Panama je známá především jako nejstrategičtější místo světa díky Panamskému průplavu. V žádné ze středoamerických zemí však nenajdete takovou koncentraci divokosti na tak malé ploše.
„Myslím, že jsme se ztratili“ volám znova na Libora, který si odhodlaně klestil cestu džunglí daleko přede mnou, jakoby chtěl do večera zdolat celý prales Darien. Nechal mě dojít k sobě a asertivně pravil, že to nafukuju. Jenže…měli jsme mít slunce na levoboku a pár hodin už ho máme v zádech. Tu odbočku jsme museli dávno minout. Z krátkého výletu k vodopádu je pochoďák. Z plné polní s sebou ale máme jenom nůž, vypitou láhev a pas.
Na sobě kraťasy a triko. Jsou čtyři odpoledne a paprsky slunce už přes husté koruny stromů téměř nepronikají. Vzali jsme to nejbližší „zvířecí“ stezkou vlevo z kopce v naději, že dorazíme k vodě. Po dvou hodinách proplétání mezi různými pěšinkami nás jedna opravdu k vodě zavedla. Končila v bahně a mračnu komárů na břehu rozlehlé sladkovodní plochy. Na protějším břehu bylo vidět nějakou budovu. „Jak dlouho vydržíš plavat s pasem v zubech ?“ zeptal se Libor opatrně. „Dokud ho nespolknu,“ odpovím laxně. Zkoumám, jestli to bahno dokáže dostatečně zabránit komárům, aby ze mne vysáli život. Když se z pralesa ozve hlas, který mi zježí vlasy, zapomenu na komáry. Do třetice chybí už jen aligátoři v laguně a past je dokonalá. Pomalu se smiřuji s myšlenkou, že strávím noc zapletena v liáně a doufám, že ji rozeznám od hada. Přemýšlím o sněhových bouřích v horách, o divokých peřejích i spalujícím pouštním slunci, o všem, co jsem se naučila. Tady teď nedokážu ani rozdělat oheň. A je mi najednou trapně. Vím, že jestli se ještě setkám se svým báglem, stane se z nás nerozlučná dvojice.
Aligátoři v té laguně nakonec opravdu byli. To potěšení jsme jim ale nedopřáli. Ke šťastnému shledání s batohem nakonec došlo, a všechna další divoká místa Panamy viděl se mnou. Ono totiž v Panamě nikdy nevíte. Ono totiž v Panamě je turistický ruch teprve v plenkách. A i proto, zatím, je to v Panamě tak parádní.
Koncentrovaná divokost
Panama je známá především jako nejstrategičtější místo světa díky Panamskému průplavu. O tom, že patří k nejdivočejším zemím střední Ameriky, se nikde moc nepíše. V žádné ze středoamerických zemí nenajdete takovou koncentraci divokosti na tak malé ploše. Tři čtvrtiny panamského území pokrývá panenský prales ochraňující více druhů živočichů než celý zbytek střední Ameriky. Ten, který patří k nejzajímavějším, najdete v nejzápadnější panamské provincii Chiriquí, v pohoří Cordillera de Veragua.
Na ploše 14 300 hektarů bylo v roce 1976 vymezeno území, kde naleznete panenskou krásu horského mlžného pralesa, termální prameny, divoké řeky, skalnaté vrcholy a díky chladnějšímu klimatu i mozaiky úrodných políček ovoce, zeleniny, květin a kávových plantáží. Národní park Vocán Barů je domovem ocelota, pumy, tapíra i jaguára, ze zástupců ptačí říše pak i krásného a uctívaného ptáka Quetzala, jehož zelené až metr dlouhé ocasní peří bývalo ozdobou čelenek indiánských vládců. Dominantou parku je nejvyšší a v zemi zároveň jediná sopka Volcán Barů s výškou 3475 metrů nad mořem, z jejíhož vrcholu je za jasného počasí vidět jak na pacifické, tak na karibské pobřeží.
