Arequipa byla osídlena v hluboké minulosti ajmarskými kmeny od jezera Titicaca, posléze pak včleněna do říše Inků, vládců Cusca, aby ji nakonec jako španělské město v roce 1540 založili konkvistadoři.
Špatná zkušenost
Na nádraží v Arequipě, druhém největším městě Peru, nás hned zrána odchytla pracovnice turistického centra a nabízela nám ubytování. Po zkušenostech z předcházejících dnů, kdy nás chtěl každý oškubat a obelstít, jsme poděkovali, vzali si jenom adresy a sjeli taxíkem za 3 soly (24 Kč) do několik kilometrů vzdáleného centra města. Chtěli jsme zkusit sehnat levnější ubytování. 8 dolarů na osobu se nám zdálo být dost. Nakonec jsme to v tom nabízeném hotýlku, uprostřed centra, usmlouvali z 8 na 6,25 dolarů (60 solů – 480 Kč za 3 osoby). Hosteria Las Terrazas d ĺu na ulici Sucre
Při vybalování věcí z batohu si Vašek všiml, že mu chybí drahý digitální fotoaparát. Při nočním přejezdu ho měl schovaný v batohu v příručním prostoru nad hlavou. Přesto mu ho někdo ukradl, zřejmě průvodčí, jak rozdával deky na přikrytí. Já jsem měla naštěstí kameru, foťák i mobil neustále u sebe, tak jsem o nic nepřišla.
Pochůzky v Arequipě
Vysprchovali jsme se, uvařili kafe, posnídali a vyrazili do města. Arequipa byla osídlena v hluboké minulosti ajmarskými kmeny od jezera Titicaca, posléze pak včleněna do říše Inků, vládců Cusca, aby ji nakonec jako španělské město v roce 1540 založili konkvistadoři. Bohužel, příliš mnoho historických budov z šestnáctého století ve městě nezbylo. Celé město totiž leží v jedné z geologicky nejaktivnějších zón kontinentu, a bylo již mnohokrát zničeno zemětřeseními.
Nicméně většina budov je vždy opravena a uvedena do původního stavu, a protože se staví ze světlého vulkanického kamene, působí nízké bílé domy Arequipy velmi přívětivým dojmem. Poslední, poměrně silné zemětřesení postihlo město v červnu roku 2001. Bylo poničeno mnoho budov, nejvíce však byla poškozena katedrála na hlavním náměstí, které se zřítila jedna z věží.
Napřed jsme obcházeli místní CK, u kterých jsme chtěli rezervovat výlet do kaňonu Colca na druhý den. Všechny cestovky ho nabízely za 18 dolarů na dva dny nebo dráž. Pouze v jedné nám nabídl chlápek cestu za 16 dolarů. V Peru ( to platí i jinde, ale tady obzvlášť) není dobré kupovat něco podezřele levně, protože se může stát, že jde o podvodníky. V tom lepším případě nesplní vše, co slíbí, v horším případě ani neodjedete z města a když na ně zavoláte policii, stejně vám peníze nevrátí, protože jsou s nimi domluvení a zrovna zapomenou anglicky.
Nicméně jsme této malé ceny využili k tomu, abychom smlouvali v sousední, prověřené a spolehlivé CK Acuarius travel nacházející se v blízkosti kláštera sv. Cataliny na ulici Cykle Santa Catalina, kterou nám poradila majitelka našeho hotelu. Slečna za přepážkou se sice hodně kroutila, nakonec jsme zaplatili 17 dolarů za osobu.
Šli jsme si zamluvit do jakési turistické kanceláře v centru lístky na pozítří, na autobus do Puna. Byli jsme rádi, že nemusíme brát taxíka a jet si koupit jízdenky na autobusové nádraží, vzdáleného odsud několik kilometrů. Bez předchozí rezervace bychom mohli riskovat, že nebudou volná místa a ztratíme čekáním na další spoj jeden den. Původně jsme chtěli cestovat přes noc. Cesta do Puna, které leží na březích jezera Titicaca, však trvá přes 5 hodin a to není na jízdu přes noc optimální. Dobré je, že pasažéři ve většině autobusů, které přijedou kolem druhé, třetí ranní, můžou zůstat spát do páté nebo šesté hodiny i po příjezdu do cílovém destinace. (To nám bylo nabídnuto i při cestě z Puna do Cuzca).
Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme ráno a prohlídneme si za světla přírodu na altiplanu (náhorní plošině). Navíc jsme udělali válečnou poradu a dohodli se, že nenavštívíme Bolívii, jak to bylo původně v plánu, ale uděláme si místo toho dvoudenní výlet na ostrovy Titicaca. Tím pádem jsme ušetřili dva dny a nebylo kam spěchat. Za jízdenku denním dálkovým autobusem jsme zaplatili 30 solů za osobu (240 Kč), ale jak se později ukázalo, cena byla značně přemrštěná.
Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Muzeum mumií
Hned naproti kanceláře bylo muzeum Santuarios Andinos U.C.S.M. Vstupné 15 solů dospělí (120 Kč) a 5 solů (40 Kč) studenti. Je to soukromé archeologické muzeum, s mumiemi ze speciálních ceremonií capacocha.
