Jak se fotí tučňáci na Falklandských ostrovech

Sea Lion Island

Na ostrově dlouhém asi osm kilometrů jsme se především věnovali fotografování v koloniích tučňáka skalního (Eudyptes chrysocome) a kormorána císařského (Phalacrocorax atriceps), kteří společně obývají skalní útes nad oceánem. Handicapem tohoto místa byl vždy neuvěřitelně silný vítr, který strhával objektiv. Pokud jsem přestal přidržovat stativ s objektivem, hrozilo zřícení do vln pod námi. I když tu k žádné nehodě nedošlo, byl to vysilující boj a neustálá pozornost před větrem. Když se k tomu pak přidaly nachozené kilometry s 16 kg zátěže, vypadali jsme každý večer jak po dvou letech ve vietnamském zajetí.

Stmívalo se po 21. hodině, to znamená, že ke každodennímu dvouhodinovému promazávání a zálohování fotek jsme se dostali až po 22. hodině. Na spánek zbývalo pět hodin, chvilku po 5. ranní svítalo. Naštěstí ne vždy bylo slunce vidět, to jsme si pak šli ještě na dvě hodiny lehnout. Stejně jako přes poledne, kdy jsme dodělávali, co se večer nestihlo (čištění techniky).

Dalším zajímavým setkáním na ostrově byl rypouš sloní (Mirounga leonina). Mořské sádlo o hmotnosti čtyř tun se rozvalovalo v menších koloniích na několika izolovaných místech na pobřeží. Po prvním velmi opatrném poznávání dlouhým teleobjektivem jsme se po několika dnech fotografování dostali i k použití ohniska 17 mm. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že rvačky a troubení těchto obrovských zvířat vzbuzovalo respekt a fotografování jejich otevřené tlamy ze vzdálenosti jednoho metru patřilo k tomu nejnebezpečnějšímu, co jsem při fotografování zatím zažil. U fotografovaní největších samců jsem pak raději udržoval vzdálenost alespoň čtyři metry.

Carcass Island

Na ostrově je opět početná kolonie tučňáka oslího (Pygoscelis papua) a všude jsou rozesety dutiny tučňáka magellanského (Spheniscus magellanicus). Oboje skýtá spoustu příležitosti pro lov chaluhy jižní (Catharacta antarctica), které jsou okolo kolonií v nebývale velkém množství. Tučňáci musí být neustále na pozoru, mohli by přijít o svá mláďata.

Dalším přitažlivým místem na ostrově byla malá kolonie buřňáka obrovského (Macronetes giganticus), v písku nedaleko moře. Jejich obrovská křídla se při fotografování často nevešla do hledáčku a to jsme byli poměrně daleko. Jednalo se o neuvěřitelně plachý druh, jak zahlédli člověka, celá kolonie se zvedla a v písku zůstala pouze mláďata. Nemělo cenu riskovat, proto jsme nepozorovanému přibližování a fotografování věnovali několik hodin. Jedině pak jsme teprve mohli, nerušíce svou přítomností, fotografovat.

Pro mě asi nejatraktivnější bylo večerní setkání s kalousem pustovkou (Asio flammeus sanfordi), když jsme se vraceli od tučňáků. Přestože nám při prvním setkání (již skoro za tmy) sova příliš prostoru nedala, při setkání druhém jsme ji do hledáčku dostali i v požadované velikosti. To už v krásném večerním světle. Opakem sovy byl neuvěřitelně plachý karančo jižní (Polyborus plancus), jenž si z nás dělal srandu a odlétat po každém bližším přiblížení.

Volunteer Point

Asi dvě hodiny velmi špatné cesty přes rašeliniště je poloostrov, na jehož výběžku je pláž Volunteer Beach. Lokalita je vyhledávána především kvůli tučňákům. Hnízdí zde tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), tučňák oslí (Pygoscelis papua), avšak nejatraktivnější je jednoznačně početná kolonie tučňáka patagonského (Aptenodytes patagonicus).

Přitažlivá byla velmi blízká vzdálenost moře, kam chodili tučňáci lovit, nebo se třeba jen omýt. Pokud se člověk povznesl na všudypřítomný větrem hnaný písek a slanou vodu, bylo pobřeží oceánu to nejlepší z celé lokality.

