Zlí Iráčané a další noční můry aneb Jak fotit skupiny lidí

Zase si to zkazil!

Již asi sto let se donekonečna po světě opakuje následující školní scéna. Učitelka po společném fotografování třídy ječí na jednoho z žáků: „Jaroušku, zase jsi to všem zkazil! Ostatní vypadají na fotce jako milé krásné děti a ty jediný se šklebíš jako orangutan!“ Imaginární Jaroušek si zaslouží omluvu (pokud tedy se jako divoce vyhlížející primát netvářil záměrně). Každý totiž občas na obrázku jako opice opravdu vypadá a málokdy to jde pohlídat. Imaginární učitelka nicméně měla pravdu v jedné zásadní věci: Stačí, aby se na obrázku šklebil jeden jediný člověk, a celá fotka je vskutku zkažená.

Tyto dívky v Kjótu dokazují, že Japonci jsou prostě ukázněný národ – všechny na snímku dělají to, co dělat mají. Stačilo by ale, aby jedna měl prst před okem, dívala se do strany, šklebila se či se prostě jen nesmála, a obrázek by nestál za nic.

Každý člověk musí mít své místo

Udělejte drobný pokus: vnořte se do svého fotoarchivu a prozkoumejte ty obrázky, na nichž je více než jeden člověk. A teď z nich vyberte ty, které se vám opravdu ale opravdu libí. Na nichž nic neruší, nejsou chaotické a nebolí z nich oči. Že jich je málo? Žalostně málo?

Ano – tak to prostě je, čímž se dostáváme k jednomu (bez nadsázky) z nejdůležitějších pravidel reportážního fotografování. Každý (ne skoro každý, ale KAŽDÝ) člověk na obrázku vám musí „zahrát“,  musí být organickou součástí obrázku. Nesmí se šklebit, mít zavřené oči, utíkat půlkou hlavy mimo políčko, atp. atp.…

Tedy jinými slovy: když fotíte jednoho člověka, nějak si pohlídáte, aby vypadal tak, jak chcete. Ale stejně dokonale musí vypadat každá (KAŽDÁ) další hlavní postava na obrázku, jinak obrázek zahyne a to zcela objektivním a nezvratným způsobem: nebude se moc líbit vám ani komukoliv jinému.

Tedy: focení skupin lidí je opravdu očistec.

Jak mi Iráčané zkazili fotky

Jednou v Bagdádu jsem se těsně po pádu Saddáma připletl ve zvláště divoké čtvrti k pohřbu nočních bojů s Američany, a můj vyděšený tlumočník pak po všech kolem preventivně hulákal, že jsem Jugoslávec, že i mě Američané bombardovali, a že tedy není třeba mě zmlátit či zabít.

Byly to scény plné emocí, pohybu, divokosti, davového šílenství. Říkáte, že se to muselo skvěle fotit? Vůbec ne, a v tom je právě ta pointa. Dav je vždy roztříštěný, chaotický, nepřehledný a fotku ničící. Tři čtyři lidé vždy působí dokonale, tak jak to fotka vyžaduje. Ale mnoho dalších vše zkazí – například se pohřeb nepohřeb smějí, protože právě zakopli, strkají ruku před hlavu kohosi v popředí, nebo prostě zbaběle prchají ze zorného pole.

Jsou-li na snímku dva lidé, fotíte vlastně najednou portrét každého z nich. A oba se tedy ve stejnou chvíli musí tvářit nějak zajímavě. Z této fotky na mě dodnes dýchá bezmoc a rezignace uprchlíků z Kosova (severní Albánie, 1999).

Když se na ty fotky z Bagdádu dívám, často mám vztek, protože za moc nestojí. Chaos zničí každou (KAŽDOU) fotku.

Ale pro toto zjištění nemusíte jezdit do Bagdádu  – stačí třeba fotografovat rodinný výlet do lesa. Hádejte, na kolika společných fotkách se budou zajímavě tvářit všichni zúčastnění: děti, ženy, babičky, dědečkové případně domácí zvěř? Nejspíš na žádném.

No a co se s tím dá dělat? To je další špatná zpráva: nedá se s tím dělat skoro nic. Jen cvakat jako o život a doufat, že – snad – na jednom políčku se to nějak hezky poskládá.

Nejširší nabídku průvodců a map Iráku (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Co s tím? Přiznejte porážku!

Jedinou šancí tedy většinu bývá přiznat porážku. Před pár lety jsem takto jako o život fotil na prvního máje vskutku barvitě odpornou demonstraci komunistů v ruském městě Uljanovsk (ano,  tam, kde se narodil kazisvět Vladimir Uljanov, též zvaný Lenin). Ale komunisté ne a ne se mi nějak hezky vyrovnat do hezkého záběru. Tak jsem to vzdal a počíhal si na zvláště fanaticky vyhlížející dvojici třímající rudé prapory. Na několikátý pokus pak vznikla ucházející fotka, v níž byla dobře zachycena atmosféra toho dne a té akce. Dva lidi na obrázku ještě pohlídáte, aby se tvářili, jak mají a „zahráli vám“.

Převedeno do českého lesa na onu rodinnou vycházku: zkuste z davu příbuzných vylovit objektivem třeba jen babičku plus její vnučku. Nebo vnučku plus strýce. Plus možná ještě pes. Vidíte ten rozdíl? Konečně nějaké použitelné obrázky!

V galeriích po světě vždy závistivě zírám na velkolepá plátna starých mistrů a říkám si třeba: Ten Repin, ten se měl, tomu prostě ty postavy z obrazů nikam neutíkají!

Ano, jistě, fotka je vlastně obraz. Jen ti malíři to prostě mají jednodušší. Jejich lidé se nehýbají.

Tento článek vyšel v rámci kurzu fotografie Jana Rybáře.