Doprava je základ. Po dobrém ubytování, oblečení a jídle samozřejmě. Ale bez dopravy se žádný dobrodruh ve světě neobejde. My jsme na poslední tři dny usoudili, že je potřeba vidět více než jen Rigu a objednali jsme si auto z půjčovny. Plán byl následující: dnes nám auto dovezou k hostelu, pojedeme na východ, zítra na jih až do Litvy. No a pozítří se zavezeme v klidu na letiště a frčíme směr Stockholm. Plán jasný, pěkný, ale až moc pěkný na to, že jsme v postsovětském státu…
Stojíme v 9.hodin před hostelem a čekáme na auto. Stojíme tady i v 9:10, i 9:20 a v 9:30 a už nás to přestává bavit. Vracíme se zpět nahoru a prosíme o pomoc majitele hostelu. Ochotně, jako vždy, když jsme něco potřebovali, volá do půjčovny. Rychlá ruština to je, pak ještě rychlejší, začínám i nerozumět. Nakonec je super-rychlá i hlasitá… Nevěříme vlastním uším. Prý se auto musí objednat 2 dny předem a ne jeden den. Takže přijede až zítra. Cítím se, jak Alenka v říši divů. Peníze z účtu jsou pryč, máme potvrzení z internetu, že objednávku i časy akceptují.
Co je nám to ale platné, když se, nazvěme ho Nikolaj, rozhodl, že dnes se mu nechce a posouvá dodávku auta o jeden den. On je tady pánem a my jen obyčejný klient. Dokonce prý jsme rizikový, že možná chceme auto ukrást a převézt do zahraničí!!!! Vidím rudě, rusky ze sebe střílím něco o tom, že asi se mají v Lotyšsku tak dobře, že nepotřebují vydělávat, že jsou z jiné planety… Co teď? Plány zhaceny?
Vladimír, majitel hostelu, se nám snaží najít narychlo jinou půjčovnu. Ti, co můžou, hned, jsou předraženi. Ti, co nejsou předraženi, můžou nejdříve odpoledne. Ale to je půl dne pryč a to nechceme. Nakonec nevěříme vlastním očím. Zavolá svému kamarádovi taky skoro Vladimírovi, jmenuje se Vlad. Ten nastartuje auto a za 15 min je u hostelu. Nabídka je, že za cenu stejnou jako půjčovna, nám poskytne vlastní kvalitní auto. Nakonec tato zamotaná záležitost končí ještě nečekaněji, než se dalo čekat. Nabídneme Vladovi, jestli nepojede s námi na výlet i on. Bez okolků přijímá a máme auto i se šoférem… Ještě před hodinou jsme stáli na ulici a mysleli si, že se dnes nikam nepodíváme. Po hodině sedíme v Mercedesu a „soukromý“ šofér nás vyváží východní částí Rigy směr Sigulda. I toto je Lotyšsko, lidé si zde dokáží pomáhat…
Lotyšsko nemá mnoho dálnic. Hlavní se táhne z Litvy do Rigy, a pak dál směr Estonsko. Tou právě jedeme. Stále lesem, celých skoro šedesát kilometrů, a hlavně pořád po rovině. Není se čemu divit. Nejvyšší vrch Lotyšska je Gaizinkalns a nachází se pouze 312 metrů nad mořem. Sem tam se dálnice mění na normální obousměrnou silnici, pak se třeba stane, že zmizí protisměrné pruhy a jsou někde paralelně 200 m daleko v lese. Následně se vrátí a my jedeme po standardní dálnicí. Tak to zažíváme poprvé. Jo a neprší. Pokud někdo čeká, že alespoň čtvrtý den už konečně zmokneme, tak zatím to vypadá dobře, stejně tak jak v předchozích dnech.
Po hodince cesty jsme u prvního cíle… Hrad Turaida leží hned za městečkem Sigulda. Tento cihlový krasavec je postupně rekonstruován, tak jako spousta památek v celém Lotyšsku z fondů EU i z vlastních prostředků. Historie hradu začíná v roce 1214, kdy byl postaven jako arcibiskupský hrad. Sloužil až do 18. století, pak celkem zvláštně ukončil svoji životnost… Udeřil do něj blesk, který přesně trefil sklad se střelným prachem, takže hrad vyletěl do vzduchu. Nyní v již obnoveném hradu nalézáme několik expozic, které nás provádějí jeho historií. Vyšlapeme i do nejvyššího patra věže, kocháme se pohledem na okolní lesy a meandr řeky Gauija.
Nejen hradem je člověk živ, takže se vydáváme i na procházku po parku u hradu, kde nám společnost dělá spousta soch a starých rozkvétajících stromů. Postupně se chodníčkem spouštíme dolů z kopečku až se dostáváme k řece. Vodáci ji prý rádi splavují a vypadá, že by opravdu stála za hřích. Něco podobné řeknou i rybáři, kteří zde s oblibou loví lososy. Okolí řeky poskytuje klid a prý i spoustu míst k postavení stanů. Říká se tomu lotyšské Švýcarsko. Nevím tedy přesně proč Švýcarsko, žádné štíty nevidíme, ale je tady krásně. A to je ještě jen začátek stejnojmenného národního parku. Po okruhu kolem hradu sedáme do auta a jedeme se do parku kouknout ještě víc. Pokračujeme ve směru toku řeky, k pískovcové jeskyni.
