Dobrodružství fotografie

Jak byste srovnali africkou přírodu s americkou?

Jihoafrická příroda je velmi pestrá především co se týká zvířat a rostlin. Nebyli jsme pouze na safari, ale viděli jsme také hnízdící tereje. Ač by to člověk možná nečekal, žijí zde dokonce i tučňáci. JAR je Mekkou pro pozorování bílých žraloků. Každým rokem sem připlouvají velryby. Na jihoafrickém pobřeží kladou vajíčka mořské želvy. Rostlinná říše je také velmi rozmanitá. Krajině dominuje savana, trnitá buš, pralesy, fymbos, poušť, pobřeží. V pouštní oblasti  Richtersveld se vyskytuje ohromné množství sukulentů.  Úchvatný pohled je na stromové aloe. Jenom akácií roste v Jihoafrické republice na čtyřicet druhů.

Americká příroda je také hodně pestrá, najdete tady pobřeží, pralesy, jezera, vodopády, pouště, i termální oblasti. Můžete vidět ploutvonožce – tuleně, lachtany i rypouše velmi zblízka. V Yellowstone samo sebou bizony, losy a při trošce štěstí  se podaří zahlédnout medvěda či vlka. Americká příroda člověku zaimponuje nejvíce svými tvary – hlubokými kaňony, úzkými soutěskami, skalními útvary, kamennými mosty, hříbky, viklany.  Skutečně unikátní je oblast pruhovaného pískovce u řeky Paria River. A pokladem mezi poklady je bílá písečná poušť v novém Mexiku. V Americe se vyskytují stromové juky. A pobřežní sekvoje dorůstající výšky přes sto metrů.

Je pro cestovatele náročnější nebo jednodušší se pohybovat po africké divočině než po té americké?

Jednodušší je pohybovat se po americké divočině. Národní parky a monumenty jsou ve Spojených státech velmi dobře organizované, každý návštěvník dostane podrobnou mapu s vyznačenými trasami a stezkami. Jsou tu ale i oblasti bez stezek a bez map, které velmi rádi vyhledáváme. V americké přírodě se cítíme i přes chřestýše a tarantule bezpečně. Bez obav opouštíme na celý den či dny auto. Bizoni si v parku Yellowstone vykračovali pár metrů od nás. Medvěda jsme zatím (bohužel) neviděli.

V Jihoafrické republice je to úplně jinak. V safari-parcích se nesmí kvůli bezpečnosti (až na pár vyznačených míst, stezek a kempů) vystupovat vůbec z auta. Chození po divočině na vlastní pěst (tedy bez průvodce) je mezi divokými africkými zvířaty v podstatě nemožné. Naše západní civilizace je příliš zhýčkaná, nezkušená a odvyklá volnému pohybu v podobném divokém zvířecím světě. Nejen šelmy, hadi, nosorožci, ale i hroši a sloni mohou být velmi nebezpeční. Šelmy tak dobře splývají s vegetací, že je lze kolikrát jen těžko v husté buši vypátrat. Připočtěte si k tomu nevalnou pověst Jihoafrické republiky jako takové. Johannesburg patří k těm nejnebezpečnějším městům na světě. Do chudinských černošských čtvrtí by se člověk neměl sám vůbec vydávat. Domy a čtvrtě jsou po celé JAR obehnané vysokými zděnými ploty a ostnatými dráty. I před cestováním napříč Divokým pobřežím obývaným kmenem Khosa se všude v průvodcích varuje. Mapy nejsou vždy ideální. Když to všechno sečtete, tak vám z toho vyjde africká cesta plná nástrah, nebezpečí a nečekaného dobrodružství.

Většinou fotíte krajinu, ale v Africe jste se setkávali také s „domorodci“. Začala vás lákat i fotografie lidí, kulturních projevů a běžného života?

Pásmo „Tajemství pouště“ je čistě o přírodě – čistě krajinné fotky plné pestrých barev a tvarů, pouštních rostlin, sem tam nějaká ještěrka nebo divoký mustang. V diashow „Amerika inkognita“ se poprvé objevují také nepřírodní fotografie –  pár fotografií z Los Angeles a San Franciska, dále opuštěné zlatokopecké město Bodie, barvami a světly hýřící hlučné Las Vegas.

Severoameričtí Indiáni jsou hodně uzavření a nepřístupní. Nechtějí se nechat fotit.

V hodně osídleném JAR se člověk domorodcům nevyhne a bez nich by to bylo jen půl Afriky. Proto jsme na své cestě Jihoafrickou republikou vyhledávali také zajímavá města a osady. Byli jsme rádi z každého setkání s domorodci. I přes všechna varování a statistiky máme s místními obyvateli jen příjemné zkušenosti. Možná jsme měli štěstí na lidi. Myslíme si však, že je to hodně i o přístupu. Naší zbraní mezi „černými divochy“ byl úsměv na tváři.

Zažili jste nějaké opravdu „africké“ dobrodružství?

My o své cestě napříč Jižní Afrikou říkáme, že jsme každý den zažili malé, a někdy i větší dobrodružství. Ať už to byla nespočetná setkání se zvířaty, viděli jsme pro nás doposud neznámé rostliny, setkali se s místními. Narazili jsme na sloního samce samotáře, odvážili se jet napříč Divokým pobřežím, koupali se s tučňáky, projížděli jsme hořící buší, zapadli jsme s autem na hodiny ve vyschlém písečném řečišti, při vaření nás přepadly opice, viděli jsme na živo nebezpečnou zmiji útočnou, ocitli se uprostřed neutuchající africké bouře a spatřili na vlastní oči bílého žraloka. V našem novém pásmu Duhová Afrika jsme použili poprvé krátké videosekvence, které přidaly pásmu na autentičnosti. Diváci nám chodívají často říkat, že si připadali, jakoby na té cestě byli i oni sami.

