Po nadšení z loňského výletu do Arménie jsme chtěli znovu zajet pod Kavkaz, tentokrát k sousedům do Gruzie. Znovu jsme si vybrali stopover, ať stihneme poznat i Kyjev. Cesta byla v pohodě, přežili jsme i nahánění taxikářů na letišti a za 25 hřiven si to svištěli maršutkou do centra k vlakového nádraží. Sice jsme měli kontakty na hotely, ale chtěli jsme vyzkoušet místní vyhlášené bábušky. Naše „bábuška“ měla tak čtyřicet, zavedla nás do obyčejného, ale čistého bytu – no prostě za 200 hřiven na noc (oba) to šlo. Kyjev nám ve dvou dnech ukázali dva kamarádi. Opravdu doporučujeme projít si tohle město s místníma.
Po nadšení z loňského výletu do Arménie jsme chtěli znovu zajet pod Kavkaz, tentokrát k sousedům do Gruzie. Znovu jsme si vybrali stopover, ať stihneme poznat i Kyjev. Cesta byla v pohodě, přežili jsme i nahánění taxikářů na letišti a za 25 hřiven si to svištěli maršutkou do centra k vlakového nádraží. Sice jsme měli kontakty na hotely, ale chtěli jsme vyzkoušet místní vyhlášené bábušky. Naše „bábuška“ měla tak čtyřicet, zavedla nás do obyčejného, ale čistého bytu – no prostě za 200 hřiven na noc (oba) to šlo. Kyjev nám ve dvou dnech ukázali dva kamarádi. Opravdu doporučujeme projít si tohle město s místníma.
Už jsme si říkali, jak nám to hezky odsýpá, když jsme se pohodlně v jednu ráno dostali znova maršutkou na letiště, když se ukázalo, že naše letadlo (Aerosvit) bude mít 12 hodin zpoždění. Zuřili jsme, nikdo nám nedal vědět předem. Jak už to ale na Ukrajině bývá, cestující je v podstatě bezmocný. V informační kanceláři si protivná baba při odbývání lidí malovala oči, v budce aerolinek nás vyhodili hned a v dobře schované kanceláři Aerosvitu seděla zasádlená Marfuša, která neustále opakovala, že tyhle aerolinky stejně krachují, tak co se divíme… Tak jsme se vyspali u poštovních přepážek, vyslechli si uklízečky, které vyhazovaly lidi z toalet pro vozíčkáře („Kdo to má furt umývat!!!!“) a pak se kolem jedné šťastně dostali na palubu. A hurááá do Gruzie!! Letiště nás překvapilo – nové, čisté, nepotřebovali jsme víza a za chvíli byli venku. I když taxi do centra nebylo drahé (25 GEL), jeli jsme maršutkou (0,40 GEL). Nutno podotknout, že na náklady místních, protože jsme neměli drobné. Ubytování u Irine Japaridze jsme našli rychle. Byla neuvěřitelně milá, čekala už na nás a dala nám pokoj „na pavlači“. V podstatě do svého dvoupatrového bytu nacpala přes 50 postelí. Občas tam bývá těsno, ale atmosféra je obzvlášť úžasná. K dispozici je kuchyňka, sprchy, teplá voda a hlavně nevysychající zdroj informací: Irina. Kdykoli jsme cokoli potřebovali, věděla to. Irina byla prostě k neutahání, dokola vysvětlovala všem cestovatelům cokoli. Navíc má vlastního taxikáře s pořádným autem, tak dokáže zorganizovat i výlety pro náročnější za rozumný peníz.