Když se u nás řekne jeskyně, každý si představí něco ve stylu známých jeskyní v Moravském krasu. Když Lotyš řekne jeskyně, je to díra o hloubce max. 30 m a šířce 20 m v pískovci. Ale musím říct, že to je díra hezká. V krásném prostředí lotyšského lesa a luk, na kterých jsou jezírka a v jezírkách kačeny, u jezírek zamilovaný pár… Jednoduše krásná idylka národního parku. No a jelikož se do pískovce stovky let vyrývají různé nápisy, tak jich zde vidíme vedle sebe stovky a stovky. Jak na zdech i tak i na stropu.
Vlad nás už ale táhne, že nám ukáže pořádný výšlap a vezme nás na túru. Stoupáme po dřevěných cestičkách a schůdkách lesem a je pravda, že celkem strmě. Naděluje nám pár metrů, nahoře je první a vysvětluje, že má kondičku, jelikož hraje amatérsky fotbal. Po vyskočení na převýšení možná 50 – 100 m mu jemně naznačíme že to, co právě vyšlapal a fučí, je cca 1/20 převýšení, které na túrách šlapeme třeba na Slovensku v Tarách. Jiná krajina, jiné výšky kopců. Poznámky o tom, že má kondičku, pak již neslyšíme až do odletu… Asi za hodinku dokončujeme okruh kolem nádherných přírodních jezírek a vracíme se zpět k autu. Nad hlavami se začínají poprvé objevovat tmavé mraky a cestou do nejlotyšštějšího města Lotyšska, do města s nejstarším pivovarem v zemi, do Césisu, nám jarní bouřka pěkně propláchne auto.
V Césisu vstupujeme do komplexu starého a nového hradu. Starý je opravdu jen zřícenina, která je částečně rekonstruována a v jedné z částí se dá dokonce chodit do pater po točitých schodech jedné z věžiček. Úplně fascinující je pro nás to, co držíme v ruce – starou svítilnu se svíčkou, jako z dob, kdy tento hrad ještě žil, když se tady proháněly koně, panstvo si žilo ve svých komnatách a obyčejní lidé jako my tady pobíhali po hradních chodbách s lucernami. Prošel jsem již „pár“ hradů a zámků, ale takovou malou milou maličkost jsem ještě k pochůzce nikde nedostal. Opravdu jednoduchý a skvělý nápad.
Naše pouť začíná na padacím mostu. Pak se v přízemní části porozhlédneme, vidíme mohutnost a velikou rozlohu hradu. Na mnoha místech zůstal již jen jeho korpus neboli obvodové zdi. Ale to už dnes podruhé začínáme šlapat po schůdkách, ve tmě, kterou přerušuje jen světélko naší svíčky, nahoru do věže. Několik pater, několik výhledů na celý komplex. V dálce objevujeme amfiteátr, ve kterém se prý každoročně konají velké lidové slavnosti. Po několika mezipatrech jsme nahoře ve věži, která je v průměru určitě alespoň 20 m široká. Nad námi je krásně zrekonstruovaná střecha a výhled kolem. Na těchto místech vždy zapřemýšlím nad tím, jak toto stavební dílo vypadalo v reálném provozu, jak jej vůbec vytopili, jak to měli tady zařízeno. Ale třeba i to, jak a kam běhali z tohoto asi 8. patra na záchod. Dolů? No pěkná a tmavá štreka, řeknu vám. Přemýšlím a dumám… jak se tady žilo….
Tak, jako na spoustě hradů v Lotyšsku, i zde je vidět snaha o alespoň částečnou rekonstrukci zříceniny a to co do nejpůvodnějšího stavu. To absolutně potvrzuje novější část hradu, která je prakticky jako nová. Řekl bych, že je to spíš zámeček, jak jej známe z Evropy hodně na západ od Lotyšska. Uvnitř vytopené místnosti, světla, krásně vymalované zdi. Procházíme historii zdejšího kraje, vidíme vykopávky nástrojů, mečů, mincí… Jiná expozice představuje novější historii Lotyšska, historii kolem roku 1917, kdy se tato země osamostatnila (více naleznete v článku o historii Lotyšska). Z té doby pochází i první návrh lotyšské vlajky. Ve vitríně je tady její originál. Je podobna dnešní, jen má navíc v horním červeném pruhu vlevo ještě slunce, které pohané uznávali odjakživa.
Ve speciální expozici nacházíme pivní historii města. Jedno z nejznámějších piv v Lotyšsku – Césu se odjakživa vařilo zde. Dobově seřazené viněty, krýgl vedle krýglu, soudky, předválečné láhve či staré fotografie jsou rozloženy v několika místnostech. Vaření piva zde bylo dlouho před komunismem a je tady až do dnes. Přemýšlíme i o návštěvě pivovaru, ale asi nezbude tolik času, přeci je jen celkem pozdní odpoledne a cesta zpět do Rigy není krátká.
A jak jinak než věží (dnes již potřetí) bychom ukončili prohlídku této historické expozice. Z vrchu je výhled na celý neveliký Césis. V dálce vidíme bouřkové mraky, které nás naštěstí opouští, kostel rovinatou krajinu. Nad námi na stožáru ve větru vlaje lotyšská vlajka. Začínáme myslet na večer, kdy na nás čeká další kus poznávání Lotyšska – zdejší kuchyně.
Více informací najdete na www.kukucka.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.