Třicet kilometrů dlouhá vápencová bariéra pohoří Serra del Cadí byla pro mne vždy nedostižnou výzvou. Spatřil jsem je mnohokrát při svých toulkách v Pyrenejích – osamělé, vzdálené a tak trochu tajemné hory.
Tento katalánský masív, ležící jižně od hlavního hřebene Pyrenejí, se totiž sotva kdy stává samostatným cílem. Do programu se pak pravidelně vloudí nejrůznější Perdida, Aneta, Ordesy a další, na pohled možná atraktivnější pyrenejské pojmy. A tak hřeben Cadí stále uniká, vzdaluje se a je stále posouván na vedlejší kolej vedoucí do stanice jménem „Někdy příště“.
Ovšem z každého „příště“ se jednou stane „teď“. Takže jednoho krásného květnového dne konečně mířím s hrstkou přátel vstříc dávnému snu. Hřeben Serra del Cadí jsme zařadili jako závěrečnou chuťovku po takřka třítýdenním putování v horách Sierra Nevada, Gredos a Guadarrama v jižním a západním Španělsku.
Údolí řeky Segre opouštíme v městečku La Seu d´Urgell. Do hor odtud míří vlásenka horské silnice, kroutící se jako had mezi zelenými vršky podhůří Nabiners a přes několik málo, dnes již spíše opuštěných kamenných vesnic. Na východním obzoru se zvedají kamenné varhany strmých severních srázů Serra del Cadí. Tak jsem se dočkal. Počasí je jarně svěží a snad již nic nezabrání k dosažení vysněných hor.
Hřeben jako řemen
Za opěrný bod pro výstup jsme zvolili kouzelnou vesnici Josa, postavenou noblesně na izolovaném pahorku v horní části údolí říčky Serneres. Na první pohled opuštěná a spící osada je při bližším (večerním) průzkumu živá až až a navíc nádherně rekonstruovaná. Žije zde sice již jen pár starousedlíků, mnoho domů je však přestavěno na prázdninové byty. Dokonce zde funguje hospůdka trpasličích rozměrů s rázovitým personálem a s ještě rázovitějším vínem domácí provenience. Zde se ostatně dozvídám zajímavý výklad názvu pohoří – „cadí“ znamená v místním jazyce „jalovec“.
Vydejme se tedy vzhůru do Jalovcových hor. Výstup na hřeben Serra del Cadí začíná u starého kamenného mostu Pont de Serneres a stoupá polní cestou vzhůru zeleným údolím do sedla Col de les Bassotes. Před očima se jako kamenný přízrak zjevují kolmé severní srázy masívu Pedraforca – nejznámějšího vrcholu pohoří a tvarově jednoho z nejkrásnějších štítů Pyrenejí, který nechybí snad v žádné publikaci věnujících se těmto horám. Kamarádi nějak zaostávají, asi toho mají již po tak dlouhém a náročném programu dost, ale já prostě nahoru musím. Musím konečně stanout, ba co víc – přejít napříč tímto nádherným hřebenem, zvedajícím se nade mnou.Opouštím horskou prašnou cestu a přes louky přímo po spádnici svahu stoupám vzhůru. Do cesty se staví hřebínek Dregosa, ohraničující výraznou kotlinou Cortal del Cortils. Dokonalou samotu travnatých obzorů dokreslují slušné sněhové převěje, na loukách u malé chatky dole se pasou stáda koní.
Konečně je zde hlavní hřeben a první překvapivý výhled do severních srázů. Nyní je jasné, proč tudy nevedou k vrcholům hřebene žádné stezky. Hory jsou jakoby useknuté gigantickou sekerou a ve formě skalnatých stupňovitých teras spadají do zelených hloubek údolí Segre. Nemohu se nabažit tohoto fantastického pohledu. Daleko na severu svítí sněhy a ledy hlavního pyrenejského hřebene, dokonalé ticho ruší jen lehký vítr hladící ve vlnách travnatý hřeben. Přesně tak jsem si to představoval, přátelé to asi již dávno vzdali a tak mám celé celičké hory jen pro sebe.
Vydávám se na skvostnou a místy dobrodružnou cestu po jejich páteři. První zkouškou odvahy je výstup na skalnatý zub Pic de Costa Cabiroliera (2604 m). Zdá se, že vzhůru žádný chodník nevede, přesto vrchol nelze nikudy obejít a tak nezbývá než boj se skalnatými terasami, závratnými hloubkami a sněhem. Stoupám přímo po hraně vrcholového hřebene nad temnou a strašidelnou kotlinou. Konečně vrchol s naprosto jedinečným výhledem na celý hřeben. Dále k západu se táhne to, co mě ještě čeká a nemine, obzor na opačném pólu pohoří patří východní části Moixeró, která se pozvolna snižuje a sklání do podhůří. Zvolená túra tak představuje asi to nejpěknější a nejatraktivnější, co mohou hory Cadí nabídnout.
