Zlatý viklan v Myanmě

Zároveň jsme také navštívili tajemnou zemi, o které se mluví jako o zemi tisíce zlatých pagod. Myanma není jen zemí buddhistických památek a vřelých lidských úsměvů, bohužel je také státem, jehož vláda potlačuje základní lidská práva.

K posvátnému viklanu jsme se vydali po téměř měsíčním pobytu v zemi zlatých pagod. Nic jsme nedbali varování rakouských turistů, kteří tvrdili, že cesta ke zlatému viklanu je únavná a složitá a podstoupili jsme několikahodinovou jízdu různými dopravními prostředky.

Město Bago leží asi 80 km od bývalého hlavního města Myanmy Yangon (v listopadu roku 2005 byly všechny úřady přestěhovány do nově vybudované metropole Pyinmana, vzdálené cca 400 km severně od Yangonu). A právě z městečka Bago nám v sedm hodin ráno odjížděl autobus, byl docela pohodlný, neměl téměř žádné zpoždění a jely s ním samé paní učitelky v krásných zelenobílých uniformách, zcela ladících s uniformami dětí, kterých bylo všude nepočítaně. Školní docházka je povinná i v této zemi, ale výuka dle místních lidí moc kvalitní není. Po třech hodinách jsme za cenu 1300 K (při směně na černém trhu cca 45 Kč) dojeli do městečka Kyaiktiyo [čti čaičió]. 

Kyaiktiyo je malé městečko ve státě Mon, 160 km jihovýchodně od Yangonu, kde mají tržiště, pár jídelen podél hlavní silnice a anglické nádraží jako vystřižené z Orwellových Barmských dnů. Na druhém konci městečka je stanoviště pick-upů, kde musíte čekat tak dlouho, až se najde dost lidí na to, aby řidiči stálo za to vyjet. V české kotlině by vozidla tohoto typu zřejmě nesplnila technické parametry a stejně tak počet přepravovaných osob by byl o mnoho vyšší než povolují předpisy. Když se podaří nashromáždit dostatek lidí (někteří sedí na střeše, někteří vlají v závěsu na korbě auta), vydáte se na kodrcavou jízdu skrze výmoly po prašné cestě do vesničky Kinpun, což ještě stále není cílová stanice. Zde musíte přestoupit na nákladní auto, které má na korbě připevněná prkna, na kterých se sedí. Asi nemusím dodávat, že je to velmi nepohodlné, ale kdo nechce šlapat pěšky, musí něco vydržet. Lavičky byly blízko u sebe a nám, zmlsaným bělochům, se tam samozřejmě nevešly nohy. Zaplatili jsme 400 K (cca 13 Kč) a bylo nám velmi podezřelé, že platíme stejnou cenu jako místní obyvatelé, což je v některých částech Myanmy neobvyklé. Cizinci, převážně ve větších turistických centrech, platí za dopravu částku o 25-50% vyšší než místní obyvatelé, na železnici či lodích, které patří státu, platí dokonce zvláštní tarif v USD.

Čekali jsme asi půl hodiny, než se korba auta zaplnila a měli jsme štěstí, že se k viklanu sjížděli poutníci z celé země, jinak by se čekání jistě protáhlo. Další možností je pronajmout si celé auto za 15000 K (cca 500,- Kč). A nebo jít pěšky, což zabere 4-5 hodin. Společně s námi jelo mnoho lidí z různých částí země, kteří cestovali na posvátné místo a také několik mnichů. Když k tomu připočítáme ještě náklad pytlů s rýží a trsy banánů, korba nákladního auta byla zcela plná.

Začala adrenalinová jízda serpentinami vzhůru do kopců, dlouhá asi 11 km. Postranice, kterých jsme se drželi, byly vyviklané a proto bychom si pro příště podobný zážitek raději odpustili. Vzhůru do kopců s námi cestoval i velký černý mrak. A řidič jel stále rychleji a rychleji, po cestě plné výmolů a nezpevněných krajnic.

Když jsme dojeli do vesničky v kopcích, s radostí jsme vystoupili. Bylo to spíše pár stánků s náboženskými předměty a občerstvením na velkém udusaném prostranství než vesnice. Naši spolucestující zůstali na korbě a tak jsme se jediného trochu anglicky mluvícího pána zeptali, co se děje. Ukázal do dáli a řekl „Golden rock“ a vysvětlil, že turistům není povoleno jet nákladním autem až nahoru a my dva tedy už dále nepojedeme. Rozčilili jsme se, ale odůvodnění, že jsme zaplatili stejně jako ostatní nám nebylo nic platné a dotyčného rozesmálo. Mohli jsme se také nechat vynést na bambusových „nosítkách“, ale raději jsme šli pěšky vzhůru do kopce po velmi strmé a klikaté silničce. Cesta měla trvat asi 45 minut, ale šli jsme více jak hodinu. Míjeli jsme malé bambusové domky či spíše chatky, před kterými si hrály děti a nadšeným povykem nám odpovídaly na naše „minglaba“, které v barmštině znamená ahoj. O kousek dál stál stánek s magickými předměty, hadími kůžemi, pařáty a spoustou roztodivných prášků a tajemných lahviček.

Na vrcholku kopce, ve výšce 1100 m nad mořem, se nachází chrám, obrovská vydlážděná plocha s několika svatostánky a spoustou krásných soch a zlatých zvonů. 

