Co stojí v pozadí výtečného expedičního filmu Hliněná řeka nebo dokumentu Slzy Konga? Jak se natáčí ve sféře morálního rozvratu, v prostředí znásilněných a společností vyvržených žen? To vše nám poví Petr Kašpar, autor obou filmů.
Petře, Tvoje aktivity ve WW8 začaly vodáckými expedicemi. Jak ses dostal k natáčení tak ožehavého tématu jako jsou osudy znásilňovaných žen v Kongu?
To je docela vtipná historka. Já se dlouhou dobu snažil protlačit s reportážemi z expedic do magazínu Lidé a Země. A nic. V říjnu 2007 jsme se vraceli z Etiopie, kde jsme si prožili malé drama na řece Dintchiya, a měli jsme tak obrovskou radost z návratu domů, že jsme v Istanbulu utratili všechny poslední peníze za kubánský rum, bylo jej více než malé množství. V letadle nás musela letuška okřiknout, že se prý na linkách ČSA nezpívá. Nicméně o řadu za námi seděla taková pohledná bloncka, které neuniklo naše bujaré veselí. O několik dní později mi přišla odpověď na dva roky starý mail od šéfredaktorky Lidé a Země Lenky Klicperové, oné blondýnky z letadla. No a pak už to šlo samo. Lenka tři týdny na to odletěla do Etiopie k Surmům, kam se my nedostali, a o rok později s Olinou Šilhovou do Konga. Po návratu řešili problém, co s materiálem, jak jej zpracovat. Slovo dalo slovo a já se pustil do půlroku dlouhé práce.
Jak na Tebe příběhy působily, jaké jsi měl pocity z morálního rozvratu, který obklopuje konžskou realitu?
Materiál jsem začal stahovat před rokem. Na štědrý den. Když jsem si pročítal poznámky a zápisy výpovědí, brečel jsem. Pak přišlo dlouhé období, kdy jsem přemýšlel, jak to uchopit. Věděl jsem, že to je silné téma a bál jsem se toho. Nakonec jsme se pustili do práce a dali jsme tomu tvar, jaký to má dnes. S tou prací přicházely nejrůznější stavy. Všechno bylo umocněno i tím, že se nám narodila holčina. Tvorba filmu proto probíhala následovně:
1. Sbírání informací o Kongu a celé problematice, tvorba scénáře. To bylo ještě dobrý. Poznával jsem nové, byť strašlivé věci. Začal jsem přemýšlet o celém procesu, jakým Afrika prochází a jakým způsobem se naše nenasytná civilizace na tom podepsala.
2. Střih a stavba komentáře. Začal jsem dost pít. Najednou jsme museli přemýšlet o tom, co ty holky ve filmu říkají, a to bylo strašný. Párkrát jsem se přistihnul, jak jen sedím, tupě se dívám do monitoru a upíjím ze sklenky nějakou pálenku. Uvědomil jsem si, že filmy Krvavý diamant, Hotel Rwanda, a hlavně některé scény v nich, jsou skutečné. Že to jsou scény, které ženy v našem filmu důvěrně popisují. Kladl jsem si otázku, kde se bere ta krutost, která je v nás, lidech. Když jsem k ránu chodil domů, stál jsem nad postýlkou s tím malým špuntem a mnohokrát si říkal, proboha, co bych dělal, kdyby se ti to holka stalo?
3. Dabing. Dokážete si představit, že třeba padesátkrát slyšíte větu: „Když skončili, sebrala jsem kusy bratrova těla a zahrabala je holýma rukama do země.“ Prostě musíte. Musíte to nahrát, záznam vyčistit, upravit, nasadit do filmu, postříhat na to obrázky. Přišel totální útlum. Najednou vám ta hrozná slova zevšední.
4. No a pak jsme ten film nějak dokopali do konce. Já si uvědomil, že to je téma, které je úplně jedno, jak člověk udělá. Jakmile přijde první výpověď, tak zapomenete na vše, jen nevěřícně posloucháte a přemýšlíte o tom, zda to chcete vidět do konce. Teprve na podzimních festivalech jsem se dostal zpět do nějakého normálu a vnímal to jako celek. I s emocemi, které ten film přináší.
Co se Ti při práci na tomto dokumentu líbilo? Je něco, co člověka může v tom smutku a bezradnosti „potěšit“?
Byly okamžiky, kdy jsme se s Lenkou i dost nasmáli. Možná je to brutální, ale je to tak. Představte si, že jste ve fázi filmu, kterou jsem popsal v bodu 3. Máte vedle sebe ve studiu pěknou babu, zavřete ji do dabovací kabiny a ona musí povídat něco o povalení na záda a roztažení nohou. Ale byly i jiné okamžiky. Vymyslel jsem si na začátek pár záběrů z výrobní linky nějaké elektroniky. Oslovili jsme několik firem (velké nadnárodní korporace) ohledně tohoto tématu. Chtěli jsme ukázat ten konec coltanového řetězce. Nikdo nám nepovolil natáčení. Nakonec jsem vzal tu největší kameru, kterou jsem si mohl půjčit, a vyrazili jsme na výstavu AMPER, kde toho bylo habaděj. Z Lenky se stala redaktorka ČT, z Oliny produkční a ze mne důležitý kameraman. Divili byste se, jak se někteří naparovali a jak nám vše ukázali a popsali. Nejtěžší bylo vysvětlit, proč při rozhovorech na kameře nesvítí žádné červené světýlko.
Teď z trochu jiného soudku: skupina WW8 má na festivale ještě jeden film – tentokráte vodácký: sjezd řeky v Etiopii. Čím se „Hliněná řeka“ lišila od jiných podobných expedic?
