Expedice Krvesaj v Namíbii

Taková normální neděle

Procházím se po Independent Avenue, jedné z hlavních tříd namíbijské metropole Windhoek. Míjím obchody s luxusním zbožím i lidovější několikapatrová obchodní centra. Při přecházení ulice kličkuji mezi nablýskanými bavoráky, off-roady, mercedesy a dalšími typy vozů, o kterých si našinec může nechat jen zdát. Odpolední slunce přidává další kilogramy už k tak těžké bagáži, a tak se uchyluji do přilehlého parku Zoo v centru města. Na zeleném trávníku se rozhodnu přečkat zbývajících pár hodin, které mě dělí do odjezdu autobusu na jih země.

Nedělní odpoledne se v podobném duchu rozhodly strávit desítky dalších lidí. Ostatně mnoho možností se části místních ani nedostává, zvlášť když je většina obchodů zavřená a na dražší služby či aktivity prostě nemají peníze. A tak si přišli pospat na měkké, udržované trávě, poklábosit, případně dojmout turistu tklivým příběhem a vymámit z něj nějaký bakšiš. Ale abych nebyl nespravedlivý – někteří si přišli i zasportovat.

Usadil jsem se poblíž skupiny Himbů, etnika žijícího převážně na severu země. Himbské ženy a děti ve sporých oděvech a natřené okrovou hlinkou, jak je známe z cestovatelských časopisů, vystavují na travnatém prostranství své tradiční výrobky, svá těla a vlastně svůj celý život. Pokud turisté vytáhnou fotoaparáty a pokusí se polonahá těla zvěčnit, hned se k nim natáhne les rukou požadujících alespoň 50 namíbijských dolarů (sto korun). Když jim v dlani přistanou jen drobné, s despektem je pouští na zem a od takového fotografa se odvrací.

Rozhlížím se, zda nezahlédnu nějaké himbské muže. K jednomu z turistů, který opakovaně ignoruje natažené himbské dlaně, se přitočí černý muž v růžové rozhalence a začne s ním klidně rozmlouvat. Turista zatvrzele vrtí hlavou a muž v růžovém se tedy postaví mezi objektiv a himbskou skupinu. Neúspěšný fotograf po chvíli se zklamaným výrazem scénu opouští.

Pozoruji situaci okolo sebe dál, když se ke mně přitočí chlápek v klobouku, černé ošuntělé košili a kalhotách, s igelitovou taškou v ruce a zarudlýma očima s podivným leskem. „Guten Tag,“ povídá. Anglicky mu odpovídám a říkám, že jsem Čech. „Jak se máš,“ kontruje lámanou češtinou. To mě devět tisíc kilometrů od domova zaujalo, ale jak jsem po chvíli zjistil, zas tak neobvyklý jev to v Namíbii není. Dali jsem se do řeči (anglicky). Muž se jmenoval se Elias a byl Himba.

Černý pionýr

Namíbie byla až do roku 1990 v područí jihoafrického apartheidu, který jen nahradil a ještě přitvrdil předchozí koloniální německou nadvládu. Totalitní režimy mají tu zajímavou vlastnost, že se navzájem podporují, pokud jde o udržení u moci. A tak zatímco z Československa a dalších komunistických států putovaly do Namíbie zbraně, opačným směrem cestovaly suroviny a občas také malí Afričané, aby se něco naučili u svých evropských soudruhů. I Namíbie v několika vlnách shromáždila pár stovek dětí a poslala je na výchovu do tehdejší Německé demokratické republiky. Elias se takhle v roce 1981 ocitl ve východoněmeckém Rostocku. Bylo mu deset let.

„Ubytovali nás v internátu, bylo nás asi pět set. Chodili jsme do německých škol, učili nás německy, ve všem jsme museli mít pořádek. Udělali ze mě pionýra. Miloval jsem modrou barvu a nosil rudý šátek,“ vzpomíná Elias. Po pádu Železné opony ho prostě poslali zpět. Nyní Elias občas spolupořádá setkání tzv. německých dětí a také se snaží prosadit jako hudebník.

Elias se ovšem vrátil zpět rád a když jsem ho poslouchal, trochu jsem to i chápal. „V Německu se mě jednou dívka na schůzce zeptala, jestli bych něco nepřipravil k večeři. Řekl jsem jí, že se asi musela zbláznit, a rychle rande ukončil. Muži přece nevaří,“ tvrdí mi přesvědčivě. Povinností muže prý je zajistit střechu nad hlavou, zplodit potomka a přinést jídlo na stůl. Žena zajišťuje vše ostatní.

V praxi muži kromě uplácání chýše z bláta a výroby dítěte téměř nic nedělají. Nenosí vodu, nestarají se o děti (tedy mluví s nimi), nevydělávají peníze, nevaří, ani se nepodílejí na chodu domácnosti. Alespoň u Himbů tomu tak prý je. Ale svých žen si váží a ženy své muže uctívají a tento vztah vyjadřují například tancem. Proto by třeba Elias nemohl žít s německou ženou.

