Mapa Michelin 953 – Západní Afrika. Mapa, která pokrývá podstatnou část Sahary… Je to pouhý list potištěného papíru a nebo je to mocné gri-gri? Nebo fetiš s šamanskou mocí? Asi to záleží na okolnostech. Jisté je, že když nastanou krátké podzimní dny s deprimujícím deštivým počasím, nejlepším prostředkem k pozvednutí nálady je právě tahle mapa.
Mapa Michelin 953 – Západní Afrika. Mapa, která pokrývá podstatnou část Sahary… Je to pouhý list potištěného papíru a nebo je to mocné gri-gri? Nebo fetiš s šamanskou mocí? Asi to záleží na okolnostech. Jisté je, že když nastanou krátké podzimní dny s deprimujícím deštivým počasím, nejlepším prostředkem k pozvednutí nálady je právě tahle mapa.
Večer letí do kouta promočený deštník, kabát a boty celé provlhlé, i z nosu visí kapka… Do tepla, do pohody s trochou teplého čaje a… konečně v klidu a v suchu, jen natáhnu ruku do knihovny a hle: magické číslo 953 je zde (její starší vydání nesla číslo 153). Rozložit, vyhladit sklady papíru, pozor! nerozlít přitom čaj!.. A v následujících vteřinách už sedím na létajícím koberci který mě přenáší do slunečných vzpomínek. Do zpětného zrcátka vzpomínání se většinou dívám jen krátce, protože tahle mapa Michelin 953 inspiruje hlavně nové prosluněné cestovní plány.
Ve východní části Sahary mě dlouho přitahovalo území, kterým kdysi procházela pověstmi opředená karavanní pista Darb el-Arbaïn, cesta čtyřiceti dnů, spojující Egypt a Čadské jezero. Stále mi chyběla návštěva té tajemným neznámem zahalené, a z turistického hlediska prakticky neexistující země, kam jsem se sice už jednou chystal, jenže v konečné fázi příprav mi zvrat ve vnitřní politické situaci udělal škrt přes cestovní program. Tou zemí je Čad a měl jsem tehdy namířeno do Tibesti, nejvyššího saharského pohoří; chtěl jsem vylézt, či lépe řečeno vyjít na Emi Kussi, 3 415 metrů vysoký „vrchol Sahary“. Místo toho jsem se nakonec dva týdny toulal s velbloudím doprovodem v Libyi po Národním parku Akakus – ne že bych byl zklamán, ba naopak jako náhradní program to bylo velmi zajímavé, jenže Čad zůstal v mé cestovatelské duši nezaplaceným dluhem…
Červnový večer v roce 1999. Zvoní telefon:
“ Ahoj Karle, tady je Claire, mám pro tebe návrh…“
Claire znám od roku 1982, to ještě byla studentka. Vím, že teď pracuje v Tropickém Institutu v Basileji a je stále někde ve světě… Více než rok jsem ji neviděl.
“ Jak se máš Claire! Kde se pořád touláš!“ ani nezkrývám překvapení.
“ Jde to, ça va, v prosinci mám skončit studii o AIDS v Čadu. Už je načase, začínám být saturovaná lítáním mezi N’Džamenou a Basilejí. Ale poslouchej, proč ti volám, než to tam zabalím tak chci navštívit sever země a dávám dohromady skupinu. Nechceš jet s námi?“ Hle, jak mi osud nahrává! A než stačím odpovědět, Claire už navazuje:
“ Jak tě znám, tak nemůžeš říct ne! Pojedeš, viď?“
“ Kdy se bude cesta konat?“
“ V listopadu. Máš dost času na to, aby ses mohl těšit!“
“ Beru, jedu!“ odpovím bez váhání.
Nebude to sice Tibesti, pro cizince uzavřené od prosince 1998, kdy se tam stáhnul se svými ozbrojenými příznivci bývalý ministr vnitra a obrany Youssouf Togoïmi, ale bude to téměř expediční poznávací výprava do oblasti jezer OUNIANGA (Unianga). A hlavně do ENNEDI, posledního, komerčními Evropany ještě „neobjeveného“, a tudíž nezkaženého pouštního ráje. Co víc, v Ennedi se nachází množství prehistorických skalních maleb. Při prohlídce nástěnných skalních kreseb v libyjském Parku Akakus, jsem se začal tak trochu orientovat v jednotlivých stylech a obdobích, po návratu jsem si nakonec koupil i nějakou literaturu. Už se těším na srovnávání. Bude určitě zajímavé.
