V Pakse jsme velmi časně ráno, takže se nám podaří chytnout pěkný pokoj u pana Vonga. Mluví nejen plynně anglicky a francouzsky, ale také polsky. Prý od šedesátého prvního studoval deset let v Polsku a z té doby zná i Prahu. Při snídani rozkládáme trochu po polsky a plánujeme další výlety. Rádi bychom to zkusili po vlastní ose. Organizované výlety jsou na nás trochu drahé a trochu moc organizované. Guest house nabízí půjčování motorek za sedm dolarů na den. Do toho jdeme. Pan Vong vybírá ze svého motoparku dva pěkné modré kousky, které zdobí nápis Zong Shen. Výborně, vyzkoušíme čínskou výrobu. Naštěstí jsou stroje konstruované tak, aby to pochopili i Číňani. Je to poloautomat bez spojky s trochu pofidérním řazením.
Tomáš jednoho modrého draka osedlá během chvilky a vše vysvětluje i Emilovi. Ten toho na motorce moc nenajezdil, takže se netváří zrovna nadšeně, ale ostudu si neuřízne. Po pár minutách už drandíme ven z města. Provoz mimo Pakse je velmi mírný až žádný, takže největším nebezpečím může být svině přebíhající přes cestu nebo stádo krav. Pomaličku se sžíváme se všemi specialitami našich nadupaných stodesítek a užíváme si jízdu ve stylu Hell´s Angels. V okolí jsou malá vyschlá rýžová políčka, háje banánovníků a kakaovníků a rozsáhlé plochy kávovníkových plantáží. Po celém Bolaven Plateau jsou specifické půdní a klimatické podmínky vhodné k pěstování velmi kvalitního druhu kávy Arabica. Místní produkcepatří k nejlepší kávě na světě, takže jde téměř celá na export. Káva z Bolaven Plateau je silná, ale zároveň velmi jemná a má čokoládovou příchuť. Škoda, že nejsme zrovna kafomilové. Mnohem víc si užíváme krajinku, vesničky a takové ty obyčejné obrázky ze života. Parta hic v rýžových kloboucích okopává políčko, školáci jedou v poledne na kolech na oběd, banda vojáků se válí u krajnice a mává, ženské suší kávová zrna a připravují oběd. A všichni se na nás smějí a mávají. Asi jim tři falangové (cizinci) na dvou dracích Ženšen Davidson přijdou jako dobrý vtip. Jediné co nás opravdu zklame je v průvodci strašně vychvalovaný vodopád a skanzen. Vodopád je sice vcelku pěkný, ale má asi pět metrů na výšku a skanzen je prostě hrůza. Umolousané děti oblečené do zbytků krojů kmene Katang unaveně předvádějí náznak jakéhosi asi tradičního tance a zpěvu. Fakt děs.
Po úspěšném absolvování asi 150 km na rozjezd na jedné pauze pochválíme naše stroje. Jedou pěkně a bez závad. Jak se říká: Nechval dne před večerem a čínskou motorku před dojetím. Hned na dalším hrbolu nám spadne řetěz. „Ksindl jeden bolševickej!“ Rozhlížíme se po nějaké opravně, ale jsme opět „In the middle of nowhere“. Takže Katka jemnými dámskými ručičkami ohne kryt a nahodí řetěz. Pomalu se stmívá a naši modří draci svítí jen symbolicky. Mažeme tedy co nejrychleji zpět do Pakse. Deset kiláků před Pakse se nám zdá, že Emil jede nějak divně. Zpomalujeme a stroj za námi nás předjíždí. “ Sakra to není Emil.“ V té tmě jsme si ho spletli s Laosskou slečnou. Po chvíli se připlouží rychlostí 5 km za hodinu s pneumatikou úplně na hadry. Po krátké úvaze necháváme Emila i s motorkou místním na pospas a jedeme pro pomoc do guest housu. V neděli večer nemáme jinou volbu. Kluci v guest housu jsou očividně zvyklí, zajímá je jen jak je to daleko. Deset kilometrů je uznáno jako rozumná vzdálenost, vytahují dvojřádku a už to mastíme zpátky. Emila dokonce za tu dobu nikdo neukradl. Na večeři dorážíme pozdě a pořádně vyhladovělí, ale zaplať pánbůh v plném počtu. To se nám ti Číňani za pochvalu pěkně pomstili.
Ani tohle nás ale nemůže odradit od pokusu číslo dvě. Tím je druhý den cesta napříč celým Bolaven Plateau až do Sekongu. Vypadá to, že budeme mít na cestě společnost. Pan Vong akorát připravuje jeden ďábelský stroj pro kolegyni Francouzsku. „Ladies first“, takže pouštíme paní vpřed a mezitím si připravujeme vlastní stroje. Francouzska nasedá a vyráží vpřed elegantním třímetrovým skokem, přičemž přistane na zádech jednoho místňáka. Místňák si překvapeně tře modřiny, Francouzska vyděšeně poskakuje dál a pan Vong prokazuje sportovní minulost, když ji v novém rekordu dosprintuje a sesadí ze splašeného stroje. „Tak asi společnost mít nebudeme.“
S jednodenní zkušeností už vyrážíme jako profesionálové. Jako profesionálové také projíždíme křižovatky na červenou. Zcela dle místních zvyklostí. Nasazujeme řádnou cestovní rychlost a uháníme směr Sekong. Emil se již tváří jako že na motorce jezdí celý řivot a na rovinkých nás s ďábelským úsměvem předjíždí. Tomáš si to nedá líbit, i když má v Katce pořádnou zátěž, takže to chvilkama vypadá jako Ženšen Davidson Rally. V záchvatu motorkářského šílenství zkoušíme maximálku a tyhle malé ďábelské motorky se dokáží rozvášnit i na stovku. A možná i víc, ale to už nejsme ochotní riskovat. Představa toho, že nám za jízdy píst vyběhne z motoru by nám možná zkazila odpoledne. A čínské kvalitě zase až tak nevěříme.
Řídit tenhle vehykl opravdu není těžké, což dokládá fakt, že to kluci naučí i Katku. V životě neujela na motorce ani padesát metrů a tady to švihá šedesátkou skoro padesát kilometrů. Neuvěřitelné.
Stejně neuvěřitelné se zdá, že jsme tu za dva dny najezdili na těchto modrých dracích 480 kilometrů. pan Vong tomu také nemůže uvěřit. Skoro si údivem ukroutí hlavu.