Jakž takž znatelná stezka (jedná se o dálkovou, modrožlutě značenou trasu GR 150) se vine kolem impozantních severních kotlin a každý vrcholek nabízí nové a nové pohledy. Nejvyšší kótou na hřebeni je Vulturó (2648 m). Jde však o nevýrazný vrchol a mimo skromné mohylky nic nenasvědčuje, že právě tímto bodem celý hřeben Cadí kulminuje. Počasí se mírně kazí, hřeben zahalují mraky a tak po dalších dvou hodinách hřebenovky počínám myslet na sestup.
No jo, ale kudy? Podle mapy by měla vést travnatou kotlinou l´Osea značená stezka. Skutečně se daří nalézt sotva znatelnou pěšinu, mířící někam do mraků na jihu, ta se však po chvíli ztrácí v jalovcích, kosodřevině a mezi kamením. Volím tedy direttissimu a přímým směrem klesám, či spíše padám dolů. V hloubce takřka 800 vertikálních metrů lze rozeznat silnici vedoucí přes sedlo Jovell.
Terén svahu je velmi nepříjemně schůdný, postupuji s krajní opatrností a nechci udělat drobnou, ale možná fatální chybu. Případný pád by nebyl příjemný a sotva by mě zde někdo hledal. Nemohu nevzpomenout na příhodu starou sotva tři měsíce. Tehdy jsme s přítem Radkem již devátý den putovali a šplhali se ve zcela opuštěných horách nad údolím Yeso na pomezí Chile a Argentiny. Jedno, zcela triviální uklouznutí na štěrku mého společníka se proměnilo v noční můru – komplikovaná dvojitá fraktura zápěstí zásadně ovlivnila náš další program. Naštěstí – dobrý člověk stále žije a i tady se nám podařilo sehnat záchranu a odvézt zraněného po strastiplné cestě do nemocnice v Santiagu. Zde jsem však sám a tak pečlivě měřím každý krok.
Dosažení horské silnice však zdaleka neznamená žádnou výhru. Ta totiž po chvíli končí a tak se spouštím úzkými, ve štěrcích vodou modelovanými soutěskami do doliny. Hemží se to tu hady a tak jsem skutečně rád, když spatřím již blízké siluety kostela a chalup vesnice Josa. Doufám, že mí přátelé někde v horách „nezakufrovali“ a že jsou také v pořádku dole. Kde jinde bych je mohl potkat než v hospodě. Radost se shledání je nelíčená a oboustranná. Vždyť jsem nezvěstný dobrých 11 hodin. Přesně tolik totiž trvala má anabáze po jalovcovém hřebeni snů – Serra del Cadí.
Kamenné vidle
Absolutním vládcem hor Cadí je ostrý dvojitý zub Padraforca, což neznamená nic jiného než Kamenné vidle. Skutečně výstižné pojmenování. Vápencový izolovaný gigant, vysunutý na jih od hlavního hřebene Serra del Cadí, je horským symbolem kraje Berguedà. Naše pětka se nejprve přesouvá do milé a půvabné vesnice Gósol. Stylové kamenné domy, pár příjemných barů, úchvatná poloha pod jednou z „vidlí“ – není se co divit, že si právě toto magické místo vybral sám velký Picasso, aby si zde v r. 1906 na pár týdnů odpočinul a nabral nových sil.
Výstupové cesty na elegantní vrchol Padraforca (Pollego Superior neboli Horní vidle) jsou nelehké a v některých úsecích exponované. Ideálním výchozím místem je kamenná chata Refugi Lluis Estasen (1668 m), kam lze pohodlně dorazit za dvacet minut od konce horské silničky, vedoucí z obce Saldes k hotelu – Mirador de Grasolet (severovýchodní strana masívu).
Cílem první části výstupu je sedlo Col de Verdes (2294 m), kam se však také dostaneme od západu, tedy z vesnice Gósol. Vzhledem k nedostatku sněhu na této straně hory, volíme výstup přes nádherné louky kolem koryta potoka Arravinat i my. V blízkosti skalnatého hřebene dovádějí stáda kamzíků, občasné sněhové pole zpestřují výstup. V sedla Verdet, kde se setkáváme s klasickou výstupovou trasou od chaty Lluis Estasen, se otevírají krásné pohledy do rozložité, 500 m vysoké severní stěny Padraforca, která je Mekkou zdejších horolezců. Zde končí sranda a začíná nástup po terase, vedoucí pod ostrým skalnatým hřebenem. Jde to ztuha, naštěstí sněhu není příliš mnoho, přesto několik úseků vyvolává lehké mrazení v zádech. Správný směr postupu je dán žlutými značkami, které však nejsou moc dobře viditelné. Vše je korunováno dosažením nejvyšší kóty v hřebeni Pollego Superior (2497 m), kde nás vítají cáry žlutočervené katalánské vlajky.