Složení plánované skupiny bude značně heteroklitní – základ tvořili tři lidé z Tropického Institutu a jedna lékařka z kantonu Wallis, pátým účastníkem jsem měl být já. Na místě se mají přidat ještě další dva či tři expatriovaní Evropané, žijící už několik let v N’Džameně, a tedy znalí místních poměrů. Předpokládal jsem, že to budou otrlí „Afričané“, nerozmazlení a dobří společníci. Zajištěním formalit a různých povolení přímo v zemi, jakož i technickou organizací, byl pověřen muž z N’Džameny, mající za manželku Švýcarku, která zase znala Claire…
Protože umím být společenský pokud mi společnost vyhovuje a nevadí mi být samotářský pokud mi společnost nevyhovuje, tak jsem si tehdy s kompozicí skupiny přílišné starosti nedělal a spíše se věnoval mapám, historii a hledal čerstvé informace.
Při četbě jsem s překvapením zaznamenal, že nejstarší známé království na území Čadu vzniklo už v VII. století! To, že existuje určité napětí mezi černou populací na jihu, která byla za francouzské kolonizace částečně pokřesťanštěná a dostalo se jí taky určitého vzdělání, a bílými nomády v oblasti Sahary, jsem už věděl. Kočovnický způsob života v poušti nikdy nedovolil koloniální administrativě účinně kontrolovat tamější neustále se přesunující obyvatele Sahary. Ale v důsledku toho taky úroveň skolarizace mezi kočovníky zůstala velmi nízká. Po získání nezávislosti bylo tedy nutno fungování státního aparátu i na severu zajistit černými funkcionáři z jihu, kteří byli vybaveni nezbytným minimem znalostí. Ti svou funkci ovšem vykonávali s přehnanou horlivostí až tvrdostí, a důsledkem je přetrvávání doutnajícího ethnického napětí…
V Čadu přetrvává endemická politická nestálost už od vyhlášení nezávislosti… Libyjská okupace severu země, tak zvané „Bande d’Aozou“, v roce 1973… Zajetí evropských rukojmí v Tibesti v roce 1974… Válka mezi Čadem a Libyií v roce 1986… Diktatura Hissène Habrého, jeho svržení při státním převratu 1. prosince 1990 a nástup Idrisse Débyho na místo prezidenta… V prosinci 1998 se ministr vnitra a obrany Yussuf Togoïmi stáhne do Tibesti a zahájí ozbrojený odpor proti vládě; pár týdnů před naší cestou prohlásil, že v prosinci 1999 bude v N’Džameně… Snad to ještě všechno stihneme v listopadu, než začne být v zemi znovu politicky horko!
Cesta konečně začíná
Půl hodiny už máme být ve vzduchu, nicméně stále sedíme nehybně na letišti v Paříži, a kapitán nám klidným hlasem už potřetí oznamuje, že máme drobný problém s indikátorem paliva v nádržích. Problém, který bude nepochybně během pěti minut vyřešen… Po hodině je měřák oživen, odlepujeme se od země a opouštíme noční letiště v Roissy. Zpočátku se snažím přes okénko zahlédnout něco z noční Paříže, potom vzpomínám na „Noční let“ Antoina Saint Exuperyho, a nakonec let nad Saharou prospím.
“ Připoutejte se, přistáváme, počkejte až se letadlo zcela zastaví, je šest hodin, jsme v N’Džameně.“
Místní průvodci čekají, přesně podle domluvy. Zatím co přivazují naše saky na nosič na střeše, my nastupujeme do aut. Napřed nás vezou do Hôtel de Centre: čeká tady snídaně. A potom, s plným žaludkem, dlouho vysedáváme v prostorách cestovky Tchad Evasion. Hovor se neustále točí kolem zdravotního stavu manželky majitele: měla jet s námi, jenže už dva dny leží v nemocnici s podivným horečnatým stavem a není zatím jasné, zda onemocněla na malárii či tyfus, bakteriologové ještě neodečetli kultury a hematologové v krvi zatím žádné plasmodium nenašli…
Konečně vyjíždíme z N’Džameny. Náš malý konvoj tvoří tři auta, já jsem usazen s Claire, Danielle – lékařkou ze Sionu, a Christine z Tropického Institutu. První Toyotu řídí sám velký šéf výpravy Alamin. Našim řidičem ve druhém voze je Moussa Meina, Tubu původem z Tibesti, suchý šlachovitý muž, sice drobný, ale vyzařuje z něho nezlomná houževnatost. Dříve pracoval jako řidič kamionu a vozil zboží mezi Čadem, Nigerií a Kamerunem. Měl v zásobě nepřeberné množství zážitků z doby svého kamionérského života, které potom přidával k dobru během dlouhých přesunů po pistách. Brzo jsem si s ním padl do noty, a s vážnou tváří jsme vzájemně rozváděli absurdní saharské historky, přitom jsme se bavili, jak to dámská část posádky polyká i s navijákem. Nebyl vyveden z míry, když po hodině jízdy zjistil, že nám vaří baterie: něco provedl s regulátorem napětí – bez měřáku, bez nástrojů – a bylo po přebíjení… Dodnes mi není jasné jak to vlastně vyřešil, protože po celou cestu se už závada neopakovala. Řidičem třetího auta je Rémy, ještě jsem ho neoťukal. Všechno svého času…
