Reportáž z jedné čtvrti v mexické metropoli, jež se ze solidarity jmenuje Lídice.
Elegantní mexická důchodkyně Edna Gómezová Ruizová stojí před velkou malbou, na které jsou jasně rozeznatelní Masaryk a Kafka. Sbírá odpadky a peskuje nepořádnost svých krajanů. Takhle jí zaneřáďovat její milované Lidice!
Ano, čtete dobře. I v Mexiku mají své Lidice. Konkrétně malý městský rajon zdejší metropole, který nese jméno San Jerónimo Lídice. Mexičané se totiž rozhodli už v září 1942, že nedopustí, aby jméno vypálené vesnice na Kladensku zmizelo z mapy, a Lidice přemístili do Ameriky. Proč si lidé kolem tehdejšího prezidenta Manuela Ávily Camacha vybrali za nositele tragického názvu zrovna San Jerónimo, neumí nikdo z místních přesně vysvětlit.
A většina místních ani netuší, co přízvisko Lídice znamená. Byť učitelka hudby Gómezová, která příběhem znovuzrození vypálené vesnice žije, pro to dělá skoro obrozeneckou práci. Po tři desítky let na náměstíčku Roselada, které nechal na památku Lidic vybudovat v roce 1975 prezident a zdejší obyvatel Luis Echeverría Álvarez, organizovala kulturní program.
Vždy na výročí masakru na plácku, kterému dominuje drátěná skulptura muže s rukou vztaženou k nebi, její svěřenci z místní hudební školy s roztomilým přízvukem zpívali české lidovky.
„Až do roku 1975 se žádné kulturní akce nekonaly. Jen vaše ambasáda na výročí tragédie rozdávala místním lidem československé boty. Ale v roce 1975 mě zástupci městské části požádali, abych s dětmi nacvičila mexickou a československou hymnu,“ vypráví Gómezová, jak propadla naší kultuře.
U hymny nezůstalo. Paní nabitá elánem si řekla, že děti naučí i českým písničkám. Na ambasádě si sehnala noty a texty a nechala si vysvětlit výslovnost písmen s háčkem. „Třeba ř jsem děti učila tak, že jsme napodobovali zvuky auta, š zase tak, že jsme si dali prst před pusu a jakoby ztišovali třídu.“
Ach, synku, synku, Mexičan jsi
Že její pedagogické metody fungují, názorně předvádí v autě, když mě od metra převáží do Lídic.Za volantem začne zpívat „Ach, synku, synku“ a volně přejde do „Jdou vojáci…“. A pak následuje „Skákal pes“.
Díky svým aktivitám opakovaně navštívila také znovu vybudované Lidice, o jejichž historii má znalosti jako kronikář. Hrdě předvádí fotografie, na kterých pózuje společně s těmi, kteří běsnění nacistů přežili.
V roce 2004 dokonce na pozvání senátorů objížděla se čtrnácti dětmi Českou republiku, kde se děti předváděly s repertoárem sahajícím od „Červený šátečku“ až po „Andulko šafářova“. „Vy Češi nikdy nepláčete. Ale naši malí zpěváci vás vždycky dojmou,“ vypráví zkušenosti z turné.
A jaké ještě vidí rozdíly mezi Čechy a Mexičany? „My se chováme svobodněji. Vy třeba víte, že zítra budete řídit, tak se na rozdíl od nás piva vůbec nenapijete,“ přidává svůj poněkud nereálný postřeh.
Její nebývalé nadšení pro středoevropskou zemi neuniklo ani našim politikům. Gómezová ukazuje fotku z roku 1984, kdy si s ní rukou potřásá komunistický premiér Lubomír Štrougal. Největší ocenění se jí dostalo v roce 2007, kdy za svoje úsilí obdržela od tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga cenu Gratias Agit. Skleněná cena je pyšně vystavena v obývacím pokoji a fotografie s exministrem se objeví na obrazovce i po zapnutí jejího počítače. „U vás ho kritizujete, ale já ho mám ráda. I když neumí moc česky,“ říká Mexičanka s vážnou tváří.
Neboj, já něco vymyslím
Památník v San Jerónimo Lídice vypadá nyní zpustle. Dosavadní vedení čtvrti nemělo o připomínkové akce zájem. Poslední se ještě uskutečnila ve světáckém stylu v roce 2007 za účasti českého a dalších velvyslanců, dechovkové skupiny Budvarka a Miss World Taťany Kuchařové. Od té doby je však před rozsáhlou malbou znázorňující běsnění z června 1942 ticho.
Enrique Muňoz Ramírez, vedoucí oddělení pro styk s veřejností, vysvětluje, že kopcovitá čtvrť na jihozápadě metropole má jiné problémy, jako je třeba neregulované osídlování prudkých svahů přistěhovalci z venkova nebo krádeže vody. Nicméně návštěva českého novináře se ukazuje jako spouštěč pro obnovení tradice. Na radnici hned začnou řešit, jaká je škoda, že už se červnové akce nekonají, a jak by mohlo prospět jejich obnovení. Třeba i pro zvýšení turistického ruchu.
Edna Gómezová, která se nepohodla se svými nástupci v umělecké škole, už plánuje, jak vletí na nového starostu, aby se zase v Lídicích zpívalo česky. „Když nebude chtít, zřídím si vlastní sbor z dětí českých krajanů a bývalých svěřenců. Neboj, já už něco podniknu,“ ujišťuje česká vlastenka s mexickou krví.
Cesta byla podpořena Expedičním fondem.
Článek vyšel v MF DNES.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
