„Cestuji, tedy jsem“ zní slogan dnešního životního stylu. Kdo nepoznává cizí kraje a co nejexotičtější kultury, jako by ani nebyl. Napadne vás ještě někdy, jak to chodilo za totality? Nabízíme několik epizodek k zamyšlení.
„Cestování má fatální důsledky pro předsudky, zaslepený fanatismus a omezenost. K tolerantním, prospěšným a laskavým názorům nelze dojít vegetováním v jediném koutečku ZEMĚ.“ Mark Twain
Prolog
Vzpomenete si někdy, jak jsme cestovali před 20 lety? Lépe, jak jsme necestovali? Jak jsme museli poníženě žádat o razítko na devizový příslib? Jak jsme se báli při přejezdu státní hranice, aby nám soudruzi z NDR nesebrali boty nebo dětské oblečení? Jak jsme museli vyplňovat celní a devizové prohlášení? Jak jsme museli mít speciální šedý pas do Jugoslávie? Jak do Maďarska byly forinty na příděl? Jak vyvoleným při cestě do Západní Evropy nasadili do autobusu několik vyškolených soudruhů? Jak se ti vyvolení báli, aby kontrola na hranicích nezjistila, že mají pár načerno vykšeftovaných dolarů ukrytých někde ve spodním prádle? Jak jsme po výjimečném stavu v Polsku několik let nemohli ani tam? Jak nám čtyřicet let necestování a socialistického zásobování deformovalo žebříček hodnot – copak se to masově vozilo ze Západu po pádu Železné opony – časopis Bravo či třeba plechovková cola-cola? Jak jsme se poprvé vydávali do Západní Evropy jako vystrašená zvířata v rozpadajících se karosách, s řízkem v alobalu, bez jazykové vybavenosti, v šusťácích a tenistkách?
První epizodka – Celý svět v očích některých soudruhů
Psal se rok 1986. Přestavba běžela na „ plné obrátky“, soudruzi skloňovali ve dne v noci slova jako perestrojka a glasnost, dokonce i slovo demokratizace se objevilo. Vysvětlovali si ji v praxi ovšem zcela jinak. Nastoupil jsem do svého prvního zaměstnání v jednom okresním městě na Moravě. Hned první týden ležela na mém stole v kanceláři přihláška do SČSP. Pro pamětníky- Svaz československo-sovětského přátelství. Všichni kolegové přihlášku vyplnili a odevzdali, prý se to tak dělá, já jsem dělal, že ji nevidím. Po třech týdnech si mě soudruh ředitel zavolal a dožadoval se navrácení vyplněné přihlášky. Přihlášku jsem nevyplnil, argumentoval jsem nedostatkem času na aktivní práci. Při pohovoru mi soudruh ředitel vysvětloval, že jsem vystudoval za dělnické peníze, že jsem procestoval za dělnické peníze celý svět / pro vysvětlení- do osobního spisu jste museli uvádět nejen, co dělali vaši rodiče v roce 1968 a 1948, ale také které země jste navštívili. Celý svět v očích soudruha ředitele bylo tehdy Polsko, NDR, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko/, proto musím být vděčný Sovětskému svazu a vyjádřit mu přátelství. Do SČSP jsem nevstoupil a dostal jsem jako dárek na rozloučenou kádrové hodnocení, na jehož základě jsem se ocitl v Broumově. Jinam to totiž nešlo.