Máme rádi alkohol

Když nenápadně stočím řeč na alkohol, Eliášova zarudlá očka ještě více zasvítí. „Alkohol je největším současným problémem Himbů, ale nejen jejich,“ zatíná pěst. Ne že by alkohol přírodní národy neznaly. K tradicím Namíbijců i dalších afrických národů patřilo vždy vaření piva z kukuřice, prosa a dalších jiných obilí. Požívání alkoholu bylo tolerováno u dospělých mužů, ale komunity zároveň zavrhovaly opilství a nevhodné chování. Také proto byla spotřeba alkoholu poměrně omezená. Přístup původních obyvatel k alkoholu změnili až první misionáři a kolonizátoři.

S alkoholem, který dostanou do ruky přímo v lahvi s krásnou barevnou etiketou, kterou si stačí nalít rovnou do hrdla, proto v minulosti příliš zkušeností neměli. Příjemné pocity, které po několika doušcích následují, si ale rychle zapamatovali a chtějí je prožívat znovu a znovu. „Je to snadné, je to barevné a je to příjemné. To je vše, co potřebují,“ smutní Elias. Neumí se alkoholu bránit, podléhají mu hlavně kvůli neznalosti a chybějící sebekontrole, které přicházejí se vzděláním.

Pod vlivem alkoholu a pro alkohol jsou prý schopni dělat různé věci. Jednou z nich jsou i výpravy do měst podobné té, kterou jsem právě sledoval v Zoo parku v hlavním městě. „Vesnice se rozhodne, že potřebuje peníze,“ začíná Elias. (Ve skutečnosti peníze nepotřebují, tvrdí Elias, vnuk náčelníka jedné vesnice v Kaokolandu. Do škol nechodí, snaží se žít přirozeným způsobem života, v souladu s přírodou, ve svých chýších, ozdobeni blátem a přírodními materiály, věřit ve svého boha, stvořitele všeho, který k nim promlouvá, projevuje se v ohni a vede jejich kroky). „Peníze jsou zástupnou touhou po alkoholu,“ pokračuje.

Muži tedy shánějí auta, do kterých nasednou všechny ženy s dětmi, kromě starých a těch, které ještě kojí. Vezmou sebou vyrobené šperky, nádoby a další tradiční předměty, ale hlavně prodávají svou originalitu. Ve městě zůstávají vždy tak dva týdny, večer přebývají ve slumech na předměstí, přes den zaberou nějakou pěknou plochu v centru. Pak se sbalí a zase se vrací domů.

„Neprodávají ovšem pouze svou jedinečnost, ale i svá krásná těla, a to pod vlivem alkoholu i pro alkohol a velmi lacino. Někdy i za několik piv. Každý ale ráno pozná, že jsi spal s Himba ženou, ta jejich barva tě prozradí. Je všude, na nohavici, na krku, na ruce, zkrátka se jí nemůžeš zbavit,“ říká Elias.

„Alkohol je zkrátka problém, vím to, i když na mně asi může vidět, že jsem také trochu pil,“ dodává vnuk náčelníka a na slunci se mu oči klíží v opileckém dřímotu.

O Namíbii

Podle Rozvojového programu OSN si 35 procent obyvatel Namíbie musí vystačit s méně než jedním dolarem na den a téměř dvě třetiny Namíbijců mohou v denním rozpočtu počítat maximálně se dvěma dolary. Klíčovou roli při hledání cesty z pasti chudoby hraje kvalitní vzdělání, ke kterému má ale většinové obyvatelstvo stále velmi obtížný přístup. Mnoho z nich pak nachází únik z ubíjejícího života bez budoucnosti v místním velmi levném alkoholu. Problémy s alkoholem mají podle výzkumu nejvíce lidé žijící v hlavním městě Windhoeku a v jeho chudinských čtvrtích, kde pravidelně pije 70 procent obyvatel. Podobná situace je i na jihu země, kde se nachází jeden z největších namíbijských slumů Tseiblaagte. Oblíbené jsou zde především podomácku pálené kořalky, z různých surovin a většinou velmi nekvalitní. Alkohol je také jednou z příčin, proč je obtížné zastavit pandemii nemoci AIDS, kterou Namíbie trpí. Virem HIV je v zemi nakažen každý pátý obyvatel. Společnost Člověk v tísni se rozhodla zkusit narušit tento beznadějný koloběh života a přímo ve slumu na jihu země založil komunitní centrum zaměřené na práci s HIV nakaženými skupinami a na preventivní a osvětové programy.

Expediční fond je podporován těmito společnostmi:

Partneři Expedičního fondu:

Oficiální partneři:

Významní sponzoři Expedičního fondu:

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.