Cesta po Skotsku

North Uist, Skotsko

Den 1. – V Bruggách

Tisíc dálničních kilometrů nás vede do města, jež svou malebností učarovalo kromě UNESCO i tvůrcům filmu se stručným názvem In Brugges. Historické centrum z filmu poznáte okamžitě. S rostoucí popularitou je v obležení restaurací a zaparkovaných bicyklů. Kamenné dláždění pravidelně ozvučí ladně projíždějící koník zapřažený do kočáru, na který už se stojí fronta. Nepočítaně turistů obdivuje vše to neobyčejně malebné a historicky působící kolem. Na náměstí Markt každý vzhlíží na nejslavnější věž Belfried, odkud se po městě rozhlížel i filmový hrdina. Lepší výhled tu nenajdete. Městem propletené vodní kanály s klenutými mosty obývají kachny a labutě, které vytrvale natahují hladové krky k zahrádkám přilehlých restaurací.

Jako prostředí romantické večeře rozhodně nelze doporučit pizzerii DaMario naproti zmíněné věži, která by kvalitou zázemí zapadla spíše do rozvojové části Indie a ani tam by neocenili zdejší produkci podivné pizzy dětských rozměrů.

Se zapadajícím sluncem se náměstí zaplní fotografy a ačkoli je tu i po jedenácté večerní stále živo, pokračujeme na Dunkerque, neb do ranního trajektu už zbývalo jen pár hodin a cestovatele přemohla únava.

Den 2. – Anglickým venkovem

Na obřím trajektu do Doveru se znavenému dospávání věnovala spousta přítomných v doslova obléhaných palubních kavárnách, ačkoli jejich sedací soupravy byly evidentně designovány se snahou o maximální nepohodlí.

Obávaný výjezd do levostranného provozu není až tak šokující, zvlášť když první míle silnice od přístavu lemují značky s přátelským připomenutím drive left. Při průjezdu blízko centra Londýna si procvičujeme přepočty rychlostních limitů a všímáme nečekané pestrosti dopravního značení. Značku standardního rozměru dejme tomu 40 mph následuje znatelně menší rozměr 30 mph a vzápětí už vyloženě mrňavý konec více zákazů, vztahující se kdo ví na co. Neznalého návštěvníka vyděsí i neustálé výhrůžky o vjezdu do zelené zóny a zhruba sto šedesát průjezdních radarů na jediné trase.

Lighthouse – Scalpay, Skotsko

Rychlost na dálnici na sever je o celých osm kilometrů za hodinu nudnější, než ve Švýcarsku. Dosáhnout sedmdesátkou (x1,6) skotských hranic chce o něco víc, než trpělivost. Ještě předtím se anglickým venkovem vydáváme k téměř ztracenému Hadriánovu valu. 177 kilometrů dlouhý val se stal severní hranicí římského impéria a oddělil Anglii od nájezdů severních kmenů, které se Římanům nedařilo pobít. Krom vojenských účelů se tu vybíraly daně od projíždějících obchodníků, což ovšem těžko uživilo posádku valu o devíti tisících mužích. Oproti slavné zdi v Číně se tu zachovaly jen úseky rozpadajících se kamenných zdí a zbytky staveb přilehlých vojenských základen.

Anglický venkov kolem byl typickou ukázkou pohlednicových obrázků z Británie. Pahorkatá krajina, rozparcelovaná polorozpadlými zídkami z kamení, chátrající dřevěné brány a osamělá hospodářská stavení někde mezi tím. Při procházce potkáte hloučky ovcí a koní, ale po chlupatých skotských kravách, což byl jeden z mých soukromých fotografických cílů, ještě ani stopy.

Den 3. – Edinburgh

Edinburgh je skotské centrum věty, umění, bankovnictví a pochopitelně turistů. Historickým středem města je impozantní hrad na 135 metrů vysoké skále, viditelný téměř z každého místa ve městě, taktéž pochopitelně nabízející daleké rozhledy na všechny strany. Prozkoumání všech zajímavostí komplexu, jako obřího děla Mons Meg střílející 225 kilovou kouli, nejstarší budovu města St. Margaret’s Chapel, vystavené korunovační klenoty, středověké vězení, muzeum války či sál se sbírkou zbraní, zabere klidně půl dne. Turisticky neobyčejně populární je vypálení dělové rány na znamení třinácté hodiny, kterému předchází dudákova hra k zabavení nedočkavého davu. Jedinou vadou na kráse jsou futuristické tribuny smontované na prostranství před hradem, které se neúspěšně snažil sabotovat i řidič vyhlídkového double deckeru.

Pýchou starého města je Royal Mile mezi hradem a palácem Holyroodhouse. Míli dlouhá přímá cesta je lemována významnými památkami, jejichž popis nechám průvodcům (doporučuji knihu Skotsko z edice Nelles Guide, nakladatelství Geoclub). Rozhodně byste neměli minout muzeum zdejšího života, kde návštěvník doslova prochází časem, mezi figurínami v dobových oblecích a věcmi z běžného života, doplněnými o zvukovou kulisu tehdejších dob až do současnosti.

Smutnější je ovšem současné využití historických budov lemujících ulici téměř beze zbytku pro kavárenský, restaurační a hlavně suvenýrový byznys, přičemž každý další obchůdek s bezpočtem vlajek, kiltů a útržků tweedu je o něco skotštější a přeplácanější než ostatní. Zajímavé jsou však specializované obchody s whiskey mnohdy starší než cestovatel, s možností útraty neuvěřitelných částek. Díky tomu všemu je Royal Mile nesmírně barevná a živá.

