Znásilněná země

Noelle je sedmnáct. Na svět upírá velké černé oči s takovým výrazem, který si budu pamatovat už napořád. Nemluví. Nechce. Stydí se. Byla znásilněná, je to už skoro dva roky. Znásilnili ji vojáci FARDC. Nenechte se mýlit, nejsou to ti, kteří sem přišli ze Rwandy, Hutuové, cizí vojáci, kteří zemi plundrují už přes deset let. FARDC je regulérní konžská armáda, která by měla civilní obyvatelstvo chránit. A bránit před Hutuy. Nic z toho se neděje.

Noellu znásilnili vojáci proto, aby se pomstili jejímu otci. Zná viníky, ví, jak se jmenují, kde slouží. Ačkoliv Noellin otec žádal písemně o potrestání viníků na vojenském velitelství v Bukavu, nic se nestalo. Tak to prostě v Kongu chodí.

Konžská demokratická republika se od doby své kolonizace v osmnáctém století zmítá v sérii násilností, občanských a mocenských válek. Ani podepsání příměří nezabránilo bojům na východu země, kde se nachází téměř polovina všech lesních porostů v Africe a významná naleziště cenných nerostných surovin, především diamantů a coltanu.

Toto nesmírné nerostné bohatství zatím plodí jen násilí a neštěstí. Nejbohatší země světa se stala skutečným předobrazem pekla.

„Za vším jsou ekonomické důvody, kdybychom neměli tolik coltanu, zlata a diamantů, nebylo by k takovému násilí tolik důvodů. Coltan je prokletí Konga,“ říká Christine Schuyler Deschryverová, bojovnice za práva žen, napůl Belgičanka a napůl Konžanka, která žije v Bukavu, v provincii Jižní Kivu. Tato oblast je společně s provincií Severní Kivu (hl. město Goma) nejneklidnějším místem v Kongu a potažmo jedním z nejneklidnějších míst na světě. Ačkoliv bylo po poslední válce v Kongu (1998 – 2003), uzavřeno příměří, nepokoje na východě země pokračují dodnes. A velkou roli v konfliktu hraje právě coltan, nerost, bez kterého se dnes neobejde žádný z výrobců mobilních telefonů, notebooků, playstation a dalších technických hraček současnosti. Všichni máme svůj kousek coltanu dennodenně u ucha, aniž bychom tušili, jakou strašnou cenu za něj platí nejvíce konžské ženy a děti. Válka, která stále na východě Konga trvá, je právě o coltanu, zlatu a diamantech. Jde jen o to, kdo bude ovládat výnosná ložiska. Hutuové, Tutsiové, banditi, konžská armáda…

Co je to vlastně coltan?

Coltan je lidový africký výraz pro columbit-tantalit, kovovou rudu, která se získává z prvků niobium a tantalum. Rada bezpečnosti OSN už v roce 2003 kritizovala nelegální pašování coltanu vytěženého v Kongu do sousedních zemí – do Rwandy, Ugandy a Burundi. Všechny nadnárodní společnosti, které produkují zmíněnou elektroniku, odmítají, že by používaly nelegálně vytěžený coltan z Konga. Nikdo černý konžský coltan nepřizná.

Bez diamantů, které se v Kongu těží také, se můžeme obejít. Ale těžko si lze představit dnešní svět bez počítačů, notebooků a mobilů. Nemusel by být ale nutně potřísněný krví. Jakkoliv to zní pateticky, je téměř každý mobil krvavý.

Na východě Konga vládne brutalita a násilí, jaké má jen málokde na světě obdoby. Odhaduje se, že za poslední léta války bylo jen v oblasti východního Konga znásilněno na 200 000 žen a dětí. To je ale jen špička ledovce, vychází se z počtů žen, které znásilnění musely přiznat. Další tisíce žen však o svém traumatu mlčí. Znásilnění je totiž v Kongu, stejně jako v celé Africe tabu. Nemluví se o něm, žena, která by jej veřejně přiznala, může čekat všeobecné opovržení a vyobcování z komunity.

„Je mi znásilněných žen líto, ale co můžu dělat? Lidé by si mysleli, že nejsem muž, kdybych si u sebe nechal svou ženu, která byla znásilněná,“ říká muž jménem Willbee z vesnice Kando. Společenské mínění je tady jasně dáno Biblí – žena má spát jen s jedním mužem. Že si svůj úděl nevybrala? Že se nenechala dobrovolně znásilnit, případně si ještě větvemi a hlavněmi samopalů rozervat vagínu? To už nikoho nezajímá. Nikdo už se nad tím nepozastavuje. Ženy, kterým se něco takového přihodilo, jsou odevšad vyháněny, muži je zavrhnou, odeženou i s dětmi od sebe. Rodiče zase klidně vyženou své znásilněné dcery. Není téměř nikdo, kdo by jim byl ochoten poskytnout pomoc.

V Bukavu pracuje spousta nevládních organizací, které se zabývají pomocí. Ale do pralesů, kde lidé trpí především, se odváží jen málokdo. Jednou z těchto mála organizací je česká společnost Člověk v tísni. První projekt spustil v jižním Kivu, v Bunyakiri, v květnu 2008. V chráněné dílně tu desítka žen, obětí sexuálního násilí, vyrábí mýdlo z palmového oleje. Díky tomu, že tu není žádný průmysl a žádné stroje, jsou mýdla 100% bio. Palmový olej se získává ze semen olejové palmy pomocí sekery, jaké se používaly v neolitu. Práce je pro ženy dušení hygienou, ale i společenskou záležitostí, zábavou. Kromě dílny na mýdlo tu funguje ještě šicí dílna a Člověk v tísni postavil prvních 16 domků pro znásilněné. Místní nemocnici věnovala organizace postele v ženském oddělení, které tam předtím chyběly. A v sousedním Hombu, na sever od Bunyakiri, skoro na hranici s provincií Severní Kivu, staví latríny. Velkým problémem je tady cholera, která se šíří jako lavina. Místní nemají hygienické návyky, navíc region sužují výpady Hutuů, kteří terorizují tamní vesnice. Kolem Homba jsou vesnice téměř prázdné, lidé se v obavě před přepadením raději stahují do města. Což samozřejmě zvyšuje riziko chorob jako je třeba cholera.

Válka páchá na celém území nepředstavitelné škody. Nejen materiální, nejen na lidských životech. Ti, co přežijí, nesou v sobě jako genetickou informaci to, že násilí je vlastně normální. Co vyroste z dětí, které viděli umírat své rodiče, viděli znásilňovat své matky?

Navštívila jsem v Jižním Kivu několik sirotčinců. Průběh návštěvy byl všude víceméně podobný. Děti si na uvítaní bílé tváře z Evropy připravily scénku, malé divadlo. Začínalo i končilo to vždy také stejně: Nejprve idylická scéna šťastné rodiny. Pak vpád vojáků s kalašnikovy, zavraždění rodičů a útěk dětí před ozbrojenci…

A měli byste vidět, jak to tyhle děti dokázaly věrně napodobit. Jde z toho hrůza. Jako z celé téhle země…

Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země, se poprvé vydala do nebezpečné oblasti před necelým rokem. Nyní plánuje už třetí cestu a aktivně se zapojuje do pomoci postiženým této konžské společenské katastrofy. Více o příbězích jednotlivých žen i o autorce se dočtete v článku Ženy z Bunyakiri.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.