Zlé lidi zde nepotkáte (Ladakh)

Povídali jsme si a přitom se dívali na davy turistů kteří s nabouchanými foťáky spěchali do kláštera v Thak Thoku, kde měl za malou chvíli začít jediný festival toto léto v Ladakhu. Za měsíc pobytu jsme se vždy snažili dodržovat nepsané zásady pohybu mezi místními. Jednou z těchto zásad je, že ženy ani muži si na veřejnosti neodhalují žádnou část těla. Místní totiž chodí oblečení prostě, dlouhé hnědé či šedé kabáty až k zemi, muži kalhoty a košile, ženy sukni a na hoře kabátek při slavnostních příležitostech ozdobený tyrkysovými korály.

Seděli jsme v otevřeném stanu, dvě příjemné Ladačanky nám dělaly čaj a velmi chutné vařené knedlíčky momo. „No nic, tak se zvednem a vyrazíme taky.“ V tu chvíli si vedle nás sednul navoněný turista v čisté košili, světlých šortkách a vyleštěných polobotkách, chtěl si s námi povídat. Koukli jsme jeden na druhého a radši šli pryč.

Cestu ke klášteru lemovali obchodníci, kteří ve svých stáncích prodávali různé artefakty a to jak věci cenné, tak obyčejné cetky. Koupěchtiví turisti se k nim skláněli s výrazem milosrdného milionáře, který přišel dát almužnu bezmocnému. U brány seděl starý mnich, chtěli jsme zaplatit vstupné. „You pay when go back. Donation (zaplatíte až půjdete ven, dobrovolný příspěvek),“ odzbrojil nás svým úsměvem a my vešli dovnitř.

„Kam dáme ty bágly?“

„No, chodit s tím celý den na zádech nebudem.“

„Hele koukejte,“ rozzářil se Pavel a přitom ukazoval na hromadu špinavých báglů naskládaných podél stěny jedné z budov „to by mohli být Češi.“ V tom se kousek od nás ozvalo „Ahoooj.“

„Tak to je síla,“ začali jsme se smát.

„Ty kráso, to jsou fakt Češi, kde cestujete?“

„Po zemi přes Turecko, Írán, Pákistán a teď tady,“ odpovídá nám vytáhlý mladík v ušmudlané košili a arabských kalhotách. „No a pak bychom rádi do Barmy a pak se uvidí,“ rozzářil se úsměv na jeho tváři.

„A to už cestujete jak dlouho?“ ptám se zvědavě.

„No, tak různě. Potkali jsme se cestou, někteří tři měsíce, já třeba šest, a tak ještě půl roku bych chtěl.“ Podle počtu báglů se dalo usuzovat že jich je nejmíň deset.

„Hoďte si bágly k nám, my sedíme támhle na střeše, takže na to tady dobře vidíme.“ Přičemž opět rozzářil svůj úsměv a zmizel někde v davu.

Festival začíná, představení kláštera za zvuku protáhlých trub procházejí lehce tanečním krokem okolo nás a přitom hrají na různé bubínky a cinkátka. Poté se usadili na výsostná místa ve stínu podél stěny a Rimpoče kláštera nás v ladačtině přivítal. Slunce které vylezlo zpoza hory na nás zaútočilo s celou svou sílou subtropického pásu ve výšce téměř 4000 m.n.m. Na hlavu jsem natáhli klobouky a snažili se zaujmout co nejvýhodnější místo k pozorování všech tanců, kdy mniši s maskami na tvářích a roztodivných oblečcích za zvuku trub a bubínků předváděli výjevy z Tibetské knihy mrtvých. Ladačané s napjatým výrazem sledovali každý pohyb tančících mnichů, turisté s napjatým výrazem sledovali Ladačany, kde by udělali nejlepší fotografii.

„Já už tady umírám, musím do stínu,“ oznámil jsem a mizel k našim báglům. Postupně si ke mně posedali i ostatní a tak jsme v klidu pozorovali výjevy mimo hlavní scénu. Starý dědeček v dlouhém hávu s tradiční čepicí na hlavě, neoholeným strništěm, málou kolem krku a modlitebním mlýnkem v ruce šel k občerstvovně. Metr před ním šla turistka s tričkem na ramínku a fotila si ho. On ukazoval že ne, že nechce aby jej fotila, ale v tu chvíli byli vedle ní další dva turisti aby si jej také zvěčnili. O kus dál sedělo ve stínu několik babiček. Hromada turistů se kolem nich hemžilo, jen aby získali nejlepší snímky.