Park nabízí mnoho možností pro aktivní pohyb. Od lehkých vycházek na úpatí vulkánu (vstup v Hato del Volcán ) až po několikadenní horský trek napříč parkem (mezi Cerro Punta a Boquete). Na své si přijdou i raftaři. Pro vstup a aktivity v parku nepotřebujete žádné povolení, o které byste museli žádat měsíce předem. I přes svoji poměrně snadnou dostupnost není park ani v sezoně atakován davy turistů, což znásobuje intenzitu prožitku každého milovníka pohybu v přírodě.
Trek Sendero los Quetzales
Trasa tohoto treku horským mlžným lesem spojuje přes severní stranu vulkánu Barů dvě nejvýznamnější městečka parku – Cerro Punta na západě (2130 m) s Boquete na východě (1060 m). Mezi těmito městy se lze přesunout též autobusem. Do obou jezdí pravidelná autobusová linka z hlavního města provincie – Davidu – několikrát denně. Jízdenka stojí 5-10 dolarů. Protože se v Panamě cestovní ruch stále ještě rozvíjí, je zde běžná absence informačních turistických materiálů včetně podrobných map, a pro výpravy do nitra pralesa se tedy doporučuje najmout si průvodce. Pokud chcete ušetřit, musíte se spolehnout na vlastní orientační smysl a intuici.
My jsme to zkusili bez průvodce, jako výchozí bod zvolili Cerro Punta, kde nás autobus vysadil kolem poledne. Jediná informace, kterou jsme měli k dispozici byla, že jedna část treku je dlouhá kolem šesti kilometrů. Která část to je a kolik jich je celkem, jsme netušili. Doufali jsme, že máme-li skončit v tisíci metrech, nebude na trase horentní převýšení. Nijak jsme se nehnali a kochali se pohledem na roztomilá políčka zdejších usedlíků, mezi nimiž je mnoho přistěhovalců z bývalé Jugoslávie a Švýcarska. Mnohé dřevěné domy farem opravdu imitují alpskou architekturu. Zhruba po hodině nás silnice zavedla k první informační tabuli u Respingo s velmi jednoduchým nákresem trasy našeho treku. Zde už tedy alpský vliv znát nebyl. Kolik sedel přelézt, jak vysoko vylézt, který strom podlézt, to tu rozhodně nebylo. Jen s velkou dávkou fantazie jsme si představili reliéf terénu a zjistili, že našich šest kilometrů je vzdálenost od konce trailu do Boquete. Vzhledem k tomu, že oněch šest kilometrů nebylo v mapce zakresleno, nedokázali jsme ani odhadnout jak dlouhý celkově trek bude. Celkem nám to bylo jedno, protože jsme byli na začátku šestiměsíční cesty směr Mexiko, tedy pár dnů sem pár dnů tam…
Mlžné hory
V další fázi pochodu po silnici jsme potkali místního průvodce Fernanda. Sondovali jsme další informace. Přesvědčoval nás, že do pralesa bez něj rozhodně nemůžeme, protože je cesta špatně značená a má mnoho odboček a že do cíle se dostaneme pouze tehdy, využijeme-li jeho služeb. To říkají všichni, je třeba nepropadnout panice. Když zjistil, že nejsme movití turisté, přestal nás přesvědčovat. Žádné zásadní informace nám pochopitelně nesdělil. Do sedla Las Nubes Dormant ponořeného do mraku jsme se dostali ve tři hodiny odpoledne. Tady začínal vlastní trail. Zaplatili jsme každý pět dolarů za vstup do parku. Správce stanice se rozhodl jít kousek s námi. Asi po dvaceti minutách jsme došli k informační tabuli. Boquete devět kilometrů – hlásala. U tabule se cesta rozdělovala na starou a novou. Po staré je to prý dál a zbytečný sestup k řece Rio Calorca. Nová cesta vede relativně po vrstevnici nad řekou.
