Francouzská Guyana – vítejte v tropické Francii

Ze státoprávního hlediska je tedy Francouzská Guayana součástí Francie, z hlediska zeměpisného se mi však zdá přece jenom lepší považovat ji za samostatnou zemi. Název „Francouzská Guyana“ není oficiální – francouzsky se toto jihoamerické území nazývá Guyane. Přívlastek „Francouzská“ se používá z toho důvodu, aby nebyla zaměňována s nezávislými státy Guyanou (dříve Britská Guyana) a Surinamem (dříve Nizozemská Guyana). Francouzi samotní ovšem tento přívlastek nepoužívají. Francouzská Guyana sousedí se Surinamem a Brazílií (je tedy poněkud zvláštní, když si uvědomíme, že Francie a Brazílie mají společnou vnitrozemskou hranici).

Rozloha Francouzské Guyany je asi 83,500 km² (údaje o rozloze se poměrně dost liší), je tedy nepatrně větší než Česká republika. V roce 2008 však měla pouhých 220,000 obyvatel, patří tedy k zemím s nejnižší hustotou osídlení na světě. Hlavním městem je Cayenne, které mělo v roce 2002 asi 60,000 obyvatel. Občané Francouzské Guyany volí své zástupce do obou komor francouzského parlamentu – Senátu i Národního shromáždění.

Z hlediska fyzicko-geografického pokrývá drtivou většinu Francouzské Guyany močálovitá pobřežní nížina. Jen na jihu sem nesměle zasahuje okrajová část Guyanské vysočiny. Zde leží i nejvyšší bod Francouzské Guyany, hora Bellevue de l’Inini (851 m n. m.). Většina země je porostlá tropickými deštnými pralesy (asi 80 % území), u pobřeží jsou porosty mangrove a místy se vyskytují savany. Obyvatelé žijí prakticky jen na pobřeží. Po pobřeží či v jeho bezprostřední blízkosti také vede jediná pořádná silnice v celé Francouzské Guyaně. Klima je velmi horké a vlhké (průměrná roční teplota v Cayenne je 27^oC a spadne zde 3,800 mm srážek ročně!). Období dešťů trvá od prosince do června. Nejvýznamnější řekou je řeka Maroni, která tvoří celou hranici mezi Francouzskou Guyanou a Surinamem. Francouzská Guyana se rozkládá mezi 2. a 6. stupněm severní šířky.

Území Francouzské Guyany bylo objeveno už v roce 1500. První stálou osadu, Cayenne, založili francouzští osadníci v roce 1643. Francouzi sem začali dovážet otroky na práci na zdejších plantážích, zároveň se však museli bránit Holanďanům a Britům, kteří do oblasti rovněž pronikali. Definitivní hranice mezi třemi Guyanami (Britská, Nizozemská, Francouzská) byly stanoveny až v roce 1814.

Dnes tvoří asi 50% obyvatelstva Francouzské Guyany kreolové (míšenci), asi 30 % jsou černoši, 10 % běloši a 10 % Asiaté a Indiáni. Velká většina obyvatelstva (80-90%) se hlásí k římskokatolickému vyznání. Ekonomicky je Francouzská Guyana mimořádně závislá na metropolitní Francii. Na jihoamerické poměry je Francouzská Guyana bohatou zemí, její HDP na hlavu je ale v současnosti jen poloviční oproti metropolitní Francii. Ekonomicky se v podstatě jedná o silně dotovanou francouzskou enklávu. Pěstuje se káva, rýže, banány, cukrová třtina, maniok a další tropické plodiny. Těží se zlato a bauxit. V zemi je pouze 550 kilometrů silnic (z toho jen 350 kilometrů pokrytých asfaltem, což je prakticky jen již zmíněná pobřežní silnice). Turistů do Francouzské Guyany moc nejezdí. Místní měnou je euro. Úředním jazykem je francouzština, hodně obyvatel však hovoří kreolštinou.

Ve Francouzské Guyaně sídlí Evropské centrum kosmických letů. Využívá kosmodrom v Kourou, odkud vylétávají evropské rakety nesoucí obvykle komerční satelity. Kosmodrom má v rámci EU výhodnou polohu, protože leží blízko rovníku, kde je nejvyšší obvodová rychlost zemské rotace. Rakety tedy potřebují k dosažení oběžné dráhy kolem Země méně paliva (asi o 17%), než kdyby startovaly kupříkladu z metropolitní Francie nebo třeba z Bajkonuru (a navíc, kdo bude riskovat, že mu raketa při havárii spadne třeba na Paříž, že?)