Hlavním exponátem je tělíčko zmrzlé incké dívky, které bylo nalezeno vysoko v horách, pod vrcholem sopky Ampata v roce 1995. Za vlády Inků byly obětovány každých 4 – 7 let děti náčelníků na vrcholech významných vulkánů. Původní obyvatelé země věřili, že sopky jsou božstva, schopná trestat své okolí svými erupcemi, a proto je čas od času uklidňovali lidskými oběťmi. Stopy po podobných obětech jsou v Andách poměrně běžné, ale nálezy v okolí Arequipy patří k těm nejlépe zachovaným.
Juanita byla pět set let uložena v ledovém hrobě pod vrcholem Ampata. Při jednom oteplení sníh a led ustoupil a mumie se posunula o něco níže, kde byla později objevena. Tento nález byl mimořádný i vzhledem ke skutečnosti, že to byl první případ, kdy bylo nalezeno tělo dívky. Současně svědčí o pozoruhodných horolezeckých schopnostech kečujských a ajmarských Indiánů, kteří v hluboké minulosti dokázali podniknout i dnes poměrně náročný výstup.
Juanita byla obětována někdy ve 14. století a díky tomu, že zmrzla, dochovala se ve velmi dobrém stavu. Na radu naší paní domácí jsme se hned u prodeje vstupenek zeptali, jestli je Juanita doma, protože si ji dost často berou na výzkum různé laboratoře nebo ji vystavují v její mrazivé vitríně po celém světě. Další exponáty byly taky docela zajímavé, líbilo se mi hlavně video na začátku, kde ukazovali výpravu, co našla mumie, vykopávky a nakonec i Juanitu.
V kdysi veselém klášteře sv. Cataliny
Bylo poledne, žaludek se už ozýval, tak jsme zašli na oběd a po něm zakoupili lístky do kláštera sv. Cataliny (25 solů – 200 Kč na osobu, bez studentské slevy). Objekt kláštera je vlastně taková malá městská čtvrť 20.000 m2, plná úzkých uliček, malých náměstí a krásně barevně natřených domů, ve kterých jeptišky žily, modlily se, vařily, ale asi také pěkně vyváděly.
Klášter založila v roce 1580 bohatá bezdětná vdova María de Guzmán, jako útočiště pro druhorozené dcery z bohatých kreolských rodin. Zasvěcen byl svaté Kateřině ze Sieny. Dominikánské řeholnice budovaly svůj konvent (s podporou města, mecenášů i biskupa z Cusca) po několik desetiletí.
Hlavním zdrojem příjmů však bylo věno, které přinášely novicky vstupující do kláštera. Jednalo se o poměrně vysoké sumy, které byly využity pro rozvoj kláštera, nemluvě o tom, že rodina budoucí jeptišky se musela postarat i o její výbavu a postavit jí v areálu kláštera malý domek. Do tohoto obydlí se ale adeptka nastěhovala až po složení řeholních slibů, první čtyři roky trávila ve zvláštním oddělení pro novicky.
Klauzura byla v klášteře velmi přísná: jeptišky mohly hovořit se svými příbuznými pouze přes neprůhlednou mříž a nesměly nikdy v životě opustit zdi kláštera. Neznamená to však, že by dcery z bohatých rodin naprosto rezignovaly na život v pohodlí, na který byly zvyklé. Jejich domky za mohutnou zdí kláštera, uspořádané do malebných úzkých uliček, jsou dnes oázou klidu. Jejich zdi mají pastelové, oku lahodící barvy, všude je plno rostlin a ptáků.
V minulosti však uličky obytné části kláštera kypěly životem. Každá jeptiška (bylo jich zde kolem sto padesáti) obývala domek s několika místnostmi a kuchyňkou, kde se o její potřeby staralo služebnictvo. Obydlí byla sice skromná, ale jejich majitelky se nezříkaly ani zábavy a různých setkání, zvaly si hudebníky a vůbec pokračovaly ve způsobu života vyšších vrstev, který neodpovídal v plné míře strohým řádovým předpisům.
Na konci devatenáctého století si této pozoruhodnosti všiml i Vatikán a papež vyslal do Arequipy novou představenou, jejímž úkolem bylo s touto praxí skoncovat. Mise se zhostila sestra Josefa Cadena, která poslala všechny klášterní poklady do Evropy, propustila služebné a otroky (některé z nich vstoupily do řádu) a obnovila striktní klauzuru. Asi 20 řeholnic zde bydlí dodnes, ale v návštěvních hodinách (9-16 hod) nejsou vidět na veřejnosti.
Klášter se mi moc líbil, některá zákoutí byla nesmírně fotogenická. Radost nám kazilo jen to, že Venda už neměl čím fotit. Zdrželi jsme se asi dvě hodiny. Po opuštění areálu jsme zamířili na mercado ceramico, tržiště s keramikou a dalšími suvenýry a nakoupili jsme nějaké drobné dárky. Byli jsme dost unaveni, přestože bylo teprve kolem 16. hodiny. Na chvíli jsme vlezli na net a v pět jsme usnuli, jak malá niňos.