Zvolili jsme novou. Pohroužili jsme se do přítmí pralesa. Pěšina byla po dešti rozbahněná a kluzká. Sem tam byla zpevněna obrovskými dřevěnými koláči, nařezanými z padlých stromů. Uhlídat rovnováhu nebylo při současném pozorování okolí cesty lehké. Když jsme se chtěli dopátrat koruny gigantického, asi třicetimetrového stromu, zcela spolehlivě nás zradila váha batohu. Správce šel v holinkách, u pasu měl upevněnu mačetu. Prý proti divokým šelmám. Cesta vedla opravdu relativně po vrstevnici. Asi jako když gumového hada nasoukáte do roury a z obou stran zatlačíte. Takto jsme zdolávali terén asi dvě hodiny než jsme narazili na tábořiště. Také zde nás vítala tabule a také zde hlásala Boquete devět kilometrů. Iluze o délce treku se rozplynula stejně jako mrak, který dosud zahaloval les. Tma v těchto zeměpisných šířkách přichází rychle a brzy. Rozhodli jsme se proto utábořit a prozkoumávat prales dál až na druhý den. Nechtěli jsme se připravit o to množství krásy, které lze uvěznit v paměti i krabici foťáku. Zaplatili jsme průvodci pět dolarů a nechali si nakreslit postupovou trasu pro samostatný přesun. Představa noci strávené pod širákem uprostřed pralesa se tvářila romanticky a dobrodružně.
Tábor
Tábořiště bylo zbudováno na malé mýtině pod převysokými stromy, ze kterých visely provazy lián o průměru až pět centimetrů, husté závoje lišejníků a různé jiné ovíjivé a plazivé rostliny. Epifytní bromelie a orchideje se pevně držely větví stromů. Podrost byl tvořen z větší míry stromovými kapradinami. V koruně jednoho stromu se dalo napočítat až třicet jiných druhů rostlin. Horský mlžný les je od nížinného tropického pralesa poněkud odlišný. Rozkládá se obvykle mezi 1800 až 3000 metry nadmořské výšky, je zde nižší vlhkost i teplota a co mne překvapilo nejvíce – v noci je zde ticho. Předchozí mé zkušenosti z pralesa byly zcela opačného rázu, kdy se z nitra nočního pralesa ozývala takové změť zvuků, že člověku mnohdy přeběhl mráz po zádech.
Dřevěný přístřešek se stoly a lavicemi byl posazen na kraji mýtiny, vše čerstvě natřeno térem a tudíž nepoužitelné. Cestou sem jsme doufali, že uvidíme onoho bájného ptáka quetzala. I když jsme se chovali naprosto tiše, měli jsme smůlu. Až teď před soumrakem, kdy už nelze rozeznat jeho barevnost, přelétl přímo nad našimi hlavami tak rychle, že ho stačil zaregistrovat jen jeden z nás. Zato pohledem na obrovité kolo měsíce jsme se mohli kochat několik hodin. Byl právě úplněk. Atmosféra, kterou vytvořil spolu s kulisami okolního terénu, byla jedinečná. Tajemná, krásná, klidná. Z lesa se ozývaly jen hodně vzdáleně hlasy jeho obyvatel a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom snad mohli mít nějakou noční návštěvu. Přesto jsem neustále kontrolovala hranici, kde se záře ohně ztrácela ve tmě. Celou noc jsem pak v polospánku očekávala návštěvu přinejmenším jaguára, ale přišla nás zkontrolovat menší kočka, pravděpodobně ocelot. I tak mi jeho silueta v záři měsíce rozbušila na pár minut srdce. Dvěma dlouhými skoky zmizel v houštině až ve chvíli, kdy se vedle ze spacáku ozvalo zachrápání.