Druhá epizodka – Za svobodu v kraťasech s dvaceti dolary v kapse
Luboš je můj výborný kamarád z dětství. Dnes špičkový turistický průvodce. Provádí české turisty po Kanadě, USA, Jihoafrické republice, Austrálii a Novém Zélandě. Lubošova cesta za životem ve svobodném světě by vydala na dobrodružnou knížku. V září roku 1989 se mu podařilo v Čedoku koupit zájezd na Kubu. V zaměstnání mu dali souhlas s cestou jen tehdy, pokud letadlo nebude mít mezipřistání v kanadském Montrealu. Statečná známá z náchodského Čedoku mu vydala potvrzení, že se jedná o přímý let na Kubu. Při mezipřistání v Montrealu Luboš opustil letadlo v kraťasech, tričku a s dvaceti americkými dolary v kapse. Zavřený na toaletě poslouchal, jak místní rozhlas vyvolává v několika jazycích jeho jméno k nástupu do letadla. Poté, co jeho letadlo odletělo, vstoupil na území Kanady. Na místě byl zatčen – vstoupil do Kanady bez platného víza. Poté byl několik dní vyslýchán, zda není český agent – Luboš byl totiž vojenským stavebním inženýrem, tj. členem armády nepřátelské Varšavské smlouvy. Po několika výsleších mohl začít nový život ve svobodném světě. Začátky byla velmi krušné, ale to je již jiná kapitola. Když armáda zjistila, co se stalo, dala se mašinérie v Československu do pohybu. Připomínám, psal se rok 1989, konec září. V Náchodě u rodičů zabavila Stb Lubošovo auto a zapečetila část domu, která byla na něho napsaná. Rychle zasedal vojenský soud v Táboře, který v říjnu 1989 odsoudil Luboše na deset let vězení za dezerci z armády. Za měsíc byl ovšem listopad a všechno bylo jinak, již v lednu mu byl trest zahlazen a mohl se svobodně vrátit domů.
Třetí epizodka – Jirkova svatební cesta
Další kamarád z dětství Jirka měl menší cestovatelské sny než Luboš. Byl šťasten, když na jaře roku 1986 dostal devizový příslib do Jugoslávie. A protože byl krátce ženatý, měla to být trochu opožděnější svatební cesta. Byla neděle večer, Jirka se ženou měl již všechno sbaleno, zájezd vyjížděl v pondělí ráno. Předvečerní nedělní pohodu přerušil ostrý zvuk zvonku. Státní bezpečnost. Máme informace o tom, že chcete opustit naši zemi natrvalo. Není žádoucí, abyste cestoval za hranice. A tak Jirkův sen o koupání na Jadranu skončil. Policie mu sebrala výjezdní doložky k pasu, a tím pro něho cesta skončila. Jirka nikdy emigrovat nechtěl, chtěl se jen vykoupat v moři. Až v polovině 90.let se dozvěděl, že ho udal jeden závistivý soudruh, který s ním pracoval v Mezu / dnes Atas/.
Čtvrtá epizodka – Ředitel pro Střední Evropu a Blízký východ
Kamaráda Vláďu jsem potkal na studentské akci v Praze. Občas jsme zašli na pivo, kecali o životě a snili o cestách po světě. Nechápali jsme, proč to prostě nejde? Na konci roku 1987 mi přišel pohled z tehdy jugoslávského Sarajeva. Z dvojsmyslného textu jsem poznal, že se Vláďa domů asi nevrátí. Bylo tomu tak, za měsíc přišel dopis z Traiskirchenu. Traiskirchen je velký sběrný tábor pro uprchlíky nedaleko Vídně. Vyměnili jsme si několik dopisů a pak nastalo ticho. Vladimír prostě zmizel někde ve světě. Ticho trvalo až do listopadu 2009. Plných 22 let. Vzpomněl jsem si na Vláďu a nechal si jeho jméno prolustrovat internetem. Nakonec jsem objevil i jeho skype. Vláďa je již několik let opět v Praze. V USA vystudoval dvě vysoké školy / u nás zemědělský inženýr/, dnes je ředitelem významné americké firmy / výpočetní technika/ pro Střední Evropu a Blízký východ. Po telefonickém hovoru plánujeme osobní setkání v Praze.
I takto se cestovalo za totality. Jsem velmi rád, že pojmy jako žádost o devizový příslib, výjezdní doložka, celní a devizové prohlášení jsou jen součástí hodin dějepisu. Pohledem na zprávy zjistíte, že žijeme vlastně ve šťastné zemi. Není to krásné řešit prsa Agáty Hanychové, děti Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka či první československou superstar?
Jaké jsou vaše příběhy? Podělte se s námi o ně.
Máte-li také nějaké zkušenosti z cestování před rokem 1989 či se sháněním cestovní doložky, napište své vzpomínky do diskuse pod článkem.