Začínáme v Tbilisi
První den jsme prozkoumali Tbilisi. Centrum nás extra nenadchlo, ale pak jsme narazili na pevnost Narikala a pod ní na sirné lázně. To už bylo jako z jiného světa – arabského. Ale o tom později. Odpoledne jsme si chytli maršutku do nedaleké Mtskhety – bývalého hlavního města. Trochu jsme ji přejeli, ale ochotný maršutkář nás zavezl zpátky. Ve městě je zajímavá katedrála Sveti-Tskhoveli se zazděnou rukou stavitele „prototypu pravoslavných kostelů“. Ruku mu usekli, aby už nikdy stejný kostel postavit nemohl. Trošku divoké … ale Zakavkazsko takové bylo a je. Prototyp se jmenuje Jvari a stojí nad soutokem dvou řek u Mtskhety. Dostanete se tam jedině taxíkem. My to dost tvrdě usmlouvali na 20 lari s tím, že nás potom hodí až do Tbilisi. Kostel má opravdu perfektní polohu a je z něj krásný výhled. Jedno z míst, které člověk prostě nesmí minout.
Druhý den se k nám připojila Eva, cestovatelka z Opavy. Maršutkou za 2 lari jsme se dostali do městečka Sagaredzho. Pak už nás čekalo smlouvání s taxi. Znovu docela tvrdé, ale nakonec jsme to měli za 60 lari (celkem 150 km) s cílem klášter David Garedja na hranicích s Azerbajdžánem. Místo je to úžasné, do skal vtesané místnosti – ubytovny pro mnichy. Příjemná atmosféra, milí lidé a krásné stavby z kamene. Jeden mnich nám doporučil,ať vylezeme na kopec nad klášterem. Bylo tak okolo 35 stupňů, potili jsme se jak mezci, ale vyplatilo se to. Nahoře byl do skal vytesaný další klášter, spíš taková kilometrová nudle. Ve spoustě jeskyňkách byly ještě viditelné malby a na konci stál malý kostelík s výhledem na azerbajdžánskou polopoušť. Zpátky jsme se vraceli jinou stezkou, narazili na vojáky, kteří nám nabídli, ať si zastřílíme ze samopalu. Bylo to sice přátelské gesto, ale nad klášterem to vyznělo hodně nepatřičně. Z taxikáře se cestou zpátky vyklubal zemědělský inženýr, který neměl šanci živit se jinak. Dovezl nás do místní restaurace, kde jsme si opravdu pošmákli. Při čekání na maršutku si ještě Mirek stačil zahrát s místními nějakou deskovou hru – pravidla nejasná, ale byla sranda.
Večer jsme si to zamířili do čtvrti Abanotubani do proslulých sirných lázní. Máte na výběr: buď soukromá kabina nebo veřejná. Zatímco veřejně se muži můžou koupat za 3 lari, ženy za 2 lari (pouze sauna, bez bazénu), soukromá kabina začíná na 30 lari. My chtěli soukromí. Nejdřív vstoupíte do jakési převlékárny, potom do pekelně vyhřáté místnosti s bazénkem a mramorovým lůžkem. Už při ponoření nohou sykáte nad horkou vodou, většinu času stejně strávíte odpočinkem na lůžku.
Jedeme na sever
Po ránu jsme se sbalili a za 10 lari fičeli do Kazbegi. Vesnička úplně na severu, kousek od hranic s Ruskem. Samotná jízda po vojenské silnici byla docela adrenalinová.Člověk musí překonat sedlo ve výšce 2 400 mnm a zase se spustit do 1 700 mnm. Irina nás opatřila vizitkou se jménem Nazi. Nazi už na nás čekala na „autobusovém nádraží“ a dovezla nás k sobě na ubytování. Jak u babičky! Nazi je výborná kuchařka, nocleh s plnou penzí vás vyjde na 30 lari. Ještě večer jsme vystoupali na klášter Sameba, a i když bylo zataženo, byl na něj nádherný pohled. Zážitek nám ale zkazila dlouhá kolona džípů, které vezly zámožnější turisty v podstatě až před práh. Ještě večer jsme se seznámili s