Na východním konci pouště Taklamakan u města Dunhuang se nacházejí hned dvě z nejpozoruhodnějších míst západní Číny. Jednak nádherná dunová poušť s gigantickými dunami vysokými až 200 metrů, jednak světově proslulé buddhistické jeskyně Mogao, jejichž návštěvu kdysi nevynechala žádná karavana putující po Hedvábné stezce přes obávanou poušť Taklamakan.
Začíná „země bez chleba“
Staré město Dunhuang dlouho bývalo nejzápadnější osadou čínské říše Středu, kde končil Číňanům známý svět a začínal neznámý „divoký Západ“. Ze zaprášeného pohraničního města uprostřed pustiny se však po vzniku Hedvábné stezky (2. st. př. Kr.) stalo prosperující obchodní město. Pár kilometrů západně od Dunhuangu se pak Hedvábná stezka větvila na severní a jižní trasu, kterými karavany obcházely přes řetězce oáz smrtící poušť Taklamakan. Takzvaná Jižní brána (Yang Guan) uvozovala jižní trasu vedoucí do Loulanu a dále podél pohoří Kunlun do Kašgáru, naopak Nefritová brána (Yumen Guan) označovala severní trasu přes Turfánu a podél pohoří Ťan-Šan taktéž do Kašgáru. Obě brány bývaly součástí obranných zdí. Jejich pozůstatky je dnes možné navštívit.
Současný Dunhuang se pomalu ale jistě stává turistickým centrem, protože v okolí se nachází řada historických památek, nádherná dunová poušť nebo pozoruhodný kaňon Ya Dan se zvláštními útvary vymodelovanými z tvrdého jílu větrem. Ve městě si také člověk může užít jak čínskou tak ujgurskou kuchyni. Při cestě dále do Číny je Dunhuang posledním místem, kde je možné ještě koupit chléb, který tu pečou Ujguři. O dvě stě kilometru dál na východ totiž už začíná Velká čínská zeď a s ní i ta opravdová rýžovo-nudlová Čína.
Zpívající písky
Pět kilometrů jižně od centra města se z roviny dunhuangské oázy najedou zvedají gigantické písečné duny, které jakoby se chystaly při nejbližší písečné bouři zavalit. Při prvním pohledu na ně nám přejel mraz po zádech (přestože teplota se blížila 40°C). Nebyli by to Číňani, aby z něčeho takového v době jejich turistického boomu neudělali atrakci. Vstup k dunám už zahradil plot a brána s turnikety, kde se vybírá nehorázné vstupné (225 Kč). Vždyť je to jenom poušť!? Uvnitř areálu si můžou návštěvníci ještě připlatit za vyjížďku na velbloudech, sandbording nebo paragliding.
Pro lidi se samostatným myšlením naštěstí existuje krásná cesta mezi políčky a sady až ke konci plotu, kde už člověk může v klidu a sám zabořit nohy do písku a vydupat na hřeben první duny. My jsme si připadali jako mrňaví mravenci, co omylem vběhli na nějaké pískoviště. Chůze po dunách vzhůru je namáhavá, o to snáz se pak dají sbíhat dolů. Odměnou za výstup nám byla nádherná vyhlídka na téměř neuvěřitelné jezírko Měsíčního srpku a čínský pavilon sevřené mezi dvěma dunami. Obojí zde působí zvláštně nepatřičně, ale tento kontrast zároveň podtrhuje velikost, sílu a nehostinnost dun. Místní lidé tvrdí, že za větru přesýpající se písek vydává zvuky podobné zpěvu, hudbě nebo dunění. Tak vzniklo jméno dun Míngsha Shan (Hory Zpívajících písků).
Duny jsou nejkrásnější navečer, kdy se vyplatí uniknout davům Číňanů, kteří se hlouběji do dun rozhodně nepouštějí, na hřeben některé duny, kam možná lidská noha ještě nevstoupila. Všechna námaha a písek mezi zuby jsou pak zapomenuty, protože hluboké stíny a elegantní křivky dun vykouzlené klesajícím sluncem představují pro našince odchovaného vlahou českou krajinou zážitek nezapomenutelný. Velmi působivý je také muslimský hřbitov na úpatí dun, který pomalu pohlcuje písek. Z některých náhrobků tak už vykukuje jen špička s půlměsícem.
Nezahyne, kdo nechá vymalovat jeskyni
Když se v prvních stoletích našeho letopočtu šířil buddhismus z Indie, dostal ze střední Asie do západní Číny, kde se uchytil zvlášť úspěšně. Obchodníci na Hedvábné stezce rádi přispívali klášterům, protože každý dobrý skutek se jim přičítal k dobru. Velmi štědře byla obdarovávána centra buddhismu kolem pouště Taklamakan jako právě zde, v malé oáze Mogao ležící na řece Dang, které stéká z pohoří Čilian (po té, co Číňani postavili výše na řece přehradu, už tudy voda neprotéká). Postupně tak vzniklo poutní místo s jedním a půl tuctem klášterů. Obchodníci, kteří krutou poušť právě šťastně zdolali, skládali dary jako vzdání díků. Naopak ti, kdo ji měli teprve před sebou, prosili o přízeň prostřednictvím mnichů, kteří se pak za ně modlili. Obojí bylo víc zcela na místě, protože Taklamakan, jméno pouště, znamená „místo, odkud není návratu“.
