Na své Cestě jsem si dal za minimální cíl navštívit všechny pevninské země Jižní Ameriky. Většina těchto zemí je pro nás bez víza, pouze do dvou z nich potřebují Češi víza – do Guyany a Surinamu. Jako první z těchto dvou vízových zemí byla na řadě Guyana.
Do Guyany jsem vyrazil z Venezuely, konkrétně z města Ciudad Bolívar. Venezuela a Guyana nemají mezi sebou právě přátelské vztahy. Vedou spolu spor o území již od 19. století, kdy Guyana byla ještě britskou kolonií. Venezuela neuznává nynější mezistátní hranici se svým sousedem a nárokuje si pro sebe tzv. „Guyanu Essequibo“, což je území, ohraničené na východě řekou Essequibo a na západě dnešní hranicí. Podrobnosti tohoto sporu mi nejsou příliš známy, ovšem vzhledem k tomu, že toto Venezuelou nárokované území pokrývá většinu území státu Guyana, nepůsobí na mě venezuelský nárok právě logickým dojmem. Další územní spor o poněkud menší území vede Guyana i se svým druhým sousedem, Surinamem.
Jelikož ovšem Venezuela dnešní hranice mezi oběma státy neuznává, není mezi Venezuelou a Guyanou žádný hraniční přechod. Proto má návštěvník pouze tři možnosti, jak se do Guyany dostat: 1) letecky, 2) přes Brazílii a 3) přes Surinam. Zvolil jsem druhou možnost, cestu přes Brazílii. Za tímto účelem jsem během jednoho dne absolvoval přes 1,000 km dlouhý přesun. Nejdřív jsem se přesunul z města Ciudad Bolívar do pohraničního venezuelského města Santa Elena. Zde jsem zjistil, že pravděpodobně není možné dostat se odsud do Brazílie autobusem. I když jsem sem před několika dny přijel z brazilské Boa Visty právě autobusem, obráceným směrem prý nesmí řidiči v Santa Eleně cestující nabírat. Takže na hranici jsem si musel vzít taxi. Jeho cenu jsem lehce srazil na 40 bolívarů (cca 120 Kč za 15 km jízdy). Jak mi ovšem vysvětlil jeden člověk, zase to má výhodu, že nemusím platit jakousi venezuelskou výstupní daň, kdežto když bych busem, musím platit na hranici určitý obnos. Výši této výstupní daně se mi nepodařilo přesně zjistit, každopádně jsem však výrazně ušetřil.
Odbavení na brazilsko-venezuelské hranici proběhlo bezproblémově. Na brazilské straně mě venezuelský taxikář předal svému brazilskému kolegovi. 227 km taxikem z hranice do Boa Visty stojí 20 realů (200 Kč), což je zhruba stejně jako autobus! Takže jsem neváhal a jel taxikem. Spolu se mnou ještě jeli dvě spolucestující, jinak to ale byl klasický taxík, žádná maršrutka! Navíc mi řidič slíbil, že mě vezme do centra, přímo na guayanský konzulát. Což také splnil. Jenže ouha! Na uvedené adrese, kde má být konzulát (informace zjištěna z oficiální guyanské internetové stránky, ještě jsem si to před několika dny ověřoval), žádný konzulát není! V Boa Vistě pravděpodobně konzulát zrušili a vízum si mám zajistit na hranicích. Takže lehce měním plány a nechávám se taxikářem vysadit na autobusovém nádraží. Bus na brazilsko-guyanskou hranici jede už za dvě hodiny.
Trochu mě překvapilo, že autobus vyjel o půlhodinu dříve, pak jsem si však uvědomil, že jsem si při vstupu z Venezuely do Brazílie zapomněl přeřídit hodinky o půl hodiny dopředu. Cesta do pohraničního městečka Bonfim trvá dvě hodiny (125 kilometrů). Okolo je většinou plochá krajina, pokrytá savanou. V Bonfimu jedeme až k brazilskému kontrolnímu stanovišti, kde dostávám výstupní razítko. Odchytává mě tu nějaká slečna, která organizuje z guyanské strany odvoz autobusem do Georgetownu. Jedu tedy s ní, několika dalšími pasažéry a našimi zavazadly do Guyany. Hranici tvoří řeka Tacutu (Takatu). Až do loňského roku ji bylo možno překonat pouze trajektem, od letoška však funguje funglnový most, po kterém prostě přejedete.