Všechny cesty pralesa
Ráno, ještě před odchodem, jsme zašli úzkou pěšinkou na malý skalní ostroh s dřevěnou vyhlídkovou plošinou zbudovanou vysoko nad údolím. Prales se právě probouzel. Hluboko pod námi pozorujeme bílý opar pomalu stoupající nad koruny stromů a na obzoru hustý mrak olizuje poslední patro pralesa. Z džungle se začínají ozývat hlasy ptáků, kterých zde žije až 400 druhů. Sem tam je možno zaregistrovat pohyb ve větvích, kde se zdržuje naprostá většina obyvatel pralesa. Sbalíme se a pokračujeme dále rozbahněnou pěšinou asi jednu hodinu až do malého sedla s další informační cedulí. Ani nás nepřekvapí, že to máme do Boquete „už jenom“ devět kilometrů. I zde je pro „svačináře“ několik térových stolů s lavicemi. V tomto místě se také napojuje starý již nepoužívaný trail přicházející z údolí vpravo.
My se dáváme vlevo. Cesta prudce klesá. Je krkolomně vedena mezi kořeny stromů vysoko vystupujících nad okolní terén. Díky slabé vrstvě humusu zasahují kořeny jen zřídka hlouběji než pětačtyřicet centimetrů pod povrch. Protože se však výška mnohých pralesních velikánů pohybuje mezi třiceti až padesáti metry, je třeba pro udržení stability vytvářet opěrné kořeny ve tvaru desek, které dosahuji od úpatí často do výše pěti metrů. Místy bylo třeba překonat přírodní až metrové schody v kluzkém blátě. Můžeme velmi zblízka, někdy i bez vlastní vůle, pozorovat velmi sporý pralesní podrost. Různé druhy a barvy sametového podhoubí hub, drobnokvěté rostlinky a také hmyz, který ze zástupců fauny naprosto převažuje. Při dostatku času byste napočítali desítky tisíc druhů. Zde v přízemí je vzduch konstantně vlhký a chladný. Čím níže sestupujeme, tím hustší je vegetace mimo cestu.
Na dalším rozcestí váháme kudy pokračovat. Chybí tu „všeříkající“ tabule, na kterou jsme už zvyklí. Terén je bažinatý a stezky dost zarostlé. Volíme tu nejprostupnější a čvachtáme mírně z kopce. Na ceduli narážíme o pár kilometrů níž. Oznamuje, že jdeme správným směrem. O vzdálenosti už ani slovo, tudíž se domníváme, že to asi nebude dál než oněch obligátních devět kilometrů. Po dalších dvou hodinách přicházíme k řece. Její proud je divoký a voda křišťálově čistá. Je tu příhodný plácek na chvíli odpočinku. Docela dobře by se tu dalo tábořit, ale je moc brzy. Cesta se rozšiřuje a umožňuje slunečním paprskům proniknout k půdě, takže je celkem suchá. Přejdeme provizorní most a pokračujeme dál po pravém břehu řeky. Později její tok ztrácíme v lese. Pokračujeme až ke ztrouchnivělému mostu přes potok, který přitéká zprava. Most vypadá, že se nám zhroutí pod nohama, ale lepší možnost přechodu tu není. Kousek proti proudu potoka hučí malý vodopád. Podél cesty se stále častěji objevují rostliny s nádhernými květy různých barev a tvarů. Každý květ musí být zdokumentován. Jsou jich desítky.