Milan Kulhánek, učitel gymnázia a průvodce cestovního ruchu. Ve volném čase cestuje po Evropě, Asii i Latinské Americe. Přečtěte si některý z jeho mexických cestopisů zde. A pokud vás zajímají další Milanovy postřehy k cestování za totality, najdete jej v článku Totalita a devizový příslib.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
Co dela takovyto nesmyslny clanek na portalu o cestovani??? Clanek o tom, jak nekolik autorovych znamych zdrhlo hrdinsky na Zapad, je skutecne zcela mimo misu.
Byl jednou jeden muž s duší plnou snů o cestování.Toužil zažít například bílé noci či vidět Saharu.Narodil se za první republiky a aktivní léta prožil za totality.Často studoval mapy z celého světa a hledal cestičky k získání výjezdní doložky a devizového příslibu.Protože tomu věnoval hodně úsilí,povedlo se mu kromě Maďarska, Polska, NDR, SSSR a Bulharska navštívit dokonce i Jugoslávii, Řecko a Skandinávii, kde v noci viděl jako za dne.Do Jugoslávie nakoupil kempové potřeby,porcelánové nádobí, či nerezové příbory,které vyměnil za ubytování v apartmánu.Revoluce ho zastihla už v důchodu. Některé sny si ještě splnil, sen vidět Saharu a mnohé jiné si vzal s sebou na poslední cestu.
Byl to můj otec.
Ty jsi obsah mimo té mísy a nepochopil článek. Asi jsi červený magor,který si kdysi dělal co chce. Komunisti zakazovali na západ a oni byli první,kteří tam jeli nakoupit a navštívit nějaký bordel a striptýzový bar. Nejraději chodili do pařížského Moulin Rouge.
Oranžový ptáku, si jsi nepochopil situaci. Článek není o tom, že někteří mí kamarádi zdrhli na Západ, článek je o tom, jak jsme nemohli svobodně cestovat, kam chceme, a jak to je dneska prostě úžasné a báječné, že si jeden den koupíš letenku a druhý den letíš třeba do …… Nevím, kolik ti je, těžko danou situaci pochopíš. Měli bychom minulost znát, dnešní mladí někdy ani netuší. Připadá ti normální, že někdo musel opustit svoji zemi, svoje rodiče, kamarády, svůj dům, aby chtěl něco vidět a poznat, jak se žije jinde?
Článek od Milana Kulhánka jsme v redakci HedvabneStezky.cz velmi přivítali. Považujeme za rozhodně správné, aby si lidé připomněli, že ještě před několika lety díky zvůli komunistických vládců nebylo možné cestovat skoro nikam.
Vycestovat do zahraničí mohli jen privilegovaní.
Dnes na HedvabneStezce.cz v diskusích denně sleduji, jak se lidé rozhodují, jestli pojedou do Maroka nebo do Turecka, případně ještě dál. Takto uvažovat za komunismu bylo absolutně nemožné – prostě tam člověka nepustili.
Za HedvabnouStezku.cz
David Gladiš
Dikybohu, ze si z ty doby pamatuju akorat kamarady ve skolce:) Tezko si predstavim, jak to tenkrat (ne)fungovalo… Posilam pozdravy z Kambodze
Myslím, že článek je hodně ku prospěchu věci. Velmi rychle zapomínáme, jak taková dnes samozřejmá věc jako cestování, byla ještě nedávno pouze pro privilegované a jak moc tohle všechno způsobilu onu příznačnou českou malost.
Z naprosto hloupého příspěvku oranzoveho ptaka je až smutno…
Rozhodně jsem rád, že mladým cestovatelům někdo připomíná, že cestování bylo ZAKAZOVANÉ. Na cestovatelském portálu jde o velmi VELMI důležitý příspěvek. Ač se normálně v diskuzích vyhýbám osobním invektivám, musím říct, že oranžový pták má příhodné jméno. Zřejmě se jedná o druh Eudocimus ruber, který místy barevně přechází až do ruda. Více viz http://en.wikipedia.org/wiki/Scarlet_Ibis
Milane, vyborny clanek!!!