Jako velká gurmánská chyba se zdálo zajít na oběd do nedalekého obchodního centra, nicméně teprve později jsme poznali, že jídlo je tu hrozné v obecné rovině. Optimistické však bylo, že celý poznávací den ve městě provázelo nikoli skotské, krásné slunečné počasí. Lehký večerní deštík, byť trval několik minut, tak nejen že dodal šedivému kamennému městu konečně tu správnou atmosféru, ale zahnal většinu obyvatel a turistů do hloubi hospůdek.

Na vyhlídce Calton Hill se tak potloukalo jen pár osamělců. Od zdejší astronomické observatoře se nabízí nepřekonatelný výhled na město, zejména Royal Mile, hrad, Scottův monument a další, to všechno pěkně pohromadě v jediném okénku kinofilmu. Zcela sami usazeni na National Monument, nedostavěném chrámu dle římských vzorů, sledujeme rozsvěcující se scenérii přístavu a vzdálených ostrovů, než přijde ta správná doba na potemnělý snímek usínajícího Edinburghu.

Unavení z celodenního poznávání usedáme v komorním prostředí Jazz baru na Chambers street, kam přišlo i pár dalších skalních fanoušků na Rockin‘ 4-Piece band The Chans se songy zpěváka Rossco Gallowaye. U sklenky nejlepší zdejší whiskey a příjemné hudby utekl večer zas až příliš rychle a na času na spaní moc nezbývalo.

Den 4. – Highlands

Po ránu na Calton Hill míří davy turistů. Slunce je opět v plné síle a koncentrace japonských turistů je tomu přímo úměrná. Je na čase vydat se do hor na sever. Cestou napříč Skotskem do Ullapoolu obědváme mezi dvěma obřími mosty Forth road a Forth rail Bridge. Ocelový železniční most je symbolem zálivu Firth of Forth. Na části mostu opletené lešením se právě obnovuje nátěr, což je nekonečný proces nutné údržby.

O kousek dál položený Falkirk by nikdo neznal, nebýt podivného lodního výtahu Falkirk Wheel. Z dopravní cesty, byl-li tak vůbec kdy zamýšlen, je turistická atrakce se zmrzlinovým stánkem, centrem s čínskými suvenýry a projížďkou na lodích které snad jednou jenom nahoru a dolů.

Eilean Glas Lighthouse – Skye, Skotsko

Čas opět ubíhal nečekaně rychle. Cestou na severozápad procházíme magický hřbitov s mistrovskými díly kameníků pod rozlehlým Stirling Castle. Nikde se neodčteme, kdo je pohřben pod kamennou deskou na pahorku s výhledem přes celý hřbitov a do širokého okolí nebo zda bylo toto místo dějištěm nějakých středověkých rituálů. Samotný hrad by určitě stál za dlouhou prohlídku, nicméně i pohled z volně přístupných hradeb přes královskou sochu na vzdálený Wallace Monument má své kouzlo.

Cesta přes vysočinu je nekonečná. Proplétáme se z údolí do údolí, lesnatou krajinou s úžasnými výhledy na hladiny jezer a nezvykle zelenou trávu nasvícenou pozdně odpoledním sluncem. U prázdné silnice jen občas potkáváme auto na některém z mnoha odpočívadel, které jsou tu snad každé dvě míle.

Přestože už je pozdě večer a nevíme kde složíme hlavu, neodoláme scenérii zapadajícího slunce nad Loch Druma a běháme se stativem za nejlepším záběrem. Kdybychom chtěli fotit všechno to úžasné, byla by to cesta na týden. Blízko osídleného pobřeží už jsou všechny pozemky řádně rozparcelovány drátěnými ploty, mezi nimiž pobíhá něco málo oveček. O to méně jednoduché je nalézt rozumné místo na rozbalení tábořiště. Tipem pro další návštěvníky budiž plácek asi míli nad Ullapoolem, u rezidence pana Jonese. Místo s parkovištěm, bez ovcí, skryté před pohledem od silnice a s výhledem na rozsvěcující se přístav pod námi, kde za padající tmy přijdou vhod první konzervy fazolí…

Den 5. – Ostrovní samota

Ullapool, Skotsko

Při ranním odlivu se na břehu povaluje jen pár otlučených loděk a opodál kotví desítka plachetnic zbloudilých cestovatelů. Na hlavní ulici Ullapoolu ani noha, i stánek s výlety na člunech má ještě zavřeno, když už se malé parkoviště plní na těsno poskládanými vozy, čekajícími na trajekt. Ačkoli ten zdejší má dobrých sedmdesát metrů na délku, na volném moři to pěkně houpe a chodit po palubě je nutno námořnickým širokým krokem. Ti, kdo se ospalostí nezkroutili do křesílek palubních kaváren si krátí čas vyhlížením delfínů. A skutečně, radostné dětské výkřiky nás na ně spolehlivě upozorňují.

Přistáváme ve Stornoway na ostrově Lewis, o němž se v knižním průvodci píše jako jediném městě, které na Vnějších Hebridách se svými devíti tisíci obyvateli stojí za zmínku. Město skutečně žije zcela normální koncentrací lidí a koupit se tu dá všechno. Pro další cesty počítáme víceméně s pustinou a doplňujeme zásoby jídla i paliva.

Z pohledu od přístavu zaujme zachovalý Lewis Castle, obklopený zelenými korunami stromů. Z blízkého pohledu však vidíme jen chátrající budovu se zrezavělými fragmenty lešení, sloužící dnes jako studentská kolej. Hrad postavil Sir James Matheson, který roku 1844 koupil ostrov Lewis, aby z něj udělal průmyslové centrum. Všechny zdejší úspěchy však rychle pominuly s jeho smrtí a život na ostrově se vrátil do starých, klidných kolejí.

