Bezbřehé toulání po největším a nejsušším bajkalském ostrově, který proslul hned dvěma impozantními mysy a bolševickým gulagem ve vesnici Pesčanka. Místo plné otázek i odpovědí omývané vodami nejhlubšího jezera světa.
Bajkal – jezero, které nemá ve světě obdoby
Snad každý z nás, kdo ukončil povinnou školní docházku, ví, že Bajkal je nejhlubším jezerem světa. Největší naměřená hloubka 1637 metrů jej v žebříčku hlubokých jezer bezkonkurenčně řadí na první příčku. Oblast největších hloubek pak najdeme ve střední jezerní kotlině mezi mysy Ižmej a Chara-Chušun asi osm až dvanáct kilometrů od východního pobřeží ostrova Olchon.
Tím ale výčet světových „nej“ zdaleka nekončí. Bajkal bývá také označováván za největší kryptodepresi na světě. Střední nadmořská výška bajkalských vod leží v 456 m n.m. Dno tedy najdeme 1181 m pod úrovní mořské hladiny. Objemem zadržovaných vod se toto jezero řadí na druhé místo za Kaspické moře, které ale má dvanáctkrát větší plochu. Objem zadržované vody je tak obrovský, že by při současném průtoku všech 544 přítoků znovu naplňovalo jezerní kotlinu 368 let, 10 měsíců a 6 dnů.
Mezi další pozoruhodnosti tohoto sibiřského klenotu se patří i neobvyklá průzračnost jeho vod. Tuto charakteristiku měříme tzv. Secchiho deskou – bílým kruhem o průměru třiceti centimetrů. Pokud je volná hladina jezera klidná, zmizí tento kruh o průměru školního pravítka lidskému zraku v hloubce 42 metrů. Bajkalskou vodu lze pít téměř kdekoliv přímo z jezera bez jakékoliv úpravy. Volný „stařík“ Bajkal vyniká i vysokým procentem endemické fauny. Na živočichy, kteří nežijí nikde jinde na světě, připadá plných 60% zde žijících druhů. Toto úctyhodné číslo zahrnuje pouze druhy žijící na volném Bajkalu, nikoliv v příbřežní zóně.
A to zdaleka není všechno. Jedna cesta rozhodně nestačí na poznání všeho krásného, co se jinde na světě nevidí. Ale podle hesla: „Lepší něco, než-li nic!“ se vydáváme s pocitem velkých objevitelů na cestu.
Business je business!
Na irkutském autobusovém nádraží to není tak úplně jasné. Stojím frontu s cílem koupit jízdenky na největší bajkalský ostrov, na Olchon. Po čtyřiceti pěti minutách stání se dozvídám, že pro cizince lístky nejsou. Chvilku se rozčiluji, zkouším alkohol, dolary, a když ani osobní šarm nepomáhá, dávám na radu děžurné a začínám vyjednávat s taxíkáři.
To, co se stalo v další půlhodině, vypadalo jako scéna z nějakého špatného akčního filmu. Abychom si zajistili co možná nejnižší cenu za několikahodinové taxi na ostrov Olchon, začali jsme obcházet místní stání taxíků a zjišťovat ceny. Už už to vypadalo, že jsme domluvení, když najednou přiběhl jeden z dopravců a nabídl cenu, která nešla odmítnout.
„Hej, počkejte, odvezu vás za 250 rublů na osobu!“, vybalil cenu o několik stovek nižší, než před malou chvílí.
„Tak to není co řešit“, odcházíme naložit věci do starého žigulíku.
„Ty mizero, sebral jsi mi kšeft!“, rozbíhá se za námi na vedlejší kolej odstavený taxikář a sráží našeho dopravce k zemi. Chlapci se chvíli válí v prachu na silnici a všichni kolem se dobře baví. Když divadlo skončilo, náš taxikář nás přivedl ke svému autu a prohlásil památnou větu:
„Business je business a je třeba se o něj prát!“
Jaký, že to byl obchodník, jsme pochopili až ve vesnici Sachtjurta na břehu Bajkalu. Zde se nachází přívoz přes Olchonská vrata, průliv mezi pevninou a ostrovem.