Na místě jsme strávili čtyři dny, kdy jsme se snažili zaznamenat co nejvíce ze života tučňáků. Uprostřed kolonie pro to byla spousta příležitostí, tučňáci seděli na vejcích, klubala se mláďata, ti větší dostávali krmení. Na druhém konci kolonie pak probíhaly rvačky o samice, námluvy a páření. Každou minutu se v naší blízkosti odehrával příběh, který stálo za to zaznamenat.

Saunders Island

Dalším pečlivě vytipovaným místem pro poznávání antraktického života byl ostrov Saunders, kam jsme se vydali především kvůli hnízdišti albatrose černobrvého (Thalassarche melanophris) a kolonii tučňáka skalního (Eudyptes chrysocome). Čtyři dny jsme strávili v boudě ne o moc větší než kadibudka, bez jídla a možnosti se umýt. Díky alespoň za to, počasí na Saundersu bylo zrovna to nejhorší z celé akce. Ale nelituji, bylo tu opravdu co fotit.

Místo pod naším azylem, vystižně pojmenované The Neck (angl. šíje), bylo přecpáno ptačím životem. Rozlehlá kolonie tučňáka oslího (Pygoscelis papua), tučňáka skalního (Eudyptes chrysocome) s všudypřítomnými predátory chaluhou jižní (Catharacta antarctica) a čimangem falklandským (Phalcoboenus australis).

Pro mě nejlákavější tu byl albatros černobrvý (Thalassarche melanophris). Tento impozantní pták zde hnízdí v několika menších koloniích, vzdálených od sebe 100 – 300 m, v každé kolonii bylo okolo 20 – 40 ptáků. Albatrosi se v tomto období právě starali o mláďata, a protože jsem s nimi strávil poměrně dost času, podařilo se mi zachytit jak rituál námluv, tak i samotné páření na skalním útesu, s jinými pak třeba krmení huňatých šedivých mláďat.

Carcass Island

Posledním místem, kde jsme strávili alespoň čtyři dny, byl ostrov Carcass. Zde jsme byli hosty Roba a Margaret, kterým ostrov už dlouhá léta patří a jsou se dvěma zaměstnanci jedinými obyvateli.

Ostrov mě lákal především členitostí svého pobřeží a informacemi o bohatém ptačím životě u oceánu. Většinu času jsme věnovali fotografování dvou druhů ústřičníků, několika druhů hus, kvakoše nočního, kolonie racka jižního a dalších ptáků včetně dvou druhů tučňáků. Snad jen rybáka jihoamerického se nám nepodařilo při hnízdění najít, a že jsme vytipovaná místa prošmějdili důkladně. Poměrně hodně času jsme obětovali mořské kreatuře, rypoušovi slonímu a lachtanovi hřivnatému. Fotografování velkých divokých zvířat začíná pro mě mít to správné kouzlo a rozhodně budu podobné zážitky vyhledávat i v budoucnu. Do smrti nezapomenu na moment, kdy se k z oceánu ke břehu blížil poměrně statný rypouš sloní a já se v podřepu vydal proti němu. Když jsem byl dvacet metrů před ním, lehl jsem si se širokáčem do vody a čekal až mělkou vodou doskáče ke mně. Když mi vyplnil celý hledáček, jen taktak jsem stihl utéci. Neznám nic lepšího, než poznat přírodu opravdu z blízka!

Gypsy Cove

Nejbližším místem naší základně ve Stanley byla více než jedenáct kilometrů vzdálená zátoka Gypsy Cove. Informaci o tom, že se jedná o „short walk“ bych předal dál pouze svému největšímu nepříteli. Jestli jsem na Falklandech někde opravdu strádal, bylo to při první „vycházce“ na Gypsy Cove. Díky pozření něčeho nesprávného (podrobnosti níže) jsem trpěl v desetiminutových intervalech silnými křečemi v břiše, díky nezvykle silnému (a na Falklandech ojedinělému) slunci jsem se spálil a snad měl i úpal. Vodu jsme neměli. Bohdanovi přišlo večer podezřelé, že nejdu večer v tom nejkrásnějším světle fotit, jen jsem ležel a klepal se zimnicí. Ráno už jsem měl jen sračku, spálený obličej a rty plné oparů; ulevilo se mi a před pátou hodinou ráno jsem šel fotit.

