Životadárné norie v syrském Hamá

Když člověk pomyslí na vodní kolo, tak si většinou představí mlýn s náhonem, charakteristický klapot a pár vrbiček. Romantik s fantazií možná i vodníka, jak sedí na jedné z těch vrb, kouří fajfku a pozoruje lehce zčeřenou vodní hladinu. Zkrátka taková idylka, která donedávna patřila neodmyslitelně do naší krajiny. Mlynářství také bývalo celkem prestižní profesí. Kromě mletí mouky se ale mlýny využívaly pro celou řadu dalších průmyslových činností – vzpomeňme jenom na naše hamry!

Teď se ale přesuňme na východ a trošičku do historie. Literatura  hovoří, že muslimské chytré hlavy konstruovaly vodní kola již v 7. století, jak ostatně dokládají vykopávky z okolí Basry. V 11. století se již vodní kola běžně používala ve všech částech tehdejšího islámského impéria, od španělské Andalusie, přes severní Afriku a střední východ až do střední Asie. Postupně byly vymyšlené různé mechanismy a různá technická řešení. Ta se dochovala v pojednáních muslimských techniků Ad­Dina a Al-Džazariho sepsaných ve 13. století.

Uhrančivá píseň vodních kol

My se teď vypravíme za vodními koly, která sloužila, a někde ještě slouží, pro čerpání vody a zavodňování. Říká se jim norie, v arabštině ná^cúra. Jsou to úzká kola s poměrně velkým průměrem. Po jejich vnějším obvodu jsou jedna za druhou krabice či nádoby, do kterých nabírá kolo vodu, vyzdvihuje je vzhůru a zde vylévá do malého akvaduktu. Odsud pak může být voda libovolně samospádem rozváděná pro potřeby zavlažování. Taková noria je tedy schopná čerpat vodu do výšky o něco menší než činí její průměr. Aby se dosáhlo co největšího výkonu, osazovala se kola buďto na zděné pilíře v největším proudu nebo se zkonstruovala jakási loď či plovák ukotvený na vhodném místě.

Asi nejlepším koutem světa, kde můžeš noríe obdivovat, je syrské město Hamá na řece Orontes. Kdysi bylo v tomto zeleném městě vodních kol velké množství, okolo stovky. Zajišťovala zavlažování velmi rozsáhlých ploch. Do současnosti se jich dochovalo asi šestnáct. Velmi působivá je obzvláště dvojice Al-Mamourija a Al-Džisríja naproti centrálnímu parku, zvlášť pokud si najdeš vhodné stanoviště, odkud se sluneční paprsky odrážejí na jednotlivých kapičkách vodní tříště.

Největší noríe se jmenuje Muhammadíja. Byla postavená roku 1361 a se svým průměrem téměř 21 m to vskutku není žádný drobeček. Kola jsou celá dřevěná. Místní řemeslníci jim věnují velkou péči a pravidelně je opravují. Při svém otáčení vyluzují těžko popsatelné a hojně opěvované zvuky a tóny, jakousi  nekonečnou píseň. Tvrdí se, že kdo se jednou zaposlouchal do jejich písně, určitě se někdy do Hamá opět vrátí.

Nejširší nabídku průvodců a map Sýrie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Největší evropská noría

V Evropě byla největší tradice norií ve Španělsku. Částečně to bylo  způsobené sušším klimatem této země a větší potřebou čerpání vody pro zavlažování, částečně to má historické důvody. Od roku 750 sem totiž přišli muslimové, hlavně Berbeři a Arabové. Ti přinesli na Pyrenejský poloostrov novu kulturu a spoustu nových řemeslných dovedností a znalostí. Přišli sem samozřejmě i odborníci  na zavlažování a čerpání vody pomocí vodních kol. Islámská přítomnost trvala až do roku 1392, kdy byla křesťanskými vojsky dobytá poslední bašta islámu, město Granada.

Noríe v povodí řeky Júcar má 12 m v průměru. Donedávna byla největší v celém Španělsku. To ale již není pravda. Loni bylo na řece Ebro, v Zaragoze vybudované vodní kolo, které má průměr o 4 m větší, tedy 16 m. Jeho výška je srovnatelná s pětiposchoďovým domem. Dokáže dodávat až 45 litrů vody za vteřinu. Centrální osa má průměr 55 cm.  Dneska je to největší noría v celé Evropě.

Tahle Noría byla navržena dvěma Francouzi, Camoisonem a Coudertem. Pro vlastní řemeslné zpracování byli pozváni právě odborníci ze syrského města Hammá, Abdulláh, Mustafa Túmani, Jassu a Abú Turki.