Proč už necestuju

Hedvábná stezka mě požádala o článek na téma „proč už necestuju“. Před psaním jsem si proto připomněl, co jsem před pár lety uvedl ve svém zdejším cestovatelském profilu. Mimo jiné „… bych chtěl přestat cestovat,…“, protože „… budu celistvější, až přestanu mít potřebu exotiky, která ve skutečnosti pouze zaplňuje moje prázdná místa a stejně jen na pár momentů…“. Že by tedy… už?

Útěk

Pozvolný vývoj od touhy poznávat svět až k poznávání sebe sama – takto jsem dlouhá léta viděl své motivace k cestování. Být na cestě pro mě znamenalo pocit svobody, jet stále dopředu, navštěvovat vzrušující místa, ochutnávat exotické dobroty, pronikat do cizích obyčejů. Cestování mi rozšiřovalo obzor ve smyslu odkrývání lidské tendence k jednostrannému vnímání věcí, místo které nabízelo možnost setkat se s různými náhledy a uvědomit si relativitu každého z nich.

Domácí realita se proti tomu jevila daleko střízlivěji – každodenní rutina, nespokojenost s rolí kolečka v davu, nedořešené problémy, jež během cestování jakoby zmizely, ale doma se opět vynořily. Cestování se tak stalo drogou, které se těžko odolávalo a lehce podléhalo.

Na cestách se cítím výjimečně spokojeně, tak proč bych stejné pocity nemohl prožívat i doma? Můžu vůbec skloubit euforické pocity z cestování s každodenním životem? – zeptal jsem se jednou sám sebe.

Pátrání po odpovědích mě přivedlo k řetězu dalších, až existenciálních, otázek. Na jeho konci jsem dospěl k závěru, že za všemi těmi rozmanitými důvody k cestování se skrývá jeden společný – útěk: útěk od nefunkční rodiny původu, od každodenní všednosti, od neustálé konfrontace s nevědomostí, od bezmoci nad zmarem společnosti, od frustrace, že skutečnost není taková, jakou bych ji chtěl mít, útěk od skutečnosti. Za zástěrku poznávání se ukryla potřeba přebít životní nepříjemnosti novými zážitky – neustálý přísun intenzivních vjemů byl zárukou, že budu mít „stále na co vzpomínat, nebo se alespoň na co těšit“ a nezbude tak téměř žádný prostor zabývat se nepříjemnými a bolestnými záležitostmi.

Zahltit do zapomnění

Z tohoto náhledu začalo vše dávat nečekaně nový smysl. Svoboda? – ano, když už si můžu vybrat, tak prosím raději svobodně myslet na příjemné, a nepříjemné svobodně zapomenout. Stále dopředu? – ano, neohlížet se a nevracet se, to bych třeba mohl spatřit, jaké jsem udělal chyby. Vzrušující místa? – ano, čím více, tím lépe, jen ať vzrušení neutuchá a nemusím se zabývat sám sebou. Exotické dobroty? – ano, u jídla se vždy snadno zapomene. Cizí obyčeje? – ano, čím víc toho budu vědět, tím větší budu mít pocit, že za něco stojím.

Zahltit tak, že nezbude prostor zabývat se strastmi a bolestmi, je koneckonců způsob, jakým naše civilizace v posledních desetiletích funguje, proto jsem na něm neviděl nic zvláštního. Až do doby, kdy mě nastřádané a neřešené strasti a bolesti začaly dohánět, kdy jsem začal dělat věci, kterými jsem mimo jiné zraňoval okolí a později jich litoval, kdy jsem byl nespokojený bez hmatatelného důvodu. Má oblíbená věta „pracuju jedenáct měsíců, abych mohl jeden měsíc žít“, odkazující na měsíční dovolenou strávenou na cestách, ukazovala, že nevěřím, že bych mohl žít plně. Rozhodnutí provést změnu mě přivedlo k přehodnocení životních priorit.

Toto se odehrálo před čtyřmi lety, zhruba v době, kdy jsem psal v úvodu zmíněný profil. Nicméně… začít změnu opravdu žít bylo obtížnější než si uvědomit její nutnost.