Pri zmene rezimu jsem byl sice na zakladni skole ve ctvrte tride, ale diky pribuznym v Rakousku a vaznejsim zdravotnim problemum jsem mel moznost dostat se parkrat do zahranici, i na zapad. Nikdy ne ale cela rodina, vzdy nekdo z nas musel zustat doma. Pry abysme nezdrhli… . Jako decko jsem uz tehdy zaznamenal ty silene rozdily…proc tam vsude meli ovoce plne pulty? proc vsude byla auta na dalkove ovladani, lego atd? a jak krasne cisto tam bylo vsude…vse opraveno… to jsou jen takove detske utrzky, ale jsou tam, pamatuji si je dobre a jedno mi je jasne. Tu dobu, kdy jsme nikam nemohli, uz nechci zpatky. Od zmeny rezimu jsem si splnil plno cestovatelskych snu, o kterych se mym rodicum a prarodicum mohlo jen zdat a vlastne ani zdat nesmelo…!!!
Zmena rezimu prinesla i plno svinstva, o tom neni pochyb, ale i tak bysme meli byt vdecni za to, ze se tak stalo a ze si dnes muzeme delat co chceme….treba…za dva tydny odletet na Kubu, pak do USA…jak my ted za par dni cinime… .
Za vsechny cyklocestovatele, horaly a dobrodruhy zdravi Martin Stiller (www.cyklocestovani.cz)
Příspěvky zajímavé, ale na výzvu zatím žádný nereagoval, asi mí vrstevníci a starší HS nečtou…
V r. 1988 jsem se rozhodl, že zkusím vyjet do Jugoslávie. Připadlo mi mnohem pravděpodobnější dostat devizový příslib sem než na kapitalistický západ. Žádost jsem podal prvně a příslib jsem dostal, přestože mi bylo teprve 19 let. Co jsem musel všechno absolvovat, jaké organizace obejít, to už jsem zapomněl, ale určitě mi musel žádost podepsat (a odsouhlasit) zaměstnavatel. Tenkrát jsem pracoval, ale dělal jsem přijímačky na VŠ. Přijímačky jsem udělal, na školu mě vzali. Tedy jsem pracovní poměr skončil ke 30.6. a mohl si užít prázdniny. Výjezdní povolení bylo na dva týdny. Jugoslávii jsem projel skoro celou, byl na horách, u moře, no skvělé. Nakoupil si věci na sebe – kalhoty, boty adidasky (pamětníci vědí, že takové věci u nás nebyly). Na devizový příslib jsem nedostal západní, tvrdou měnu, ale jakési šeky. Ty jsem pak s problémy (prolítal jsem půlku Bělehradu) vyměnil v bance. V Jugoslávii se mi tak líbilo, že jsem si pobyt prodloužil o celý měsíc, což nebyla žádná legrace. Při návratu do ČSSR si pasová kontrola nevšimla, že se vracím správný den, ale o měsíc déle. Ovšem v místě bydliště si mě pak zavolalo pasové oddělení, pas mi odebralo a poslalo mě dokonce na výslech na státní bezpečnost. Příslušník mi sdělil, že se na západ už nepodívám. Protože na mně ale nic neměli (styk s emigranty ap.), milostivě mi sdělil: „ale vysokou školu Vás vystudovat necháme“. Později, když jsem už studoval, objevila se možnost výměnného pobytu v Sovětském Svazu. Šel jsem tedy na pasové oddělení a řekl, že bych chtěl jet do SSSR. Pas mi vrátili ! Tak to je vše, žádné drama… PS – do SSSR mě nakonec škola nevyslala.
Je mi 43 let.Vyrostla a dospěla jsem za totality.Četla jsem knihy o cizích , dalekých zemích a snila o dobrodružství nad mapou světa…..Je potřeba psát o tom, co jsme dříve nesměli a když , tak jen s velkými obtížemi.Něco takového , jako výjezdní doložky ,různá prohlášení moji synové už neznají.Pro ně je somozřejmé, že když se rozhodneme někam vycestovat , tak jedeme.Je to na nás , jestli chceme dovolenou strávit doma v Čechách – kde je také mnoho pozoruhodných míst a nebo, jestli vycestujeme někam do ciziny.Dnes nás omezuje maximálně obsah naší peněženky.A to je pro mne přijatelnější.Právě se kluci dívají na film z trilogie Slunce , seno…a diví se tomu , jak se ti družstevníci z Hoštic chovají v Itálii….Poznání , jak se žije v jiných zemích nám otevírá oči – vidíme i sebe jinak , to jak žijeme a jak se chováme .Ahoj Ra
Díky za tenhle článek. Vždycky když se s manželem v létě sbalíme, sedneme do auta a jen tak jedeme na dovolenou do Francie, vzpomeneme si oba na to, že před 20 lety by nás něco takového ani ve snu nenapadlo. Jsem první porevoluční maturitní ročník a třeba vidět Paříž pro mě byl sen, který jsem ale úplně automaticky považovala za naprosto neuskutečnitelný.