Výhled je díky zvětšené oblačnosti v dolinách poněkud omezený. Vesnička Gósol se dole krčí na okraji luk a působí dojmem dětské skládanky. Hřeben Serra del Cadí se odtud představuje v celé mohutnosti. Bohužel se díváme do jeho klidnější, tedy jižní tváře, která je tvořena obrovskými loukami s ostrovy sněhu. Sestup do sedla nebo lépe řečeno štěrbiny Enforcadura, která rozděluje obě „vidle“ od sebe vede velmi strmou sutí a není v těchto podmínkách bůhvíjakým potěšením.
Naštěstí je cesta zpestřena pohledy na nižší, ale ostřejší z vrcholů Kamenných vidlí – Pollego Inferior (2400 m). Ze sedla pokračuje značený chodník výrazným suťovým kuloárem Canal de la Tartera k chatě Lluis Estasen, my se však hodláme vrátit zpět na západní stranu masívu. A není to věru lehké, kotel Tartera de Gósol je značně strmý a vyplněný sněhem. Rychlý sjezd by nemusel dopadnout dobře a tak kristiánkami sjíždíme k nejbližší „pevné“ zemi. Vyhráno však zdaleka není. Přechod lesem v závěru sestupu je bojem se zrádnými kameny, šlehajícími větvemi a bažinami. Konečně silnice, sucho a hlavně rovina. Gósol je za rohem a tak to máme za sebou.
Praktické informace
Doprava:
Hřeben Serra del Cadí leží na jih od hlavního hřebene Pyrenejí ve španělském Katalánsku. Přístup je snadný. Po dálnicích dojedeme až do francouzského Perpignanu. Dále po cestě č. N116 k hraničnímu městu Puigcerdá, odkud je to do hor již jen skok. Můžeme pokračovat dále na západ do La Seu d´Urgell a do hor vstoupit z jižní a tedy schůdnější strany. Návrat můžeme volit přes tunel Cadí (placený).
Vhodná doba pro návštěvu:
Jednoznačně jaro, tedy květen – červen. Tou dobou jsou jinak fádní louky, ale i skalní stěny posypány sněhem a dodávají horám na plastičnosti. Rovněž bohatá, především vápnomilná květena.
Náročnost:
Přechod centrální části hřebene Serra del Cadí bez problémů, na několika málo místech pár lezeckých vložek (snadné). Výstup na vrchol Perdaforca je poměrně náročnou horskou túrou (místy I. UIAA). V případě velké sněhové nadílky obtížně schůdné.
Mapy:
Celé pohoří najdeme na mapách nakl. Editorial Alpina Serra del Cadí/Pedraforca 1:25 000, dále pak na nakl. Generalitat de Catalunya č.4 Alt Urguel 1:50 000 (moc pěkná) a franc. mapě Rando Édition č.21 Cadí-Moixeró/Andorra 1:50 000
BONUS
Parc Natural Serra del Cadí – Moixeró byl vyhlášen v r.1983 na ploše 43 342 ha (největší chráněné území v Katalánsku). Jak již název napovídá, jedná se o dva horské masívy – na západě vysoký a skalnatý hřeben Cadí (2648 m) a na východ na něj navazující nižší masív Moixeró (2260 m).
Nalézá se v neobyčejně zajímavé a kontrastní krajině rázovité oblasti zvané Berguedà, rozkládající se mezi dvěmi významným údolími – Segre na severu (odděluje od sebe hlavní hřeben Pyrenejí a na jihu se tyčící hřeben Serra del Cadí) a Llobregat na jihu.
Předmětem ochrany je jednak pestrá flora – od borovicových lesů v údolích po bohatě kvetoucí louky v horách, kde se můžeme setkat s hořci, jalovci, pěnišníky (estalabart), lomikámeny (včetně modrého Saxifraga caesia), ve skalních rozsedlinách roste zelený a jen na několika málo místech v Pyrenejích se vyskytující okolík Xatardia scabra.
Různorodá je rovněž živočišná říše. Park se může pochlubit stády kamzíků, ale také množstvím srnčí a jelení zvěře. Přestože na nebi můžeme zahlédnou orly, logem přírodního parku se však stal černý datel picot negre.
Území přírodního parku má mimo ochrany přírody také svůj kulturní a historický rozměr. Množství středověkých vesnic se podnes zachovalo svůj půvab, známé jsou mnohé kulturní akce a slavnosti (např. karneval v Bellveru či slavnosti spojené se španělským národním jídlem paella v Bagru.). Správa parku sídlí na adrese: Parc Officinas, a/La vinga 1, 08695 Bagà, Internet: www.medi-ambient.com
Převzato z www.alpintrek.info.