První rok jsem na cestu ještě utekl, byť jsem své pocity dokázal sledovat už s vědomím útěku. Za rok na to se nám narodil syn, s nímž jsme prakticky ihned odjeli pracovně do Asie. Po několika měsících, jakmile vše nové a exotické zevšednělo, však byly moje stíny zpět. Už ani venku jsem se před nimi neschoval. Není smysluplnější zůstat doma a zapracovat raději sám na sobě, než jen ztrácet čas v příjemné, ale přeci jen iluzi, na dobrodružném, ale přeci jen útěku? – znovu jsem se zeptal.

Třetí reakce

Stezka sebepoznání, po které od té doby kráčím, je fascinující a bolestná zároveň – mysl se změnám všemožně brání, ale návrat ke starým zvyklostem už od určitého okamžiku není možný. Proto se dnes u každé podstatnější činnosti ptám: A proč ji vlastně děláš? Posunuje tě někam, nebo je samoúčelná? Čas od času ještě cítím neupřímnost své odpovědi, avšak po zjištění, že člověk si prostě myslí, co si chce myslet, a ne co je skutečnost, ji vnímám jako fakt, se kterým je nutné počítat.

Právě pokřivené vnímání skutečnosti je základem onoho „chytrého“ konceptu útěku. Mé negativní pocity z každodenní všednosti, z role kolečka v davu, z frustrace, že se situace nevyvíjí tak, jak bych chtěl, nemají se skutečností nic společného, ale vycházejí z něčeho, co jsem si pro sebe nazval „třetí“ reakce.

Vypozoroval jsem tři základní reakce na skutečnost – buď skutečnost přijmu, nebo se ji pokusím změnit, nebo se jí budu donekonečna zaobírat, aniž bych ji přijal či změnil. Z osobní zkušenosti se mi první dvě reakce jeví jako konstruktivní, třetí jako ne-konstruktivní. Dívám-li se na svůj život, který je „třetích“ reakcí plný, celkem jasně se mi odkrývá, kde se bere velká část mého pocitu nespokojenosti. Vyplývá ze záležitostí, které ve mně v důsledku „třetí“ reakce zůstávají „viset“ – a časem se kupí -, místo aby mnou prošly a uvolnily prostor.

Proč necestuju

Cestování pro mě pomalu přestává být útěkem a stává se jen jedním z mnoha způsobů jak pojmout realitu. I dnes jej považuji za nevyčerpatelný zdroj inspirace, je však otázkou jestli tento typ inspirace potřebuju právě teď, kdy mě více oslovují jiné způsoby jak si skládat obraz světa.

Vedle mého vnitřního stavu se změnily i vnější podmínky. Přišly děti, se kterými je sice možné cestovat jakkoliv, my jsme však během zmíněného pobytu v Asii – a později i zde v Evropě – vypozorovali, že našim malým dětem více vyhovuje delší setrvání na méně místech, než časté přesuny s každou nocí strávenou jinde. Stejně tak pro nás nabylo na důležitosti vytvářet jim inspirativní domov, proto odpovídající část naší energie jde tímto směrem. A v neposlední řadě zjišťujeme, že jako rodiče se máme stále co učit – jak o sobě, tak o přístupu k druhým a k životu vůbec -, proto intenzivně pracujeme i na tomto poli.

Cestování stále je a bude součástí mého života – pokud bude dávat smysl v kontextu právě probíhající životní etapy. Teď by to byl například pracovní pobyt v zahraničí, v budoucnosti cesty s dětmi – provázet je rozmanitostí světa, budou-li toho naturelu. Ale… zítra už to může být zase jinak.

Přeju vám, ať od cestování dostanete alespoň tolik co já; především vám však přeju ať jeho místo ve svém životě rozpoznáte lépe, než se dařilo mně.

David Kučera je cestovatel a autor mnoha článků o významu a dopadech cestování na svět. Více se dozvíte na jeho stránkách pro nezávislé cestovatele nazvaných Ecesty.cz.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.