„Tak jsme tady“, zastavuje taxikář u malé dřevěnice kousek od přístavu, „dál už nejedu!“
„Jak nejedu?!“, nevěřím svým uším, „domluvili jsme se přece, že dojedeme až na ostrov do Chužiru!“
„To se mi nevyplatí“, reaguje vypočítavý obchodník, „za nájezd na trajekt bych musel platit.“
Chvilku se dohadujeme a pak bereme batohy s tím, že nedodržel dohodu a platím 200 rublů na osobu. Chvilku za sebou slyšíme nadávky, ale za chvíli je klid. Na trajekt kupodivu nastupujeme zadarmo. Platí se za auto, náklaďák nebo autobus. Na pěší turisty tu ještě nejsou připraveni. Na palubě se nám daří domluvit se s řidičem autobusu, že zbylých třicet kilometrů nás vezme na „stojáka“ do uličky.
Chužir – vesnice pod vlivem duchů
Chužír je docela velká vesnice. Najdeme zde vše, co znavený poutník potřebuje ke svému štěstí – hned několik obchodů, hospodu, radnici, benzínku a bezpochyby i možnost ubytování v soukromí. Stany stavíme na pláži u „Malého moře“ kousek za vesnicí a vyrážíme na průzkum okolí. Naše první kroky vedou do obchůdku na náměstí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme s kamarádem v regálu objevili dvě lahve Gambrinusu. Posadili jsme se do prachu vedle cesty a s pocity labužníků, kteří sice vědí, že „teplé pivo je horší než studená Němka“, jsme chlemtali tu manu nebeskou. Nádherný to pozdrav ze vzdáleného domova.
Pomalinku procházíme vesnicí a najednou přicházíme k dalšímu náměstí, které je ale kompletně zatopeného vodou. „Ty bláho, tady je utopené auto!“, ukazuje Jirka kamsi do středu utopené plochy. „No a támhle je dokonce autobus!“, ukazuji na druhou stranu vodní plochy a v duchu si říkám, jak se sem ty vraky dostaly?
Pokračujeme k jednomu z nejznámější bajkalských mysů, k Burchanu. Je to skála z čistého krystalického vápence čnící nedaleko za vesnicí nad blankytnými vodami Bajkalu. Před sestupem je velká cedule s upozorněním: „Vstup se zakazuje, ženám a mladým dívkám, starým a nemocným lidem! Žijí zde zlí duchové!“. Podle nespočtu legend zde kromě zlých duchů žil i šaman s vskutku nadpozemskými schopnostmi. Uměl totiž nejenom „žít s duchy“, ale jeho největší devizou byla schopnost „procházet skálou“. Místní lidé vždy chovali k tomuto místu bázlivou úctu a tak se první běžní smrtelníci vypravili ke skále až v polovině padesátých let minulého století. Objevili příbojem vymletý systém jeskynních chodeb, kterým se dalo projít z jedné strany skály na druhou. Záhada věhlasného šamana byla tedy jednou provždy objasněna.
Na Olchonu kotvila kdysi početná flotila rybářských lodí. Peněz i práce je zde málo a tak lodě chátrají, reziví a vůbec o ně nikdo nejeví zájem. Jejich vraky se válí na písčitém břehu jako memento „starých a lepších časů“. Duchové tak mají nad městem stále velkou moc.
„Dochází nám benzín„, stěžuje si Jana při vaření čaje ke snídani.
„Tak to nezbývá nic jiného, než vyrazit do vesnice a pokusit se nějaký sehnat“, bereme s Jirkou dvě lahve na benzín a láhev vodky a s dolary v kapse vyrážíme do vesnice. Obcházíme domy a všude máme stejnou prosbu. Potřebujeme litr a půl benzínu. Všude se ale setkáváme s odmítnutím. Pokaždé slyšíme stejnou větu: „Pro cizince nemáme.“ Po hodině a půl žebrání padá další rozhodnutí: „Musíme na benzínku a to by v tom byl čert, aby nám neprodali trochu benzínu!“
U zdejší benzínové pumpy je liduprázdno, jen z domku se ozývají opilé hlasy. „Dobrý den“, ťukáme na dveře, „mohli bychom koupit litr a půl benzínu?“.
„Ne, pro cizince nemáme!“, odpovídá jeden z opilců.
„Nerozumím, proč?“, ptám se zklamaně a zároveň nabízím láhev vodky jako úplatek.