Přes DJERMAYA (Džermaja) jsme dorazili do MASSAGUET (Masaget), zde taky skončil definitivně asfalt. Rozmazloval nás celých 78 kilometrů, teď začíná pista. Máme v plánu dojet ještě dnes večer do místa zvaného AM HARBA. Je to malá lokalita západně od pisty, není označena na žádné mapě, máme jen její souřadnice a hledáme ji podle GPS. Obtížně, a hlavně pomalu, se prodíráme až do soumraku přes brousse, křovinatý porost. Pokud je ještě trochu světla zakládáme první bivak na 13°18’26“N 15°57’52“E, aniž bychom dorazili do cíle. Ve dvě hodiny odpoledne jsme měli 39°C, teď, v osm večer je 26°C. Čadské jezero jsme během dne ani nezahlédli, jen jsme ho tušili kdesi na západě. Před 5000 lety mělo rozlohu 350 000 km2, bylo to mělké vnitřní moře, dnes zaujímá plochu mezi 3 000 km2 až 25 000 km2, podle množství srážek. Wadi Bahr el-Ghazal, neboli Řeka Moře gazel, vyschla už před třemi stoletími a dnes jediný vodní tok CHARI (Šárí), vtékající z jihu, nestačí kompenzovat vysychání.
Návštěva v Am Harba
Ráno v 6h00 hodin teploměr ukazuje 17°C. V 10 hodin brousse náhle prořídne, je vystřídána vysokými stromy, a my konečně vjíždíme do AM HARBA situované na 13°42’18“N 15°54’30“E. V malé proláklině se nachází celkem 21 studní s natronovou vodou, obnovovaných a čištěných každý rok. Nomádi sem vodí zdaleka svá stáda k tak zvané cure salée, řekli bychom ke slané „léčebné“ kúře. My se nebudeme oddávat žádným „zdravotním“ procedůrám protože důvodem naší zastávky je návštěva mladého geografa/ethnologa, Martina, který zde bydlí už rok a půl v domorodé chýši aby s dvěma čadskými spolupracovníky zpracovával pro čadské potřeby studii o zdravotním stavu dobytka nomádů, a při tom dělá svá ethnografická pozorování. Pracuje právě zde, protože všechna stáda ze širokého okolí pravidelně přicházejí právě sem…
Popisuje vztahy mezi „domácími“, kteří mají přednostní právo v přístupu k vodě, a „cizími“, to je nomády, kteří se do kraje uchýlili ze severu a nebo ze Súdánu, když utíkali před válečnými akcemi. Nutno říct, že velké sucho v 70-tých letech nemělo v Čadu tak katastrofální následky jako jinde na Sahaře. Zde totiž nomádi odolali administrativnímu tlaku, nutícímu je aby se usadili, a zachovali si svůj kočovný způsob pohybu v závislosti na přítomnosti travnatého porostu vhodného jako pastva pro jejich stáda. Díky jejich pohyblivosti neměli v době sucha prakticky žádné ztráty na dobytku. V okolních zemích usedlí pěstitelé dobytka spásli vegetaci na místě, a protože z vyprahlé země nic nového nerostlo, buď byli nuceni dobytek porazit a nebo stáda prostě uhynula. Bez zdroje obživy pak tito lidé opustili své prostředí, které znali a na které byli zvyklí, a jako naprostí chudáci rozšířili přistěhovaleckou populaci ve městech…
A navíc: kolem nových vesnic násilně usazeých kočovníků, kteří vaří na ohništi, byly postupně vykáceny všechny stromy – perverzní důsledek sedanterizace, popisovaný v médiích jako následek postupující desertifikace. Není nic nesnesitelnějšího pro státního úředníka než člověk, který není administrativně zaevidován a zaškatulkován, který se svobodně pohybuje kam ho nohy nesou aniž by k tomu měl požehnání úředního šimla. Nomádi navíc ignorují pomyslné čáry, rozhodnuté stovky kilometrů odtud a prohlášené za nedotknutelné státní hranice…
Když se zajímám kolik kusů dobytka vlastní v průměru jedna rodina, tak mi Martin odpoví:
„Nevím, a nikdy se neptám. Je to jejich jediný majetek, dobře střežený a zahalený určitým tajnůstkářením. Je to stejná otázka, jako kdyby se tebe někdo zeptal, kolik peněz máš na účtu v bance. A na to se přece slušný člověk nikdy nezeptá.“ Téměř se stydím, že jsem až tak daleko neuvažoval…
Oficiální čísla, odhadující počet kusů dobytka v zemi, jsou nepochybně podstatně nižší než skutečný stav. V letech 1961-1962, kdy byla organizovaná velká očkovací kampaň proti hovězímu moru, počet dávek očkovací látky, které nomádi zakoupili, daleko převyšoval deklarované stavy jejich stád. Důvod? Každý deklarovaný kus totiž podléhal dani! Chovatelé byli potom obviněni z podvodů a daně byly zvýšeny tak, aby odpovídaly předpokládané skutečnosti. Reakce byla stejně rychlá jako brutální: ubozí daňoví výběrčí byli povražděni – a vláda rychle zvýšení daně zase zrušila. Nicméně od té doby podezření přetrvává a nomádi jsou více než diskrétní pokud mluví o jejich stádech.
