Expedice přepadena ve Venezuele!

Bolivarovo město bylo velmi důležitým bodem naší cesty. E.S.Vráz tudy kdysi proplul na parníku z ostrovu Trinidad. Naším cílem zde bylo vyhledat místa na historických fotografiích a natočit videozáznam.

Bydleli jsme v historické čtvrti Bolivarova města, v levnějším hotelu nalezeném v průvodci. Hotel se nacházel jen kousek od nábřeží, kde je promenáda podél řeky Orinoko. Tam jsme také fotili a natáčeli pro náš dokument.

První problémy – opilí lupiči

Po poledni odcházíme k Orinoku… natáčíme a fotíme lodě převážející místní na druhý břeh. V dáli je vidět jeden ze tří mostů přes řeku. Vyrážíme na procházku podél řeky a hledáme vhodné místo pro focení. Chodník je vydlážděn a vede nás podél břehu. Asi po 300 metrech končí historická část a začínají běžná obydlí. Mezi nimi trčí nedostavěná budova, pravděpodobně nějakého hotelu. Jdeme dál a až na několik stánkařů jsme nikoho nepotkali. Chodník po dalších 500 metrech končí! Naposledy fotíme most a panorama Orinoka bez odpadků a jdeme zpět. Když však procházíme kolem rozestavěné budovy, někdo z ní vychází a píská na nás. Karel mi říká: „Pojď a kašli na ně“. To také dělám. Pomalu se otáčím a jdu dál. Oni však přebíhají ulici a blíží se k nám. Jsou dva, mírně napití. První ke mně přistupuje a nabízí mi alkohol. Odmítám. Druhý je ode mne asi pět metrů. Najednou zpozoruji, že má ruku schovanou za zády a něco v ní drží! Drží v ní skleněnou láhev! Ne však plnou, ale s uraženým koncem. Pomalu ustupuji. Ja mám také něco, brašnu s videokamerou a příslušenství přes rameno a kvalitní trojnohý stativ, který svírám v ruce. A jsem připraven jej použít. Náhle slyším pískot.To někdo z druhé strany, přes silnici. Není to však na nás, je to na ně. Otáčejí se a jdou zpět na svoji stranu, zpět k zchátralé budově. Někdo pomohl jak nám, tak ušetřil můj stativ!! Vracíme se zpět do hotelu. Žertujeme a jelikož je nesnesitelné vedro, plánujeme, že po páté hodině půjdem natočit slunce nad Orinokem. Tohle byl první problém, ale vlastně se nic nestalo!!!

Výstřel

Po tom, co opadla největší vedra, odcházím zpět k řece. Kameru, doklady a peníze mám s sebou! Nevěřím zdejším hotelům, a navíc v tom našem nejsou stěny mezi pokoji až ke stropu, ale je tam jeden metr velká mezera. Kdyby kdokoli přelezl zeď, tak si odnese to nejcennější a nenajdeme ho! A proto beru peněženku a ukládám do brašny s videokamerou a raději beru s sebou. U řeky natáčíme západ a jdeme po Calle Orinoko – orinockém nábřeží, ale na druhou stranu než jsme byli v poledne. Neděláme žádné dlouhé výlety, asi po 5-6 blocích se otáčíme a vracíme po Calle Venezolana, která je souběžná s nábřežím. Když však přicházíme k rohu jedné z ulic, vychází jeden z útočníků, který byl schován za rohem s napřáhnutou rukou držící pistoli a mířící na mne. Druhý ve stejném okamžiku chytnul Karla za loket a namířil pistolí na spánek! Po té, co přistoupil ke mně a sáhl po ramením popruhu od brašny s videokamerou, který jsem měl přes rameno, a snažil se mi ji strhnout z krku, jsem chytl popruh a vyškubl mu jej z ruky. On odstoupil několik kroků zpět, vzal pistoli a vystřelil do vzduchu! Už jsem se jen díval na to, jak přichází, bere si brašnu a skáče do auta zaparkovaného opodál. Karel byl celou dobu hlídán druhým banditou s pistolí u hlavy. Okamžitě skočil do auta taky a odjeli.

Ironií je, že policejní stanice stála na dohled! Okamžitě po okradení jsme běželi k ní,  jaké však bylo naše překvapení. Bylo tam asi 10 policistů s terénními motorkami, oblečeni v neprůstřelných vestách. Avšak s naprostým nezájmem nás pozorovali a nechtěli být rušeni při své chlastačce! Jeden z nich ke mně přistoupil a říká: „Musíte počkat“! Asi po dvaceti minutách přijel policejní vůz a řidič na nás mávnul, ať nasedneme do vozu. Nejprve jsme si mysleli, že se opravdu bude něco dít, že se začne pátrat! Oni nás však  jednu hodinu vozili uličkami v centru sem a tam, a na naše naléhání, že zloději odjeli jinam, nás vysadili u hotelu. Další tři dny jsme chodili na policejní stanici a doprošovali se sepsání policejního protokolu! Po té jsme odjeli do Caracasu na Českou ambasádu, kam jsme volali předem. Štěstí bylo, že okradli jen jednoho z nás!