„Vodky mám dost, peníze si nevezmu a benzín pro vás opravdu nemám!“, rezolutně ukončuje provozovatel pumpy naši konverzaci. Zklamaně odcházíme. Najednou za sebou slyšíme volání: „Haló, kluci, počkejte“, začíná nás pronásledovat druhý z opilců. „Máte ještě tu flašku“, ptá se, „dáme pohárek a já vám pak pomůžu ten benzín sehnat“, slibuje, „mám tu spoustu kamarádů!“. Chlapec je docela neodbytný a tak nás čeká další hodina neúspěšného „žebrání“ a vyhánění od vrat. Po hodině jsme naznali, že už jeho pomoc nepotřebujeme a utekli jsme mu. Naše zoufalství nebralo konce, až u jednoho dvora jsme oslovili muže startujícího auto. Neodmítl nás hned, ale zeptal se, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Čech, jeho tvář se rozjasnila: „Čechoslováci! To jsem nečekal. Já myslel, že jste Američani nebo Francouzi a těm bych nedal ani za nic. Ale vám dám rád“ „A proč, prosím vás?“, neskrýváme své překvapení. „To máte tak“, odpovídá, „Američani, Francouzi a další podobná pakáž, je až neskutečně arogantní a chovají se k nám Rusům přehlíživě a dávají nám najevo, jak jsme chudí“, stěžuje si náš „benzínodárce“ a my pomalu začínáme chápat těch několik hodin neúspěchů a pocitů žebráků na bajkalském ostrově. Loučíme se po několika stakanech vodky s pocitem, že jsme opět o něco blíž „velké ruské duši„.
Kolem bývalého gulagu na mys Choboj
Na ostrově nenajdeme žádné silnice. Cesty si pak lidé jednoduše vyjedou svými vozy. Vedle sebe se tak může nacházet hned několik kolejí a je jen na dobrém odhadu každého řidiče, kterým „korytem“ pojede. Z počátku své cesty k severnímu mysu, kterou jsme se rozhodli absolvovat jak jinak než pěšky, jsme museli čelit mnohdy agresivním a nevybíravým nabídkám místních cestovek a dopravců, kteří nedokázali pochopit, že tu může být někdo, kdo chtěl ujít skoro padesát kilometrů pěšky.
Prostor a čas najednou přestávají být důležitými veličinami. Odhad času potřebný na překonání vytyčeného úseku bere brzy za své:
„Tak, co myslíte, jak dlouho budeme obcházet tenhle záliv?“, ptám se v žertu svých kamarádů.
„Tak hodinu?!“, odhaduje Káťa.
„To by tak mohlo odpovídat“, s Jirkou znalecky pokyvujeme svými neomylnými hlavami. Uběhly asi dvě hodiny a viditelný cíl byl stále nehorázně daleko. Všechno se tu zdá blíž, než doopravdy je.
Svou denní etapu ukončujeme v Pesčance. Osadě, kde dříve stálo vězení a s ním továrna na zpracování ryb. Z této smutné doby toho už moc nezbylo. Zbytky mola, rozpadlé dřevěnice tvoří už jen němé torzo gulagu dokládající pohnutou dobu a zmařené lidské životy.
Ráno vyrážíme k nejsevernější výspě ostrova, k mysu Choboj. Jméno „Choboj“ bychom mohli přeložit jako „kel“ nebo „tesák“. Při pohledu z vodní hladiny připomíná tento mys pravěkého ještěra, který se noří do temných hlubin Bajkalu. Jako na všech významných místech, i zde se nachází svatá místa s třepotajícími se modlitebními praporky, obětními kamínky a nespočtem turistů. Naprostá většina z nich se sem dopravuje automobily výše zmíněných cestovních kanceláří.
Nedaleko mysu Choboj nalézáme zátoku s vesnicí Uzuri. V blízkosti této osady se nad průzračné bajkalské vody vypínají mysy Ižmej a Chara-Chušun. Ve vzdálenosti asi dvanáct kilometrů od nich byla naměřena neuvěřitelná hloubka 1637 m. Dno má v těchto místech stejný sklon jako stěny skal na břehu jezera. Skoro se zdá, že kdybychom udělali krok, začali bychom padat do temných a nekonečných hlubin.
Několik slov závěrem
Čas je neúprosný a i my musíme jít zase o dům dál. Naše cesta po ostrově Olchon rozhodně nekončí a čekají nás ještě necelé tři týdny toulání se kolem nejhlubšího jezera světa a v pohoří Tunkinskyje Golce. Přesto čas strávený na nejsušším ostrově v jezeře Bajkal patřil k nejintenzívnějším zážitkům celé expedice.
David Hainall je fotograf, cestovatel a průvodce CK Alpina. Nejraději má Rumunsko a oblast Bajkalu, kterou navštívil v rámci sedmitýdenní expedice BAMO. Můžete ho vidět přednášet na mnoha cestovatelských festivalech. Osobní stránky autora: www.fototoulky.net
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
