Dobrodružství v Zambii podpořené Expedičním fondem pokračuje. Odjíždí jediný spoj do královského městečka.. Jak to vlastně vypadá s litungou a pečlivě střeženými tradicemi?
Tísníme se na korbě starého pick-upu, přes hradbu těl ani nejde spočítat, kolik nás na palubě vlastně je. Něco mezi dvaceti a třiceti, přitom už v deseti by tu bylo těsno. Jeden spolucestující mi stojí na noze, celou cestu se třu o záda zpocenému chlapci s kulichem spleteným ze zelené, zlaté a červené vlny, barev zambijské vlajky. Ale jinak se do necelých dvacet kilometrů vzdáleného letního sídla litungy, respektovaného krále Loziů, hromadnou dopravou dostat nejde.
Za hodinovou cestu všichni v přepočtu platíme zhruba sto korun, a tuto cenu platí relativně bohatý běloch i místní lidé, kteří si v Barotselandu často vydělají jen pár desítek dolarů měsíčně. Ostatní běloši se tu pohybují jen mohutnými terénními auty s náhonem na všechny čtyři kola, proto spolucestující zaskočeně zírají na mou bělošskou tvář.
Projíždíme pískem, který se práší na korbu a zasekává ve vlasech. Přejíždíme přes hrbolky, vyhýbáme se srázům, vidíme betonové zbytky silnice, kterou tu po neprůhledné státní zakázce zkoušela stavět jedna kuvajtská firma. Silnice nevydržela náraz vody při prvních jarní záplavách řeky Zambezi a proto z Mongu, centra západní Zambie, k angolským hranicím vede jen písečná cesta s tak hlubokými výmoly, že je auta musí každých pár set metrů objíždět hlubokým pískem.
Na korbě řve dítě a jeho krásná, mladá matka neví, co si s padající a brečící hlavičkou počnout. Podávám ji zbytky své pitné vody. Matka dítě poleje vodou z lahve a roztírá mu tekutinu po rozpálené hlavičce. Dítě přestává plakat a dosud ustaraná žena se usmívá.
Předjíždějí nás terénní auta nevládních nebo mezinárodních humanitárních sdružení. Chlapci v otrhaných basketbalových tričkách nesou dlouhé kilometry domů velké chycené ryby; ženy se tahají s nákladem kasavy, rýže nebo dřeva. Hodinu se kodrcáme dvacet kilometrů směrem k Lealui, kde leží sídlo jednoho z nejuznávanějších tradičních vládců na jihu Afriky.
Z úředníka náčelníkem, z byznysmena králem
V průdyšném tílku a s čapkou na hlavě tu starší šlachovitý muž staví novou chýši. Jmenuje se Francis. Svazuje trsy slámy, kterou dále upevní na konstrukci sestavené z dlouhých, úzkých kmenů místního stromu. Francis je jedním z litungových indunů – ministrů, je náčelníkem nedaleké vesnice, ale žije zde, v Lealui, vesnici s královskou historií a tradicí.
Dům v příštím týdnu zpevní blátem a připevní na střechu slámu. Pak bude mít nové, kvalitnější bydlení, říká s hrdostí. S občasnými opravami může dům vydržet třeba dvacet let, jako sousedův, a to ačkoli vesnici každým rokem zaplaví velká voda. Všichni obyvatelé před ní prchají při velké slavnosti Kuomboka, kdy tradiční černo-bíle pruhované lodi odvádějí vesničany do bezpečí výše položeného městečka Limulunga, kde stojí zimní královský palác.
Francis mě odvádí do svého současného skromnějšího bydliště. U chýše se povaluje jeho rodina a sousedé. Uvnitř je tma a těsno, návštěvník se musí skrčit a s trochu staženými koleny se může uvelebit na pohovce. Francis se hrabe ve skříni a ukazuje své fotoalbum. Na snímcích je zaznamenán v tradičním ministerském kroji, na starších fotkách je oděný v kravatě a šedém obleku – to ještě ve městě Kitwe v provincii Copperbelt pracoval jako účetní v dole na měď.
Jdeme spolu do vesnice, na hlavní „třídu“, kde si společně na popraskané plastové stoličce před malým obchodem dáváme vychlazenou pomerančovou Fantu. Francis má hrdý pohled a jeho mluva vzbuzuje respekt. „Potřebuju peníze, zaplať,“ promluví procházející vesničan a zírá skleněným opileckým pohledem. Říkám, že mu nedám. Proklíná mě a nadává a znovu si říká o peníze. Třeba jen na pivo. Nebo na Fantu. Odmítám. Chce aspoň napít Fanty. Odmítám. Rozčiluje se.
Francis se usmívá a mlčí. Pak s hrdostí vypráví o přísně střeženém paláci. O tradicích, které by se navždy měly udržovat, aby lidem zbyla úcta ke světu. O tom, že dnes všechno kolem není úplně dobré. Co přesně? „Nedodržují se některé hodně staré a důležité tradice,“ říká. Například ta, podle které má litunga zůstávat po celé léto zavřený v paláci tady ve vesnici a neukazovat se lidem.
Expediční fond je podporován těmito společnostmi:
Partneři Expedičního fondu:
Oficiální partneři:
Významní sponzoři Expedičního fondu:
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
