V tomto díle Fotorádce vyrazíme na býčí zápasy do Lisabonu. Odhalíme při tom tajemné slovo ISO, které je stejně důležité jako třeba objektiv, ale mnozí prostě netuší, že ho mají.
Kde jsou hranice kinofilmu
Každý fotograf si pamatuje onu chvíli, kdy před několika lety smutně pohlédl na svého klasicky filmového miláčka, a v duchu se mu omluvil s myšlenkou, že opravdu na té digitální éře něco je. Mně se to stalo jednoho horkého letního dne v Lisabonu. To bylo tak: s ženou jsme vyrazili na býčí zápasy.Já vybaven svým Nikonem FM2, legendární zrcadlovkou, jíž byla pořízena nemalá část fotografických pokladů konce „klasické éry“. Má žena měla digitálního Canona, nad níž jsem ohrnoval nos, protože tehdy prostě byla taková doba.
Při větším zvětšení je – zejména na býkovi – na tomto snímku vidět, že vysoké ISO se už negativně projevuje na kvalitě snímku. Jeho srst je plná barevné „krupice“. Kdybyste ho fotili někde venku na nižší citlivost, krupice by tam nebyla.
Fotografovat útočící býky kdesi dole v dálce a při umělém osvětlení není zrovna snadné, a já to ani nezkoušel. A v ženině plastovém Canonu jsem se alespoň se značnou nedůvěrou pokoušel vyšponovat ISO (tedy citlivost) co nejvýš a čas udržet tak krátký, aby býk nebyl mázlý. A pak se to stalo: ty fotky byly vlastně překvapivě dobré a já poprvé s omluvou pohlédl na toho krásného chromově černého Nikona a v duchu mu řekl: „Tak tohle ty neumíš.“ Tak začala moje digitální éra.
Bez ISO to nejde!!
Proč to všechno říkám? Protože mám o ISO ještě jednu „historku“ – na svých kurzech o fotografování jsem zjistil, že povědomí o této nezvukomalebné zkratce je naprosto mizivé. A že lidé sice investují dvacet nebo i padesát tisíc do foťáku, ale nedochází jim, že pochopit význam ISO je stejně zásadní, jako třeba vědět, že z objektivu je třeba před focením sundat krytku. Pokud to víte a také si hned po zapnutí kamery říkáte, „tak kolik je tu světla a co tam mám za ISO“, nemusíte číst dál, nic převratného se už nedozvíte. Pokud si nejste zcela jisti, klidně ještě neutíkejte…
ISO je prostě číslo, které určuje, jak citlivý je film či jak „citlivě“ se chová digitální čip. V dávných dobách se fotilo na stovku či dvoustovku, a když jsem vyrážel do Ruska s čtyřstovkou, občas jsem slýchával obdivné mručení ve stylu, „čtyřstovku, to zatím naše mladá demokracie vyrobit a používat neumí, to je opravdu buržoazní frajeřina“. Dnes vám i nejobyčejnější digitál dovolí citlivost zvednout do výšin bezmála závratných, nejméně k číslu 1600. No a k čemu to zvedání tedy je? V běžném životě především k tomu, že automatika vám tam při vyšším ISO hodí kratší čas a obrázky (možná) nebudou rozmazané. A fotit můžete i v šeru či tmě.
Pozor na šum při vyšším ISO
Zkuste si to třeba jednoduchým cvičením: nastavte plnou automatiku na tři různé citlivosti (např. 100, 400, 1600) a třikrát vyfoťte ten samý obrázek, třeba pobíhající dítě či kamarády v hospodě. Fotky s nízkým číslem budou asi trochu mázlé (protože automatice nezbyde nic jiného, než tam dát dlouhý čas). Čím vyšší číslo, tím bude obrázek ostřejší.
Jak vyfotit koridu v Lisabonu obyčejným digitálem? Je třeba nastavit co největší ISO, fotit v manuálním režimu s co nejkratším časem, alespoň 1/250. A doufat, že to nebude moc tmavé, a když ano, tak se to trochu zesvětlí při úpravě.
Podtrženo sečteno:
- Bez znalosti ISO to nejde!!
- Vždy hledejte jeho optimální výši: čím nižší, tím kvalitnější obrázky budou, a je tedy škoda v plném slunci fotit na třeba 1000vku…
- V přítmí či při focení věcí v pohybu se nebojte citlivost šponovat, ale vězte, že to je úkor kvality obrázku.
Zkrátka, přepínání citlivosti je možná jedním největším zázrakem digitálního světa.
Nikon FM2, na němž se pravda nedá šponovat nic, s sebou občas ještě vozím. Má velkou výhodou, na cestách mi ho nikdo neukradne. Taxikář v Afghánistánu na něj jednou překvapivě pohlédl a optal se, zda byl vyroben před druhou světovou válkou. Řekl jsem mu, že už před první. Byl spokojený a neukradl mi ho.
A já si myslel své.
Tento článek vyšel v rámci kurzu fotografie Jana Rybáře.
Jan Rybář je český novinář, fotograf a spisovatel. V roce 2004 vyhrál hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo za fotografii Bolest Beslanu, O rok později vyšla jeho první reportážní kniha Historky z konce světa, která byla v roce 2009 v anketě časopisu GEO a serveru Hedvábná stezka zařazena mezi TOP 30 nejlepších česky psaných cestopisů všech dob.
