národnosti Lotyšů – Latgalové (jihovýchod), Vidzemové (severovýchod), Zemgalové (centrální Lotyšsko) a Kurové (západní část). Obdobně je rozčleněn i skanzen. Každý národ tady má svůj kousek historie. Hned po vstupu jsme v Zemgale. Starý kostel je krásny, domky opodál taky. Je vidět, že se o toto muzeum v přírodě jeho provozovatel dobře stará. Před domečky jsou upravené zahrádky a posekaná tráva. Malá okýnka na chaloupkách připomínají podtatranské chyšky na Slovensku. Pak zas chvilku po chodníku, lesem, kolem břízek a jsme u Kurů. Stará babička nás provází chýší, ukazuje nám, co se na jakou práci používalo a co se dělalo třeba na svatbách. Jen tak si s námi povídá. Nic naučené…. Zlatá, vysmátá, ochotná, v kroji a absolutně nekýčová. Už ji chyběl jen dědek s fajkou a klasická chaloupka by byla kompletní.

Míjíme postupně usedlosti, mlýny, statky. Jdeme z doby do doby, z jedné strany Lotyšska na druhou. V tomto ohraničeném lesoprostoru jsme součástí neohraničené lotyšské historie. Pouť končíme častí, která má nejblíže k ruské architektuře – „u Vidzemáků“. Ano toto je to, co jsme viděli v sovětských pohádkách, na co jsem se nejvíc těšil. Kolem těchto domečků naplněných tisíci předmětů, strojů, nástrojů, se dostáváme až na okraj jezera Juglas. Poblíž rybářských příbytků se volně pasou koně. Převrácená dřevěná loďka jako kdyby čekala jen pár chvil na spravení loďařem. My už sedíme v trávě, užíváme si závěr této skoro pětihodinové návštěvy skanzenu. Na konec se zastavujeme v malém občerstvení na konci (nebo chcete-li i na začátku) okruhu a vyzkoušíme vynikající domácí lotyšské koláče. Byl to další den, co stál za to. Další den, kdy jsme se snažili poznat zemi, lidi, jejich zvyky a ochutnali i dobroty z lotyšské kuchyně.

Více informací najdete na www.kukucka.cz

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.