„Je mi z toho špatně,“ říká Jana. „Já to docela chápu,“ kontruje Pavel a svým Canonem s velkým objektivem se snažil přiblížit si zajímavý výjev. „No jo, jenže ono je rozdíl pokud ten člověk neví že ho fotíš a je pouze součástí nějaké kompozice, nebo je jeho středem daný člověk,“ říkám. „Stejně je to hnus, takhle ty lidi zneužívat,“ pokračovala Jana. „Mám hlad, pojďme někam jíst,“ rozhodla Bára a tím naší diskuzi přesměrovala k příjemnějšímu tématu.

Odpoledne se již ale náš názor sjednotil. I když festival pokračoval ještě do druhého dne, chování turistů nám vadilo natolik, že jsme se rozhodli sjet pár kilometrů níž do jednoho nádherného kláštera čnícího nad údolím, který jsme viděli cestou. Ukecali jsme řidiče již narvaného autobusu, aby nám dovolil jet na střeše a o chvíli později jsme s plnou polní kráčeli strmým svahem ke klášteru v Chamdey. Turisté vracející se taxíky z festivalu na chvíli zaplnili hlavní nádvoří, ale při jejich instantním poznávání nás již o malou chvíli později obklopilo úchvatné ticho přerušované pouze občasným cinkotem modlitebních mlýnků a zvuku odříkávaných modliteb z jedné z horních gomp.

Tři mniši seděli podél stěny. Každý z nich měl před sebou malý stoleček na kterém byly rozevřené listy popsaného papíru právě odříkávaných manter. Do zvuku jejich hlasu se občas připletl zvuk zvonečku a my se mohli v klidu ponořit do svých myšlenek. Seděl jsem na střeše kláštera, díval se na nejvyšší hory světa úchvatně ozářené pozdně odpoledním sluncem a přemýšlel o Bohu jaký je, o jeho velikosti, o tom kým jsme my lidé, jaké materiální hlouposti nás v našem „civilizovaném“ světě tíží, proč jsme smutní z věcí, které nemáme, a proč se místní radují z toho mála, co mají. Proč jsme neustále nespokojeni a domníváme se že budeme spokojeni až… a přitom jsme zapomněli prožívat krásu a radost z přítomna. Proč z naší tváře vymizel úsměv, proč jsme na sebe zlí a proč si nedokážeme pomáhat.

Začalo se stmívat a naše holky se někde ztratily. Několikrát jsem proběhl celý klášter, než se objevily na nádvoří a nadšeně povídaly o jednom mnichovi, který si s nimi povídal a pak je pozval do svého bytečku na čajíček. Je už nejvyšší čas vyrazit dolů pod klášter najít nějaké místo k přenocování, ale holky jsou úplně nadšené. Jsme pozváni na ranní pudžu na kterou obvykle turisté nesmí, že začíná v šest ráno a že to bude úžasné.

Hned pod klášterem v hájku u potoka si již za tmy vybalujeme věci a s baterkou v ruce se chystáme uvařit polévku k večeři. Stany zůstávají sbalené, je teplo a tak budem dnes nocovat pod širákem.

Přicházejí k nám dvě místní dívky. Dobrou angličtinou si s námi povídají. Říkají že tady žijí celý život a že je jim 12 let. Náhle nás zaskočily otázkou.

„A vy se nebojíte tady spát?“

„Ne, proč?“ ptáme se nechápavě, „je tady něco nebezpečného?“

„Ano, jsou tady zlí psi,“ odpovídají. Nastala chvíle ticha kterou přerušila otázka:

„A jsou tady zlí lidé?“

„Ne … “ odpověděly dívky zmateně a na jejich tvářích bylo vidět, že slovní spojení „zlý člověk“ je pro ně pojem zcela neznámý.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pojmy:

Gompa- Svatyně

Mála- Modlitební náhrdelník se 108 kuličkami (něco jako růženec)

Mantra- Modlitba

Momo- Vařené těstovinové taštičky plněné brambory se zeleninou

Pudža- Bohoslužba

Rimpoče- Hlavní představený kláštera