Francouzská Guyana trestaneckou kolonií

V letech 1854-1938 byla Francouzská Guyana oficiálně trestaneckou kolonií. Rozhodl o tom sám císař Napoleon III. Francouzská Guyana měla velice nezdravé podnebí a kolonistům se sem dobrovolně moc nechtělo, poslali sem tedy vězně (stejný model ostatně zvolila Velká Británie v Austrálii). Kromě těžkých zločinců sem ovšem byli posíláni i vězni političtí, tj. zpočátku ti, kteří se znelíbili samotnému císaři. Nic nového pod sluncem – již před Napoleonovým nařízením sem byli posíláni političtí vězni. Tak například za Velké francouzské revoluce sem putovali „kontrarevolucionáři“. Zatímco některé tyto „zločince“ čekala rovnou gilotina, ostatní vyfasovali „suchou gilotinu“, jak se tehdy galejím ve Francouzské Guyaně přezdívalo. Umíralo zde totiž 70% deportovaných.

Nechvalně prosluly zejména Ďábelské ostrovy. Ty dnes na mapě nenajdete, protože byly později francouzskými úřady přejmenovány na Iles du Salut („Ostrovy Spásy“). „Ostrovy Spásy“ se skládají ze tří hlavních ostrovů: Ile du Diable (Ďáblův ostrov – zde zůstal ďábel v názvu kupodivu zachován),Ile Royale a Ile St Joseph. Ďábelské ostrovy  leží asi 15 kilometrů od pevniny a útěk z nich byl téměř nemožný, zvláště když se moře kolem nich hemžilo žraloky. Uvádí se, že věznicemi celé Francouzské Guyany (věznice byly i na pevnině) prošlo na 70 tisíc vězňů. Vězňové, kteří si odpykali trest, museli pak ještě stejně dlouhou dobu zůstat v Guyaně ve vyhnanství. Domů do Francie se nakonec vrátilo jen asi 2,000 vězňů.

Nejslavnějším zdejším vězněm (kromě Motýlka – viz dále) byl  Alfred Dreyfus, francouzský důstojník židovského původu, který byl ve známé Dreyfusově aféře v roce 1894 nespravedlivě odsouzen za domnělou špionáž ve prospěch Německa. Dreyfus byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství na Ďáblově ostrově (ten byl mimo jiné určen pro politické vězně a Dreyfus zde přistál v roce 1895)  a přestože se později našly jasné důkazy o jeho nevině, s ohledem na prestiž francouzské armády (odsoudil ho vojenský soud) nebyl rozsudek zrušen. Dreyfus byl celých pět let na Ďáblově ostrově (Ile du Diable) jediným vězněm, byla pro něj dokonce zbudována speciální opevněná cela a hlídalo ho ne méně než 14 dozorců! (ti měli asi radost,  zřejmě sem nebyli přeložení za odměnu…). Dreyfus neměl žádný kontakt s okolním světem a nesměl mluvit ani se svými dozorci! Dreyfus měl nakonec relativně štěstí. Postavili se za něj někteří francouzští intelektuálové (například Émile Zola, který napsal v roce 1898 slavný otevřený dopis prezidentu Francouzské republiky pod názvem J’accuse – „Žaluji“). Později byl Dreyfusovi trest snížen na „pouhých“ 10 let, záhy byl propuštěn poté,co dostal v roce 1899 milost. Plně rehabilitován byl ale až v roce 1906. Zní to téměř jako anekdota – 13. července 1906 byl Dreyfus plně rehabilitován a hned 21. července 1906 byl dekorován nejprestižnějším francouzským vyznamenáním – řádem Čestné legie. Tento řád mu byl udělen na stejném nádvoří, kde byl před lety oficiálně degradován. Zemřel v roce 1935 ve věku 76 let.

Pro většinu jiných trestanců však znamenalo odsouzení na galeje ve Francouzské Guyaně de facto trest smrti. Podmínky byly mimořádně kruté a většina odsouzenců brzy zahynula v důsledku těžké práce v nezdravém klimatu a na tropické choroby. Poslední konvoj vězňů směřoval do Francouzské Guyany v roce 1938. Trestanci, kteří zde už byli, však byli repatriováni (pokud samozřejmě přežili) až v letech 1946-1954. Teprve rokem 1954 tedy přestává být Francouzská Guyana s konečnou platností trestaneckou kolonií. Mezi vězni, kteří se v roce 1954 mohli konečně vrátit domů, byl i zdejší „rekordman“ Theodor Rousell, který strávil na Ďábelských ostrovech celých 50 let, z toho 22 let v okovech…