Borové lesy a žulové skály
Asi po hodině se cesta ostře stáčí vpravo do prudkého stoupání. Vycházíme na nevelkou náhorní plošinu s divokými pomeranči. Jejich chuť je ale trochu mdlá. Ve tři hodiny odpoledne dorážíme k chatě správce Alto Chiquero na východní straně parku. Chata stojí na travnaté výspě a je odtud široký rozhled. Okenice jsou zavřené, nikde živáčka. Tady by měl být konec trailu. Kousek od chaty nacházíme vodu. Bylo by tu pěkné táboření, ale protože je to odtud šest kilometrů, které hlásala první tabule v Respingu, chceme dorazit do večera do Boquete a ráno vyrazit na nejvyšší vrchol Panamy. Pokračujeme mezi políčky stále mírně dolů až k asfaltové silnici. Tady už romantiku a divoké scenerie pohltila každodenní potřeba obživy. Prales musel ustoupit rychle se rozvíjejícímu zemědělství. Políčka jsou vytažena co nejvýš to jde do prudkých svahů. Po dlouhém pochodu měkkým terénem pralesa si chodidla nechtějí přivyknout na nepružnost asfaltu. Váha batohu znásobuje tvrdé otřesy kloubů. Vlhkost deštného lesa se vypařila již po pár metrech mezi rozpálenými poli a krajina pomalu mění tvář. Cestu před námi obklopují nízké borovicové háje. Vzduch začíná vonět jinak. Scházíme k řece Caldera, jejíž divoký tok se prodírá mezi obrovskými žulovými balvany. Břehy lemuje metr vysoká sytě zelená tráva šustící v závanech větru. Kmeny borovic vyrůstají ze záplavy červených a fialových květů podrostu různých odstínů. Doma tomu říkáme netykavka. Jsou jí celé koberce. Po nějaké době zastavujeme u vodopádu San Ramon vlevo od cesty. Ledová voda skvěle osvěží. Ač už je pozdní odpoledne, slunce stále pálí. Charakter krajiny se opět mění. Přibyla suchá skalnatá úbočí a sem tam stavení. Kolem páté hodiny odpoledne konečně vstupujeme mezi kávové plantáže, v nichž je utopeno městečko Boquete.
Nejvyšší hora Panamy – Volcán Barů (3475 m)
Výstup na tuto jedinou, dlouho neaktivní panamskou sopku se sedmi krátery může být důvodem k prověření vaší vytrvalosti. Jste-li v dostatečné kondici, pak vám bude stačit jeden den na cestu tam i zpět, přičemž je třeba vyrazit hodně brzy ráno, abyste dosáhli vrcholu kolem poledne a stihli se pokochat nádherným výhledem na Karibik na východě a Pacifik na západě. Po poledni se obvykle vrchol velmi rychle zahalí do mraků, které se tvoří každý den zcela pravidelně a nelze doufat, že by váš den byl výjimkou. Prales zadržuje vodu jako houba a dopoledne stoupá vlhkost z pralesa vzhůru. Ve výšce nad 3000 metrů ji pak chladný vzduch srazí do formy mlhy, která vám znemožní výhled. Kdo chodí po horách ví, jak rychle se v nich počasí mění. Zde, a pravděpodobně i na jiných tropických kopcích, však tato změna probíhá s naprostou pravidelností každý den, takže prostě nesmíte zaspat. Sestup pak zabere tvrdých pět až šest hodin v ujíždějícím podkladu.
Další variantou je rozdělit výstup na dva dny, přičemž první den vystoupáte téměř do 3000 metrů, kde je jediný vhodný plac na táboření, který nemůžete minout. I když je kolem dost dřeva, s ohněm počítat nemůžete, neboť je velké riziko požáru. Ráno pak lehce dosáhnete vrcholu ještě před polednem. V obou případech se doporučuje přiblížit se ke vstupu do parku autobusem nebo taxíkem, protože výchozí Boquete dělí od vrcholu šestnáct kilometrů. Převýšení při výstupu je téměř 2500 metrů, takže trochu prda.
Nahoru
My jsme naplánovali výstup na jeden den a samozřejmě jsme zaspali. Využili jsme taxíku za pět dolarů, který nás odvezl ke vstupu do parku. Stojí tu domek správce, ale vstupné nikdo nevybíral. Od zdola až nahoru vede široká, velmi prašná cesta plná velkých balvanů. Zpočátku vede mezi poli, později až téměř pod vrchol stále pod loubím mlžného lesa. Okraje cesty jsou lemovány hustými křovinami a je téměř nemožné „odskočit si za buk.“ Na celé trase je pouze jediné místo v délce zhruba pětiset metrů, kdy jdete po vrstevnici a dolů. Jinak stále prudce stoupáte. Už po pár hodinách se projevila naše rozdílná fyzická kondice a pochod byl únavný a tak trochu fádní i vzhledem k absenci krajinářské rozmanitosti, která by odvedla mysl od monotónnosti okolí i pohybu. Jediným zpestřením byla „mračna“ malinkých kolibříků atakujích velké květy.