Martin, který za poslední tři měsíce AM HARBU neopustil, pije dychtivě normální vodu bez natronové pachuti a se zjevným požitkem jí čerstvé ovoce. Před polednem se s ním loučíme. Zanecháváme ho opět osamoceného, jen s jeho dvěma spolupracovníky. Tři ztracence uprostřed brousse, mezi přicházejícími a odcházejícími bučícími stády.
Vracíme se směrem na východ až opět narazíme na pistu. Po poledni v 13h15, na 13°44’46“N 16°05’26“E, máme ve stínu 38°C, máme salát z rajčat, máme trochu špaget s kouskem kozího masa a máme i pot na čele. Šéš koná neocenitelnou službu….
Odpolední zastávka v MOUSSORO (Musoro), 285 kilometrů od N’Džameny, Alamin s kuchařem potřebují doplnit zásoby. Potom se kolem pisty odvíjejí jen dlouhé kilometry suché, řídké savany. Slunce rudne nad obzorem, horko pominulo, řidiči zpomalují, začínáme hledat vhodné místo k bivaku. Všichni svorně navrhujeme plochou vyvýšeninu nabízející se 300 metrů na západ od pisty. Alamin, šéf výpravy, však návrh zamítne:
“ Je zde příliš mnoho cram-cram,“ zdůvodňuje své rozhodnutí.
Cram-cram je ostrá, pichlavá travnatá rostlina, která se zachycuje na všem a není jí možno z ničeho odstranit.
“ To místo se mi taky zdá vhodné!“ obracím se na Alamina. Místo odpovědi jen přivře oči a lehce zavrtí hlavou…
Jsem trochu překvapen: já osobně vidím cram-cram jen sem tam a plošinka se mi skutečně zamlouvá. Cítím však, že Alamin pravý důvod nechce říct a nenaléhám. Bez dalších řečí nás vede ještě dobře dva kilometry na západ, pryč od pisty. Po poradě s Mussou nakonec rozhodne tak, že bivakujeme v kamenitém terénu, kde kola našich aut už hodnou chvíli nenechávala žádné stopy a před případnými pohledy z východu, od pisty, jsme kryti malým pahorkem… Ve 20h30 je 24°C, 13°55’16“N 16°27’45“E.
Kalašnikov v úedu Bahr el-Ghazal
Noc proběhla klidně, nikdo nás ani neukradl ani nepřepadnul, v šest hodin, když lezu ze spacáku, teploměr ukazuje 17°C. V 7 hodin, po návratu na pistu, pokračujeme směrem na severovýchod. Mussa si pozpěvuje, stopa je rovná a kilometry rychle ubíhají. Za dvě hodiny jsme v SALAL. Hrst malých domků se tísní kolem studny vyhloubené v « řečišti » úedu BAHR EL-GHAZAL (Bahr el « r »azal, to « r » je vlastně francouzský přepis zvučné souhlásky, něco mezi « chr » a « gr »). Voda tady není příliš hluboko a napajedla jsou plná žíznivých velbloudích hlav, mezi ně se tlačí i oslíci a kozy, aby se taky dostali k vodě. K mému překvapení vidím i jakéhosi mladého chlapce, jak mezi dvěma velbloudy nabírá do dlaní vodu a dychtivě pije ! Žízeň je žízeň !
Na slunci se vypéká několik aut, opodál stojí dva vysoce naložené kamiony. Na nákladu jsou všude kolem dokola zavěšeny rance s osobními zavazadly cestujících, kteří cestují usazeni zcela nahoře na nákladu.