Juanem, cestovatelem z Mexika a druhý den spolu podnikli výlet k ruským hranicím (taxi 40 lari) k Tamara castle. Nebylo to sice daleko, ale cesta soutězkou moc udržovaná nebyla a protékající řeka hodně divoká. Zastavili jsme před mostem, kde se staví ohromný klášterní komplex. Gruzie začala budovat na hranicích církevní stavby. A důvod? Pokud by si zemi znovu někdo nezákonně přivlastnil (jako třeba Osetii), můžou dokázat, kdo je tam „doma“. Starý mnich nám odvykládal hostorii, pověsti i plány do budoucna. Nakonec jsme před ním museli v podstatě utéct Zajímavý byl most. Mohli jsme jít až k němu, ale ne přes něj. Gruzínci svoji hranici pečlivě hlídají a Rusko bylo v podstatě za zatáčkou v kaňonu řeku. No, Rusko …. Čečensko. Napětí bylo všudypřítomné. Docela rádi jsme nasedli do auta a jeli k vodopádům. Milý taxikář nás vybavil chlebem, sýrem a rajčaty a nechal nás to tam prozkoumat. Vodopády jsou tam dva, od sebe tak 500 m daleko. Užívali jsme si klidu, hezké přírody a hlavně čistého vzduchu. U druhého vodopádu byla skupinka studentů z tbiliské univerzity. Eva sklidila úspěch za fotku jakési vzácné ještěrky a hned ji musela přeposlat profesorům. Samozřejmě, byli jsme na večer pozváni k nim. Stihli jsme ještě zajít k ledovcovému jezírku, a to už na nás taxikář čekal (kontakt: z autobusového nádraží je to poslední dům nalevo před mostem – cca 200 m). Večer jsme si dali výborné jídlo i s ostatními cestovateli a popovídali si.
Zpět v Tbilisi
Nazi zařídila, aby maršutka pro nás ráno přijela (!) a znovu jsme mířili do Tbilisi. Hned po příjezdu jsme mazali koupit si lístky na nočního vlak do Zugdidi a zbytek dne prorelaxovali. Nádraží v Tbilisi se rekonstruuje. Evidentně si tady nikdo nic z bezpečnostních zásad nedělá – uprostřed nástupiště je třeba obrovská díra, do které se dá při mizerném osvětlení lehce zapadnout. I my zapadli – do starého, přeplněného vlaku, kde bylo nedýchatelno. V kupé už seděla jedna Abcházka, která jela „domů na návštěvu“ a babička, která vezla vnuka na prázdniny. Hned nám nabídly ovoce a podiskutovaly. Od průvodčího jsme si vyzvedli povlečení a asi osmihodinovou cestu „prospali“ (zkuste si představit spaní na úzké pryčně, v příšerném vedru ve vrzajícím vagonu, který s sebou neustále škube). Ráno už nás zase po nádraží v Zugdidi naháněli taxikáři. My se ale nenechali a podle instrukcí (zahněte doleva a pak zase doleva) se dostali na maršutkárnu. Stály tam 2 stroje a my se modlili, aby jel ten „mladší“. Zbytečně – už jsme skládali batohy na střechu tak padesátiletého „Kubuse“ – starého minibusu, který pamatoval beztak druhou světovou válku. Byli jsme poslední. Dostali jsme instrukce, že vyjedeme, sotva si jedna paní dojde z nákupu. Tak došla – za 2,5 hodiny s tím, že ještě na něco zapomněla. Nikdo se nevzrušoval a my začali naši plánovanou šestihodinovou cestu (120 km) do města Mestia v samém centru Svanetie. Ze začátku to byla legrace na asfaltu, ten ale brzy zmizel, pak zmizela i šotolina a zbyla ujetá hlína. No za těch 20 lari si řidič stěží vydělal na benzín. Celí rozlámaní (nízká střecha, nedalo se sedět rovně) jsme dojeli do Mestie. To už jsme znali celé osazenstvo busu. Jedna rodinka chtěla pokračovat do Ušguli (nejvyšší stále obydlená vesnice v Evropě), pozvali nás a my