Vydali jsme se zcela špatným směrem k přístavnímu majáku a místo něj dorazili na opačnou stranu zálivu k památníku lodi Iolaire, která se ve tmě a mlze 1. Ledna 1919 potopila po nárazu na skálu doslova pár metrů od břehu. Z 284 vojáků, kteří přežili válku se zachránilo jen 79. Společně s tisíci dalšími padlými ve válce tato událost znamenala podstatný úbytek obyvatelstva ostrova mezi válkami.

Mimo Stornoway jsou na ostrově obce s malými domky jednotné architektury, nepravidelně rozházenými desítky až stovky metrů od sebe. Mnoho sousedů umřelo nebo zmizelo z ostrova před desítkami let a jejich domy už se více či méně rozpadly. Moc nových přistěhovalců se tu očekávat nedá a tak ostrovní venkov patrně zůstane ideálním útočištěm pro samotářské povahy.

Isle of Lewis, Skotsko

Cestou na sever objevujeme úžasnou, jen několik desítek metrů širokou pláž na místě, kde se moře zakouslo do skalnaté pevniny a vytvořilo tak spolu s čistě modrým nebem, cihlovým stavením a pasoucími se ovcemi úžasnou podívanou. Na nejsevernější bod cesty Butt of Lewis je to ještě kousek cesty, během které naprosto odnikud přišla souvislá mračna. Brzy zjistíme, že počasí se na ostrovech mění opravdu během chvilky. Mořem omývaná skaliska těsně před majákem obývají tisíce ptáků, jejichž skřehotání se mísí jen s šuměním větru a vody.

Od severu k jihu se přes ostrovy táhne silnice široká většinou na jediné auto, avšak s častými výhybkami. Na konci jedné ze slepých odboček k moři je vesnička Arnol, se zcela zachovalým domkem původních zemědělců. Blackhouse je kamenná obdélníková stavba s miniaturními okny, dřevěnou konstrukcí střechy pokrytou drny, trávou nebo došky. Takových domků v různém stádiu rozpadu či přebudování jsou na ostrovech spousty.

Pokračujeme dál na jih a postupně si uvědomujeme, co nám tu podvědomě chybí. V kopcovité krajině plné rašeliny, kamení a několika opuštěných samot nejsou stromy. Ani jeden jediný strom. Nejvyšším zdejším porostem jsou ojedinělé keříky.

Single track road nás k večeru zavedla až ke kamenným pamětníkům dob dávno minulých. Callanish Standing Stones je kruhové uskupení kamenů až pět metrů vysokých, z něhož paprskovitě vycházejí řady kamenů menších. Vztyčeny před pěti tisíci lety a dodnes s podivem zachovány na svém místě. Smysl kamenů není znám. Ať už to byla prehistorická observatoř či místo náboženského významu, za drobného mrholení z šedivých mračen působilo liduprázdné místo opravdu mysticky. Turistické centrum se spoustou suvenýrů je naštěstí o kousek dál, takže se o prehistorické balvany můžeme v klidu a tichu opřít a přemítat o dávných časech.

Nemáme představu, kde tu hledat nocleh. Všechna prostranství kolem jsou navíc do posledního metru ohraničena drátěnými ploty a obývána ovcemi, takže není snadné najít vhodné místo k táboření. Se štěstím až pozdě večer nacházíme vhodný plácek v závětří kopce u opuštěné usedlosti na východní straně ostrova na břehu Loch Erisort.

Den 6. – První (polo) deštivý

Probuzení s kapkami deště na stropě stanu jsme prohlásili za velmi skotské, neb před cestou nás všichni strašili, že ve Skotsku stále prší. Moře o něco stouplo, tráva se zelenala stejně jako včera a zpoza cesty na nás tupě koukala přežvykující ovce. Zbytkem Lewisu se za deště proplétáme mezi četnými jezery, tvořícími spolu s rašelinovými mokřady většinu krajiny. Nic jiného tu není. Cestou přes hory jsme pochopili, že tady na ostrovech nikdy neprší shora dolů, ale spíše ze strany, jelikož déšť doprovázel vichr téměř znemožňující normální chůzi. Voda se přes silnice, nasáklou rašelinu a skály valila z kopců do jezer a vytvářela tak desítky nových přítoků.

Všechno se mění až na samotném jihu ostrova, v místech, kde z továrny na velrybí konzervy zbyl jen osamocený komín. Most na ostrov Scalpay už přejíždíme znovu za příjemného slunečna. Silnice brzy končí u posledního stavení a na konec ostrova k dalšímu majáku se vydáváme pěšky. Přes rašelinové pahorky není dost dobře vidět, kam vede další a další jezero a tak se cesta k majáku notně natahuje. Rašelina je zde mimo jiné předmětem podnikání. Míjíme už surovinou naložené pytle i čerstvě vyrýpnuté cihly rašeliny, které je nutno nejprve vysušit. Rašelinou se tady, kde je nouze o dřevo, pak běžně topí. Cestu je třeba si pečlivě vybírat, protože i pevně vypadající zemina může skrývat měkkou past, o čemž jsem se až po kolena sám přesvědčil. Tak jako všem objevitelům, i nám naše malé dobrodružství vynahradí pocit vítězství, když staneme na posledním kopci s velkolepým výhledem na skaliska s majákem a rozlehlé moře. To vše pochopitelně za nezbytného dohledu opodál přežvykující ovce.