Našli jste  v Africe něco, co jste nečekali nebo nehledali?

Když jsme měli odlétat do Jihoafrické republiky, tak tam vypukly pár dní předtím ve velkých městech a v chudinských čtvrtích velké krvavé nepokoje. Dostali jsme strach, že budou lidé podráždění a nepřátelští vůči všemu cizímu. Cesta byla ale naplánovaná, letenky zaplaceny, auto taky. Nakonec jsme letěli. Na začátku naší celkem dvouměsíční cesty (jeden měsíc v červnu a jeden měsíc v únoru) jsme netušili, jak ta naše africká cesta bude nádherná, kolik toho uvidíme, jak moc bude bohatá na různé romantické, úsměvné, ale i napínavé zážitky. Velmi neradi jsme odtud odjížděli.

Jak probíhá příprava na takovouto profesionální dvouměsíční cestu za fotografií? Jak máte rozdělené role?

Já (Kateřina) pracuji v současné době na půl úvazku, a tak mám více času jako Miloš. Proto příprava cesty leží hlavně na mně. Pročtu, co se dá, minimálně tři kvalitní průvodce, projedu internet, nejdůležitější věci sepíšu. Zajímavá místa pak zakreslím do přehledné mapy.  Pak si nad to s Milošem sedneme a jednotlivá místa probíráme, co nás zajímá nejvíc, co chceme oba vidět, jak bude naše cesta přibližně probíhat. Takové ty organizační věci, kupovaní letenek, půjčení auta a finance má na starosti Miloš. Věci na cestu chystáme spolu, Miloš chystá ještě fototechniku. Na cestě řídí auto Miloš, já jsem jen náhradník. Mým úkolem je plánování cesty a potom navigace. Ale často improvizujeme. Je to hodně spontánní a nevázané. Máme stejné tempo, stejné zájmy. Dovedeme trávit u jednoho brouka hodinu a povídat si o jeho nesmrtelnosti. Oba dva fotíme. Miloš fotí už od základní školy. Každý má svůj fotoaparát, každý má svůj stativ. Objektivy si různě měníme podle potřeby. Každý si fotí svoje, každý si hledá ten svůj úhel pohledu. Pohybujeme se kousek od sebe, někdy se i rozejdeme a zase se někde spontánně setkáme. Často se i na určitém snímku domlouváme. V Africe jsme začali fotit digitálně. Přibrali jsme i filmování. Ve volných chvílích, když se vaří rýže nebo před spaním, píšu deník. Prožíváme v cizí zemi plnými doušky každou minutu. Vstáváme brzy ráno, často ještě za tmy. Z terénu se vracíme pozdě v noci. Doma dáme všechny materiály dohromady a už neurčujeme, co kdo fotil. Pak fotografie, filmy, texty zpracováváme – každý podle svých sil, času a schopností – do cestopisného pásma, knihy, kalendáře, fotografií a článků. To všechno je naše společné dílo nás dvou, které by bez toho druhého vůbec nevzniklo.

Kam máte namířeno nyní? Na jakou novinku se můžeme těšit?

Máme již naplánovanou další cestu. Zatím ale nechceme říkat, kam máme namířeno, než si budeme jistí, že máme již dostatečné množství kvalitního materiálu, ze kterého bude další, již čtvrté celovečerní diashow.

Vaše promítání je velmi propracované. Jak dlouho trvá příprava takového dílka?

Příprava takového pásma nám trvá minimálně čtyři až pět měsíců velmi intenzivní práce. Nejprve se musí promyslet hrubá osnova. Jaká témata do pásma dáme, o čem se bude jen mluvit a co přijde i do hudebního pásma. Dáváme si velmi záležet na výběru hudby, která musí k té dané oblasti „sedět“, musí vyjádřit charakter krajiny, pocit z města nebo podkreslit nějaký příběh. Kolik písniček musíme jen naposlouchat, než je rozhodnuto. Vybrat fotografie z obrovského množství nafoceného materiálu také není jednoduché. Co to stojí přemýšlení, vybírání, vyřazovaní, skládání fotografií přesně do taktu, jak rychle se mají fotografie prolínat. Teď jsme si vymysleli přidat i video. Důležitý je text, co chceme k čemu říct, jaké informace chceme předat, co chceme vyjádřit, co k tomu přijdou za fotky. Co říct na závěr. Průběžně procházení pásma, hledání a oprava chyb. Učení textu. Mezitím se domlouvají termíny – to už naštěstí dělají pro nás jiní, organizovat už sami nestačíme. Mezitím se musí také rozjet medializace. Domlouvá se spolupráce s médii. Musíme sepsat anotaci, dát dohromady plakát (připravit data pro tiskárnu), umístit termíny a informace na web, přidat ilustrační fotografie. Podle času se pracuje na knihách a kalendáři. Časopisy chtějí články. Rozesílají se pozvánky. Finišuje se. … A pak je tu už naše turné :-))).

Děkujeme za rozhovor a už se těšíme na turné, které startuje 1. března 2010. Více o programu promítání na www.motani.eu

Knížku Amerika Inkognita si můžete prohlédnout v tomto článku, jejich starší článek o nejkrásnější americké poušti potom v článku Bílá královna.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.