Když jsme došli téměř ke chrámu, minuli jsme bez povšimnutí budovu s nápisem „Check-in“. Kdosi po nás chtěl zaplatit 6 USD za osobu, ale my jsme odmítli. Ve vojensky řízené Myanmě musí turisté do některých památek platit vstupné v dolarech zatímco místním je dovolen vstup do všech pagod zcela zdarma. Bohužel peníze nejdou na obnovu kulturního dědictví země, ale pouze do státní pokladny ze které se financuje armáda. A že je těch peněz potřeba co nejvíce, o tom svědčí fakt, že Myanma má největší počet vojáků na počet civilistů na světě a téměř polovina výdajů ze státního rozpočtu je určena pro armádu. Možná to lidé neznalí poměrů odsoudí, ale při návštěvě Myanmy je lepší se vyhýbat platbám státu a raději podporovat soukromé podnikatele a instituce. Proto se například nedoporučuje cestovat vlaky, které provozuje stát, ale raději jezdit s autobusovými společnostmi patřícími soukromým firmám.

Vstupné jsme nezaplatili a vůbec nikomu to nevadilo, raději jsme přispěli na obnovu chrámu do několika z všudypřítomných kasiček s nápisem „donation“.
Zuli jsme boty a vstoupili do chrámu, tedy na terasu lemovanou zábradlím, odkud jsme měli údolí i malé prostranství se stánky jako na dlani. Nohy jsou v Buddhistickém učení považovány za nejvíce nečistou část lidského těla a ve všech chrámech lidé chodí bosi. Kromě toho nikdo nesmí sedět s nohama namířenýma na Buddhovu podobiznu. Kolem nás se převalovaly mraky a my měli pocit, že jsme se ocitli na vrcholku světa. Byl odtud úžasný rozhled po zalesněné krajině a protějších kopcích. A pak jsme uviděli to hlavní, co přitahuje davy poutníků z celé země – zlatý viklan, nejposvátnější místo Myanmy.
Podle legendy obdržel v 11. století barmský král Tissa Buddhův vlas. Poutník, který mu ho dal si ale přál, aby král našel kámen podobný tvaru jeho hlavy. Ve stupě na vrcholu kamene pak nechal uložit posvátný Buddhův vlas. Jestli je to pravda, to se již asi nedozvíme. Jisté však je, že k viklanu se sjíždějí poutníci a kámen neustále pozlacují zlatými plátky. Dotknout se posvátného viklanu je dovoleno pouze mužům. Ženy musí zůstat v dostatečné vzdálenosti a smějí se pouze modlit směrem k viklanu. Celé místo mělo úžasnou atmosférou, jakou jsme zatím poznali pouze v menších chrámech v horách.

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Když Michal sešel k viklanu, hned dostal od místních poutníků pár zlatých plátků k pozlacení kamene. Zlacení buddhistických relikvií je forma příspěvku jednotlivce na buddhistické památky, projev úcty. Já se mezitím dala do řeči s jedním pánem z Yangonu, který mi řekl, že tu zítra ráno bude slavnost se stovkami mnichů a věřících z celé Myanmy a mnoho náboženských obřadů. Škoda, že jsme museli odpoledne zpátky do Baga… bylo by to určitě pěkný zážitek. 

Čas rychle běžel a tak jsme raději začali sestupovat z kopce dolů do mezistanice, kde jsme sedli na korbu nákladního auta a zběsilou cestou sjeli do Kinpunu. Tam jsme počkali na pick-up a v cca 16 hod. jsme dojeli zpět do Kyaiktiyo. Dozvěděli jsme se, že do Baga už dnes nepojede žádný autobus ani pick-up.

Se smaženou rýží v igelitovém pytlíku a čínskými hůlkami v rukou (oblíbený způsob rychlého občerstvení) jsme začali čekat u silnice. Naštěstí jsou místní lidé podnikaví a jeden z nich nám domluvil odvoz do Baga za 1500 K na osobu (cca 50 Kč) v osobním autě, ihned od řidiče vyinkasoval provizi a my byli spokojení, že se z městečka dostaneme. Problém byl totiž v tom, že nedaleký most klenoucí se přes řeku za městem Sittoung se v šest hodin zavírá. Řidič auta jel po úzké, málo udržované silnici i 110 km/h, ale byla to pohodlná cesta a my měli možnost pořádně si prohlédnout krajinu a nádherná rýžová políčka rozprostírající se, kam až oko dohlédlo. Zajímavostí je, že většina myanmských vozů má volant na pravé straně, protože se do země dováží staré japonské automobily i autobusy. Ale stejně jako v Evropě se jezdí vpravo, což způsobuje problémy hlavně při předjíždění. Snad na truc Angličanům, kteří zemi kdysi kolonizovali. Naštěstí myanmský provoz není příliš hustý a tak dopravní nehody způsobují hlavně neopatrní řidiči skútrů. Řidič musel několikrát zastavit u různých kontrol a platil poplatky, takže mu z našich peněz moc nezbylo. Vojenská diktatura se mimo jiné projevuje i tím, že jsou na každé silnici za městem závory, u kterých se lidem kontrolují doklady, zavazadla i samotné dopravní prostředky. Cestou k nám přistoupily ještě dvě paní učitelky a po šesté jsme v pořádku dojeli do Baga. Večer jsme se v hotelu ptali, proč jsme nemohli jet s ostatními až na vrchol kopce. Prý by turisté mohli vypadnout ven a to si vláda nemůže dovolit riskovat…

A taková je celá Myanma. Vojáci rozkazují a přikazují a nejvíce na to doplácí obyčejní lidé, kteří nic nemají. Pevně věříme, že vojenská diktatura nebude v zemi vládnout na věky a všichni ti úžasní lidé, kteří nám v náznacích záviděli českou demokracii, se jednou dočkají své vlastní svobody.