Ostrovem Harris, místem výroby tradičního tweedu jsme jen projeli, spěchajíce k dalšímu trajektu. I když nelze odolat aspoň krátkým zastávkám u mnoha scenérií. Oproti Severně položenému Lewisu je krajina dramaticky zvrásněna, všude se válí spousta kamení až balvanů, typické domky rozeseté na svazích působí obývaně, pláže zalité sluncem romanticky, přístav svěže barevně a život až idylicky. U jednoho z domů si někdo pěstuje dokonce skutečný strom.

Dál na jih míří jen malý trajekt. Posádka rychle naviguje všechna auta do jeho útrob a odebere se na můstek k řízení i úřadování v miniaturní ticket office o patro nad auty. Místní mají trajekt místo autobusu, o srdečné pozdravy a diskuse s posádkou není nouze. Naše večerní jízda byla poslední a trajekt kotví v přístavu ostrova Berneray. Těžko říct, kam tu námořníci zajdou na kořalku.

Ostrov Berneray tvoří kamenité pobřeží na východě, pláž na západě a několik málo domků mezi tím, formálně sloučených do tří obcí. Hostel v původních blackhousech na severním cípu ostrova se zdá být plný, ale nemáte se koho zeptat, jelikož správce se tu objeví jednou za čas, aby si odnesl peníze, zanechané návštěvníky na okně.

Útočiště nalézáme v luxusním penzionu Burnside za přemrštěných 70 liber. Užíváme si nejlepšího ubytování z celé cesty, které údajně při svých návštěvách ostrova využívá i princ Charles. Krom dvouminutového deštíku by večer svou prosluněnou náladou na jižním cípu ostrova potěšil každého romantika, minimálně tak, jako nás další piknik s fazolemi po celodenním hladovění.

Butt of Lewis, Skotsko

Den 7. – Ostrovy větru

U snídaně společně s paní domácí a párem přátelských Angličanů listujeme kreativně vedenou knihou návštěv a zapisujeme se jako první návštěvníci z Česka, přičemž nejvzdálenějšími turisty tu asi zůstanou Australané. Gloria, paní domácí, chová na své obří zahradě pár ovcí, ostatně jako každý v okolí. Vysvětluje, že ovce tu dávno nejsou zajímavým podnikáním. Kvůli nedostatku správných živin v místních podmínkách není vlna tak kvalitní, doplňkové krmivo vyjde draho a všichni další zpracovatelé tak raději nakupují vlnu z Nového Zélandu.

Nemáme přehled, co je právě za den, ale v ospalém ránu nepotkáme ani živáčka a sami na skalnatém pobřeží pozorujeme místní známé povalující se tuleně. Tak jako většina zajímavostí ve Skotsku, i tuleni tu mají svou informační tabulku a lavičku pro pozorovatele.

Z Berneraye vede na sousední Severní Uist silnice po kamenné hrázi. Volíme západní cestu kolem pláží, rozlehlými pastvinami s ovcemi a žádnými stromy. Podle Glorie tu konečně zaručeně narazíme na typické skotské chlupaté krávy, jeden z mých fotografických cílů. U jedné z farem stojí uprostřed jezera kamenná věž Scolpaig Tower. Prožívat tu své dětství, byl by to úžasný hrad k dobývání, sídlo draka v rozbouřeném moři či vězení pro princeznu ze sousedství. Moc mladých rodin s dětmi na ostrovech však patrně nežije, a tak se chátrající věž stává jen objektem pro fotografy, brouzdající kolem vysokou, větrem učesanou trávou.

Cestou míjíme pár protijedoucích aut, jejichž usměvaví řidiči nezapomenou posunkem pozdravit. Zdraví tu všichni a všude, protože tu někoho nepotkáte zas tak často. Přes další hráze projíždíme ostrovy Grimsay a Benbecula na Jižní Uist. Z pradávné historie se tu zachovaly ruiny magického místa Tobha Mor. Tři tisíce let staré seskupení středověkých kaplí s několika náhrobky, obehnané kamennou zídkou, kontrastuje s nedalekými novodobými domy a přilehlými blackhousy, přezdobenými novodobými chataři. Scenérie celého ostrova doprovází neustálý silný vítr často měnící směr, takže i fotografování z pevně přidržovaného stativu je problém.

Cestou dál na jih sbíráme vzácné dřevo na oheň v podobě suchého roští a polámaného trámu z přístavu. Nutno poznamenat, že zbylé roští s námi na zadních sedačkách procestuje zbytek Skotska. Toho večera jsme již s povážlivě prázdnou nádrží narazili na fungující benzínku na jihu ostrova. Stojany s mechanickými počítadly patří k místní alternativě McDonaldu – Burnside Filling Station & Chip Shop, kde právě končil s večeří místní šéf a slečna, stejně tak v kuchařském hábitu, uklízela pultík. Můžete si dát cokoli, pokud je to ryba nebo hranolky. Ptáme se, jestli je tu pořád takový vítr jako dnes, načež slečna s překvapeným výrazem odpovídá jen nechápavé yes?!. Sháníme se ještě po nějakém obchodě, kde bychom pořídili plyn pro vařič, načež jsme odkázáni na jediný community shop na jižnější ostrov Eriskay.