„Pojďte sem! Pojďte sem!“
„Co se děje?“
„Tady, tady!“
Z houfu pocestných u jednoho z nákladních aut na nás volají: na zemi sedí muž, který včera večer spadnul shora s kamionu a zlomil si levou klíční kost. Shodou okolností pracuje jako infirmier, čili zdravotní bratr, v nemocnici ve FADA. Za pomoci elastických obinadel mu uděláme improvizovanou immobilizaci a k tomu přidáme příslušnou dávku Tramalu.
„ Vracíte se do FADA?“
„ Ano, byl jsem v N’Džamena…“
Po domluvě ho na další cestu bereme do našeho auta, do relativního pohodlí. Transport nahoře, na korbě kamionu, až do FADA, vzdálené po pistě 542 km, by se zlomeninou asi špatně snášel.
Ve 13 hodin, na 15°05’46“N 17°40’29“E, spolknem trochu salátu z rajčat a sníme po banánu. Siesta v nehybném vzduchu, teploměr ve stínu ukazuje opět svých 38°C (je holý nesmysl snažit se měřit teplotu na slunci – černé předměty se rozpálí až na 70°). Odpoledne sledujeme jedinečně rovnou stopu, její jemný, dobře nesoucí písek bez hrbolů nám dovoluje pěkně rychle polykat kilometry, sněhobílá suchá tráva dodává okolní krajině sametový vzhled. Pravá pouštní pohoda, uspávající pozornost a ostražitost. Jenže…
Ve velitelském, Alaminově autě, už několikrát lepená duše opět „vypustila duši“. Zastávka, demontovat kolo a zalepit duši, namontovat kolo, ztráta času. Zrovna když Alamin dotahuje poslední šrouby, přiřítí se k nám v oblacích prachu Toyota pick-up, na korbě tři bojovně vyhlížející ozbrojenci, každý z nich kalašnikov v hrsti, v kabině sám velký administrativní šéf oblasti, který je en mission.
“ Bonjour! Vous avez un problème? Dobrý den, máte nějaký problém?“
„ Ne ne, jen malý defekt. Vše je v pořádku.“
„Turisté? Buďte vítáni…. Ah, voilà l’infirmier de l’hôpital ! Ah, tady je i infirmier z nemocnice !“
Pozitivní bod: velký šéf zná zraněného infirmiéra z FADA. Negativní bod: ohlásí naší přítomnost rádiem policii v KOUBA OLANGA (Kuba Olanga), kde se tedy zítra musíme zastavit k „formalitám“. Alamin je mrzutý, s Mussou se domlouvali, že oázu zdaleka objedou a vyhnou se tak místním malým “ velkým“ úředníkům a jejich byrokracii….
To však bude až zítra, zatím je ještě dnes a my po ozbrojeném intermezzu jedeme dále. Ne dlouho: třetí auto, jeho řidič je Remy, se zastavuje – rozdělovač nerozděluje, jiskra se nekoná, motor je mrtvý…. Mussa chvíli hledá závadu, potom hledá způsob, jak poruchu odstranit s tím co má k dispozici. Za 10 minut svíčky ve válcích opět jiskří a Mussovi jiskří oči spokojeností. Ve čtvrt na šest zakládáme bivak v překrásném místě se suchou, řídkou ale dekorativní trávou a oblými dunkami nablízku. Na obzoru, proti rudému zapadajícímu slunci, se rýsuji obrysy palem dum-dum. I dnes večer nás Alamin opět dostatečně vzdálil od pisty.
A souřadnice? Zde jsou: 15°34’23“N 17°40’29“E, 26°C v 18h30. Večeře? Polévka ze sáčku, rizoto s kouskem beraního masa, nakonec řez melounu. Teprve potom, v klidu, následuje to, co dodává saharským bivakům tu jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru: pomalé popíjení silně sladkého zeleného čaje, každý tři skleničky.
Nebudeme odkládat nepříjemnosti, ráno budíček v 6 hodin (12°C), v 8h00 jsme v KOUBA OLANGA připraveni na „formality“. Řidiči využívají času a opravují další dvě utíkající pneumatiky, Alamin vzal naše pasy a šel je nechat zkontrolovat a orazítkovat na gendarmerie.
Věci se však vyvíjejí ještě hůře než jsme si to představovali. Zraněnému infirmierovi jsme cestou dali několikrát proti bolesti Tramal, a protože v saharských oázách je každý pocestný událostí přinášející zprávy a nové věci, tak se mluví o všem možném a okamžitě se vše rozkřikne. Následkem toho teď všechny místní policajty bolí hlava a chtějí taky ty zázračné tablety od bolesti. Nenechají se odbýt, jsou dotěrní jako vši v kožichu.