V podstatě zásadně. Bylo to poprvé, kdy jsme vyrazili do naprostého neznáma. Většinou řeky utvářejí život, jsou kolem nich silnice, města. Teď mám na mysli hlavně himálajské řeky. Pro vodáka to znamená, že má možnost si udělat představu o charakteru řeky, těžkých místech a nějakém plánu plavby. Tady to bylo úplně jiné. Byli jsme v neprostupné džungli. Navíc s těžce naloženým raftem na měsíční plavbu. Byli jsme připraveni na úplně jinou řeku. To, že se vydáme na Dyntchiyi – Hliněnou řeku, jsme se rozhodli až v Addise. Původní plán bylo Omo. Bylo to opravdu velké dobrodružství. Bylo to poprvé, kdy se kluci úplně otevřeli. Sdíleli jsme společně radost, ale i strach. Často jsem si vzpomněl na slova Františka Slámy, který mi popisoval legendární splutí Indu. „Představ si, že se tísníš v jednom spacáku se svým kamarádem, klepete se zimou a strachem.“ Ne, že by to bylo až tak vyhrocené, ale nemělo to k tomu daleko. Po celodenní dřině přišlo vysvobození v podobě krátkého spánku někde mezi kořeny čí balvany na břehu neznámé řeky. Ale také strach z toho co přijde další den.
Čím dál tím více lidí se pokouší zachycovat své zážitky filmem. Co bys nováčkům poradil?
Upřímnou soustrast. Ne vážně. Je to hrozná pakárna. Dokud je to sranda, tak je to fajn, ale po pár pokusech začne mít člověk ambice. Posílen svými blízkými, kamarády. A tady přichází ten zlom. Jsem také takový. Já se necítím být zralý na nějaké rady. Navíc fakt je i takový, že zkušení a uznávaní filmaři vám stejně neporadí. Protože s tím jde ruku v ruce i ekonomická stránka věci. Když se podíváte na kohokoliv, tak dospějete-li do určitého bodu, začnete mít pocit, že se tím můžete živit. A v tento okamžik se stáváte konkurencí pro někoho, kdo je v branži o pár dní déle. Ale z vlastní zkušenosti bych možná řekl následující. Dívejte se na filmy. Přemýšlejte o nich, najděte si své vzory. Režiséry, kameramany. Zkuste se k nim přiblížit a opět, přemýšlejte. Je to alchymie, která ve finále začíná a končí stejně, jen ta cesta je různě dlouhá a trnitá.
A poslední otázka … kam a na jaké projekty se chystáš v nejbližší době?
Den co den sbírám síly na „velkofilm“ o výpravách na Gangu. Zároveň jsme se rozhodli udělat remake Hliněné řeky. Nejsem s tímto filmem spokojen. Takže možná ještě přeci jen jedna rada. Pokud vám něco na filmu vadí, předělejte to. Není nic horšího, než neustálá a vtíravá myšlenka, že je něco špatně. Zároveň nyní potřebujeme dostat nové filmy jako jsou Slzy Konga a No.9 – Manaslu mezi lidi a na festivaly. No a pak je tu myšlenka na jednu expedici … ale to je ještě ve hvězdách.
Děkujeme, Petře, za rozhovor.
Petr Kašpar je dnes nedílnou součástí světa sportovních expedic. Pomohl vzniknout mnoha projektům, které svedly dohromady významné české dobrodruhy i novináře. Je hlavním představitelem skupiny WW8 expedition group. Expediční kamera uvede hned dva filmy, na jejichž produkci se podílel: Slzy Konga a Hliněnou řeku.
Filmový festival Expediční kamera je celovečerní promítání filmů o dobrodružství, divoké přírodě, o extrémních zážitcích i sportech. Jsou to ty nejzdařilejší filmy uplynulé sezóny, a to i díky spolupráci s Mezinárodním horolezeckým filmovým festivalem v Teplicích nad Metují. Výběr snímků je zaměřen na expediční dobrodružství nejen na horách, ale i na vodě, v pouštích či pralesech. Uvidíme filmy o cestě, kamarádství a překonávání možných i nemožných přírodních překážek všemi způsoby. Někdy s notnou dávkou adrenalinu, jindy s pílí a neutuchající houževnatostí. Program festivalu tvoří jednotlivý místní pořadatelé z filmů, které jsme pro festival připravili. Cílem festivalu je umožnit co nejvíce nadšencům ze všech koutů republiky uspořádání vlastního festivalu a přinést návštěvníkům novinky ze světa dobrodružství do místa, kde žijí.
www.ExpedicniKamera.cz
Festival Expediční kamera můžete navštívit v těchto městech: Beroun – Blansko – Brno – Boskovice – České Budějovice – Desná – Děčín – Domažlice – Frýdek-Místek – Heřmanův Městec – Hradec Králové – Hořovice – Jihlava – Jirkov – Kadaň – Kladno – Kopřivnice – Kostelec n. Orlicí – Kuřim – Liberec – Litoměřice – Lovosice – Mělník – Mariánské Lázně – Mladá Boleslav – Němčice n. Hanou – Nové Strašecí – Olomouc – Ostrava – Pardubice – Plzeň – Polička – Praha – Prostějov – Prosiměřice – Přerov – Roudnice n. Labem – Slaný – Slatinany – Starý Kolín – Strakonice – Štětí – Tábor – Tachov – Těšín – Točník – Třebíč – Uherské Hradiště – Třinec – Ústí n. Labem – Úštěk – Vsetín – Zlín
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