Ostrov Eriskay má v nejširším místě kolem čtyř kilometrů a silnice končí zhruba za dva v přístavu přívozu na ostrov Bara. Po ostrově je rozházeno několik stavení, od luxusně zařízené vilky s výhledem na přístav po osamělé a rozpadlé prastaré kamenné domy, pohlcené vysokou trávou. Od přístavu se táhne písčitá pláž, ze severu chráněná před větrem vysokou skálou. A tady, na nejjižnějším bodě naší výpravy po Vnějších Hebridách, usínáme plni zážitků v malém stanu za zvuků moře…

Den 8. – Seznámení s deštěm

Nocování na pláži zní možná idylicky, avšak s mrazivým mořem, mocným větrem a neustálým pocitem, že nás určitě zaplaví příliv, jsem naspal asi dvě hodiny.

Cestou ostrovy zpátky na sever k přístavu Lochmaddy zajíždíme do přírodní rezervace Loch Druidiberg. Místo doporučují průvodci nejen pro malebnou zvlněnou krajinu plnou rašeliníku, keřů a jezer s několik osamělými domky, ale k pozorování chřástala polního a husy divoké. Ať už je chřástal cokoli, místo něj nám cestu zastoupila skupinka koní miniaturního vzrůstu. Chvíli vyloženě pózovali před objektivem. S příchodem dešťové přeháňky se nedaleký páreček jal dovádět, poskakovat a tulit se k sobě dlouhými krky, jako by se na drobné kapky v rozevlátých hřívách těšili celé dny. Byl to tak filmově romantický okamžik ze zvířecí říše, že jsem v údivu ani nestihl zaostřit. Ostatní koníci využili chvilkové nepozornosti a dobývali se do auta na naše zásoby tatranek. Při focení o kousek dál se už ten nejdrzejší z nich pokoušel ochutnat přímo mě a taháním za rukávy mě nenechal ani chvíli zdokumentovat krásu své plavovlasé přítelkyně.

Quiraing – Skye, Skotsko

Jen co opožděný trajekt v Lochmaddy pohltil překvapivé množství aut a kamionů, loučíme se s převážně slunnými ostrovy a míříme na nejznámější skotský ostrov Skye. Ostrov tolik vychvalovaný všemi průvodci pro své přírodní krásy. Z přístavního Uigu stoupáme přímo na Quiraing, můj další malý fotografický cíl. Quiraing, to jsou sopečnou činností a erozí formovaná špičatá skaliska, protnutá jediným pruhem asfaltu, který několika úzkými oblouky zkracuje cestu kolem severního výběžku ostrova.

Na hraně pohoří, odkud se obvykle rozhlížejí mraky turistů, nikdo nebyl, neb se spustil vydatný déšť a jak prokázal i krátký tvrdohlavý výsadek, téměř vodorovný déšť, doprovázený mohutným větrem. Nacházíme tedy útočiště v nedalekém penzionu, jehož majitelka, jen o něco málo starší, než ostrov sám, nebudila příliš důvěry. Z její galeské angličtiny bylo rozumět jenom místním názvům, čteným v mapě, zbytek zvuků zněl spíše jako důsledek nějaké ošklivé nemoci, které jsem se začal trochu obávat s ohledem na zdejší hygienu.

Jako většina větších obcí má i Staffin své komunitní centrum, po kostelu patrně jediné centrum setkávání a místního života. Zahlédli jsme mladé lidi u společenských her, či spoustu plakátků na pečlivě vedené nástěnce, lákající na všemožné aktivity tohoto týdne. Přidružená restaurace je též strohého a přísně účelového komunitního vzhledu, s tichou a plachou starší servírkou ve stylu let dávno minulých. Jídelní lístek nabízí typický přehled anglické stravy, a to sice burger, rybu a masový koláč, vše pochopitelně s obřími, olejem nasáknutými hranolky. Ani tady není v nabídce tak obyčejná věc jako espreso.

Pozdně večerní projížďka severním cípem ostrova jen potvrdila, že v silném větru a přeháňkách se opravdu moc fotit nedá a tak nezbývalo, než využít služeb naší dávno chrápající hostitelky.

Den 9. – Tam kde zraje Talisker

Saglichan River – Skye, Skotsko

Deštivé ráno nás přesvědčilo vzdát se poznávání přírodních krás a vydat se spíše někam za skotskou kulturou, někam pod střechu. S ohledem na věhlas skotské whiskey jsme se vydali na prohlídku jediné palírny whiskey na ostrově. Palírna Talisker tu byla roku 1830 založena z čistě pragmatických důvodů. Je tu neustále dostatek vody, jelikož, jak nás utvrdil místní průvodce, „u nás na Skye buď prší, nebo se k dešti schyluje“. Voda má svůj specifický obsah minerálů a kdesi čehosi, vzduch je čistý a přináší do zrající whiskey ty správné vůně z okolí, lidé tu destilují s čistým nadšením pro věc a úžasnou pečlivostí a vědomím, že „u nás na Skye alkoholem neplýtváme“.

Na konci prohlídky můžete ve firemním obchůdku utratit i tři stovky liber za opravdu dobrou láhev whiskey. Když už projdete celý proces výroby a ochutnáte místní single malt, něco úplně z jiného světa než nabídka českých barů, nemůžete odejít bez suvenýru. O tu svou lahev mezi hromadou věcí v kufru auta jsem se bál zbytek cesty.

Kousek od palírny potkáváme první chlupatou krávu, tak typickou pro Skotsko, stejně jako kostkovaný kilt. Znuděně stála daleko od plotu, celá mokrá a zabahněná. V duchu se přesvědčuji, že tahle snad nebude jediná na celou zemi.

Maják Neist toho dne odolával náporu fotografů zlomyslně schován za huňatými mračny, neproniknutelnou mlhou a větrem, který naopak profoukl až na kost. Raději jsme se ubytovali v neoficiálním hlavním městě ostrova, v přátelském hostelu v přístavním Portree. Jeho nejznámější scenérií je řada barevných domků, lemujících přístav. V některých jsou restaurace, u jiných cedule lákají na výlety na člunech. Zdaleka největším obchodním artiklem ve městě jsou ovšem opět suvenýry či výtvory místních umělců, převážně s námořnickou tématikou.