I přes výše popsaná příkoří pro mě Gypsy Cove vždy zůstane místem, kde jsem se ve volné přírodě poprvé setkal s tučňákem. V zátoce je několik zemních hnízd tučňáka magellanského (Spheniscus magellanicus). Lokalita má pouze jeden, poměrně zásadní, handicap. Na ostrovech je stále více jak sto nevyčištěných minových polí z války o Falklandské ostrovy v roce 1982 a jedno z nich je právě na pobřeží v Gypsy Cove. Se slovy, „Přeci jen jsem ještě mladý“, jsem nechtěl riskovat, že mi jedna z 25 000 argentinských min utrhne nohu, to v tom lepším případě.

I přesto jsme se na lokalitu poslední den před odletem vrátili. Na skalním útesu jsme fotografovali menší kolonii kormorána skalního (Phalacrocorax magellanicus) a nad hladinu vyskakující delfíny.

Fotograf v místním rozhlase

Na Falklandských ostrovech, které jsou britským územím, není příliš stálých obyvatel. Obvykle se uvádí počet 2000 – 3000, někteří však k těmto ještě připočítávají stálou posádku armády v Mt. Pleasant, téměř 2000 britských vojáků a jejich rodin.
Ačkoli jsem si myslel, že ostrovy jsou pro svou unikátní přírodu hojně navštěvované, byl jsem na místě ubezpečen, že na ostrovy za rok zavítá pouze 500 návštěvníků. Záměrně přehlížím krátkodobé hosty ze zaoceánských výletních lodí, kteří na břeh vystoupí jen na několik málo hodin. Vyfotí tučňáka a už je člun odváží zpět, někteří pouze navštíví obchod se suvenýry. Proto nás vůbec nepřekvapilo, když nám na několika místech domorodci sdělili, že na ostrovech ještě nikdo z Čech nebyl. Moc bych tomu sice nevěřil, ale to, že jsme tam byli poměrně rychle za exoty, jsem věděl hned. Nikdo nemohl pochopit, jak se někdo z druhého konce světa, v produktivním věku, může vydat právě sem. Na tři týdny, navíc ne za prací, ale jen kvůli zvláštnímu koníčku (v mém případě spíše posedlosti). Pořád chodit s velkým batohem, vstávat před rozedněním, v poledne uléhat ke spánku a kvůli úžasnému světlu klidně přijít o připravenou poměrně luxusní večeři.

Vzhledem k tomu, že ostrov je vlastně větší vesnicí, se naše přítomnost se rychle rozkřikla. Bylo nám to podezřelé. Až do dne, kdy jsme se vezli v Landroveru s majitelkou ostrova Saunders. V autorádiu právě běželo vysílání místí stanice, „Z ostrova Saunders zítra odjíždí Mr. Prosicky a Mr. Nemec na ostrov Carcass, kde na ně čeká Rob McGill“. Udiveně jsme se na sebe s Bohdanem podívali a o zážitku večer ještě diskutovali, záhada byla rozluštěna.

Když letadlo startuje na rašeliništi

O letecké společnosti FIGAS jsem věděl, čekal jsem, že zážitky budou silné, ale skutečnost byla barvitější. Letadla létají bez pravidelného řádu, léta se podle toho, kdo zrovna projeví zájem. Letový plán se tvoří den před odletem a je odeslán všem případným cestujícím. Přestože jsme měli většinu letů tímto netypickým aerotaxi zaplacenou dlouho dopředu, nikdy jsme nevěděli, kdy budeme v daný den odlétat, s ubezpečením, že se to vždy včas dozvíme. Je to obdivuhodné, ale tato informace se k nám vždy včas dostala. A nejen to, někdo z místních pro nás i dojel, na místo odletu se pak přijíždělo přesně na čas; s právě přistávajícím letadlem v zádech.