Já jsem žádal za totality pětkrát marně o devizový příslib, pamatuji, jak jsme seděli doma v obýváku a žíkal jsem ženě, jaké by to bylo jednou se podívat do Paříže, nebo by stačilo jen se podívat do první rakouské vesnice. Dnes jezdím do Paříže jako průvodce, za tři týdny pojedu dvacátou osmou Paříž,stále tam jezdím stejně nadšen, a stále proklínám při přejezdu hranice tehdejší soudruhy, kteří nás v bolševické kleci drželi. Dnešní generace skutečně nechápe, o čem je řeč….
Nedá mi to a dovolím si menší poznámku… Nechci nějak obhajovat totalitu, ale vcelku mi vadí když vidím, jak to někteří vidí jednostranně… Bylo-li, nemožné vycestovat, jak je například možné, že náš prezident Klaus dokonce studoval v té době v USA (snad není povážován za prominenta komunistického režimu)?
Někde v příspěvku jsem se pak dočetl, že dnes můžu cokoli, třeba zítra odjet na Kubu do USA atd… Ale zadarmo to nejde, a podle toho co okolo sebe vidím tak spoustu obyčejných lidí jen tak tak řeší finance na běžný život tady a ač by cestovat jistě taky chtěli, tak nemůžou, prostě proto, že na to nemají. Proto mi pro těch 80 procent obyčejných lidí nepřijde ta změna až tak velká… Cestovat není pro ně až tak snadné, už ne z důvodů zákazů, ale z nově z důvodů finančních.
Nejvíc mě pak štvou příspěvky dětí našich polistopadových zbohatlíků, kteří píšou co všechno dnes lze dělat a dřív nešlo, ale sami nic neudělali (nevydělali peníze), jen si užívají majetku a vyšlapaných cestiček od svých rodičů, kteří jej získaly bůh ví jak…
Pro úplnost dodám, že jsem pracoval v soukromé firmě kde si vzít 14 dní nebo více vcelku dovolené by byl nejapný žert (na začátku krize, mi na toto odpověděli, že dovolenou dostanu, ale na pořád)a v současnoti pracuji ve státní správě za plat cca 16.000,- hrubého a to sem rád, že mám práci (při které 80 procent daňových přiznání co mi projde rukou jsou nulová nebo záporná :-). Začínal sem tzv od píky v 19 bez podpory rodičů, zděděnýho bytu apod., nedostudoval vejšku atd… Dnes je mi 30 a nemám pocit, že bych moh cestovat jak se mi zlíbí, zůstavaj jen přání a sny z 18 let, jako tomu pánovi se Saharou. a jistě něco obětovat, nevydržovat byt apod, tak cestovat asi můžu, ale stejně tak tenkrát za totače asi stačilo něco obětovat a někomu lízt někam… a mávat při tom červenou vlaječkou…
Takže závěrem není to obhajoba oranžových, ani modrých, ale prostě konstatování, že bohužel se toho moc nezměnilo a rozdíl není v praktickým životě tak propastný… Chtělo by to konečně nahoru nový lidi z ulice a zákony schvalovat referendem, ale toho se asi nedočkáme, protože ti samí lidé tehdy i teď jejich potomci si moc nenechají vzít… Omlouvám, protože sem na cestovatelský server tohle asi opravdu nepatří, o to víc mně tady podobná diskuze překvapila, ale po tom co nás 18-20 studentíci poučujou o životě už mně to nedalo a napsal sem (popravdě v 18 na gymplu sem byl taky modrej a viděl všechno jako super).