Caracas ambasáda a policejní kontrola

Protože lístky do Caracasu byly vyprodány, museli jsme si koupit do města Marakay a tam přestoupit na Caracas. Dorazili jsme kolem půlnoci. Byla neděle a v pondělí jsme byli domluveni na ambasádě. Autobus nás vysadil na teminalu La bandiera. A protože Caracas je nebezpečný všude, rozhodli jsme se, že noc strávíme raději zde. Ráno nasedáme na metro a jedeme na stanici Sabana grande, která je nejblíže od ambasády. Asi po hodině bloudění jsme na ambasádě. Vyplňuji formulář o ztrátě pasu, žádost o nový atd. Společně s úředníky se shodujeme, že situace zde ve Venezuele se rychle zhoršuje. Povídají nám několik dalších případů, kdy byli čeští turisté okradeni. Vše je vyřízeno…zítra mohu přinést fotky a budu mít nový pas, i když jen dočasný!

Vracíme se na Sabana grande, kde se chystáme najít nějaký levný hotel. Všechny na hlavní třídě jsou však příliš drahé (200-500 dolarů za noc!!). Na doporučení jdeme o jeden blok vedle, jsou zde dva hotely. První je za 40 dolarů, už se však nepodíváme, za kolik je ten druhý! Zastavují u nás čtyři terénní motorky a na nich tzv. Military police vojenská policie. Okamžitě chtějí vidět pasy, odkud jsme přijeli a co máme v batohu. Já sahám po policejním protokolu a vysvětluji, že jsem byl okraden, a tudíž nemám doklady. Všech sedm policistů kouká do protokolu a náramě se baví. Horší je to však u kamaráda Karla! Stojí u něj černošský policista, a není to žádný drobeček, ruku drží na pistoli v pouzdře, Karel má ruce nad hlavou a on mu šmátrá v kapsách! Z levé kapsy mu vyndavá mobil, chvíli si jej prohlíží a už hledá dál. Hledá peníze!! Hledá dolary! Karel je však má všité ve vnitřní části kalhot přímo pod kapsou. Co se však nestalo! On je objevil. Neví, co je to, a tak se ptá. Odpovídám „dineros, peníze na cestu!“ To mu však nestačí… chci je vidět.. to mohou být drogy! Povídám Karlovi: „Asi je budeš muset vyndat! Karel sahá pro peníze zabalené v igelitu a přelepené vodotěsně lepenkou. Policajt po nich okamžitě šahá a hledá, jak se do balíčku dostat. Já se však neudržím, přistupuji k němu, sahám po penězích, beru je a říkám „Vidíš, to nejsou drogy, jsou to peníze!“ a vkládám je do své kapsy. Ukazuji mu také protokol. V duchu si říkám „Už mě jednou okradli a teď mě má ještě okrást policie – tak to ne!!“. Vím však,  jakou moc zde policie má a s napětím čekám, jaká bude jeho reakce. Naštěstí se nic nestalo, nasedli na motorky a odjeli. Jen jsem si od té doby nebyl jist, koho se mám více obávat, jestli zlodějů nebo policistů!

Varování pro ostatní:

Jestli se někdo z vás rozhodne jet do Venezuely, myslete na:

1. Je zde tak vysoká inflace, že my sami jsme byli šokováni cenami, a to jsme je pamatovali z roku 2004 a 2005. Ceny jídla, ubytování a služeb jsou jednou až dvakrát vyšší než je uvedeno v průvodcích. Mají zde také nové bankovky! Již nejsou ceny v tisících! Nyní se 1000 bolívarů=1. Až polovinu peněz můžete ušetřit, pokud si dolary nebo eura nesměníte ve směnárně, ale u kševtařů s penězi, kteří jsou skoro všude. Oficiální kurz je 1dolar 2.18 bolivar a na černém trhu od 4-5 bolívarů!!

2. Nejvíce nebezpečným místem byl uváděn vždy Caracas, ale v poslední době se dá za nebezpečné označit snad každé větší město a tmavá ulička.

V Puerto la Cruz došlo k přepadení českých turistů skupinkou dětí s noži! Na letišti byl okraden jeden Čech a Japonci úředníkem, který chtěl vědět, kolik peněz si s sebou vezou. Chtěl peníze prohlédnout, sepsal potvrzení, vzal peníze a už ho nenašli. Další byl případ, kdy taxikář odjel se zavazadly! A to nemluvím o přecenování všeho na čem není uvedena cena… tady skoro všeho!

Určitě by se našlo mnoho dalších a dalších…  proto přeji hodně štestí a držte se!

Expediční fond je podporován těmito společnostmi:

Partneři Expedičního fondu:

Oficiální partneři:

Významní sponzoři Expedičního fondu:

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.