neváhali. Byl to otec-policista- se třemi dětmi a synovcem. Synovec Beka byl sympaťák – skromný, snažil se překládat (uměl anglicky) a nakonec se z něj vyklubal mistr Gruzie v judu! Čekala nás tříhodinová cesta, 45 km a 50 lari za oba. Tam jsme pochopili, že i obstarožní Kubus (s náhonem na všechny čtyři) trumfne i nového Tranzita. Cesty byly kamenné, s obrovským převýšením, jelo se přes potoky, kamenné závaly, těsně nad propastí a taky kolem medvěda. Maršutkář vyložil rodinku a vzal nás ještě na místní opevněný kostel s výhledem na legendární horu Shkara. To místo mělo kouzlo! Všude okolo svanské věže – košky (něco jako menší hranatá Štramberská Trúba), výhledy a hlavně pětitisícové hory. Už se stmívalo, domluvili jsme si odjezd a byli jsme předáni chlápkovi s džípem, aby nás dovezl k rodince. Přibral ještě nějaké 2 slečny a jeli jsme. Tentokrát jsme si ale vůbec nerozuměli – ostatní mluvili jenom svansky, rusky ne. Jedna z žen nás dovedla až na místo a vyklubala se z ní sestřenice Beka. Seznámili jsme se s rázovitým děduškou, milou bábuškou a ubytovali se v pavlačovém pokoji. V podstatě to byla dřevěná přístavba ke kamennému domu. Podlahy křivé, zdi – dřevěné desky potažené tapetou, přes okenní rámy se dala protáhnout ruka, ale útulně vybavené s úžasným výhledem. Rodina připravila opulentní večeři – pečené maso, sýr z čerstvého kravského mlíka, opékané brambory a salát – z rozmačkaných vařených brambor s rozpuštěným sýrem. My se postarali o pití a rozdali veškeré zásoby piva a becherovky. Krásně jsme si popovídali a mazali spát do našeho pokoje, kde v tu dobu bylo tak 5 stupňů. Ráno zase ohromná snídaně, všichni kolem nás běhali, až jsme se styděli. Beka nás vzal na prohlídku Ušguli, pohádkové kamenné vesnice plné košek. Košky jsou vysoké věže. Dole je dobytek, uprostřed se bydlí a nahoře jsou zásoby jídla. Sloužily nejen proti nájezdníkům, ale i jako obrana proti lavinám. Nutno říct, že už se v nich nežije, lidé si vedle postavili komfortnější domy. Rozloučili jsme se s Bekou a kodrcali se zpátky do Mestie. Zase s vizitkou se ubytovali u Eky, příbuzné Iriny. Pokoj krásný, rodinka milá a dokonce jsme tam narazili i na známého z Kazbegi. Ubytování bylo za 35 lari s plnou penzí. Hned vedle je informační centrum, snad jediné informační centrum, kde byl kvalifikovaný personál, opravdu znali místní náležitosti, měli mapy a uměli poradit. Zamluvili jsme si na další den koně (tuším, že za 25 lari jednoho) s tím, že pojedeme na trek k ledovci Chaladi. První dvě hodinky proběhly v pohodě, stavili jsme se na vojenskou základnu u letiště pro povolení (je nutné, protože se jde k ruským hranicím a třeba Elbrus je jen 20 km daleko) a pak udělali přestávku. Mirkovu koni se svoboda zalíbila, tak si jí šel užívat do lesa za našeho hlasitého pořvávání. Samozřejmě, k sedlu byl připevněn batoh s pasy, penězi a svačinou. Po chvíli jsme se rozhodli, že já pojedu zkontrolovat, jestli už doma kůň nechroupá seno a Mirek bude mezitím pobíhávat po lese. Asi za dvě hodiny jsem se vrátila s tím, že kůň musí být ještě mezi stromy. Nakonec jsme ho našli a chytli. Stačila jsem si ještě při jízdě mezi stromy roztrhat kalhoty (na zadní části), takže jsem celou cestu zpátky musela přečkat v sedle. Prostě zážitky na celý život.