Večerní projížďka deštěm na druhou stranu ostrova přinesla překvapivě rozjasněnou oblohu a slunce, chystající se zapadnout daleko za mořem, mocnými vlnami omývající oblázkovou pláž a přístav Elgolu. Rybářská vesnička mysticky znějícího jména zeje prázdnotou. Dvě otlučené rybářské bárky se povážlivě houpají na běsnícím moři, opuštěné kamenné ruiny bývalého domku samotářského rybáře na skalisku jen těsně nad mořem odolávají zubu času a postarší fotograf s dodávkou plnou vybavení mě přišel jen tak pozdravit a popovídat o čekání na světlo. To je ovšem momentálně luxus, který si v rámci ospalosti, nastřádané za několik posledních dnů, nemůžeme dovolit.

Den 10. – Quiraing drsný i pohádkový

Kráva, Skotsko

Rozhled od hladiny moře, přes hrbaté nížiny východního pobřeží, malá jezera, na svěží koberec zeleně úpatí hor u vrcholků rozervaného holou skálou, dramatickou scénu poté, co právě ustal déšť a na všech těch drobných jednotlivostech, na každém stéblu sytě zelené trávy, miliony let starém kamenu i skalní stěně, jak hrozivý trn trčící z úpatí masivu, na všem se odráží světlo ranního slunce jen tak dlouho, než vrcholy opět zahalí rychle se ženoucí mraky – tlusté, huňaté a špinavé jako ovce, které tohle sledují každý den. Místo vpravdě magické. Kdesi nad Quiraingem se objevila dvojitá duha. Na chvíli jsem uvěřil, že aspoň na jednom jejím konci je pohádkový poklad. Po dvou hodinách čekání v dešti a větru svítilo slunce asi dvaačtyřicet vteřin, než přišel další, tentokrát pořádný liják. Ale stálo to za to.

Dole na pobřeží už zase svítilo slunce a hlouček ovcí se vydal vyšlapanou cestičkou na obhlídku, co nového na jejich zeleném plácku nad mořem přineslo další ráno. Vysokou mokrou trávou se brodíme k Duntulm Castle, dávnému sídlu McDonaldů. I přes varovné cedule o nestabilním podloží na zbytky hradního zdiva vystoupá kdejaký turista, aby si udělal další příšernou fotku právě odsud a ani o metr dál. Z hradu toho do dneška příliš ke zkoumání nezbylo. Daleko naučnější bude prohlídka blízkého muzea života na ostrově. Expozice je připravena v několika původních kamenných domech a po ránu má ještě zavřeno. Apoň že se opodál potloukala zvědavá, portrétu chtivá chlupatá kráva.

Druhý pokus o Neist Point s majákem byl o něco úspěšnější. Slunce se sice neukázalo a prudký vítr od moře byl na okraji útesu pro neopatrného pozorovatele reálným nebezpečím, ale maják byl odsud aspoň vidět.

Znovu projíždíme ostrovem napříč, abychom se ještě dnes přiblížili pevnině a zítra časně unikli z ostrova dešťů. Silnice se proplétá širokými údolími, mezi mohutnými srázy hor prostých porostu vyššího než tráva. Trávy je tu všude dost. Dlouhé, svěže zelené šlahouny, pečlivě učesané větrem směrem z údolí. Překračujeme řeku Saglichan a kopírujeme břehy jezer, zaříznutých do pohoří, abychom se nakonec nastěhovali do hostelu v malém městečku Broadford.

Opět se vyjasnilo, pročež se vydáváme na nejjižnější výběžek ostrova Skye, Point of Sleat. Jenže tam je třeba dojít podstatný úsek pěšky, vyšplhat po cestě do protivných kopců, odbočit na kamenitou stezku k pláži a prodrat se hustým porostem keříků čehosi, abyste dosáhli obřího zklamání. Na konci totiž není maják, jako vystřižený z námořnických pohádek, nýbrž moderní bílé a sterilně hranaté několikametrové cosi, co rozhodně nestojí za fotku, natož výšlap, pro netrénovaného turistu notně vyčerpávající. Hostel zamykal své brány v jedenáct, takže byl čas vyrazit na úmornou cestu zpět.

Den 11. – Návštěva u Highlandera

Prší. Jak jinak, jsme stále na Skye. Plánovaná návštěva areálu hradu McDonaldů s přilehlými zahradami se tedy zavrhuje a míříme přes Eilean Ban Bridge vstříc slunné „pevnině“ britských ostrovů. Cestou přes most je zajímavé podívat se přímo dolů na další ze skotských fotogenických majáků. Z prostředka mostu je to totiž jedna z mála takových staveb, viditelných z ptačí perspektivy bez nutnosti mít křídla.

Eilean Donan Castle – Skye, Skotsko

Oběd v pobřežním Kyle of Lochalsh nelze doporučit v dalším z fish & chips obchůdku. Jako hamburger zde dostanete skutečně jen karbanátek v suché housce, což je snad jen britská specialita. Město samo o sobě ničím nevyniká, pročež všichni turisté směřují přímo na nedaleký Eilean Donan Castle. Nejznámější hrad Skotska, z něhož na začátku filmu odjíždí slavný Highlander, lze prozkoumat za kupodivu rozumných 5,5 L. Uvnitř je k vidění rekonstrukce dobové kuchyně, sálů a ložnic včetně figurín, poznáte příběh o stavbě, ničení a opětovném budování hradu při neustálém dobývání až po finální rekonstrukci z roku 1932 Colonelem Mac Rae.