Na guayanské straně všichni prošli celní a pasovou kontrolou hladce, kromě mě! Úředníci na mě vybafli, že potřebuju vízum. Bránil jsem se po pravdě, že jsem chtěl jít na konzulát, ale na uvedené adrese nebyl. Pokyvovali hlavou a nakonec mi sdělili, že vízum mi vydají, ale až zítra! Zatím mě tedy do guyanského městečka Lethemu pustili jaksi podmíněně, bez razítka. Zatímco všichni ostatní turisté tedy večer skutečně odjeli do Georgetownu, já jsem přespal před jakýmsi občerstvením na zemi na karimatce. Paní z kiosku mi dokonce půjčila klíč od sprchy, kterou mají kousek za domem. A to všechno zadarmo! Mělo to ovšem jednu dosti podstatnou nevýhodu – v noci mě málem sežrali komáři. Moc jsem se nevyspal. Kromě místních psů se v noci kolem mého dočasného příbytku promenádovalo prase a párek koní.
Druhého dne jsem nechal u paní v kiosku bágly a odešel zpět na hranici. Úředníci mi skutečně udělili guyanské vstupní vízum, a to dokonce zadarmo! Poté se mi u místního veksláka podařilo vyměnit peníze. Za jeden americký dolar jsem dostal 200 guyanských dolarů, jedna koruna je tedy přibližně 10 guyanských dolarů (G$ – později jsem v Georgetowvnu zjistil, že tu mají v klasické směnárně úplně stejný kurs). Poté jsem se konečně najedl a napil. Po Lethemu jsem moc necoural, bylo úmorné vedro. Svým významem je Lethem asi město, ale moc obyvatel mít nebude. Je ovšem neuvěřitelně roztahané, jednotlivé domy netvoří souvislou zástavbu.
Pár faktů o Guyaně
Tak především: správný pravopis je Guyana! Anglicky se to čte „gajana“, španělsky „guajana“. Raději to zdůrazňuji, protože jsem název této země viděl špatně napsán i v atlase. Často se toto slovo používá v množném čísle – „Guyany“ jsou totiž tři – Guyana (bývalá Britská Guyana), Surinam (bývalá Nizozemská Guyana) a Francouzská Guyana. Posledně jmenovaná Guyana nejen že Francii stále patří, ale dokonce je jako zámořský region (a zároveň departement) považována za přímou součást Francie a tím pádem i Evropské unie. Guyany sice geograficky leží v Jižní Americe, ostatní jihoamerické země však tento fakt moc neberou na vědomí. My sportovní fanoušci například víme, že Guyana, Surinam a Trinidad a Tobago, který patří geograficky rovněž k Jižní Americe, nehrají v jihoamerické kvalifikační skupině, nýbrž byly zařazeny spolu se všemi severoamerickými zeměmi do zóny CONCACAF). Guyana a Surinam jsou navíc členy organizace CARICOM (též se někdy píše s malými písmeny – Caricom – Caribbean Community and Common Market), jejími členy jsou jinak vesměs státy karibské oblasti. Všechny tři země jako by zkrátka spíše tíhly ke státům Karibiku, od nichž se ovšem podstatně liší jednou maličkostí – Guyany neleží na pobřeží Karibského moře, nýbrž omývá je přímo Atlantik. Všechny tři Guyany jsou mimořádně řídce osídlené a patří k zemím s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Slovo Guyana rovněž označuje oblast na severovýchodě Venezuely, kde mimo jiné leží významné město s názvem Ciudad Guyana (Město Guyana). Pro pořádek ještě připomínám, že slovo „Guyana“ se občas plete se slovem Guinea. Státy, které nesou ve svém názvu slovo Guinea, jsou dokonce čtyři: Guinea, Guinea-Bissau, Rovníková Guinea (všechny tři v Africe) a Papua-Nová Guinea (Oceánie).
My se dále budeme zabývat pouze Guyanou (čili bývalou Britskou Guyanou). Celá tato země se rozkládá na severní polokouli. Na jihoamerické poměry je to země malá, nicméně svou rozlohou 215,000 km2 je skoro třikrát větší než Česká republika. Na tomto území však žije jen asi 800,000 obyvatel. Žijí zde tedy pouze čtyři obyvatelé na čtvereční kilometr. Zhruba třetina obyvatelstva navíc žije v hlavním městě Georgetownu, většina ostatních obyvatel se pak sídlí nedaleko pobřeží, zatímco vzdálenější vnitrozemí je téměř liduprázdné. Oficiální název země je dosti netradiční – Guyanská kooperativní republika (Cooperative Republic of Guyana). Co chtěl básník tímto názvem říci, těžko říct.