Na vrchol jsme dorazili za pět minut dvanáct a nebe bylo blankytné. Bílé kupy mraků se válely ještě pod námi a v dálce se modrala hladina moře. Vítr nefoukal, bylo teplo a ticho. Kochali jsme se asi hodinu než se vrchol začal utápět v mracích. Těsně před sestupem si ale Libor při neopatrném výšvihu na vrcholový kříž velmi bolestivě natrhl sedýnku a proto nám sestup trval téměř sedm hodin. Do Boquete, které se stalo na pár dní naším základním táborem, jsme dorazili autobusem večer už za deště .
Rafting
Hornatá provincie Chiriqui není ovšem rájem pouze pro pěší turisty. Rafting na řece Chiriqui patří mezi nejlepší řeky pro raftování ve střední Americe. Rafting se zde, ostatně jako všude ve střední Americe, provozuje pouze komerčně, ale když si přiveze vlastní vybavení – nikdo vás nevyžene. Plavbu si lze dohodnout jak v Boquete, v Cero Punta tak i v Panama City v některé z turistických kanceláří. Můžete absolvovat výlet jedno či vícedenní, podle vašich možností časových či finančních. Ceny se pohybují od 50 do 100 dolarů a zahrnují samozřejmě zapůjčení potřebného vodáckého vybavení včetně vaků či soudků na suché oblečení pro převlečení po absolvování plavby, jídlo a pití na dobu plavby a dopravu tam i zpět, a vstup do parku. Rafting je možno provozovat od prosince do dubna a řek je samozřejmě na výběr více. Chcete-li mít jistotu, je vhodné zvolit období mezi prosincem a únorem. V březnu, v době naší návštěvy, se již vyskytly nesplavné úseky například na řece Chiriqui Viejo, a Caldera nebyla splavná vůbec.
Koryto řeky Chiriqui je mnohdy sevřené úzkými soutěskami, jejichž stěny jsou na dosah ruky. Nebo se proud v rychlém spádu prodírá mezi obrovskými balvany, zdolává menší vodopády či kaskády. V těchto místech dosahuje řeka obtížnosti stupně WW III. až IV. V bujné vegetaci lemující neprostupné břehy řeky se soustřeďuje velké množství rozmanitého ptactva, iguany, vydry, opice, pestrobarevní motýli, prostě je na co koukat. Bylo by však nevhodné věnovat se pozorování fauny právě ve chvíli, kdy ostatní zápasí s peřejí. V místech, kde je řeka klidnější, vás cvičené oko průvodce včas upozorní, že teď je ten pravý čas na kochání.
