Sluníčko pomalu zapadá za řeku Tigris a zlatí jedno z nejkrásnějších míst tureckého Kurdistánu. Scházíme z mohutné citadely po staletí shlížející na pouštní hory i životadárnou řeku. Pod skalou se krčí městečko Hasankeyf … tedy zatím.
Dorazili jsme sem odpoledne z neoficiální kurdské metropole, Dyarbakiru. Silnice přes průmyslové centrum Batman se staví o sto šest, a tak bude brzy celá krásně asfaltová. A protože se Kurdistán sympaticky vyvyšuje z turecké roviny, je celou cestu na co se dívat. Mezi skalnatými nažloutlými kopci se vine řeka, jejíž povodí dalo vzniknout nejstarším civilizacím. Hasankeyf si i přes svou výjimečnost žije stále svým životem, a pokud potkáte turistu, bude to nejspíše turecký výletník. Ubytovací služby tu zajišťuje „pan učitel“. Máme k dispozici kuchyňku, terasu porostlou báječným vínem a samozřejmě všudy přítomnou bustu Atatürka.
Město vzdělanosti a obchodu na Hedvábné stezce
Přestože bylo místo osídleno už od nepaměti a najdeme tu pozůstatky byzantské baziliky, největší období slávy zaznamenal Hasankeyf ve 12. století, kdy se stal jedním ze zastávek Hedvábné stezky. Této důležitosti odpovídají i pozůstatky ohromujících pilířů čtyřicetimetrového kamenného mostu Eski Köprüsü, pravděpodobně největšího středověkého mostu na světě.
Oba břehy dnes spojuje moderní most, z něhož je snad nejhezčí pohled na působivou kulisu městečka. Vysoká skalní stěna vyrůstá z břehu řeky a poskytuje pevnosti na ostrohu nedobytnou hradbu. A přece lze tudy vylézt do hradu. Jako kdyby červík si vykousal kolmou cestičku vzhůru. Už k nám běží turečtí turisté v bílém bouráku a prosí, abychom je vyfotili. Varují nás, abychom nechodili mezi domky místních, sami se asi trochu bojí svých kurdských spoluobčanů. Není proč. Vstřícnější a pohostinnější lidi těžko potkáte. Než jsme se naděli, obdarovala nás veselá rodinka náručí hroznového vína.
Přicházíme k hrobce Zeynel Bel, která leží spolu s ruinami medres na protějším břehu. Dýchl tu na nás poprvé Írán, do něhož míříme – středoasijská architektura cibulovitých kopulí a tyrkysového geometrického dekoru, naprosto unikátní v tureckém prostředí. Jeden z nejlepších důkazů pronikání kulturních vlivů po obchodních stezkách.
Seběhli jsme k řece, kde se pasou slepice a kachny, kluci se cákají ve vodě a ženy v barevných šátcích perou. Jejich každodenní pohodu jsme vytrhli nápadem Tigris přebrodit. Všichni po očku čekali, jako to dopadne. Přišel výkřik, následovalo plácnutí do vody a smích. Bylo teplo a nečekaná koupel v prudké řece byla tím nejlepším, co jsme mohli všichni udělat. Především místní kluky zaujala radost, se kterou jsme se my holky máchaly bez šátků, a okamžitě se rádi přidali.
Sto metrů nad námi se už více než tisíc let tyčí citadela. Protože byla povážlivě kolmá červíkova chodbička zavřená, vyběhli jsme nahoru z boku soutěsky, po bezpečných schodech. Zapadající sluníčko pozlatilo ruiny paláců, mešit, hřbitovů a bezpočtu domů. Místní tu ve skupinkách posedávali, a kdyby nebyl ramadán, určitě by rozbalili kouzelné ubrusy plné dobrot. Místo toho se teď ale kochali pohledem na krásnou krajinu tajemných rozeklaných skal i svoje městečko hluboko pod sebou. Sluníčko zapadlo a okolí se rozezvučelo muezzinovým zpěvem.
Kolika ramadánů se ještě město dožije?
GAP, neboli Projekt jihovýchodní Anatólie, přináší do této suché krajiny velkorysý, snad možná i trochu přehnaně rozsáhlý zavlažovací systém. Plánovaných 22 přehrad zatápí množství suchých údolí a umožňuje chov ryb a rozvoj zemědělství. Zdroj elektřiny má na svědomí rychlý růst průmyslu v oblasti, která byla vždy výhradně zemědělská. Modernizace tureckého Kurdistánu však s sebou nese samozřejmě také mnoho problémů.
Jedním z těch nevyřešených je stavba přehrady Ilisu. Pokud bude totiž dostavěna, můžeme se příště koupat přímo z břehů citadely a unikátně zdobený minaret se stane vyhledávaným cílem potápěčů. Stavba obrovské hráze začala v létě 2006 a v prosinci 2008 byla zastavena z důvodu blokace finančních zdrojů. O půl roku později evropští investoři s konečnou platností odmítli stavbu financovat. Turecká vláda však odpověděla, že ji nic ve stavbě nezastaví. Jak se situace vyvine, záleží na tlaku opozice, kterému musí vláda čelit. Nejde totiž jen o zachování Hasakyefu a dalších historických lokalit. Samozřejmě je spor i trochu politický: jak tvrdí turecká vláda, chce pomoci regionu postiženému konfliktem k ekonomickému rozvoji. Místní obyvatelstvo ale chápe tuto snahu spíše jako další pokus o ovládnutí jejich kurdské kultury. Krom toho vyvíjí určitý tlak i blízký Irák a Sýrie, země, které se obávají tureckého hospodaření s pro ně zásadním zdrojem vody. Budoucnost přehrady je tedy stále nejistá.
Cesta do skal
Tam, odkud vedou schody na palácový ostroh, pokračuje stezka skalní soutěskou. Na každém kroku potkáváme vykutaná skalní obydlí, která dnes z většiny obývají divocí psi. Je brzy ráno, psi teprve ospale zívají před svými kamennými boudami, ale pro jistotu beru do ruky kámen. Šplháme soutěskou výše a výše, až se dostáváme do plochých kopců, kterými ještě chvilku putujeme vzhůru. Je tu naprostý klid a mír, jako by se tu nikdy o nic nebojovalo.
Hasankeyf leží cca 2,5 hodiny jízdy autobusem východně od Dyarbakiru a 3 hodiny jižně od Tatvanu. Ubytování je možné v „učitelově domě“ za 10 lir/ člověka, je tu však i hotel a kemp. Městečko má spousty krámků a pouličních restaurací. Více o problému Ilisu Dam: http://www.chinadialogue.net/article/show/single/en/3223-The-Ilisu-Dam-s-uncertain-future-
Fotografie Petra Greifová a Tomáš Řezníček.
Petra Greifová vystudovala historickou a kulturní antropologii na UK a jejím největším koníčkem je cestování – hlavně po hornatých zemích. Téměř dva roky pracuje pro cestovatelský portál Hedvábná Stezka.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
