Končíme hru, začala téct voda

Sedíme v televizní místnosti, najednou se otevřou dveře a v nich stojící dívka začne říkat něco kyrgyzsky, rozumím jen slovu „issyk“. Během chvíle se zvedne část dívčího osazenstva a odchází. Nebyl to žádný povel k večerce, ale spíš dobrá rada. „Issyk“ totiž znamená horký a vodovodním potrubím právě začala téct na chvíli teplá voda.

Na dva měsíce jsem se ocitla ve zvláštním světě. V budovách, které mají vodovodní potrubí, ale voda jimi neteče. V budovách, v nichž žijí děti bez rodičů, přestože ti jejich rodiče často žijí. Vlastně jsem se tam jen tak neocitla. Naprosto dobrovolně jsem se rozhodla strávit necelé dva měsíce v kyrgyzském dětském domově. Byl to můj druhý pobyt v Kyrgyzstánu. Ta země se mi už napoprvé tak zalíbila, že jsem si řekla, že pokud tam pojedu ještě jednou a navíc zaplatím tolik peněz za letenku, tak si to chci také patřičně užít a zůstanu déle.

Přihlásila jsem se tedy do dobrovolnického programu, v rámci něhož jsem měla učit angličtinu a organizovat různé volnočasové aktivity pro děti. Dětí ve věku 4 až 19 let tam je asi stovka a kromě personálu budu po celou dobu pobytu jediná dobrovolnice. A samozřejmě: komunikačním jazykem je ruština a kyrgyzština. Tolik informace před odjezdem. Tohle byla sama o sobě dost velká výzva, takže jsem se pro samé vzrušení naštěstí předem moc nestresovala něčím, jako je příprava programu. Připravit si něco pro stovku dětí na šest týdnů? To po jednom člověku přeci nikdo nemůže chtít. Bude se to zkrátka řešit až operativně na místě.

Jak už to často bývá, na místě jsem byla vyvedena z mnohých očekávání. Jakmile jsem se dostala do místa pobytu, bylo mi oznámeno, že hned za týden přijede ještě dobrovolník z Holandska. Na jednu stranu jsem si oddychla, že na tu bandu dětí nebudu sama, na stranu druhou mě mrzelo, že jsem tuto informaci neměla dřív. Mohli jsme totiž už předem naplánovat nějakou společnou „strategii“ na přežití.  Mezi další rozčarování patřilo to, že samotná existence kohoutku a umyvadla rozhodně neznamená, že tím kohoutkem někdy poteče voda. Počínaje prvním dnem jsem se tedy ocitla v místě, kde se spousta aktivit neřídila podle času, ale spíš podle toho kdy začala téct voda. Špatný přístup k vodě měl vliv na mnoho věcí, např. na to kdy a jestli se vůbec bude vydávat jídlo, nebo na to, že děti uprostřed hry najednou zmizí. A důvod? Prostě najednou z těch kohoutků začala téct voda. A to se rozhodně musí využít, na praní prádla, na mytí vlasů nebo jen tak na blbnutí…

Člověk si řekne: Jasně, jsem v postsovětské republice obývané nomády, není se čemu divit. Ne, člověk se musí divit. Když trošku zvednete hlavu, tak uvidíte kopce a hory pokryté věčným sněhem, který během léta taje, takže potoky jsou plné vody. Ovšem úplně nejvíc zarážející bylo to, že dětský domov sousedil s pozemkem školy a na tom pozemku byla roura, z které tekla voda nepřetržitě. Jak je možné, že tady ta voda tekla a o 200 metrů vzdálené kohoutky byly suché? Tuto otázku mi dávaly i děti samotné. Později mi bylo vysvětleno, že na vině jsou špatné vodovodní pumpy. Vedení dětského domova se chtělo při návštěvě prezidenta Bakijeva pochlubit, že děti mají k dispozici sprchy, a tak nakoupilo levné vodovodní pumpy z Číny. Ty ale nemají dostatečný výkon přivést vodu do potrubí. Voda do nich proudí obvykle jednou či dvakrát denně. Bohužel se jedná buď o velmi ranní, nebo naopak pozdně noční hodiny. Někdy je to nečekaně během dne a někdy samozřejmě voda není vůbec, pak je jedinou jistotou ta roura na nedalekém školním pozemku.

Přesto všechno musím říci, že jsem si na každodenní vodní rituál velmi brzy zvykla. Nic jiného mi ani nezbývalo. Navečer vzít všechny pet lahve (zde byly velmi ceněným zbožím), a vyrazit cestičkou k rouře s vodou. Dokud byla ještě teplá rána, tak byla taková procházka příjemným a osvěžujícím vstupem do nového dne. S příchodem října se ale teplotní rozdíly mezi dnem a nocí dost zvýraznily, takže jsem pro vodu chodila už jen večer a měla jsem tak připravenu vodu na následující ráno.  Jakmile mě spatřily děti, jak jdu, ověšená petkami, tak se ke mně většinou přidávaly a šly se mnou. Tento vodní zdroj byl významným společenským bodem. U roury jsme si nejen čistili zuby, prali ponožky, ale také debatovali s místními. Tak jako jsme k této rouře chodili my, z dětského domova, tak k ní navečer chodili také lidé ze sousedních domků, které trápil podobný problém jako nás. Lidé tam napájeli kravky, které vedli domů z pastvy.

Důvodem pro umístění dětí a mladistvých do dětských domovů či podobných rezidenčních zařízení není pouze samotný fakt osiření, ale dost často i obtížná finanční a sociální situace rodičů (jeden z rodičů je ve vězení, rodič je nemocný, je alkoholik atd.) V poslední době se ale velmi často stává i to, že dětské domovy po celé střední Asii slouží jako určité dočasné „inkubátory“, které se mají o děti starat, zatímco jejich rodiče odjeli za prací buď do Kazachstánu nebo do Ruska.

Lenka Vilímová Kyrgyzstán navštívila dvakrát. Naposledy v roce 2008, kdy se zúčastnila dobrovolnického projektu ve vesnici Ak Suu. Pomoc středoasijským státům zajišťuje organizace Alterra, vedená Barborou Novákovou. Jejím cílem je vytváření společného prostoru pro spolupráci, komunikaci a pomoc mezi státy Střední Asie a Evropy. Chcete-li, můžete i vy pomoci.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.