Velmi specifická jsou i „letiště“. Pokud si představujete zpevněnou plochu, jste na omylu. Nejčastěji to byla posekaná louka a někdy ani to ne. Když si někdo dal práci (ostrov Sea Lion), byla to srovnaná šotolina. Nejednou se stalo, že jsme u nějaké farmy přistáli přímo před barákem, místní vyšli z domova s taškami, nastoupili do letadla a to se hned na pár metrech zvedlo k dalšímu letu. Zážitku z místních přeletů mám opravdu mnoho, až nebudu mít co psát o zvířátkách, napíšu o cestování s letadélky Britten-Norman BN-2 Islander. I proto, že jsem novým fotoaparátem Canon EOS 5D Mk II z letů natočil velmi krátký filmový dokument.

Prošlé potraviny na jídelníčku

Přestože na naší cestě byla místa pro pobyt a stravování velmi komfortní, byly i lokality velmi hladové. Bohdan sice mému zvolání, „Desetigramová vanička marmelády je pro dospělého člověka na den akorát“ nevěřil, ale nakonec nám stejně na poslední den na ostrově Saunders nic jiného nezbylo.
Nejpikantnější byla návštěva obchodu tamtéž. Hrdému označení „store“, jsme na ostrově se sedmi stálými obyvateli nevěřili, přesto jsme o otevření staré dřevěné budky požádali. V jejích útrobách jsme k našemu překvapení objevili zapojený mrazák a několik zaprášených polic se zbožím, které očividně zbylo. Na náš zklamaný pohled, jsme ihned dostali odpověď, „Zásobovací loď připluje až příští měsíc“. I přesto jsme si pár lahůdek vybrali, kolínka, boloňská omáčka v zavařovací sklenici a na plátky nakrájené blíže neurčené maso. Při dalším prohrabávaní jsme hned pod pytli s granulemi pro místní stáda ovcí nalezli v plechovkách americké pivo Budweiser. Datum spotřeby na jeho spodku nás přivedl k otázce, zda i ostatní potraviny jsou tolik prošlé, ale odpověď jsme po krátké poradě raději nehledali. Pivo, ač americké a prošlé, bylo po celodenním focení výborné. S požíváním starších potravin už jsme měli zkušenosti i z hlavního města ostrova Stanley, kdy jsem se zcela hladový pustil do několika kelímků s banánovým jogurtem, který byl více jak měsíc prošlý.

Překvapivě jediný problém jsem měl jen po návštěvě bistra ve Stanley, kde jsem si dal sandwich (příliš na výběr nebylo). To co následovalo, jsem ještě nezažil. V desetiminutových intervalech jsem měl v břiše silné křeče, které mi kromě pevného stisku zubů bolestí a schoulení do podřepu, nedovolili dělat nic jiného. Přestože jezdím od roku 2000 pravidelně do latinské Ameriky, žaludeční problémy jsem měl poprvé až tady, na velmi civilizovaných Falklandských ostrovech. Přes toto všechno jsem na cestě zhubl jen čtyři kila. Že to nebylo více výrazně ovlivnili majitelé ostrovů Carcass a Sea Lion, kteří nám dávali vše, co nás jen napadlo, včetně výborného chilského vína a luxusní šlehačky z mléka místních krav.

Ondřej Prosický – fotograf divoké přírody a jejích zvířecích obyvatel, úspěšně prezentuje svoje fotografie nejenom na fotografických soutěžích (účastník finále Wildlife Photographer of the Year 2007, Czech Press Photo, Photo Life, Travel Photo), ale publikuje je i v časopisech (Outdoor, Příroda, Květy, Photo Life, Naše příroda, Ptačí svět, Ekolist, Outside, Exota a další ), kde doprovázejí jeho články o přírodě, nebo o fotografování. Za svými fotografickými úlovky vyjíždí nejenom do světa, ale pravidelně navštěvuje i zajímavé lokality v České republice a okolí. (Mexiko, Tenerife, La Palma, Gomera, Martinik, Dominika, Guadeloupe, Montserrat, St. Kitts, Nevis, St. Martin, Kostarika, Gran Canaria, Norsko, Florida, Srí Lanka, Toskánsko, Dánsko, Finsko, Falklandské ostrovy, Ekvádor).

Stránky autora: www.naturephoto.cz

S Ondřejem Prosickým a jeho zajímavými fotografiemi se můžete setkat ve čtvrtek 21. ledna v Praze v Klubu cestovatelů od 18,30 hod., kde autor osobně představí svoje fotografie a pohovoří o svém fotografování na Falklandských ostrovech.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.