| Praktické informace |
| Vízum: Zastupitelství Panamské republiky – Agentura Bonus, Korunní 63, Praha 2. Občan ČR nepotřebuje pro vstup do země vízum pro dobu pobytu nepřesahující dobu trvání 90 dní. |
| Sezóna: Od prosince do dubna, nejvhodnější je únor a březen, kdy je nejnižší vlhkost a prší jen zcela výjimečně. Průměrná teplota se pohybuje v nížinách kolem 32 °C přes den a 20 °C v noci, ve vyšších polohách 20 °C přes den a 10 °C v noci. |
| Doprava: Z Evropy létá do Panama City (Tocumen Airport) několik leteckých společností. Z Panama City do Davidu, Bocas del Toro a do dalších lokalit vás dopraví místní letecké společnosti, z nichž největší je Aero Perlas. Vnitrostátní linky odlétají z letiště Albrook Airport, jež je situováno na bývalé námořní vojenské základně USA, pár minut od hlavního města. |
| Doprava místní: Po Panamě se lze bez problému přepravovat místními autobusy. Pestrobarevně pomalované „domorodé“ autobusy vám trochu zpřehází kosti, ale jsou nejlevnější a při troše vůle se zmáčknete dovnitř i s báglem. O něco lepší třída – minibus – je pohodlnější, obvykle klimatizovaný, ale většinou vás přinutí dát bagáž na střechu, kde není pod kontrolou. Nejvyšší třídou jsou „klimatizované“ expresy se sklopnými sedadly a v ceně jízdenky bývá i občerstvení. Všechny druhy autobusů jezdí celkem často a velmi rychle bez ohledu na kvalitu vozovky. Ceny přepravného jsou nízké, pře zemi se dopravíte v řádu stokorun. Z Panamy se lze luxusním autobusem přepravit i do dalších středoamerických zemí až po Guatemalu a Salvador. Mezinárodní linky poskytující tuto přepravu jsou Panaline a Tica Bus. |
| Ubytování: V každém seskupení domů, byť jen malém, najdete vždy nějaké ubytování. Mezi nejlevnější patří „hospedaje“. Jde většinou o velmi spoře zařízené místnosti, někdy jsou to jen jakési kůlničky, vybavené vždy pokrývkami a ložním prádlem. Sprchy a WC bývají často společné. Pro splnění účelu jsou vyhovující, ale nesmíte očekávat evropský standard. Ve většině ubytoven je možné se i stravovat. Ceny za noc se pohybují dle kvality od 10 do 20 USD za dvoulůžák. |
| Táboření: Oficiálně je doporučeno pouze na místech k tomu vyhrazených v parcích a rezervacích. Nicméně zde prozatím nefunguje systém komplexní ochrany a pokud si vpodvečer někde mimo park ustelete a ráno včas sbalíte, nejspíš si vás nikdo ani nevšimne. Takových míst pro nocování však vzhledem k terénu mnoho nenajdete, obzvláště v džungli, větší šance je na plážích. Tam je však třeba zabezpečit věci před zvědavými opicemi. Na některých plážích se hojně vyskytují písečné blechy, které nejsou dobrým spolunocležníkem. Jsou však v menšině, a že jste v jejich teritoriu, zjistíte velmi brzy. Při výběru tábořiště na pláži neopomeňte vzít v úvahu příliv, který je vysoký jak na karibské tak na pacifické straně. Z tábořišť lze doporučit: Bambito a Volcan Barů (Chiriquí), India Dormida (Valle de Anton), pláže u Colonu. Pokud nejste na vyhrazeném tábořišti, nerozdělávejte oheň. Američan není v Panamě zrovna oslavován, proto je nanejvýš vhodné, při prvním kontaktu s místními obyvateli dát najevo, že jím nejste. |
| Stravování: Místní kreolská kuchyně je vynikající, ve velkém jsou zde zastoupeny i čínské restaurace. V hlavním a větších městech najdete i bufety v americkém stylu. Za jedno syté jídlo dáte přibližně 2-4 USD. |
| Voda: Doporučuje se ke konzumaci používat pouze vodu balenou a to i v oblastech, kde byste měli tendenci brát ji z přírodních zdrojů. |
| Peníze: Podle zákona je panamskou měnou „balboa“. Prakticky však jsou v oběhu pouze mince (balboa + centavos), jinak se všude platí americkými dolary. V dolarech vám samozřejmě i vrátí nazpět, ale pouze bankovky, mince v balboa. Kurs 1 balboa = 1 USD. |
| Internetové kavárny: Ve většině důležitých středicích jsou tzv: „cyber cafes“. Ceny za hodinu připojení se pohybují od 3 do 5 USD. |
Fotografie Dana Jakoubková a Libor Zicha
Převzato z www.outdoorguide.cz.
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