Co je ale závažnější je skutečnost, že hlavní náčelník Sûreté National de FADA, neboli Státní Bezpečnosti z Fada, trčí zde v KUBA OLANGA už tři dny, blokován s poruchou motoru jeho služebního auta. Doprovázen řidičem a dvěma ozbrojenými poskoky teď čeká na náhradní díl… Místní malý šéf už má přítomnosti svého nadřízeného zřejme až po krk a hledá, jak se ho za každou cenu zbavit. Alamin je postaven před hotovou věc: buďto vezmeme „velkého“ šéfa sebou, a nebo nás odtud ohlásí do FADA tak, aby nás tam policie zadržela až do doby, než „velký“ šéf konečně sám za námi taky dorazí a podle dossier rozhodne, zda můžeme či nemůžeme pokračovat přes východní část Tibesti k jezerům OUNIANGA….
« Nemáme jinou možnost, pokud nechceme ztratit čas ve FADA » oznamuje rezignovaně Alamin. Poddáme se a přijmeme „velkého“ šéfa. Jeho dva ochránce však Alamin radikálně odmítne. A ti na příkaz „velkého“ zůstanou tady. Jako obvykle, když vrchnost dosáhne svého, ti „dole“….
Pokračujeme přes Erg Djourab
Vyjednávání v místním tempu nám vzalo tři hodiny času. Kde už jsme mohli být, bez té včerejší „kalašnikovské“ návštěvy…! Zbytek dne traverzujeme ERG DU DJOURAB (Erg dy Džurab), kolem jen písek, zase písek a ještě jednou písk. Třikrát se trochu zahrabeme, ale s veselým vtipkováním vždy odhrneme písek před koly, podložíme kovové pásy a společně zatlačíme. Nakonec se zdá, že vše jde jako po másle. Aspoň pro naše auto. Po posledním pískovém zpestření jsme pohlceni nekonečným prostorem, unášeni opojným pocitem volnosti a přejeme si, aby to nikdy neskončilo….
Mussa ale zpomaluje a hledí do zpětného zrcátka.
„ Co je? Nejedou za námi?“
„ Nikoho nevidím…“
„Tak počkej, musí se přece objevit každým okamžikem!“
Zastavujeme, čekáme, nic. Mussa nakonec vyleze na střechu, dalekohled v ruce, a pozorně zkoumá obzor. Kolem se rozprostírají v jemných linkách světlé, sotva naznačené duny, vzduch se tetelí ve žhnoucím slunci, nad vším visí velké saharské ticho. Dokonce i Claire a Danielle mlčí.
„ Vidíš něco ?“
„ Alamin i Remy stojí, ale z jakého důvodu to nerozeznám.“
Počkáme tři, čtyři, pět minut, ale nakonec se vrátíme, abychom spojenými silami ještě jednou vytáhli Remyho z písku ven. Remy má zjevně málo zkušeností, z našich tří řidičů se zahrabává nejčastěji, a to i tam, kudy Moussa a Alamin už bez problémů projeli.
Znovu vyrážíme napříč dunami. Zvolna proplouváme vlnami písečného moře a při tom nám Moussa líčí, jak v roce 1990 pomáhal vytyčovat novou, tak zvanou „turistickou pistu“, po které teď erg Džurab projíždíme. Od jedné balisační tyče by teoreticky měla být vidět tyč následující. Původní stará francouzská pista z padesátých let je dnes už zavátá, skoro nečitelná a nepoužitelná.
V půl třetí jsem nechal teploměr odpočívat ve stínu auta, ukazoval 39°C, díky mírnému vánku však byla teplota vzduchu snesitelná i při odhrabávání písku zpod kol. Nejobtížnější vyprošťování, to když Remy úřadoval, bylo na 16°30’15“N 18°41’00“E.
Bivak jsme založili na 17°23’53“N 19°04’44“E. Cestovka TCHAD EVASION nám dala k dispozici stany. Jestliže dvě dámy z naší sestavy spaly ve stanu po celou dobu, některé velmi rychle napodobily mě a Vaniho, dalšího saharského samotáře, civilně žijícího v Milánu. Ke spaní nám stačila jen malá molitanová matrace TCHAD EVASION a soukromý spací pytel, nad hlavou hluboké nebe poseté spoustou hvězd. Inu, pravý saharský „tisícihvězdičkový“ hotel! Nutno taky říct, že večer každý z nás dostal malou nádobku se zhruba litrem a půl vody na osobní hygienu! Z evropského pohledu se to může zdát katastrofálně nedostatečné, ujišťuji však každého, že to je zcela dostačující množství vody k umytí se bez plýtvání, a v pouštních podmínkách to je téměř luxus. Je pravda, že v suchém vzduchu se pot okamžitě odpařuje a neexistuje žádná vlhkost na kůži či oděvu. Písek a prach se nemají na co lepit, stačí se otřepat. Tělesné pachy, způsobované zavlhlou upocenou a zapařenou kůží zde zkrátka nejsou! A pro opláchnutí tváře a intimní hygienu litr a půl bohatě stačí.