Většina guyanského území je nížina či pahorkatina. Nejvyšší pohoří, Pakaraima Mountains (součást Guyanské vysočiny), se zdvíhá na západě, kde rovněž leží nejvyšší hora země, Mount Roraima (2,723 m.n.m.). Tento bod zároveň tvoří hranici s Brazílií a Venezuelou. Nejvýznamnější řekou země je Essequibo, které přibírá řadu poměrně velkých přítoků. Dalšími významnými toky jsou například řeky Berbice a Demerara, na níž leží hlavní město Georgetown. Jedním z nejkrásnějších přírodních skvostů země je mohutný, 250 metrů vysoký vodopád Kaieteur Fall, spadající z hor Pakaraima Mountains.
Guayana byla na konci 16. století kolonizována Holanďany. Po nich tu zbyly nejen některé místní názvy (například město New Amsterdam), ale i upravené pobřeží, které bylo částečně vyrváno moři a byly zde budovány poldry, podobně jako v Holandsku. V roce 1796 ovládli Guyanu definitivně Britové. Obyvatelstvo Guyany tvořili převážně černoši, většinou otroci. Když bylo otroctví v roce 1834 v Britské Guyaně zakázáno, bohatí majitelé plantáží (pěstovala se zde a pěstuje dodnes především cukrová třtina) buď zkrachovali, nebo si našli náhradu. Místo černochů, kteří nechtěli na plantážích nadále pracovat a raději se stěhovali do vnitrozemí, byli dovezeni pracovníci z Britské Indie. To se dodnes výrazně projevuje na demografickém složení země.
Z novější historie je známý především masakr, který se udál 18. listopadu 1978 v malém městečku Jonestown. Tehdy zde spáchalo hromadnou sebevraždu 913 lidí (včetně 270 dětí), kteří byly příslušníky náboženské sekty „The People’s Temple“. Jim Jones, charismatický vůdce sekty, nařídil spáchat sebevraždu všem svým přívržencům. Sektáři vypili jed, navzájem se postříleli či si podřezali hrdla. Okolnosti Jonestownského masakru nebyly nikdy zcela objasněny a jsou dodnes předmětem různých dohadů a konspiračních teorií.
Úřední řečí v Guyaně je angličtina. S údivem jsem zjistil, že Guyana je první anglicky hovořící zemí, kterou jsem navštívil! Angličtina je ovšem úřední řečí i v Keni, Indii, Tanzanii a dalších státech, kde jsem měl tu čest pobývat, nemluví jí však místní obyvatelstvo jako rodným jazykem. V Guyaně obyvatelé anglicky mluví. Pravda, místo čisté úřední angličtině převažuje kreolština, čili směs angličtiny s různými místními, většinou černošskými výrazy. A i když místní mluví gramaticky správnou angličtinou, je obtížné jim rozumět, jelikož jejich přízvuk se od americké či britské angličtiny liší diametrálně. Můžeme se zde však setkat i s jazyky indickými (hindština, urdština) či jazyky místních Indiánů. Nábožensky převažují křesťané, kteří jsou rozděleni do řady církví. Převažují protestanti. Žije zde však také 28% hinduistů a 7 % muslimů. Etnicky převažují Indové (44%) a černoši afrického původu (30%), následují míšenci a Indiáni. Běloši v Guyaně téměř nežijí.
Guyana je i na jihoamerické poměry dosti chudou zemí. Turisté sem moc nejezdí. Země žije především z exportu zemědělských plodin a nerostných surovin. Vyváží se hlavně cukr, vzácná tropická dřeva, bauxit, zlato a diamanty – kdybyste to náhodou nevěděli, je to napsáno i na guyanských bankovkách. Zemi rovněž sužují různé choroby. K tradiční malárii, žluté zimnici, hepatitidě či horečce dengue se v poslední době přidala epidemie AIDS. HIV pozitivních je 2.5 % populace (údaj z roku 2003), což je jedno z nejvyšších čísel na světě mimo Afriku.
Zatímco ve Venezuele je sportem číslo 1 baseball (a až potom fotbal), v Guyaně je nejpopulárnější kriket. V Guyaně se, podobně jako v jiných bývalých britských koloniích, jezdí vlevo. Takže bacha na přechodu!
Stránky autora: www.kompas.estranky.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