Jedni novozélandští turisti nám doporučili, ať z Mestie jedeme letadlem, ať se zase nemusíme kodrcat maršutkou. Na vojenské základně jsme se snažili získat víc informací, ale prý máme ráno v 10 přijít na letiště a uvidí se. Eka (naše ubytovatelka) večer někam volala, ale víc informací jsme se nedověděli. Tak jsme ťapkali plně naloženi 2 kilometry k přistávací ploše. Bylo tam už dost lidí a najednou se ukázal prťavý dvouplošník. Prý se ale do něj nedostaneme, je plno, řekl nám „pracovník aerolinek“. Ať počkáme. Tak jsme čekali, nevěřili jsme, že se tolik lidí nacpe do toho letadýlka. Tak po půl hodině si nás šéf letiště zavolal, ať mu dáme 25 lari za osobu a můžem jet. Bylo to k neuvěření! Pomohla nám Eka, naše hostitelka. Trochu osvětlení: gruzínská vláda podporuje bydlení v dalekých horských oblastech. Proto zavedla pravidelné letecké spojení mezi Mestií a Kutaisi, aby lidi v horách udržela. Pro místní je to zdarma, cizinci platí 25 lari, letí se 45 minut, ale ušetří to 8 hodin cesty. Tož neberte to!
Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Cesta do skalního města
Let nepatřil k nejklidnějším, nejenom že jsme museli překonat skoro třítisícové sedlo, pak klesnout tak do 400 mnm, ale hlavně místní se tam chovali jak v autobuse. Nikdo nebyl připoutaný, chodilo se na exkurze do pilotní kabiny, která byla celou dobu otevřená, prostě tady se tam s bezpečností nepárají. Před přistáním jsme fandili místnímu pastevci, aby stačil před dosednutím rozehnat stádo krav a už nás vítalo Kutaisi. Místní nám nabídli přiblížení až k odbočce do Borjomi (cca 1 hodinu), což se odmítnou nedalo. Dál už jsme cestovali maršutkou a odpoledne dorazili do zdejšího ekvivalentu Karlových Varů. A už jsme se seznamovali s Omarim a Otarim z Tbilisi, kteří si zajeli do Borjomi na dovolenou. U místních taxikářů jsme se zeptali na ubytování a za chvíli naše batohy přistávaly v krásném pokoji s příslušenstvím. Platili jsme 20 GEL za pokoj/noc – naše nejlevnější ubytování. Večer už byl večírek s novými kamarády. Na ráno jsme si s nimi domluvili výlet do skalního města Vardzia. Původně jsme chtěli jet maršutkou, ovšem po našem nasednutí se maršutka změnila na taxík a začali jsme smlouvat cenu. Nutno říct, že Češi jsou lepší obchodníci…. ale nechtěli jsme shazovat vyjednávací schopnosti Gruzínců. Nakonec to vyšlo za 80 GEL za maršutku (cca 160 km celkem). Řidič nám ještě koupil sýr, čerstvý chleba a rajčata. Za hodinu jsme přistávali u hradu a už se drápali nahoru. Musel být impozantní, dneska spíš z něj impozantně vykukují osli a krávy. A už se jelo dál do skal. Vardzia je neskutečné, v podstatě 13. patrové město vytesané do masivu nedaleko hranic s Tureckem. Vnější stěny většiny místností se už zřítily, takže město je dnes už „viditelné“ z cesty. Uvnitř se dá procházet různými tunely a hrát si na krtky, prostě úžasný zážitek, zvlášť pro jedince, kteří se nebojí výšek. Ani se nám odtud nechtělo. V Borjomi ještě chyběl ke shlednutí park (vstup 2 lari) s termálními prameny, atrakcemi hlavně pro děti, ale i se sportovním centrem. Asi 3 km od brány je potom starší termální bazén s lidovým vstupným 0,5 lari.Následovala další ohromná večeře, tohle se nedá popisovat, to se musí zažít. Nutno podotknout, že gruzínská kultura pití vína je od naší hodně odlišná. Žádné okukování sklenice, posuzování barvy, jiskry, válení na jazyku … ale tost (dlouhý přípitek) a do dna na ex. Hned zase dolít a znovu a znovu a znovu…. V rozjařené náladě pak ještě následovala ukázka gruzínských tanců. Vypadá to tak, že dámy sedí na pozadí, maximálně tleskají a pánové okolo sebe skáčou, dost temperamentně.
Kupodivu, očekávaný ranní bolehlav se nekonal a my mířili na maršutku s Omarim (Otari ty vinné orgie dospával) do horského střediska Bakuriani (v podstatě Špindlerům Mlýn). V létě tam toho k vidění moc není, ale v zimě se městečko změní na ráj lyžařů. Staví se jak o život, záleží, jak dlouho ty budovy potom vydrží…. Zpátky v rámci hesla:“Jsme tady jenom jednou, tak musíme zkusit všechno“ jsme jeli vlakem. Takovým vlakem bonsai – úzkokolejkou. Souprava měla 2 vagony, jeden moderní za 2 lari a jeden starý za polovic. Jasně, jeli jsme starým. Slovo „jeli“ je taky diskutabilní, spíš jsme se ploužili – 35 km za 2 ¾ hodiny. Stačilo jednou J Znovu jsme se večeří rozloučili s novými kamarády a zapadli do postelí. Ráno nám jel vlak do Gori v 7. Tři hodiny jízdy, 2 lari (tuším) a neskutečné ploužení. V Gori jsme přesedli na maršutku a už mířili směr skalní město Uplitschike, poslední 3 km doběhli pěšky. Čekalo nás staré skalní město s dlouhým přístupovým tunelem, kostelem a spoustou vytesaných místností, to vše za 2 lari. Popovídali jsme s místní prodavačkou v občerstvení, stavební inženýrkou. Prostě lidi to tam mají opravdu těžké. Za to umí pomáhat: domluvila nám dopravu stařičkým autobusem se studentským výletem. Mládež nás nadšeně uvítala, hned po usazení se na nás začaly hrnout hrušky, broskve, oplatky … a začala družná konverzace. I učitelky byly v pohodě. Vysvětlily nám, jak je to vlastně s Osetií a Abcházií, když jsme zírali na řady domečků pro uprchlíky v okolí Gori. Objeli jsme 2 kláštery, ten druhý – Shio-mgvime nás sice zaujal svojí jedinečnou polohou uprostřed skal, ale spíš nás překvapil mladým mnichem, který si nás vyžádal k rozhovoru. Zajímal se o Česko, o život ve střední Evropě, o naše zájmy a hlavně: proč Gruzie? Myslel pokrokově, přál si víc turistů, ať pomůžou téhle zemi. Zajímavý rozhovor. Pak už následovalo rozloučení s autobusem a mávání těm mladým gruzínským nadějím. Takové zájezdy pořádají místní univerzity každé léto, aby studenti poznali svoji vlast. Cena je zahrnuta do ceny studia.
Poslední den byl vlastně takovým flákáním po Tbilisi. Prohlídli jsme si ještě ohromnou katedrálu Sameba, diplomatickou čtvrť, naposledy ochutnali chačapuri, cchinkali, výbornou zeleninu a zamířili s opět tragickým Aerosvitem do české kotliny.
Adresář ubytování (ceny jsou orientační, stav září 2009):
Tbilisi
Irine Japaridze
19/b/3 Floor,
Ninoshvili str.
Tbilisi 0112
Tel. +995 32 95 47 16
Mobil: +995 99 111 669
E-mail: irina5062@gmail
com
Cena 20 – 25 lari dle typu pokoje.
Kazbegi
Nazi Chkareuli
Tel: +995 245 52480
Mobil: +995 98 382700
Cena 15 lari nocleh, 5 lari za 1 jídlo, tj. s plnou penzí 30 lari
Mestia
Eka Chartolani
Vittorio Sella 8
Mestia
Tel: +995 99 726719
Cena 35 lari s plnou penzí
Tip: kupte si místní sim kartu. Hovory jsou levné a signál dostupný skoro všude.