Motýlek

Slavný film Motýlek (Papillon) natočil v roce 1973 režisér Franklin J. Schaffner. V titulní roli zazářil Steve McQueen, ve vedlejší roli jste mohli shlédnout neméně slavného Dustina Hoffmana. Hlavním hrdinou filmu je skutečná postava, Henri Charriére (žil 1906-1973). „Motýlek“ byla jeho přezdívka, kterou dostal podle svého tetování na hrudi. Charriére byl v roce 1931 odsouzen na doživotí za vraždu pasáka, sám ovšem tvrdí, že byl nevinný. Film vzniknul na základě Charriérova románu (vyšel v roce 1969). Kniha se stala naprostým bestsellerem – jen během prvního roku se dočkala devíti vydání, byla přeložena do devíti jazyků a prodalo se jí deset milionů výtisků! Charriére díky ní velmi zbohatnul a získal za přátele mnoho známých osobností.

Později se vyrojila řada dohadů, do jaké míry je příběh autentický. Charriére tvrdil, že vše, co vyprávěl, je pravda pravdoucí. Zdá se, že některá dobrodružství Charriére alias Motýlek skutečně zažil, zatímco jiná převzal z vyprávění jiných vězňů nebo si je vymyslel a vše dovedně skloubil v jeden celek, možná byl ale pravý Motýlek někdo úplně jiný. V každém případě Charriére neutekl z Ďábelských ostrovů (jak je to v knize i filmu), nýbrž z pevniny.

Ať tak či onak, příběh je to velmi napínavý a je obžalobou otřesného francouzského vězeňského systému, který se svou krutostí nijak nezadal se sovětskými gulagy nebo nacistickými koncentračními tábory. Komu se zdá toto tvrzení přehnané, nechť si uvědomí, že není mnoho lidí, kteří věznění na Ďábelských ostrovech přežili. Ostatně, velitel věznice to v úvodu filmu říká vězňům zcela jasně: „Od této chvíle jste majetkem správy káznice ve Francouzské Guyaně. Až si odpykáte svůj trest ve vězení, tak ti z vás, kteří dostali osm let a víc, zůstanou v Guyaně jako dělníci a osadníci po dobu odpovídající jejich původnímu trestu. Tak se Francie zbaví lidí jako jste Vy. Francie zavrhla vás všechny, jak tu stojíte. Zapomeňte na Francii…“  Kdo by to byl řekl, že tato země bude jednou „přímou součástí Francie“?

Francie se v současnosti dělí na 26 regionů a 100 departementů. Rozloha celé Francie (ve smyslu právním) je 643,000 km². Prakticky se pak Francie dělí na tzv. metropolitní Francii (tj. evropská Francie včetně Korsiky, rozloha 547,000 km²) a zámořskou Francii. V metropolitní Francii se nachází 22 regionů a 96 departementů. Každý metropolitní region se skládá minimálně ze dvou departementů. Zatímco názvy departementů vznikly hlavně za Velké francouzské revoluce a jejich názvy se většinou nekryjí s historickým označením území, na kterém byly vytvořeny, regiony naopak nesou většinou historické názvy (například Burgundsko, Akvitánie, Île de France, Bretaň apod.). Samostatným regionem v rámci metropolitní Francie je i ostrov Korsika.

Správní členění Francie:

Zámořské regiony jsou zároveň i zámořskými departementy, čili v tomto případě se region dále nedělí, protože každý obsahuje právě jeden departement. Jsou čtyři – Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik a Réunion. Všechna tato území jsou přímou součástí Francie a státoprávně není mezi obyvatelem Francouzské Guayany a obyvatelem Paříže žádný rozdíl. Teoreticky je tak Francie jedinou zemí, která leží na čtyřech kontinentech. Oficiální měnou ve všech zámořských regionech (departementech) je euro a všechna tato území jsou rovněž přímou součástí Evropské unie.

Celá Francie měla v červenci 2008 64.1 milionu obyvatel, z toho metropolitní (evropská) Francie 60.9 milionu obyvatel. Kromě zámořských regionů patří Francii i další zámořská území s různým statutem, ta však nejsou považována za přímou součást Francie (sem patří například Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, Mayotte a další území). Zatímco závislá území (s různým statutem) používají svou vlastní vlajku, zámořské departementy používají oficiálně vlajku Francie.

Stránky autora: www.kompas.estranky.cz

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.