Jsme zpátky v Uzbekistánu a míříme přímo do pouště Kyzylkum. Město Nurota se nachází 200 kilometrů severně od Samarkandu, v minulosti se jmenovalo Nur a již ve starověku mělo významnou strategickou pozici na hranicích kultivované krajiny a prázdné stepi.
Dnes je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst ve Střední Asii. Počátky zdejší mešity sahají až do 10. století a její postupné rekonstrukce se snaží zachovat především originální střechu s 25 kupolemi.
Cílem poutníků je zdejší zázračné jezírko, které není kromě podzemního pramene vůbec nijak napájeno. Tento pramen (Chashma spring) podle legendy vznikl, když Mohammedův zeť Hazrat Ali udeřil svým klackem do země. Čas od času z něj prý ještě dnes vysvitne proud světla, kvůli němuž taky dostalo místo svoje pojmenování („nur“ znamená „sloup světla“).
V jezírku žije zvláštní druh ryb, jejichž jedinou potravou jsou minerály. Nedaleko odsud je rovněž speciální klinika, kde tyto ryby léčí kožní nemoci, zejména lupénku. Jezírko obdivoval také Alexandr Veliký, pevnost na kopci však stála uprostřed města již před jeho příchodem. Alexandrovi vojáci ji pouze zpevnili a rozšířili, aby mohla sloužit jako základna pro útok na Samarkand.
Kyzylkum
Z Nuroty jsme ujeli ještě 80 kilometrů autobusem do vesnice Yangiqazgan, odtud však můžeme pokračovat již jen upraveným starým sovětským gazíkem, který nás doveze až k jurtám uprostřed pouště. Poušť Kyzylkum zabírá 58 % rozlohy Uzbekistánu a říká se jí „černá poušť„, což ovšem není způsobeno barvou zdejšího písku, ale protože trávy a keříky, které zde rostou, okamžitě na slunci usychají a způsobují temné zabarvení celé krajiny.
Nacházíme se téměř na hranicích s Kazachstánem a místní nomádi mají již značně mongolské rysy. Jejich způsob života se za posledních několik set let prakticky nezměnil a dodnes jej charakterizují velbloudi, koně a jurty. Mongolové přitom vytvořili ve 13. století vůbec největší říši v dějinách, která sahala od Číny až po Slovensko a pokoušeli se dobýt také Japonsko. Počátky tohoto impéria sahají do roku 1206, kdy Temudžin, jeden z místních náčelníků, sjednotil kočovné kmeny a přijal titul Čingischán (tj. „největší chán“).
Čingischán založil v roce 1216 Peking a pak otočil své výboje na západ. Zničil Samarkand a Merv, prohnal se Ruskem a pokračoval až do Karpatské kotliny, kde se Mongolům říkalo Tataři. Mongolové byli velmi pohybliví a měli lehkou zbroj, díky čemuž bez problémů poráželi tehdejší „těžkotonážní rytíře“. Sami ovšem žádné hodnoty nevytvořili, dobytá města pouze vyrabovali a zničili a z jejich velkolepého impéria se dodneška nic nezachovalo.
O nádheře chánova paláce píše například Marco Polo, který se dostal na dvůr Čingischánova vnuka Kublajchána v roce 1271. Po jeho smrti v roce 1295 se však už nenašel nikdo, kdo by byl schopen říši vládnout a ta byla rozdělena na čtyři samostatné útvary. Jedním z nich byla například Střední Asie, odkud pak tzv. Zlatou hordu již bez větších problémů vytlačil Timur.
My jsme si romantiku tehdejších časů připomněli po večeři, když jsme si dali u ohně pár stakanů vodky, poslechli si několik kazašských písní a uložili se k noclehu v luxusních jurtách nebo na takhtách pod čistou hvězdnou oblohou…
Aidar-kul
Jezero Aidar-kul, ležící v severní části pouště Kyzylkum, je v dnešní době již největším jezerem v Uzbekistánu. Na rozdíl od Aralského moře, jehož plocha se díky zavlažování bavlníkových plantáží scvrkla na minimum, Aidar-kul je na tom přesně naopak. Jezero je dlouhé 350 kilometrů a neustále se zvětšuje. Důkazem jsou například telegrafní sloupy a cesta, kterou se ještě loni dalo projet. V současné době je již obojí pod vodou.
Jezero Aidar-kul je slané a žije zde několik druhů rostlin a zvířat, která se jinde nevyskytují. Na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu vznikla dokonce chráněná ptačí rezervace. Také na místní štice, zvané sudak, si nikde jinde pochutnat nemůžete. Odpoledne již přejíždíme do Buchary s několika málo zastávkami. Přírodní rezervace Sarmysh je proslulá svými skalními kresbami, které zde zanechaly kmeny, jež v minulosti táhly Uzbekistánem. Soutěska Sarmysh leží severně od města Navoiy. Přes 3000 petroglyfů na černé skále, vytvořených v období od doby bronzové až po ranný středověk, znázorňuje především býky, jeleny, kozy, psi a koně. Lidské figury loví se zbraněmi nebo provádí rituální tance.
Pár kilometrů jižně od města Navoiy lze u cesty spatřit pozůstatky karavanseraje Rabat-i-Malik. Jeho nejstarší části pochází z 11. století.
Převzato z www.kasp.cz.