Dnes večer mi poprvé trochu chybí obvyklá družnost při večerním posezení pod temnou saharskou oblohou, kdy každý vypráví a vzpomíná na to, co v poušti viděl a zažil, kdy se konfrontují zkušenosti různých osob ze stejných míst, kdy místní průvodci přidávají k dobru své domácí historky. V naší nestejnorodé skupině to zatím nějak nejde. S Vanim jsme si vyměnili pár postřehů (vášnivý lovec fotografií, má kolekci čítající 10 tisíc diapozitivů z jeho cest!) a zatím pozorujeme: jsme v menšině. Třetím mužem ve skupině je mladík, studující v Curychu meteorologii. Cestuje poprvé v životě ve třetím světě a poprvé v životě v poušti. Je zde na pozvání a v doprovodu své přítelkyně, ta pracuje posledních 8 měsíců v N’Džameně na projektu pro nějakou obchodní organizaci. Celých 8 měsíců se neviděli. Ona se zatím přizpůsobila zdejším podmínkám, zatím co on, zhýčkaný švýcarským skleníkovým prostředím a komfortem, v ní teď asi našel někoho úplně jiného než koho znal a očekával… V jejich chování je vidět určitou rozpačitost a zmatenost a drží se stranou od zbytku skupiny.
Dámská část? Claire znám, znám i její výřečnost, a tak mi příliš nevadí, že komunikuje hlavně s Danielle z Wallisu. Ta by byla nepochybně zajímavá společnice při rozhovoru: leze hodně po horách, ztrávila ve výšce 7’300 m čtyři dny a tři noci, zablokovaná bouří ve stanu při expedici Wandy Rutkiewicz na Nanga Parbat, procestovala Pakistán, Nepál, Tibet a Indii. Navzdory studiím a zcestovalosti je to však naivka… Trojlístek doplňuje Cristine, jemná padesátnice z Basileje, rezervovaná a usmívající se s odstupem některým diskusím mezi Claire et Danielle.
Dále jsou zde dvě Němky: paní Helga, 69 let, živá a duchem mladá, mající zjevné potěšení z jednoduchého života v poušti. Žije ovšem už více než 30 let mimo Německo, svůj pobyt dělí mezi Indií a Pobřežím Slonoviny… Její dcera, Helène, je zabydlená posledních 6 let v N’Džameně. A nakonec je zde ještě Hollanďanka, Sabine, její manžel pracuje v N’Džameně téměř 10 let, a v Čadu se jí velmi líbí. Celkem je nás deset, trochu moc na můj vkus, ale budiž…
Místní průvodci doplňují sestavu: Alamin, řidič a šéf; dále Moussa a Remy řidiči; a nakonec Jérôme, kuchař. Skupina čítá čtrnáct lidí, pět do každého auta i s poraněným infirmiérem.
Faya Largeau a její palmerie
A jsme ve FAYA LARGEAU (Faja Laržó), 17°56’01“N 19°06’50“E, už více než 1000 kilometrů z N’Džameny, je pár minut před desátou. Ráno jsme opustili bivak v 7 hodin – bylo 16°C, abychom nechali pistu pistou. Alamin si to namířil napříč pouští přímo na východ a směr jsme sledovali více než deset kilometrů. Tady se musím zmínit o podivné příhodě. Uprostřed pouště, uprostřed prázdna, daleko od jakéhokoli stínu či zeleně, jsme zahlédli na písku varana, žlutého ještěra, a zastavili jsme, abychom si ho prohlédli. Stáli jsme kolem a dohadovali se, jak se sem mohl dostat, když k našemu velkému překvapení se ještěr náhle rozběhnul k jedné Toyotě a než jsme se nadáli, tak zalezl do prostoru mezi karosérií a nádrží, a nenechal se odtamtud žádným způsobem vystrnadit. Naopak zlobně syčel a bránil se. Alamin za chvíli prohlásil, že má smůlu a že jedeme dál. I s ještěrem…
Udělali jsme v poušti široký oblouk a vrátili se k oáze od severu, mezi rozbitými kostrami nákladních aut. Jižní přístupová pista je totiž ještě stále zaminovaná a nepoužitelná, proto ta objížďka. Poprvé se nám FAYA a její ohromná palmerie ukázala, když jsme se dostali na okraj náhorní plošiny nad proláklinou v níž je oáza schovaná. Celková délka viditelné palmerie je určitě přes dvacet kilometrů, ale pokračuje do nedohledna dále na severozápad směrem ke KIRDIMI. Alamin tvrdí, že se zeleň táhne do vzdálenosti 50-ti, nebo dokonce 60-ti kilometrů. V podzemí je zde bohatá zásoba vody, a ne příliš hluboko. Proto se Číňané, v rámci kooperace, pokoušeli začít ve Faya Largeau pěstovat obilí a vinnou révu. Voda nechyběla a výsledky byly slibné. Nicméně domácí populace žádné nadšení neprojevila a zůstala u svých vyzkoušených tradičních datlí. Zbytek několika vinných keřů však zpestří v červnu a červenci trh sladkými hrozny.