V odpočinkovém dni už jen stavíme stan v nedalekém kempu a vyčkáváme večerního světla pro náladové fotky. Mezitím se počasí párkrát skotsky promění a co chvíli prší. Kolem půlnoci pak prchám před pořádným slejvákem a vichrem do auta, zatímco v kempu se definitivně lámou tyčky našeho asi pět tisíc let starého stanu. Poprvé nás tak čeká noc v bezpečí Toyoty.

Den 12. – Celé Skotsko v jednom odpoledni a s dobrou kávou

Obloha se opět tváří všemi výrazy najednou. Z těžkých nízko pověšených mraků, od pohledu nacucaných vodou, se tu a tam škvírou derou záblesky slunce a pruhy modré oblohy. Na místní poště mi příjemný stařík poradil, že je jednodušší ptát se, kolik dní v roce tu neprší, než opačně. Co se předpovědi týče, může být dneska opět jakkoli. Kolem Loch Carron a Kishorn odbočujeme na vyhlídkovou silnici Tornapress – Applecross, jedinou horskou silnici široko daleko. Na horském sedle jsme se podle plánu měli vydat na vrchol Sgůrr A Chaorachain, ovšem vzhledem k pětimetrové viditelnosti a větru, který neumožňoval vzpřímenou chůzi, jsme jen zpoza oken politovali projíždějící motorkáře.

Jedinou silničkou projíždíme až do miniaturního přístaviště na konci poloostrova, kde není vůbec nic. Ani loďka. Říká se, že stačí projet Applecross, abyste poznali, jak vypadá Skotsko. A je to tak. Jsou tu hory, jezera, vysoká, větrem učesaná tráva i zrádná rašeliniště, osamělé domky tvořící vesničky roztroušené kolem pobřeží a zanedbané a opuštěné lodě či jejich torza, vytažená na souši. Rozhodně ale nesmíte minout hospodu Applecross Inn. V podniku, pyšnícím se oceněním michellinských gurmánských komisařů, je plno. Na velké černé tabuli čtete křídou psanou nabídku pokrmů a sliny se vám začnou sbíhat už po pár řádcích. Všechno tu zní dobře. Asi proto, že tu není nic anglického. Nebo máme po britském putování už sníženou laťku kvality. Každopádně nám není líto utratit poměrně rozumné peníze za vynikající špenátový krém, místní úpravu kuřete s bramborem, čokoládový dezert a vynikající kávu.

Ani cesta zpět přes horské sedlo nepřenesla očekávané daleké výhledy, skotská příroda nám ukázala svou drsnou tvář. Vyhlídkovým tempem se za pozdějšího slunce svitu vydáváme za legendární Lochneskou. Chvíli ji vyhlížíme u dávno zavřeného Urquhart Castle s připraveným foťákem, ale nad vodu nevystrčila hlavu ani rybka.

Ubytování v nedalekém hostelu přineslo legendární, zaručeně anglickou větu při požadavku o samostatný pokoj „…we have very equipment“, což překvapivě fungovalo a pohodlí vodorovné postele bylo proti sklopeným sedadlům příjemnou změnou.

Den 13. – Skotskou historií

Loch Affric, Skotsko

Za prosluněného rána opouštíme hostel i milou španělskou majitelku a míříme k národní rezervaci Loch Affric. Údolí kolem jezera je plné vzrostlých borovic i jiných křovin a dřevin a poskytuje tak jedinečný obraz Skotska tak, jak vypadalo kdysi dávno, před vykácením lesů zemědělci. Představa římského tažení podobným porostem tak vysvětluje značnou výhodu Piktů, kteří díky znalosti prostředí nebyli nikdy poražení (velmi pěkně ztvárněno ve filmu Centurion).

Značenou stezkou, kterých po Skotsku moc není, stoupáme k vyhlídkovému bodu, odkud je úžasný výhled přes les pokroucených borovic, ponechaných bez zásahu člověka, na vodní hladinu, čechranou větrem. Klidu ostrova uprostřed si užívají už jen výletníci na zapůjčených loďkách.

Další stezkou procházíme kolem divoké řeky shodného jména Affric s temně hnědou, ledovou vodou. Hlavně v užších místech je proud poměrně silný a spousta kamení v korytu řeky vytváří fotogenické peřeje. I tato procházka je tak akorát na spořádání svačiny a končí na stejném parkovišti, jako začíná. Skotsko by si určitě zasloužilo nějaký ekvivalent našeho klubu turistů s jejich malovanými značkami a turistickou trasou v každé vesnici.

Dává se opět do deště. Ten nás provází na celé cestě kolem Loch Ness, až k soustavě zdymadel Neptun Staircasse na Caledonian Canal, který spojuje jezera pro účely lodní přepravy. Zdymadla jsou zdejší turistickou atrakcí číslo jedna a na projíždějící loď zírá spousta lidí. S náročným taháním za lana, stabilizující loď, nepomáhá nikdo z nich.

Většina atrakcí, respektive jejich Visitor Centres, zavírá kolem páté odpolední. V tu chvíli jsme také dorazili k pozoruhodné stavbě železničního inženýrství, přes sto let starému viaduktu Glenfinnan. Pro lepší výhled se škrábu na vrchol přilehlého kopce notně vysokou trávou, nacucanou hektolitry čerstvé vody. Ale stojí to za to.