K těm nejzáslužnějším činům patřilo nechat vytesat jeskyni a vymalovat ji náboženskými malbami. Bohatství Hedvábné stezky se tak zde přímo odrazilo v komplexu jeskyní, které byly postupně budovány od 4. století po následujících téměř tisíc let. Ve stěnách říčního kaňonu, které sestávají z měkkých usazených hornin jako je například slepenec, tak za tu dobu vzniklo přes 700 jeskyní, které dnes představují největší galerii buddhistického umění na světě. Jeskyně jsou ve stěně vytvořené v několika patrech. Dříve k nim vedly pouze dřevěné žebříky a ochozy. Kromě nástěnných maleb znázorňujících život na nebesích nebo příběhy ze života Buddhy ukrývají některé jeskyně i sochy Buddhů (obrázky např. na http://www.getty.edu/conservation/field_projects/mogao). Právem byly jeskyně Mogao v roce 1987 zapsány na seznam UNESCO.
Po zániku Hedvábné stezky v 15. st. upadly jeskyně na dlouhou v zapomnění. Až na začátku 20. století zde jistý domorodec náhodou objevil zazděnou jeskyni ukrývající desítky tisíc prastarých svitků s texty a malbami, což sem hned přilákalo expedice evropských badatelů, např. Aurel Stein, Paul Pelliot nebo Sergej Oldenburg, kteří tou dobou jako první Hedvábnou stezku objevovali. Za směšný obnos tehdy odkoupili a odvezli velkou část těchto nedocenitelných dokumentů. Sejmuli také některé malby. Za jejich činy na ně dnešní Čína pohlíží jako na zloděje a darebáky. Pro úplnost dodejme, že zbytek svitků zaplul do soukromých sbírek čínských pohlavárů a jen mizivý zlomek se nakonec dostal do čínských muzeí. Otázkou zůstává, jestli by jinak tyto artefakty vůbec přežily Mao Ce Tungovu kulturní revoluci.
Většina nalezených spisů je buddhistických, mezi nimi se ale nacházejí i státní, finanční, vojenské nebo vědecké místní dokumenty. Část spisů je dokonce tibetských středoasijských, hebrejských nebo křesťanských. To vše ukazuje, že po Hedvábné stezce se nejen obchodovalo, ale že se po ní šířily i filozofické myšlenky a náboženství. V této „knihovně“ byl nalezen i vůbec nejstarší tisk světa, tzv. Diamantová sútra z roku 868, což dokládá, že knihtisk byl na divokém Východě vynalezen už o šest století dříve než v temné Evropě.
Podobných jeskynních komplexů se v poušti Taklamakan nachází mnohem víc, obvykle pod označením „Jeskyně tisíců buddhů“. Můžeme je navštívit například západně od Dunhuangu, v Bezekliku u Turfánu nebo kolem města Kuča. Komplex Mogao je z nich však daleko největší a nejzachovalejší, takže představuje „povinnou“ zastávku novodobých poutníků po Hedvábné stezce.
Praktické
Z centra Dunhuangu z křižovatky u autobusového terminálu jezdí minibus č. 3 (1 juan) ke vstupní bráně na duny, taxík 10 juanů. Vstupné činí 80 juanů (225 Kč). Vybírat za vstup do pouště je možné snad jenom v Číně, ale pokud se tomu chcete vyhnout, stačí před vstupní branou zahnout doprava mezi sady, ještě jednou doprava, hned doleva a po asi 500 m se ocitnete pod dunami na konci plotu. Nemusíte ho tedy ani ilegálně přelézat, ale prostě vstoupíte do pouště jinou cestou (a krásnou).
K jeskyním Mogao, 33 km východně od Dunhuangu, jezdí autobus v 8:00 od hotelu Feitian (20 juanů/zpáteční). Prohlídky jsou výhradně organizované, kromě baterky musíte všechny věci včetně foťáků nechat v úschovně (zdarma). V jeskyních platí přísný zákaz fotografování. Vstupné 120 juanů, cizinci mají nárok na anglicky mluvícího průvodce, je třeba se něj ale doptat až u samotného vstupu k jeskyním. Do některých vyjímečných jeskyní se platí extra vstupné 100-500 juanů. Prohlídka trvá asi 1,5 h. Autobus zpět do města odjíždí ve 12:30.
(1 Y = 2,8 Kč, září 2006)