Na okraji oázy mě překvapila moderní kontrolní věž letiště. Stálo zde jedno velké letadlo, ale nestačil jsem zaregistrovat jeho imatrikulaci: francouzské? čadské? Následovalo další překvapení: jakmile jsme zastavili ve stínu palem, náš černý pasažér, varan, nejen že dojel až sem, ale ihned vystoupil a upaloval do zeleně zahrad pod palmami!! Moussa s určitou filosofií prohlásil, že varan je daleko moudřejší než si my všichni myslíme. A já jsem si připoměl, že taky Tuarégové z Hoggaru mají k varanům zvláštní vztah. Ale to je jiná historka…
Obvyklé policejní formality především, návštěva restaurace Emi Koussi potom. Hlavně proto, že nám zde v ústraní připravili „sprchu“. Za zástěnou, vedle páchnoucí otevřené latriny, se nacházelo umývadlo bez vody, měli jsme však každý právo na jeden kbelík vody. Nepoužil jsem: podíval jsem se, zatočil nosem, poděkoval a řekl si, že večer sice budu mít vody o něco méně, ale zato bez čpavkového parfému. Konec konců, poušť je čistá…
Před odjezdem rychlá návštěva na tržiště, koupili jsme na ohni opečené kozí maso i s kostmi, tagellu – nekynutý plochý chléb pečený v písku a pytlík sušených datlí. Stánky sice hýřily barvami a životem, neoplývaly ale vůbec zbožím. Nabídka se omezovala na několik základních saharských potravin, na sušené byliny a kořeny, koření, datle, látky, sandály z umělé hmoty… Jsou zde hlavně lidé ethnické skupiny Tubu, ale i nemálo libyjců z FEZZANU, ti prodávají zeleninu, a taky zboží dovážené z Libye.
Ve dvě hodiny opouštíme oázu směrem k severu. Po 20-ti kilometrech, nedaleko za odbočkou směrem na OUADI DOUM (Uadi Dum), označené prázdnými barely, musí Alamin lepit první dnešní defekt. Protože se Remy neustále zahrabával a zdržoval nás, nahradil ho Alamin ve FAYA LARGEAU Husseinem, místním mladým šoférem. Je to 20-ti letý výrostek z ethnické skupiny Goron a zná údajně všchny pisty vedoucí z FAYA směrem k OUNIANGA. Je to to na něm vidět, že je zde doma, počíná si jako šéf a ujal se vedení. Divoký mlaďoch s těžkou nohu, i Moussa je nucen chvílemi řádně podráždit kavalerii pod kapotou naší Toyoty, aby mu stačil. Remy teď sedí zasmušile jako obyčejný pasivní přespočetný pasažér.
Pista se stala kamenitou, špatně čitelnou, místy se prodíráme jen krokem napříč balvany a skalkami, často očekávám se zájmem, jak vůbec projedeme. Na několika místech jsme nuceni vystoupit a jít pár desítek metrů pěšky abychom auta odlehčili. Nevadí, kolem začínají hory, skály, krajina je čím dál tím tajemnější a zajímavější, máme aspoň dost času se rozhlížet. Pozvolna se noříme do nerostného chaosu a příroda nám chystá stále divočejší obrazy. Když se ohlédneme, tak si nejsme jisti, kudy jsme vlastně projeli a odkud jsme přijeli… Než se nadáme je tady soumrak, bivakujeme uprostřed jedné z nejdrsnějších tváří Sahary, uprostřed masívu BEMBECHE (Bembéšé).
Ujišťuji vás, že i když jsem sice v poledne „sprchou“ pohrdnul, teď večer jsem se v 1,5 litru vody dokonale „osprchoval“ v soukromí mé osamocené ložnice mezi dvěma skalními bloky na jemném písečném loži! Místo jsem si vybral jen nějakých 150 metrů od aut, ale díky členitému terénu nikoho nevidím, nikoho neslyším, jsem sám s pouští. Mezi balvany mi v poryvech větru zpívají pouštní duchové, el djenoun, a občas se zachechtá sám saharský ďábel, el iblísl. V půl desáté je stále ještě 23°C, usínám pod hvězdami na 18°25’43“N 19°24’36“E.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