Údolí je ovšem slavné hlavně kvůli jiné dějinné události, kterou připomíná památník setkání armád v dobách bojů o skotskou svobodu.

O další kus cesty jižněji míjíme osamělou siluetu vodami obklopeného Stalker Castle na cestě do Obanu. Zdejší hostel je beznadějně obsazený a alternativního ubytování nemaje, smířili jsme se s další nocí v útrobách vozu. Ušetřené peníze tak mohly být investovány do kupodivu dobře chutnající večeře v jedné z restaurací na přístavní promenádě.

Den 14. – Lowlands

Probuzení do deštivého rána na parkovišti mezi kamioňáky v zafuněné Toyotě bylo vysvobozením z neodbytných snů, ve kterých s autem ve spánku sjíždíme do hlubin moře. Mraky se válí nízko mezi holými svahy hor a pronásledují nás i do údolí Glen Coe. Údolí, které bylo dějištěm vyvraždění klanu Mc Donaldů, je také příznačně známo pod jménem Údolí slz. Hory se od silnice prudce vypínají do kilometrových výšek a tvoří tak nezaměnitelný obraz skotských Highlands. Konec konců i ten slzavý déšť k tomuto obrazu patří.

Přes ukrutný liják se nám ani s navigací nepodařilo zahlédnout plánovaný Kilchurn Castle. Vydali jsme se tedy dál do vnitrozemí a na jih, směr Glasgow. Počasí cestou obrátilo a oproti předchozím dnům bylo najednou nezvykle horko. Místo dopravní zácpy na dálničním průtahu jsme zvolili proplétání uličkami průmyslového města. Krátký výlet nás přesvědčil, že k vidění toho tu opravdu moc není.

Večer dlouze vysedáváme před Caerlaverock Castle a představujeme si, jak tehdejší dobyvatelé obléhali hrad s pomocí šípů a obřího šutrometu, zapomenutého opodál. Bylo nutné překonat obrané valy a vodní příkop, přičemž shora bez ustání pršely šípy a cákal žhavý olej. Zkázu hradu do dnešní polozbořené podoby způsobil až vynález střelného prachu. Dělové koule si snadno poradily se zdivem ze tří stran a i zvenku si tak dnes můžeme prohlédnout vnitřek stavby. Nikdo jiný tu mimo nás už není, všichni návštěvníci jsou dávno doma a poprvé za celou výpravu nás začínají pronásledovat titěrné kousavé mušky.

Cesta venkovem, příčně přes skotské lowlands, tedy klasickými pastvinami rozdělenými zídkami z kamení, nás dovedla až do obřího viktoriánského domu nedaleko Scottovy vyhlídky. Dům, přebudovaný na hostel, nám konečně poskytl aspoň minimální dávku pohodlí a hygieny. Nutno poznamenat, že pro klidnou noc v samostatném pokoji bez spolubydlících z kdejakých koutů světa, se opět osvědčila taktika s tvrzením „…lot of expensive fotografic equipment…„.

Den 15. – Londýnské bloudění

Venku se to opět nemůže rozhodnout, jak moc bude pršet a tak zatím jenom sem tam cákne kapka. Scottova vyhlídka je místo rozhledu na spisovatelovu oblíbenou krajinu se záhybem řeky Tweed. Po ránu je zcela liduprázdná. Společnost nám v klidném rozjímání dělá jen pár pasoucích se krav.

Ani v nedalekém Jedburghu není nijak zvlášť mnoho turistů. Sám procházím expozicí v místním bývalém vězení, s vyprávěním o životě ve městě od pradávných dob až do současnosti.

Cestou k doverskému přístavu ještě navštěvujeme další úsek Hadriánova valu. Výstava v jediném domě, který zbyl po největší římské pevnosti na valu, vypráví o životě vojáků i civilistů za Římanů, i těch, kteří tu po pádu říše zůstali. Z pevnosti a zdi samotné zbyly už jen ruiny. Prohlídku venkovních ruin nám opět zpestřuje lehký deštík, ale člověk si zvykne a těch pár kapek už nám ani nepřijde jako něco, před čím bychom se měli schovávat.

Mnoho dálničních kilometrů ubíhalo velmi pomalu a do Londýna jsme dorazili za hluboké tmy. Neplánovaná uzávěrka tunelu pod Temží znamenala obohacení našich zkušeností o nefalšovanou londýnskou dopravní zácpu. Pár set metrů k nejbližšímu přemostění řeky zabralo přes hodinu. Za tu dobu jsme poznali hlavně multikulturní tvář města, neboť z jednoho okénka zněla hudba z dálného východu, z jiného příšerný rap a po ulici se překlátila nejedna skupinka opilých černošských teenagerů.

Dali jsme si limitních pár minut na obhlédnutí slavného Tower Bridge a proplétali se ven z města. Cestování po Londýně s levostranným řízením, v noci a v dešti a za kupodivu čilého dopravního ruchu je dobrou zkouškou řidičského i navigačního umění.

V polospánku jsem kolem druhé hodiny ranní konečně zaparkoval v přístavu Folkestone. Příšerný hotel nám poskytl jen pár hodin spánku a to ještě s bonusem nečekaně hlasitého ptactva za oknem, trpícího nespavostí.

Den 16. – Zvovu vpravo

O šesté už jsme mířili do Doveru k nalodění na trajekt. Za anglickými břehy nás čekalo už jen kontinentální vedro k padnutí a nesnesitelně dlouhých tisíc kilometrů domů, po nezvyklé, pravé straně silnice…

Blackouse Hostel – Bernerray, Skotsko

Více fotografií ze Skotska si můžete prohlédnout na  www.radekfiala.com

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.