„Zvláštní zpráva“ pro HS: Konec Yanomamů v povodí Orinoka

1. Nebylo jednoduché vymotat se z chapadel venezuelské byrokracie v Caracasu. Když jsme konečně pochopili, že tudy cesta nevede, vyrazili jsme s čerstvě zakoupeným lodním motůrkem do výchozího bodu cesty – do Puerta Ayacucha na horním Orinoku. Nikoliv bez dalších průtahů a problémů jsme nakonec vypadli i z Pta.Ayacucha, odletěli jsme, s nafukovacími čluny s motorem a s povinně sjednaným průvodcem do povodí řeky Ventuari.

2. Hodinový let nad pralesy nás přenesl do jiného světa, daleko od civilizace – ale nikoliv z dosahu venezuelské byrokracie. Ve státu Amazonas totiž funguje režim podobný jako dříve v Rusku – oficiálně můžete cestovat po předem povolené trase, od kontroly ke kontrole. Pro nezávislé cestovatele možná existuje nějaká ilegální šance, ale s nafukovacím člunem a motorem mezi zavazadly asi ne. Poprvé nám vojáci zběžně schválili přítomnost hned na letišti, pak bylo třeba v městečku San Juan de Manapiare najít stanici Guardia National (Národní garda) a nechat si dát „výstupní“ razítko, aby bylo na další kontrole co kontrolovat…

3. Trampoty pokračovaly zádrhelem opravdu nečekaným – alespoň v zemi, která je jedním z největších vývozců ropy na světě. Navzdory předchozímu jednání, telefonování, zařizování i pomoci venezuelských přátel jsme zde benzín do motoru prostě nesehnali. Nevadí – první část cesty absolvujeme čistě pomocí pádel – i to má své kouzlo… Jen musíme doufat, že meandrů nebude příliš a líný proud poteče aspoň trochu.

4. Život na řece Ventuari plyne klidně a líně, stejně jako voda v řece. Občas – jednou za několik hodin plavby – míjíme indiánskou vesničku nebo samotu. Izolovaná sídliště se z řeky někdy poznají jen podle ošlapaného břehu, osamocené uvázané kánoe, indiánky peroucí prádlo, dětí dovádějících ve vodě. Případně podle indiána stojícího po ramena ve vodě a čistícího si zuby:) Někteří domorodci ani neumí španělsky.

5. Celoročně klidný život na řece zřejmě narušují jen blížící se volby do místních zastupitelských orgánů. Venezuelští politici objevují zdejší voličský potenciál a při různých příležitostech – politické kampaně a někdy možná i při splnění slibu – vesnice elektrifikují. Některé vesnice jsou dnes díky tomu vybaveny elektrickým agregátem, jiné agregátem a dokonce i veřejným osvětlením, jindemají osvětlení a na agregát teprve čekají, apod. Indiáni pak mohou dlouhé tropické večery trávit u televize. Někdy i dlouhá tropická dopoledne…

6. První várku benzínu jsme sehnali pátý den pádlování. Jeden a půl litru benzínu do pet-lahve za asi 300 Kč není v zemi, kde u pumpy stojí litr cca 55 haléřů (opravdu!), zrovna nejlevnější, ale nám to za zhruba dvě hodiny jízdy s motorem (do další vesnice) stálo. Později jsme konečně naplnili i naši 25ti litrovou nádrž a mohli bez starostí dojet až na soutok s Orinokem

7. Sjednaná loď, která nás má vyvést proti proudu Orinoka od soutoku s Ventuari, však nedorazila ani první ani druhý den po termínu. Přes rádio jsme se od jejího provozovatele dozvěděli, že před vyplutím vyvstaly problémy s benzínem – dva dny nebyli schopni sehnat zásobu dostatečnou na dlouhou plavbu… Dva dny trvalo, než přesvědčili úřady, aby vydaly povolení pro nákup potřebných 2000 lnamísto jednoho tisíce, které zprvu úřady povolily.

8. O další tři dny později kotvíme u osady La Esmeralda, široko daleko jediného „městečka“. Odtud vyrážela v roce 1951 venezuelsko-francouzská výprava k pramenům Orinoka. Dnes Esmeraldou probíhá hranice zóny, do které vyjma domorodých Yanomamů nepouštějí místní úřady vůbec nikoho, ani rodilé Venezuelce. Oficiální důvod: ochrana původních obyvatel regionu.

Díky výmluvnosti našeho průvodce jsme se jako zázrakem dostali do jedné yanomamské vesničky asi čtyři hodiny plavby za Esmeraldu (přítok řeky Ocamo), ale pro tentokrát to bylo opravdu všechno. Bohužel vesnice byla jako vylidněná – většina indiánů byla tou dobou svezena do Esmeraldy na jakousi předvolební kampaň!

9. Tak jsme je nakonec přece viděli – legendární Yanomamy, z nichž mnozí dodnes žijí v malých vesničkách roztroušených po nedozírných pralesech venezuelské Amazonie. Do Esmeraldy se jich dostalo v rámci komunální politiky asi 500. Tentokrát místní úřady konečně jednou zapracovaly i v náš prospěch – sice nepustily nás k nim, ale indiány přivezly k nám!

Ulice – tedy zdejší jednu ulici a okolí letiště – zaplnily postavičky s plachými pohledy dětí divočiny. Chávezovskými úřady preferovaný kandidát tu organizoval hromadný zápis do své politické strany.

Organizovaný příchod Yanomamů k zápisu byl strašný: Nejprve na cvičišti místní posádky rozdali političtí agitátoři všem indiánům rudá trička a kšiltovky s nápisy „Yanomamové podporují Manosalvu“ (jméno guvernéra), apod. Pak „divochy“ vyrovnali do zástupu a odvedli přes letištní plochu k misii, kde je nechali upsat se věci venezuelského socialismu (to jsou ty paradoxy – na misii!). Poslední z nepokořených, indiáni, kteří od bělošského příchodu do Jižní Ameriky úspěšně přežívají několik století pokusů o „zcivilizování“, nejspíš nepřežijí Chávezovo budování bolívarského socialismu.

Na zpáteční cestě po Orinoku do Puerta Ayacucha jsme měli hodně o čem přemýšlet. Svět se mění a Venezuela s ním. O správnosti změn ve Venezuele lze bohužel silně pochybovat.

Expedici Orinoko podpořila firma Gumotex věnováním člunu Orinoko.