Ahoj, jsem relativne mlady studentik, takze poucovat nemam co…ale tvuj argument o financni dostupnosti je trochu vedle myslim. I tehdy byl i financni problem vycestovat, vzhledem k prumernym platum zde, kurzu a platum jinde to bylo – pokud prameny nelzou – hur nez tedka. K tomu dalsi vydaje na byrokracii (uplatky, viza, dolozky, …). Takze i financne to bylo horsi nez ted.
A mimochodem, tento server je zameren na casto dost levne cestovani, neni problem treba mesic v nejaky levny zemi za cenu kolem zhruba tveho mesicniho platu…tedy ti nic nebrani tam o sve dovolene vyrazit, ne? (no dobre, toto je trochu demagogie, protoze musis platit nejaky fixni naklady doma, ale i tak usetrit 1500 mesicne mi neprijde zas tak nerealny).
Tenkrát byly ty limity politické a téměř nepřekonatelné či velmi těžce překonatelné, dnes jsou pouze v nás.(a sem patří i ty finanční limity)
Co píše Pavel, že se skoro nic nezměnilo, je samozřejmě absurdní.
Drtivá většina lidí za komunismu prostě vycestovat nesměla – ani kdyby se rozkrájeli. Stačí, že se narodili „špatným“ rodičům nebo byli věřící nebo se prostě znelíbili nějakému úředníkovi.
Dneska cestování nikdo nikomu nezakazuje.
Kdo si na cestu nevydělá nebo neušetří, ten nepojede – to je snad jasné. Nebo, jak bys to Pavle chtěl? Aby Ti ty cesty někdo ještě zaplatil? Hodně přes milion Čechů každoročně tráví dovolenou u moře – to se tehdy nikomu ani nesnilo.
Pavlovi nelze než doporučit, aby nepracoval ve státní správě za 16 hrubého, ale našel si lépe placenou práci. Možností je i za současné „krize“ pořád dost.
No, nedá se říci, že bys pravdu neměl. Ovšem jednostranně to vidíme, protože téma se jmenuje, jak se jmenuje…
Já teď mám stejný problém, splácím splátku na byt. Ovšem jezdit se dá i za menší peníz, koukni se např. kolik stojí zpáteční autobusová jízdenka do Sofie. Autobus jezdí každý den a v té zemi se dá leccos vidět – hory, moře, muzea s fantastickými exponáty atp. Nebo třeba projet Polsko, proč ne ? Je to za rohem a ceny jako u nás. Možnosti opravdu jsou.
Dnes prostě tvůj život neovlivňujou takové skutečnosti jako dřív, to stačilo mít v rodině kulaka, emigranta a jel si do pr… čili opravdu nestačilo mávat vlaječkou !
Pavle,jsi skutečně mimo mísu-a to ve všech směrech.Dobu jsem zažil,tak vím,o čem píšu. Změnilo se naprosto všechno,kdo chtěl,nebo chce,má možnosti,o kterých se předtím ani nesnilo. Podotýkám, že nejsem ani milionář, ani restituent. To že Klaus cestoval / vyjel na stáž kolem roku 1968,což pro některé šlo/, je stejně směšný argmunent jako třeba to, že Hanzelka a Zikmund projeli za komunismu celý svět. Normálnímu člověku byly kladeny takové překážky, že navštívit první rakouskou vesnici bylo naprosto nemyslitelné. A finanční stránka-o tom se snad ani nemá cenu bavit. Můj první nástupní plat na konci komunismu byl jako vysokošláka 1950 korun hrubého, pobyt v Bulharsku u moře stál asi 6 000 korun, ještě po roce 1991 stál třeba zájezd do Paříže-dva noclehy-jezdím tam jako průvodce,takže ceny znám- kolem 5 000, dnes v roce 2010 stojí třeba 3750- ubytování v Premiére classe,1991 ve F-1.Letenka za oceán stála ještě na začátku 90let kolem 30 000 kč atd.Více se mi opakovat nechce, bylo by to stále dokola.
Jo a taky se za studenta, který chtěl cestovat na Západ, musela zaručit svazácká organizace.Že neemigruje.To obnášelo pohovor a několik razítek.
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Nové články
Dokonalé holení nejen na cestách
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.