Dřevorubkyní ve Svazijsku – dobrovolně a zadarmo

Taxikář: „Kam to bude?“
My: „Do Luve.“
Taxikář: „To musíte přes Manzini.“
My: „Aha, to ne, tak třeba… do Mhlambanyatsi,“ padá nám do oka nápis na zdi mbabanskeho nádraží. Taxikář nás rezignovaně doprovází k řidiči bílého minibusu a ještě dlouho kroutí hlavou. Asi nepochopí, že jsme se rozhodli poznat svazijský venkov a je nám celkem jedno, kterým směrem od hlavního města Mbabane to bude.

Po dvaceti minutách vysedáme na „návsi“ před „obchodem“. Regály místního supermarketu nejsou poloprázdné, ale třičtvrtěprázdné. Nějaká ta rýže, cukr, košťata a pár slepičích pařátků tvoří téměř celý chudý sortiment. Vedoucí směny na nás zírá, jako bychom spadli z nebe. Zato manažer je pohotovější a rychle za námi kličkuje mezi prázdnými policemi, aby nás mohl vyzpovídat.

U golfového hřiště potkáváme tradičně oděnou vesničanku. Na náš pozdrav: „Savubonna“ (doslova: vidím tě) odpovídá: „Two rand!“ To není ta správná odpověď, kterou jsme čekali, to je žebrání o dva randy (asi 7 Kč). Ignorujeme ji a je nám líto, že místo rozesmátých vesničanů, které slibují všechny turistické brožurky, potkáváme žebráky. Další setkání už je o poznání lepší. Je vidět, že z nás místní mají trochu strach. Ale jakmile pozdravíme a usmějeme se, všechno je v pořádku.

Málem jsme ani nepostřehli, že procházíme vesnicí. Domky jsou totiž poschovávané v kukuřičném poli. Všechny slušně zdravíme, ale stavení jsou příliš daleko od cesty, než abychom se mohli s někým dát do řeči. Šance, že nás někdo pozve k sobě domů, v což tajně doufáme, se při stylu, jakým Svazijci staví své vesnice, rovná téměř nule.

Blíží se k nám starší člověk v modrém pracovním overalu s oranžovou helmou na hlavě. Dvacet metrů od nás se zastavuje a nejistě přešlapuje na místě. Petr se ho jde zeptat, kam vede cesta, na které jsme. Pán nemluví anglicky. Zkoušíme to tedy svazijsky. Děda roztává a není k zastavení. Povídá, máchá rukama a popisuje nám snad celý region. To už je bohužel hodně za hranicemi našeho swati, tedy svazijštiny. Když děda kolem nás prochází, září jako měsíček. Chtěl projít už dříve, ale při pohledu na dva zarostlé vousáče s velkými botami a batohy si netroufl.

Chvíli posloucháme. Vítr k nám donáší kohoutí kokrhání a štěkání psů. Vydáváme se směrem, kde tušíme další vesnici. Z lesa nás hlasitě anglicky zdraví mladík se svazkem dříví na hlavě. Neváháme a jdeme na kus řeči. Po pěti minutách shazujeme krosny a pomáháme Raymondovi, jeho sestře Yalli a matce. Matka mi pokládá na hlavu složenou mikinu a lup, na ní asi čtyřicetikilový svazek čerstvě oloupaných kmínků. Ten se mi samozřejmě po pár krocích sváží k nohám. Ne, Evropanky nemají hlavy uzpůsobené k nošení věcí.

Pozvání do svazijského „domu“

Přijímáme pozvání k Raymondovi na noc. Většina Svazijců jsou silně věřící katolíci. Proto ještě než odejdeme, musíme všichni pokleknout a matka děkuje Bohu za to, že jim dal práci. Modlí se v mlaskavém jazyce swati.

Procházíme kukuřicí a po pár krocích se před námi rozevírá pohled na hnědočervenou vesnici. Rodina obývá několik hranatých hliněných domků se střechou z vlnitého plechu, mezi kterými se hrdě procházejí slepice. Jsme uvedeni do parádního pokoje. Připomíná mi babiččin obývák. Několik kousků nábytku z tmavého dřeva, prosklené vitríny s nádobím, bílé háčkované dečky, stará křesla.

Sedíme v „kuchyňském domku“ kolem ohně, chroupeme opékanou kukuřici a slzíme a popotahujeme z hustého dýmu, který nemá z místnosti kudy unikat. Raymond nám vypráví o své sestře, že utekla od manžela, protože ji bil. Na otázku, jestli se Yalli ještě někdy vdá, smutně vrtí hlavou. Hádáme, že se asi nakazila virem HIV, ostatně jako každý pátý ve Svazijsku.

Myji se v málem zeleném lavoru, který mi Yalli postavila k posteli. Je zvědavá, jestli jsou bělošky pod šaty stejné jako černošky, a proto neustále chodí kolem a předstírá, že cosi rovná ve skříních. Ve stejně vodě se postupně umývají Petr, Honza i celý zbytek rodiny. Ráno používá Raymond zelený lavor jako nočník.

Bosky, jako místní, tápu se svíčkou v ruce na záchod. Elektrický proud ve vsi není a ani tu snad nikomu nechybí. Nemají tu ani kanalizaci. Když říkám záchod, myslím tím kadibudku, kde jinde než v kukuřici, uplácanou z hlíny, místo dveří kus rezavého vlnitého plechu. Děravými zdmi jsou vidět klacíky, které slouží stavení jako kostra. Uprostřed toho všeho dost nečekaně a trochu groteskně trůní kdysi bílá keramická záchodová mísa a po zemi se válí pár kousků kartónu, který plní roli toaletního papíru.

Povídání o životě

Po dvou hodinách společné práce v lese Raymond uléhá na rohož upletenou ze starých igelitových sáčků a vypráví nám o svém nemanželském synovi a o tom, že se otcovství určuje nikoliv DNA testy, ale podle podoby. Když vzpomíná, jak pracoval pro Búry, bílé Jihoafričany, a jak s ním špatně zacházeli, neskrývá nenávist.

Dostává se i na tradiční oblečení. „Při slavnostech si zavážeme kolem ramen kus červené látky a za pas si strčíme zvířecí kožky,“ poučuje nás Raymond. „A co když žiješ ve městě a žádné kožky nemáš?“ ptáme se. „No tak se přeci nemůžeš oblékat svátečně, to nejde,“ uzemňuje nás svazijskou logikou.

„Kde pracuješ?“ ptáme se vesničana, který se na nás přišel podívat. Tedy, koupit si k matce chléb, aby se neřeklo. „Mám motorovou pilu,“ vysvětluje. Stále nám to není jasné. „Když někdo chce něco pokácet, řekne mi.“ Aha, takhle asi nebude uplně snadné uživit sedmičlennou rodinu ve vsi, kde mají všichni ruční pily. Ale zřejmě to jde.

Brzy ráno odcházíme pěšky na křitovatku na autobus. Matka vybíhá za námi a chce nám dát 15 randů (asi 60 Kč). Plat za pět hodin práce v lese. Naše paličaté odmítání nakonec slaví úspěch.

Na dva dny jsme obrátili život v jedné svazijské vesnici vzhůru nohama. Běloši, místo aby přišli jako krutí kolonizátoři a vykořisťovatelé (jak je bohužel vnímají mnozí Svazijci, kteří nikdy opravdový apartheid nepoznali), jim dobrovolně pomohli s těžkou prací v lese, seděli s nimi u ohně, jedli opékanou kukuřici a poslouchali vyprávění.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.