Tak tuto exkurzi jsme si nemohli nechat ujit. Sice jsem nikdy necetla knihu THE ROOTS a z filmu jsem videla jen kousicky. Muj zaludek asi nebyl stvoren pro takovou brutalitu.
V dome Kunta Kinteh rodiny, Gambie
Ano, neni to brutalita jako v dnesnich filmech. To bezpravi a nasili pachane na otrocich je pro me strasnejsi nez nejake strilecky. Nechapu Africany, ja bych asi nenavidela vsechny belochy. Kdybych nejakeho videla, mela bych chut mu ustrelit hlavu. Pro vetsinu Africanu je Bily Muz stale nekdo koho obdivuji, komu slouzi a komu se klani. Nerozumim tomu.
Ale zpet. Mozna uz znate pribeh otroka Kunta Kinteh. Pochazel z vesnicky Jufureh v Gambii, na brehu reky Gambia. Byl polapen bilymi otrokari v utlem veku. Otroci byli odvezeni na James Island, kde byli drzeni v otresnych podminkach. V malinkych kobkach se tisnilo az 60 lidi. Ocekavali zde transport do Noveho Sveta. Teto ceste se rikalo Voyage of no return aneb Plavba do nenavratna. Kdyz byli mezi stastlivci, kteri prezili hroznou plavbu, ocekaval je zivot straveny v otroctvi.
Kunta Kinteh byl rebel. Nechtel se smirit se svym osudem. Dostal se na plantaz ve Virginii. Nekolikrat se pokusil o utek. Az nakonec mu otrokari usekli kus chodidla, a tim jeho pokusy o utek zastavili.
Kunta Kinteh se pozdeji v otroctvi ozenil s orokyni jmenem Bell a meli dceru Kizi. Bohuzel ani Kunta Kinteh ani Kizi se nedozili volnosti. Az vnuk George a jeho pocetna rodina se dockali…
Cestou k domu Kunta Kinteh, Gambie
Národní muzeum otroctví, Gambie
vesnické děti, Gambie
***
Zpet k nasi ceste. Agentura operujici v hotelu nabizi tuto exkurzi za 50 Liber na hlavu. My jsme si nasli na ulici oficialniho pruvodce Dembu a usmlouvali cenu na 500 Dalasis na hlavu, coz je asi 20 Dolaru. To zni trochu lepe za celodenni vylet.
Vyrazili jsme v 8 rano. Nejdrive jsme se museli dopravit k trajektu v Banjulu, na kterem jsme absolvovali asi hodinovou plavbu do vesnice (nebo mesta?) Barra na druhem brehu reky Gambia. Trajekt nepusobil moc bezpecne jelikoz se tu pokusi nalozit trajekt k prasknuti, nejen lidmi, ale i auty a zbozim. Nastesti nebyly moc velke vlny, i tak to sem tam pekne zahoupalo.
Z mestecka Barra nas minibusek dovezl prasnymi cestami propeletajicimi se busi az do vesnicky Albreda na brehu reky Gambia. Po ceste jsme projeli nekolik opravdu chudych vesnicek. Kdyz mi Tatka rikal, ze jsem konecne navstivila v Nigerii pravou vesnicku Asagba,pripadala mi nyni jako velkomesto, v porovnani s Gambijskymi vesnickami. Vsude se potulovaly kozy a oslici. Pres cestu nam prebihaly opice a nad hlavami poletovali pestrobarevni ptaci. Kdyby se ty hrozne cesty nepokousely vytrepat z nas dusi, byla by to opravdu malebna projizdka.
Albreda byvala centrem pro prodej otroku. Na brehu reky stale stoji ruiny tehdejsiho trhu s otroky. Pobliz stale vlaje „Freedom Flag“ (Vlajka Volnosti). Kdyz skoncilo otrokarstvi, belosi dali otrokum volnost pod podminkou, ze z James Island, kde byli drzeni, musi doplavat na druhou stranu do Albredy a dotknout se one vlajky. Samozrejme se vsichni utopili. Tehdy pry nikdo neumel pavat. V rece se pohybovali tak, ze do vody hodili kmen stromu a toho se drzeli.
Nedaleko jsou k videni ruiny prvniho katolickeho kostela zalozeneho Portugalci.
V restauraci blizko reky jsme si objednali jidlo a vyrazili smerem James Island. Nevim proc, ale v Gambii trva strasnou dobu uvarit jidlo. Dovedete si predstavit hladoveho chlapa cekajiciho pres hodinu na jidlo? Takhle jidlo alespon bude hotove pri nase navratu.
Nalodili jsme se na jednu z lokalnich drevenych kocabek. To se mi moc nelibilo a svagrove uz vubec ne. I Velka Slecna se rozplakala, kdyz se s ni lod pri nastupovani zahoupala. Pak se drzela zuby nehty Johana z Finska, tak nevim jestli ten plac nebyla jen zaminka aby se mohla tulit k pohlednemu Finovi.
Tahle barka nas opravdu pohoupala. Svagrova sice prohlasila, ze do takove kocabky nikdy nevleze, ale nakonec se prekonala a i bez zachranne vesty byla velmi statecna. Priznam ze tedy, ze kdyz nas nejaka velka vlna dost rozhoupala, kricely jsme obe. K tomu nam bubnoval chlapik a vyzpevoval zivotni pribeh Kunta Kinteho.
Cela plavba trvala asi dvacet minut, zakotvili jsme u stareho bambusoveho mola, po kterem jsme presli na ostrov.
Ostrov hruzy. Uplne se mi sevrelo srdce pri predstave co se tu delo. Ostrov se erozi o hodne zmensil, z deviti kobek, zbyla jen jedna, ostatni jsou pod vodou. Nebyl to vubec prijemny pocit stat uvnitr tmave kobky a predstavovat si desitky tel vztahujicich volnou ruku, ktera nebyla prikovana ke zdi, smerem k malemu okenku, kterym bylo podavano jidlo.
Prosli jsme si ruiny pevnosti (postavena v 1610) s autentickymi dely okolo celeho ostrova. Prekrasne baobaby se tycily okolo cele pevnosti jakoby ji chteli zakryt, prerust, ukryt pred zraky vsech.
Byl to opravdu silny zazitek, urcite to stalo za to.
Kdyz jsme se vratili do Albredy a hladove sporadali predem objednane jidlo, navstivili jsme male muzum otrokarstvi v stare kolonialni budove. Opet velmi tisnivy zazitek.
Odtamdud jsme popojeli par set metru do sousedni vesnicky Jufureh a navstivili dum, ve kterem zije osma generace Kunta Kinteho rodiny. Dum vypadal jako kazdy druhy vesnicky domek v Nigerii. Kunta se samozrejme narodil a vyrostl v chysi, na jejimz miste pry stoji nynejsi dum.
Setkali jsme se se starenkou Bintah Kunte, ktera je onou osmou generaci. V tu chvili mi dosly baterky ve fotaku. Ani se nedivim, to je u me normalni.
A pak uz rychle zpatky do Barry, teda tak rychle jak nam to cesta v busi a stav naseho minibusku povolil, zase trajekt do Banjulu a zpatky do hotelu.
Vycerpani z celodenniho cestovani a zazitku jsme usnuli jak mimina. Az na to mimino…
http://eboinnaija.fundekave.net/
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
