Jsem rád, že jsem zdravý a v pohodě dorazil domů. A že jsem neuspěl? Čert to vem.
U svého počítače, v teple, koukám na fotky z předešlých dvou týdnů a musím říct, že už ani já z nich necítím to, co jsem ještě před pár dny prožíval. Není mi zima, nemám na sobě věčně vlhké oblečení, nemusím se vláčet do kopce s těžkým sledem nebo zoufale jako slepec pomocí hůlky hledat cestu v naprosto neprůhledném mlíku a trnout, kdy vlezu na obrovskou převěj nad desetimetrovým srázem či kdy se urvou na stráni nad námi tuny sněhu a my bídně zhynem pod lavinou. 🙂 To všechno špatný je jakoby mávnutím kouzelného proutku pryč. Jsem rád, že jsem zdravý a v pohodě dorazil domů. A že jsem neuspěl? Čert to vem. Není nikoho, kdo by nechtěl uspět víc než já – všechna ta práce, těšení, že po neúspěchu na Islandu v létě budu mít konečně nějakou dotaženou akci, ale asi mi není přáno, nebo na to ještě nemám… cokoliv. Jsem optimista a celkem i tvrdohlavý, vím, že to je jenom otázka času, než se oklepu a naplánuju další akci. Jednou mi to prostě vyjít musí.
Jak jsem slíbil, dal jsem za včerejšek do kupy pár fotek z posledních dnů akce, takže tady jsou.
Tady je všechno ještě ok. Povrch je pěkně zmrzlý, a i když během dne musíme přejít poměrně vysoké sedlo, jsme na konci dne o minimálně 14 kilometrů blíž Hardě. Všechno nám jde podle plánu a hlavně jsme v dobré náladě a po těch několika dnech spolu už i pěkně sehraní. Našimi jedinými starostmi je občas převržený sled nebo hledání správné cesty. Občas na nás v dáli vykouknou zasněžené pláně Hardy a my se už nemůžeme dočkat. Těšíme se.
Druhý den začínáme stoupat na plato a pomalu se zhoršuje počasí. Chvílemi není vidět na krok a začíná se zvedat silný vítr. Zrovna v momentu, kdy se snažím přelézt velkou navátou převěj, foukne, a já ztrácím balanc. Ještě jsem se snažil v rychlosti trochu nadskočit a dát pod sebe pravou nohu, ale stejně beznadějně ztrácím rovnováhu a padám. Samozřejmě sebou strhnu sled a v momentě se válím na prudkém svahu, který končí nevím kde. Cítím, že s každým pohybem sjíždím dolů. Táhne mě sled. Celý den kličkujeme mezi skalami, pět, ale taky dvacet metrů vysokými. Bohužel už sněží natolik, že nemáme ponětí, kde přesně jsme, a já mám hrůzu, že jsem právě nad podobným skalním stupněm. Naštěstí je Zuzka hned za mnou a bleskurychle si sundává lyže a snaží se vytáhnout sled zpátky na rovnější povrch. Kdybych tam byl sám, asi bych měl pár pernějších chvil, jak se z toho dostat. Zpět na rovnějším se na chvíli schováváme za skály a promýšlíme, co dál. Je odpoledne a vítr je čím dál tím silnější. Takový menší uragán. Máme ještě čas, a tak padá rozhodnutí toho dnes nechat a zalézt do stanu. Kdybych věděl, jaký bude druhý den, tedy respektive několik následujících dnů počasí, pokračoval bych v postupu až do setmění. I když foukal nehorázný vítr, bylo občas aspoň na chvíli něco vidět.
Na fotce je vidět kousek lana. To pro případ, že by mě smetla lavina. Zuzka by třeba měla aspoň nějakou šanci mě najít.
Budíme se téměř zasněžení. Přestože jsme stan postavili pod větším převisem, přes noc napadlo tolik sněhu, že po otevření dveří se na mě vyvalila asi třičtvrtě metru vysoká lavina. A to jsem ještě neviděl, jak to vypadá okolo. Všude velké závěje, snad metr nového těžkého sněhu a do toho mlha. No mlha – totální mlíko. Pod převisem to ještě jde, v pohodě jdou rozeznat obrysy věcí, ale venku na pláni je člověk ztracený. Díky mlze je totiž světlo jakoby rozptýleno všemi směry, nikde nejsou žádné stíny, žádná světlejší nebo tmavší místa, nikde není vidět sebemenší hrana. Je to jako mít zavřené oči, s tím rozdílem, že nevidíte černo, ale světle šedivý mlíko.
Nechce se nám tvrdnout ve stanu, takže balíme. Moc nemluvíme, je nám jasné, že to přestává být sranda. Čeká nás ještě pěkný kopec a do toho tohle počasí, skály, svahy s čerstvým sněhem, což znamená jediné, laviny.
Pokračování zítra.
Hlavní sponzor expedice
Partneři:
