Jeden den v životě zdravotníka na Haiti

Jsme na Haiti už skoro týden. Práce našeho zdravotnického týmu za tu dobu dostala pevný řád. Ráno dvě hodiny ordinujeme na zahradě jednoho z domů v Port-au-Prince. Pak vyrážíme do provizorních táborů mezi stovky, někdy tisíce lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou.

Ráno máme budíček kolem šesté. Na Haiti v tuto dobu začíná pomalu svítat. Každý den se vstává hůř a hůř. Je to asi tou únavou. Ale moc dlouho o tom nedumáme a během chvilky jsme všichni venku ze stanu. Na 6.30 nám Lusia (paní, která nám nakupuje a vaří večeře.) nese horkou vodu. Nasnídat a připravit se musíme stihnout do hodiny

V 7.30 začínáme ordinovat na zahradě našeho domu. A stejně jako u nás, už před otevřením sedí v čekárně pacienti. Je moc příjemné vidět, jak se jim rány hojí. Je to jeden z náznaků toho, že to, co tady děláme, je užitečné.

O dvě hodiny později nasedá náš čtyřčlenný tým, jedna lékařka a tři zdravotníci, do auta a jedeme do provizorních táborů. Jako první máme dnes v plánu ošetřovat pacienty na malém fotbalovém hřišti. Tísní se na něm kolem 300 lidí. Většina z nich má místo střechy nad hlavou jen plachtu. Ti šťastnější stan. V jednom z těch větších máme malou ordinaci. Pacienty dělíme do dvou skupin. V jedné jsou většinou malé děti s chřipkou a teplotou a v té druhé pacienti, kteří čekají na převazy. Je až neuvěřitelné, jak tu jsou lidé spořádaní, a jak čekají, až na ně přijde řada. U ošetřovaných se začínají objevovat žaludeční potíže a u dětí červíky ve stolici. Dodávka léku na tyhle nemoci je už naštěstí na cestě z Česka.

Kolem druhé hodiny nám přestávají fungovat teploměry. Na slunku je 42 stupňů a ve stanu jen o dva míň. Není čím chladit. I kapky do očí jsou rozpálené a než je lidem kápnem, držíme je chvíli v dlani, abychom jim nepopálili rohovku.

Je čas vyrazit do dalšího tábora. I když lidem oznamujeme, že budeme jen převazovat rány, nikoho to moc nezajímá. Do fronty se staví každý, kdo chce alespoň změřit teplotu. Ve frontě už poznáváme naše pacienty. Pravidelně k nám například dochází človíček, který přišel o ruku a chodí ji k nám převazovat. Vypadá to dost hrozivě. Bohužel takových případů je tu spoustu.

Lidem v táborech utíká čas pomalu a je zajímavé sledovat, čím se baví ti, kteří ošetření nepotřebují. Děti honí před sebou kolečko od kočáru nebo hraji fotbal s roztrhaným míčem. Hraje k tomu hudba z rozkřápaného kazeťáku. Šťávu bere z baterky odstaveného auta. Je z něj slyšet Jackson, Madonna nebo  Elton John. Občas se někdo pohupuje do rytmu.

Po ošetření všech pacientů odjíždíme do supermarketu na nákup jídla. Cestou pozorujeme, jak začínají fungovat banky, obchody a na zřícených domech začínají odklízecí práce. Osobně si myslím, že tu není snad nikdo, kdo by při zemětřesení nepřišel o někoho blízkého. Cestou míjíme také hlídky vojáků UN a US Army. Na pořádek v ulicích je v této situaci určitě potřeba dohlížet. K večeru ještě jdeme na krátkou procházku do města. Nikde ani památka po nepřátelství. Naopak. Všichni nás už z dálky zdraví a usmívají se. Na ulici lidé spí, perou, odpočívají. Prostě žijí své životy. Nedělní bohoslužby se taky konají přímo pod širým nebem. Kostely nestojí a tak se vše odehrává venku, mezi lidmi. Je to šíleně emotivní. Při zpěvu těch všech lidí, mi naskakuje husí kůže. Místní zpívají nádherně. A atmosféra po katastrofě taky dělá svoje.

Cestou zpět se jdeme podívat na místo, kde stála universita. Měla tři patra. Byla celá srovnána se zemí. Pod hromadou suti je pořád spousta těl studentů, kteří nestihli utéct. Stojíme na sutinách a jen tiše zíráme na to, co ještě nikdo z nás nikdy neviděl. Kdo neutekl, neměl šanci přežít. Hrozně zvláštní pocit.

Před Haiti jsem už absolvoval dvě mise na pomoc lidem v oblastech postižených tsunami a zemětřesením. Poprvé jsem sledoval na vlastní oči práci společnosti Člověk v tísni loni na podzim na Sumatře. Do té doby jsem si myslel, jako snad většina lidí u nás, že jsou vybrané peníze ne vždy použité na to, k čemu byly určeny. Není to pravda. Sumatra mě v tomto ohledu moc milé překvapila. A o profesionalitě koordinátorů, kteří jsou vysílání do postižených oblastí, není vůbec potřeba mluvit. Dělají svoji práci fakt špičkově. Stejně tomu je i v případě Haiti. Všechen materiál pro naši práci a léky a se vždycky dostanou k těm, kteří to opravdu potřebují. Nikdo nemusí mít sebemenší pochybnost, že je tomu jinak.

Jiří Černý, člen dobrovolného pohotovostního lékařského týmu Člověka v tísni. Fotografie Markéta Kutilová, koordinátorka Člověka v tísni.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.