Zpět do Louang Prabang

Co s časem? Měla jsem to tak krásně promyšlené! Jdu se nakonec projít. Cestou mě zastavuje tuk-tukář, „kam pak si to tak kráčíš?“, ptá se mě.
Vyprávím, že si jdu zjistit spoje. Netrvá dlouho a toužebná informace o nočním spoji mi lahodí do ucha. Autobus odjíždí za 2,5hod, rychle balím a chystám přesun.

Na nádraží zazní opět stejná otázka, kam že to vlastně jedu. „Louang Prabang? no bus, tomorrow.“ Nakonec nejvíc informovaný tuk-tukář poučuje o jiné variantě s přestupem řidiče.

V.I.P. bus, to zní zajímavě, tuto variantu jsem zde ještě nepoužila. Je to jiná třída! U pultíku fasuji sušenku, vlhký kapesníček a minerálku, mám místenku, autobus je poloprázdný, rozhodně ne napěchovaný po střechu chilli, kuřatama, salátama, apod., ale člověk se cítí tak trošku už pohodlněji a dokonce se na cestu i kupodivu těším.

O půlnoci zařve „barang“, to jako já „cizinka“, že mám vystoupit. Přede mnou tma, za mnou lavičky. Asi si tu dávají dostaveníčko cestovatelé či místní, kdo ví. Usedám, opět cekám. Blíží se autobus. Rychle, efektivně vím vše, co potřebuji – z jaké strany a kdy přijede můj bus.

Ráno se ocitám opět v bývalém hlavním městě „království slonů“. Letím do přístavu, abych stihla jednodenní cestu po Mekongu. „Devátá hodina odbila!“, Pomalý člun je pryč a já řeším náhradní program. Vydávám se posilnit místními dobrotami – tamarínový shake, lao salát – rajčata, salát, zelí, vejce a bylinky polité speciálním dresingem. Výborný!

Vydávám se tedy na nedaleké vodopády Tat Kuang Si. Mnohastupňové vodopády, které nabízejí možnost koupání, turistiky až k vrcholu a ten je přece jen pár desítek metrů k obloze. V jednotlivých úsecích se vytvářejí nádherná blankytně modrá jezírka, v nichž se dá plavat, popř. do nich skákat.

Opět dostávám pozvání, tentokrát na pivo. Nacházím se u vodopádů, když mi místní rodinka nabídne pozvání. Překvapuje mě to, protože je to už poněkolikáté. Místní rodinka procvičí angličtinu a je vděčná za každé setkání, kdy ji může použít.

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Někdo trénuje základy jako „how are you, what is your name, how old are you, atd.“, jiný už má chuť se ptát na to, jak se mi líbí v Laosu, jaké to je v Čechách, atd. Velmi příjemné setkání tak jako tak.

Večer mě čeká prohlídka nočního trhu, který je směsicí barev, ručních výrobků a dobrot. Procházím a kochám se ….

Turisté a místní jedou na plavbu a já se dívám kolem sebe ….

Někdo z Angličanů, Francouzů či Němců vytáhne knížku a ponoří se do svého oblíbeného příběhu. Taktéž my cizinci sledujeme více čas, „kdy už ta loď konečně odpluje ….“

Místní, kteří možná jedou poprvé, sledují krásu kolem život na řece. A nebo? Stále o něčem diskutují, pořád něco vyprávějí a klábosí. Pár žen se zavěšeným malým ještě neštěbetálkem v šátku na zádech, kde si zvesela pochrupoval.

Místo hodinek, které taky většinou ti z naší skupiny neměli, jim někdo uvázal buddhisticky náramek pro štěstí.

Turisté volí většinou klasiku, takže vypluje loď a vytahujou se první sušenky, banány či jiné ovoce, bagety, aj.

Místní? Ti mě nikdy nepřestanou překvapovat „pytlíkovou metodou“. V pytlíku si přináší studené café lao, vytahujou lepivou rýži a maso, někdo nudle, křepelčí vejce, sušené ryby, jiný nejrůznější ovoce a k tomu opět pytlíkové balení chilli, cukru, apod. Tady platí zkrátka nikoliv „boxíková metoda“, ale kultura sáčků.

Tak nějak by se dala popsat atmosféra na pomalé lodi směřující do Huay Xai.

Ale jaké to je proplouvat chvíli po této „paní řece“?

Zalesněné hory, zákruty, malí kluci hledající do svých kosíčků nějaký ten dar řeky do žaludku, tu a tam rybáři, bambusové chajdy, dokonce i buddhistický wat, resp. chrám skrýval zelený porost v okolí. Nesmím samozřejmě zapomenout na buvoly lebedící si ve vodě.

Vyskakují do písku ve vesničce Tha Suang a hodinu jedeme s dalšími do Hongsa. A o tom dál zase příště.