Jergaki – sibiřská tajga pro začátečníky

„Támhle leží, támhle!“ ukazují mi rozjařeně místní lidé hřeben východních Sajan. Chvíli mi trvá, než ve skalách rozeznám obrovskou ležící postavu bohyně, která ochraňuje Tuvu. Oblast Jergaki bych nazvala „sibiřskou tajgou pro začátečníky“, neboť les se vší parádou přeci jen navštěvuje dost turistů. Říkám si, že není čeho se bát.

Nechám se vysadit na Tarmazakovském mostě na silnici ve směru na Kyzyl a odtud pak vyrážím na týden s batohem přímo do tajgy. Přehoupnu se přes sedlo Tuškančik a hledám kudy k Mramorovému jezeru. Ráda bych přes sedlo do odlehlého údolí k jezeru Horských duchů, ale na druhé straně sedla je sráz. Rusové sice tvrdí, že „daroga jest“, ale ať si po ní chodí sami. Budu to tedy muset vzít pořádnou oklikou, ale na tom nesejde. Tajga je zajímavá na každém kroku. Orientuji se podle přítoků řek a po malých pěšinkách dorazím k jezeru Svetloje. Odráží se v něm vrchol Pticy a Zvjezdočky jako v zrcadle. Občas se ozve jekot, to Rusové skočí vyhřátí z bani do ledové vody. Na břehu stavím stan. Moc pohodlně jsem si neustlala, zato výhledy mám královské.

Ochutnávka sibiřské kuchyně

Ráno se mi výhled halí do mlhy. Vypadá to na déšť. Vyrazím po pěšince a za chvíli už lije. Motám se tu po medvědích stezkách, ztrácí se mi ve vysoké trávě. Někdo tudy zřejmě prošel a tak vyhlížím polehlá stébla. Až se nakonec přede mnou rozprostře jezero Zlaté. Z mlhy vyskočí korunka Zvjezdočky a její majestátní stěna. Přebrodím potok vytékající z jezera a šplhám do sedla. Mělo by být schůdné, ale to se uvidí až na místě. Pokochám se tou nádherou pode mnou a spustím se na jezero Bezrybnoje. Naučila jsem se jíst šťovík a trávu čeremšu, co chutná po česneku, to nejlepší ze sibiřské kuchyně. Spásám tedy místní louky a přilepšuji si kedrovými šiškami.

Les je veselý a každou chvíli jiný. Ještě hezčí, než na plátnech v Tretiakovké galerii. Kvete barevnými květy, stromy jsou vousaté, obrostlé lišejníkem. Letité povalené kmeny už šediví a obrůstají zeleným mechem a borůvčím. Radostná procházka končí u jezera, kde se musím probrodit pobřežními mokřady. Ještě jsem tajze nepřivykla. Na noc se tedy vrátím k místu, odkud se mi zdálo, že stoupá dým. Jenže ouha, dým se rozplynul a čím blíž tábořišti, tím je mi jasnější, že nocovat budu sama. Šeří se a dostávám strach. Vypakuji ze stanu všechno, co by medvědovi mohlo chutnat a zavěsím to v pytli na kůl před stanem. Proč jen jsem si nepřečetla v Pavlíčkovi kapitolu Člověk a zvíře? Místní mě varovali, že zdejší medvědi jsou leniví a chodí vyžírat turisty. Nemám jim mnoho co nabídnout, snad by se spokojili se zbytkem perníčků. Až přijdou nevím, jestli mám křičet nebo být zticha, mám ležet nebo vstát? Noci jsou naštěstí krátké. Pytel zůstal nedotčený a já celá.

Večer plný sovětských písní

Jdu lesem, příkrou roklí, pořád podle vody. Přes cestu leží popadané stromy, místy se pěšinka ztrácí. Někdy mám pocit, že už jsem zabloudila, přitom stojím na cestě. Potkám jen tři človíčky a několik syslů. Rozpršelo se. Ne moc, ale o to větší spršku dostávám, když se prodírám větvemi stromů. V botách mi čvachtá tak, že na poslední brod se ani nezouvám. Za chvíli mě řezavá bolest na chodidle přinutí postavit stan. Sotva rozdělám tábořiště, přikvačí čtyři zbloudilci, kteří netrefili odbočku na Dračí zub a Teplé jezero. Postaví stan vedle mě, zapálí oheň, a když přestane pršet, vytáhnou kytaru a naladí sovětské písně. Ptám se, co jsou zač a oni odpoví, že prostí sovětští lidé a zajímají se o akvarijní rybičky. Nabídnou mi chleba s hořčicí a povídají o starověrcích, kteří utekli před carskými reformami do tajgy a až do velké říjnové revoluce žili skrytě odříznutí od okolního světa na břehu Jeniseje. Pak je však našli a oni pomřeli na běžné nemoci, neboť neměli imunitní systém. Suším si věci a večer příjemně plyne.

Ráno jsem zase fit a tak vyšplhám k Černému jezeru. Je špatně přístupné, ale o to je tu pěkněji. Procházím přímo pod skalními věžemi Stráž a Orel, až mě zamrzí, že se neumím vyšplhat nahoru. Majestátní tesák Hvězdného šťouchá přímo do nebe. Stan stavím u soutoku dvou horských potoků s malým vodopádem. Přitáhla sem fronta a tak místo procházky na jezero Horských duchů úzkostlivě vylévám vodu ze stanu. Místu, kde jsem uvízla, se přezdívá Malachitová vana a jak vidno, vykoupaná budu znamenitě. Sprška z nebe se ne a ne zastavit. V mé koupelně mě na druhý den navštívila skupinka známých zbloudilých turistů, kteří opět nenašli cestu k Teplému jezeru. Počasí se zhoršuje, a tak nezbývá, než se dát před horami na ústup. Před posledním sedlem potkávám dědušku, co mu batoh zachvátil zlý rosomák. Zastavíme se v jeskyňce, kde v 60. letech poustevničili umělci a malovali okolní štíty. Propleteme se skalním městem a vyškrábeme se sutí nahoru. Sedlo je stále ještě zaváté sněhem. Odtud pak seběhnout na jezero Kraví je už hračka. A za pár hodin je člověk zpátky v civilizaci.

Když nemůže Kateřina Mandulová jet přímo na Měsíc, tak jede alespoň na čtvrt roku do Asie. Přijde jí totiž škoda být v životě jenom právníkem …

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.